Igoooooooouš =o) čusanda *40* Tak ti sem teda jako píšu ... vůbec mě nic nenapadá (to mě nepřekvapuje*18**3*), ale když sis o to řekl, tak tu budeš mít tuhle splácaninu ode mě ... *47**3* Jinak ti jsem šoupnu povídku co jsem psala ... doufám, že se ti bude líbit ... :) *40**47* a nesmažeš to *72**1*
VRÁNA
Je tma, sedí v rohu, ale připadá si jako by nebyla. Takový pocit, kdy člověk žije, ale už je tak na dně, že to nevnímá. Vždycky si myslela, že bolest dokáže člověku ublížit, ale že pak se zvedne a půjde dál, další bolest ho ochromí, ale zas se zvedne.
Jenže teď poznala že ji bolest zasáhla a pak další a další a než se stačila zvednout tak ji to ochromilo. Nevnímá svět, žije, ale neví proč a jak. Vidí, jak ji kamarádi opouští právě pro tuto její změnu, vidí jak jí stékají slzy po tvářích, pro ztrátu milované osoby. Jak ráda by některým věcem zabránila, avšak nejde to.
Nedokáže nic dělat, její mysl je otupená, srdce bolestí rozedrané. A za tuto bolest může její matka, vlastní krev. Nechápe to. Nic neudělala a za to teď piká, kdyby alespoň to, co říkají byla pravda, tak by teď věděla, že trpí pro něco. Ale ona to pravda není. Bohužel! Teď, teď se její srdce ozvalo. Další bolest. Avšak cítí ji. Proč? Protože má pocit že ztrácí jedinou osobu, která ji pomáhala vyrovnat se s tím, co matka udělala. Osobu, kterou svým způsobem miluje. Osobu, která ji držela nad vodou a díky které teď žije. Když o ni teď přijde, jaký bude důvod žít? A proč ji vlastně ztrácí? Je to pocit, neodvratný vtíravý pocit, který nechce, chce tomu zabránit, postaví se, avšak podlomí se ji kolena.
Klesne na zem, obejme kolena, položí na ně hlavu a její tělo se otřásá srdcervoucími vzlyky. Slzy, za poslední dobu jich uronila tolik, že by naplnila snad všechna moře na celé zemi. Tak ráda by teď cítila oporu, třeba jen jedno slovo, ale věděla by, že je s ní. Nechce ho ztratit, byl to nejlepší kamarád, víc než to, pro svou blbost ho ztratí. Co vlastně dělá? Proč se od ní všichni odvrací zády, proč ztrácí milované osoby stejně tak rychle jak oblak ztrácí kapky deště při tom největším dešti? Proč? To je tak špatná? Jediná odpověď, na kterou se zmůže je ANO.
Opatrně vstává, otevře okno vedoucí na sídliště. Venku sněží, sníh ji padá na tváře a smíchává se slzami, slzami nejupřímnějšími, které kdy uronila. Za chvilku ji začne být zima, třese se bezmocí, smutkem, strachem, zimou. Její obličej, který doteď hořel, začíná chladnout, vlasy jí spadají na ramena, do nich se snáší sněhové vločky a pomalu se rozpouštějí. Její myšlenky začínají ustupovat, bolest ta jediná, kterou teď ještě dokáže cítit mizí a střídá ji pocit nepotřebnosti. Pocit naprosté vnitřní prázdnoty.
Venku pod okny vidí dva lidi vedoucí se za ruce. Povídají si, každý z nich má někoho, komu může věřit. Proč ona ne? Z přemýšlení ji vytrhl šustot. Naproti na strom přistála černá vrána, černá, černá jako teď její myšlenky. Ta vrána může lítat, může vzlétnout a odpoutat se od tohoto světa, odletět daleko od lidského neštěstí, pryč! S touto myšlenkou a dalším přívalem slz odchází, učinit to, co si tak přeje.
*82*
|