2.9.2009 Autor Havran
O hvězdné Princezně:
Byla jednou jedna princezna Martinka. Měla ráda noční oblohu. Ráda byla v noci vzhůru a dívala se na hvězdy. Vždy se vykradla ze své komnaty v zámeckém paláci a šla na nejbližší louku a nebo pole. Jen tak si lehla na záda a dívala se na hvězdy. Tak se každou noc takhle vytrácela. Rodiče z toho nebyli moc nadšeni, ale časem si taky zvykli.
Jednoho dne, když už byla princezna starší začala se zajímat o prince kolem sebe, ale žádný se jí nelíbil. Cítila, že by nějakého chtěla. Toužila po lásce. Ale stále nikdo nepřicházel. A tak šel čas dál.
O nějaký čas později byla zase venku, ležela na poli a dívala se na hvězdy. Náhle uviděla, jak padá hvězda. Vzpomněla si, jak jí maminka říkala, že když uvidí padat hvězdu a bude si něco přát, že se jí to splní, jen to nesmí nikomu říct. A tak si přála lásku, přála si poznat prince, co by jí miloval a ona jeho. Další den se šla takhle zase dívat na hvězdy, ale jak tak šla po poli, tak o něco zakopla a spadla, když se otočila, viděla, že je to ležící princ. Princ se zdvořile omluvil a ona zase jemu. Princezna se ho jen tak otázala, co tam dělá. Princ jí odpověděl, že se dívá na hvězdy. Princezně srdce zajásalo radostí, že našla spřízněnou dušičku. A tak si s ním hned povídala až do rána. Přitom se spolu dívali na hvězdy. Domluvili se, že se tu zase sejdou a skutečně se tu další noc znova sešli a dívali se spolu na hvězdy. A takto se to opakovalo dlouhou dobu.
Jednoho dne se maminka princezny ptá, zdali viděla padat hvězdu. Princezna odpoví, že ano. Tatínek, který tento rozhovor zaslechl, se zeptal co si princezna přála. Než stačila maminka cokoli namítnout, princezna rychle odpověděla, že prince, co by mohla milovat. A pak si uvědomila, co se stalo.
V noci se trošku bojácně vypravila na pole, ale princ nikde. Od té doby tam chodila každou noc a princ pořád nikde. Nemohla se ani soustředit na hvězdy. Prostě tam tak ležela a byla smutná. A tak šel čas a princezna pomalu ztrácela chuť do života. Ale jednoho dne jí máma poradila, ať se zas dívá na hvězdy a až uvidí další padat, tak ať si přeje mít zpátky svého prince. Hned ten samý večer se princezna vypravila na pole a dívala se na hvězdy pozorně. Snad skoro ani nemrkala. Po půlnoci náhle uviděla padat hvězdu. Hned si přála svého prince zpátky. V tu ránu uviděla na obloze jasný záblesk. Když se podívala na ono místo, jasně si všimla nového souhvězdí na obloze. Když se dívala pozorněji, našla si v něm svého prince.
Další noci chodila na pole a dívala se na svého prince a vyprávěla mu, co zažila a jak se jí po něm stýská. Po čase si uvědomila, že ho miluje. Jedině když byla s ním, byla skutečně šťastná. A tak tam pořád chodila, ale nemohla se prince ani dotknout. Byl tak blízko, ale přece tak daleko…
Jedné krásné letní noci se trápila už snad úplně nejvíc. Ležela na poli a brečela tam kvůli svému vzdálenému princi. Náhle však uviděla padat hvězdu přesně v tom souhvězdí svého prince. Ihned si přála být u svého prince. Náhle se kolem ní rozjasnilo světlo a najednou byla u svého prince.
Když se podíváte pozorně na nebe a očima si spojíte hvězdičky, možná uvidíte souhvězdí hvězdného prince a hvězdné princezny, jak se drží za ruce a jsou šťastní. A když si budete něco hodně moc přát a uděláte pro to všechno, co vás napadne, možná to jednoho dne budete mít.

O Sněhurce deathmetalistce
Bylo jedou jednou jedno království, v němž žil byl král, královna a jejich dcera. Královna byla trochu víc nemocná a proto nikoho moc nepřekvapilo, že jednoho dne nepřišla na snídani. Umřela chudinka. A protože král chtěl, daby tahle pohádka byla aspoň trochu veselá, podal si inzerát do královské seznamky. Ozvala se mu jena královna, která byla ochotná si vzít chlapa s dítětem. Tato královna byla trochu posedlá svou dokonalostí a krásou, dokonce si pořídila zrcadlo, ke kterému si nechala přidělat magneťák, kde ji božským hlasem Václav Neckář v nekonečné smyčce zpíval, že ona je na celém světě nejkrásnější. Dcerušce krále, která poslouchala zásadně hardrock a deathmetal, se brzy tato nahrávka oposlouchala a tak se nechala sestříhat od Ozzyho Osbourna zpívaný projev, že Sněhurka je krásnější a pomocí své DJské sestavy to zamixovala do oblíbené královniny stopy na kazetě. Královna se z toho mohla zvencnout, když se vzhlížela ve svém zrcadle a medový hlas Vašíka ji obluzoval slechy, ozval se najednou řev metalové kytary a do toho skřehotavý Ozzýkův zpěv, že Sněhurka, je krásnější. Okamžitě si nechala zavolat krále a ten v obavě, aby ohádka nebyla nudná a stereotypní, vyhnal Sněhurku z hradu do lesů. Sněhurka už delší domu plánovala trampskou výpravu, jen se bála zeptat, a tak ji vyhazov přišel vhod.
Objevovala v lesích nové rytmy a zvuky. Zaslechla slavíka, ocenila disharmonii kvakotu žab, ševelení lesa a šplouchání potůčku. K večeru došla do dětského výcvikového tábora. Král zaměstnával děti a aby se vyhnul právním postihům, tvrdil, že v uranových dolech pracují trpaslíci. Děti které hlídala robotizovaná jednotka, se mohli zbláznit radostí, když viděla někoho živého. Radioaktivní prostředí způsobilo, že dětem narostly vousy a naopak růst jejich postav se zastavil. Opravdu vypadaly jako trpaslíci. Roboti pustili princeznu dovnitř, protože byli na to naprogramováni. Princezny se dětí zželelo a tak jim začala vyvařovat. Její hnusnou a odpornou stravu přežilo jen sedm. Ostatní přemohli roboty a utekli do lesů.
Těchto sedm statečných zůstalo s princeznou. Jedli její nechutná jídla, nestěžovali si, že jí vyprané hadříky jsou ještě špinavější než před tím, nechali se od ní buzerovat a ze začátku jim docela vyhovovalo, že se o ně někdo stará. Jediný, komu z toho hráblo, byl Šmudla. Ten se oholil a dělal největší pakárny, aby se vyhnul práci. Jenže, pak to začalo! Byl konec časů, kdy si k trpaslíkům jezdily jezinky na folkové pařby. Sněhurka jim všechno zatrhla. Jediná povolená hudba byl deathmetal. Trpaslíci si časem začali uvědomovat, že robotí teror, byl jen slabým odvarem toho, co je čeká s touhle Sněhurou. Profa sestrojil ze zbytků robotů vysílačku a zkontaktoval králova zástupce, že se jim v táboře usadila Sněhurka a že se to nedá vydržet. Ten to řekl královně, která se marně snažila z pásky s božským Vašíkem odfiltrovat Ozzyho. Královna ve tváři ztrhaná od toho jak po nocích vystřihovala nenáviděný hlas, prohlašující, že Sněhurka je krásnější, už vypadala spíš jako ježibaba. Rozhodla se Sněhurce pomstít.
Koupila si balíček jablečných žvýkaček a vydala se do lesa. Brzy našla zdevastovaný tábor, ze kterého to už z dálky dunělo. Narvala si špunty do uší a vešla dovnitř. Na parketu se svíjela Sněhurka a v rytmu ohlušující hudby, předváděla nejrůznější taneční kreace. Trpaslíci z toho lezli po stropě a s nostalgií vzpomínali na písničky Nedvědů, Nohavici a Plíhala. Královna začala frajersky žvýkat žvýkačky. Sněhurka taky hned chtěla být „in“ a tak si od ní jednu vzala. Netrvalo dlouho a milé Sněhurce jablečná žvýkačka zaskočila. Překotila se na záda a začala se dusit. Nakonec se začala hýbat úplně. Trpaslíci plakali dojetím. Konečně mají od ní pokoj. Vystavili jí jako odstrašující případ ve skleněné rakvi.
Jezinky zase začaly jezdit na folkové festivaly a královna dostala od Profy novou nahrávku Neckáře. Byli opravdu spokojení. Jenže nic netrvá věčně a i jejich štěstí mělo konec. Jednou jel kolem na kole princ, co si hledal nevěstu. A co čert nechtěl, přijel do tábora ozářených dětí trpaslíků.
Jelikož byl lehce úchylný, když uviděl zfialovělou krásku v rakvi, začal ji okamžitě líbat. Až ji odzátkoval dýchací trubici ucpanou žvýkací gumou. Sněhurka se rozkašlala. Do trpaslíků, jako když střelí. Utíkali, co jim nohy stačily. Královna si sbalila své zrcadlo a odešla dobrovolně do vyhnanství. Princ, ač se vzpíral a bránil si byl nucen vzít si princeznu Sněhurku a pykal za to, že se s ní líbal.
A to je konec klasické pohádky o štěstí v jednom království.
Sepsal Šmudla.
Závěrem nutno dodat, že nakonec Sněhurka ohluchla a přestala své okolí terorizovat hlasitou hudbou. V království se rozhostilo ticho a klid. To byla krása. *845*

Polovina všeho
Byl jednou jeden kupec a ten měl tři syny. Když hoši povyrostli, řekl jim: „Teď chci vidět, jak se umíte postavit k obchodu, tady máte každý sto dukátů a jeďte do hlavního města a nakupte!“ Ti dva starší vyrazili spolu a toho nejmladšího nechali pozadu, neboť s ním nechtěli nic mít; považovali ho za hlupáčka a trochu se za něj i styděli. Ve městě každý nakoupil tolik zboží, kolik by jeden dostal za sto zlaťáků, a když se vrátili domů, otec je pochválil, neboť s nimi byl spokojen.

a le s tím hlupáčkem se to mělo křivě a došišata. Když jel do města, uviděl na cestě ležet mrtvého člověka, kterého klovali ptáci. Tu se mu ho zželelo, běžel do nejbližšího městečka a ptal se, proč nechali toho mrtvého jen tak ležet na cestě. „Protože není nikdo,“ řekli: „kdo by mu zaplatil pohřeb.“ „Tak já to zaplatím!“ řekl hoch a nechal ihned mrtvého řádně pohřbít a stálo to rovných padesát dukátů. Celý spokojený spěchal dál, přijel do hlavního města a nakoupil za zbylých padesát dukátů zboží. Když přijel domů, vyprávěl otci, co s penězi udělal, avšak ten se rozhněval a křičel: „Ty jsi mi věru mizerný kupec! Jestli to uděláš ještě jednou, vyženu tě jako psa!“

po nějakém čase kupec poslal syny opět na nákupy, dal jim tentokráte dvě stě dukátů a řekl: „Uvidíme, kdo z vás nakoupí nejlépe.“ Ti dva starší bratři pospíchali opět do města a rovnou cestou do krámů a nakoupili tak levně, že s nimi byl otec nadmíru spokojen. Ale když přijel do města ten hlupáček, uviděl za mříží místního žaláře překrásnou dívku. Zůstal tedy překvapeně stát a ptal se jí, jak se tam dostala. Plačící dívka mu vyprávěla, že ve městě někdo ukradnul peníze a ji mají za zlodějku, ale není to pravda, ona ale nemůže říci proč a jak. Chlapci se dívky zželelo, šel k soudci a řekl. „Ta dívka je nevinná, dejte ji svobodu! A tady je těch sto dukátů, dokud nenajdete pravého zloděje!“ Tak dívku pustili na svobodu; byla to princezna, která chodila každý den v přestrojení do domů chudých a činila tam tajně dobré skutky. Toho dne byla zrovna na ulici, když biřicové sledovali stopu pachatele, a protože tihle princeznu nepoznali, čile ji odvlekli do vězení. Když byla nyní volná, dala jinochovi zlatý prsten a řekla: „Podle něj tě jednou poznám.“ Pak pospíchala na královský hrad, aby ji tam nepostrádali. Za těch zbylých sto dukátů nakoupil zboží a jel domů zvesela jako člověk, který udělal kus dobré práce, ale když otci vyprávěl, jak z vězení vysvobodil ubohé děvče, začal tento běsnit: „Z tebe nikdy nic nebude! Kliď se mi z očí, ať tě už nikdy nevidím!“

t ak musel ubohý hoch pryč z domu a otec mu na cestu dal jediný dukát, s kterým jsi měl vystačit. A měl zapovězeno někomu říct, kdo je jeho otec. Dlouhý čas vandroval světem sem a zase tam, ale do žádné služby ho nechtěli. Když jednou seděl ponořen v neveselých myšlenkách u cesty, přišel k němu starý muž v šedivém kabátě a zeptal se: „Proč jsi tak smutný?“ Tu mu chlapec vyprávěl svůj nešťastný příběh. Stařec ho utěšoval a řekl: „Když mi slíbíš, že po sedmi letech mi dáš polovinu ze všeho, co budeš mít, mohu ti dopomoci k velkému štěstí.“ „To ti ze srdce rád slibuji!“ odvětil. „Tak pospíchej do hlavního města, princezna na tebe čeká!“ řekl stařec a zmizel.

jinoch spěchal do královského města. Král si přál, aby se jeho dcera provdala, ale protože ji velmi miloval, řekl: „Nechci ti činit žádné násilí, zvol si muže podle svého srdce, i kdyby to měl být ten nejnuznější v zemi, budeš ho mít.“ Již mnoho hrabat a rytířů, ano také knížata a králové se ucházeli o její přízeň, ale marně. Tu se objevil hlupáček a sotva princezna na jeho prstu uviděla svůj prsten, zvolala radostně: „Otče, požehnej nám!“ Kdo byl šťastnější než král, když viděl své milované dítě celé blažené a přání rád vyplnil. Slavili ve vší nádheře svatbu a hoch se po smrti svého tchána stal králem a žili v míru a lásce.

uplynulo sedm let a jednoho dne se objevil ten stařec a žádal, jak bylo dříve domluveno, polovinu ze všeho, co jinoch měl. Král byl ihned srozuměn a vše poctivě rozdělil na dvě půle a tu jednu starci dal. Ale pak chtěl stařec i polovinu dětí, a tak mu s těžkým srdcem dal jednoho syna. K posledku zůstala jeho žena a stařec si také žádal polovinu. „Jak by to bylo možné?“ zvolal král ohromeně. „Musíš ji rozseknout!“ řekl stařec. Tu se jinoch vyděsil a po krátkém zamyšlení pravil: „Já ji příliš miluji na to, abych ji ublížil, ale slíbil jsem ti to a svému slibu chci dostát. Vezmi si moji ženu celou!“ „Vše je tvé!“ zvolal stařec: „Neboť svoji věrnost jsi osvědčil!“ A v tom okamžiku zmizel.

Dary vodních panen (+ na přání)
Jednomu muži zemřela žena a zanechala mu dcerku. V sousedství žila jedna vdova, která měla také malou dceru a ty dvě děti si spolu často hrávaly. Jednou řekla vdova sousedově dceři: „Řekni svému otci, aby si mě vzal za ženu, budu ti dobrou matkou, každé ráno dostaneš k snídani palačinku.“ Takovému lákání dívenka neodolala a prosila svého otce tak dlouho, dokud si sousedku opravdu nevzal za ženu. Macecha svoje slovo držela jen pár dní, potom dávala nevlastní dceři k snídani kousek seschlého chleba nebo studenou kukuřičnou kaši. Nu, a když s tím nebyla spokojená, přidala jí návdavkem březovou metlou. Zato ta vlastní dcera, ta se měla! Každé ráno ji čekaly na stole slaďoučké palačinky. Ubohá nevlastní dcerka plakala, ale když si postěžovala otci, vedlo se jí ještě hůře. Macecha nechávala na jejích zádech vytancovat březovou metlu, jen co otec odešel. Za nějaký čas se ale březová metla maceše přejedla, zdálo se jí totiž, že ta holka toho příliš sní a potřebuje to a zase ono, a tak ji jednoho rána poslala pro vodu k jezeru.

K tomu jezeru se neodvažoval nikdo ani přiblížit, protože v tom čase se tam koupaly vodní žínky, a když se tam nějaký všetečka odvážil, stáhly ho do hloubky a bylo po něm veta. Ubohé děvče tam šlo ale beze strachu, a když ji vodní panny viděly, nejen že jí nic neudělaly, ale ještě se jí soucitně ptaly, kdo je a kvůli komu je tak nešťastná. Dívenka jim vše věrně vypověděla, jak ji macecha souží, jak jí nedá najíst; i to o březové metle. Tu se vodní panny slitovaly, dovolily jí, aby nabrala vodu, a když chtěla jít, oblékly jí krásné nové šaty a jedna každá ji ještě na cestu požehnala. „Kam vstoupíš, vyraší květy.“ znělo první požehnání. „Když promluvíš, krásně to zavoní.“ řekla druhá vodní panna. „Když se umyješ, v umyvadle po tobě zůstane zlaťák.“ požehnala jí ta třetí.

Když se dívka vrátila domů, byla macecha překvapená a nebylo jí to vhod, ale když slyšela o těch požehnáních a přesvědčila se, že je to pravda, byla závistí celá zelená a řekla si: „Tvoje dcera si vyslouží ještě víc!“

Druhého rána svoji dceru krásně oblékla a poslala pro vodu k jezeru. Když tam dívka přišla, vodní panny se jí rozzlobeně ptaly, kdo je a co tam pohledává. A protože tahle panna byla pyšná a vzdorovitá, napovídala jim, že šlechtická dcera a přeje si ještě krásnější dary než ty, které daly té žebračce. Tu se voda v jezeře samou zlobou zakalila a vodní panny po dívce metaly bláto. Když ta s pláčem běžela domů, takto ji proklely. „Kam vstoupíš, tam vyraší hloží a trní!“ „Když promluvíš, bude tvůj dech smrdutý! „Když se umyješ, v umyvadle po tobě zůstane ropucha!“

Když přišla domů a její matka ji viděla a slyšela, jak se jí vedlo, všechen vztek si vylila na nevlastní dceři. O toho dne měla tato peklo na zemi, ale vyhnat ji, to se macecha neodvážila; to zlato, které každé ráno leželo v umyvadle, jí bylo totiž příliš milé.

A běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

Jednoho dne pověst o podivuhodné dívce dorazila až na královský zámek. Když to mladý král slyšel, řekl si: „Ta a žádná jiná se stane mojí ženou!“ Poslal nádherný kočár a krásné šaty, aby ji přivezli. Ale macecha měla pohotově jiné námluvy, vmáčkla se do kočáru i s ošklivou dcerou a cestou, aniž by to kočí zpozoroval, královské nevěstě ty dvě vypíchly oči a hodily jí do močálu. Potom si ta ošklivá oblékla svatební šaty, a tak dorazila na hrad. Mladý král spěchal nevěstě vstříc: „Jsi ta, kterou jsem si ze srdce přál?“ „Ano, ano.“ zamumlala tato a jinak nic. I to ovšem stačilo, ten puch byl tak strašlivý, že na krále šly mrákoty. Když falešná nevěsta kráčela po královském dvoře, tu se skrze kameny dralo na světlo boží hloží a trnoví tak husté, že jím člověk stěží prošel. „Co je to?“ zvolal mladý král překvapeně: „To jsou ty dary vodních panen pro moji nevěstu?“ „Ach to nic,“ konejšila krále macecha: „to je jen únava z cesty, potřebuje si odpočinout.“ A spěchala s dcerou do komnaty, kde se zavřely, aby nikdo druhého dne neviděl tu ošklivou ropuchu, kterou matka sama pak donesla.

Královská nevěsta v tom močále ale nezahynula, podařilo se jí vylézt ven a doplazila se pod nějaký strom, kde celá vyčerpaná usnula. Když se probudila, nevěděla, jestli je den nebo noc, a tak se hlasitě rozplakala. Tu přiletěly tři sněhobílé labutě, které uslyšely nářek, snesly se na zem a řekly: „Ty ubohé dítě, protři si oční důlky ranní rosou, která se drží na lístcích toho stromu.“ Sotva tak učinila, měla zase oči a viděla ještě lépe než předtím.

Byl jasný den a všude kolem na polích byli lidé. Vstala a vydala se po silnici na královský zámek. A jak tak šla, rozprostíral se za ní koberec těch nejkrásnějších květů. A jak tak zdravila lidi, kteří tu byli všude kolem, linula se tak nadpozemská vůně, že zpráva o jejím příchodu dorazila na královský zámek dávno před ní. Venku prý stojí nějaká žebračka a má se to s ní tak a tak. Tu mladý král zvolal radostně: „To není žádná žebračka! To je moje milovaná nevěsta! Přiveďte ji ke mně!“ A sám ji spěchal vstříc, objal ji a políbil.

Zločin macechy a její ošklivé dcery se ukázal v jasném světle. Král nechal obě zavřít do sudu, který byl uvnitř pobitý hřebíky, pak ten sud vytáhli na vysokou horu a pustili dolů do moře. A bylo to!

Potom ti dva slavili slavnou svatbu a svět měl rázem tu nejmilejší a nešťastnější královnu.

Jak Rozum se Štěstím vandrovali
Kdysi dávno se vydali Rozum a Štěstí do světa, aby si ho prohlédli a lidi potěšili svými dary. Jak tak putovali, uviděli jednou, jak u cesty spí ovčák. „Víš ty co?“ řeklo Štěstí Rozumu: „Vyzkoušíme si ty naše dary. Vlez si do něj!“ Rozumu to bylo po té dlouhé štrapáci právě vhod, a tak se usadil v hochově hlavě a pěkně si tam hověl. Když se ovčák probudil, promnul si oči a ejhle! Hned tu byla myšlenka: „Ej, k čemu tu pást ovce, pro jednou vyzkouším svoje štěstí i ve městě!“

Ve městě zašel k jednomu hodináři a dal se u něj najmout do služby ke koním. A protože za krátký čas byly hodinářovi koně ty nejkrásnější v celém městě, byl s ním mistr nadmíru spokojený. Ale chasníkovi to nebylo dost. Když mistr sedával s tovaryši u oběda, proklouzl ovčák tajně do dílny a tam opravoval hodiny, což ovšem zakrátko neušlo tovaryšské pozornosti: „Mistře, zatímco my sedíme u stolu, někdo chodí do dílny a pokračuje v naší práci. A ten někdo to dělá daleko lépe, než bychom to udělali my, musí to být mistr nad mistry.“ „Tomu musím přijít na kloub.“ řekl si mistr, a když příště seděli u stolu, postavil se k oknu tak, aby viděl do dílny. A tam se měl k pilné práci jeho pacholek od koní, bral do ruky jedny hodiny po druhých a opravoval je. Za nějakou chvíli se nemohl mistr udržet, vrazil do dílny a zvolal:„Hochu, ty jsi mistr! Ty nepatříš do stáje! Odteď budeš mým prvním tovaryšem!“ To bylo něco pro ovčáka! Za pár dní vyrobil tak krásné hodiny, že se nad nimi podivoval celý svět.

Jednoho dne král té země nechal vyhlásit, že má drahocenné hodiny, které se pokazily, kdo je opraví, dostane pět tisíc zlatých. Ale tohle oznámení mělo ještě druhou polovinu, kdo by při tom opravování neuspěl, ten musí položit hlavu na katovský špalek. Nebylo tedy divu, že se dlouho v celé říši nenašel žádný hodinář, mistr či tovaryš, který by to chtěl vyzkoušet. Když se ta novina donesla k uchu ovčáka, vydal se ihned ke králi a žádal na něm ty hodiny k opravě. Král potřásl hlavou a řekl: „Chlapče, chlapče, to nedokážeš a bude tě to stát život! Žádný z mistrů v mé říši si na to netroufnul a ty si troufáš?“ Ale chlapec trval na svém, jemu se to podaří a o svůj život se pranic nebojí. Tak se nechal král umluvit a poručil hodiny přinést. Ovčák si vzal hodinářské nářadí, hodiny rozložil, chvíli v nich něco kutil, pak je zase složil a ejhle! Když je zase postavil na jejich místo, tak se daly do chodu a tikaly tak vesele, až z toho bylo králi do skoku. Ze samé radosti dal král ovčákovi nejen těch pět tisíc zlatých, ale jako návdavkem ho učinil svým dvorním hodinářem, který mu díky své píli a šikovnosti byl den ode dne dražší.

Král měl krásnou dceru, ale co bylo do její krásy, když se po celý svůj život ani jednou neusmála, což ho velmi trápilo. Proto dal vyhlásit, že ji za ženu získá ten, který ji rozesměje. Ale tohle oznámení mělo ještě druhou polovinu, kdo by při tom rozesmávání neuspěl, ten musí položit hlavu na katovský špalek. Zkoušelo to už mnoho nápadníků, ale všichni nakonec slavili veselku se zubatou, takže těm ostatním dávno na královské ženění přešla chuť. Když o tom slyšel ovčák, tu chvíli rozumoval a pak předstoupil před krále a řekl: „Chtěl bych rozesmát vaši dceru!“ „Ubohý hochu,“ zděsil se král: „to se ti nepodaří a bude škoda tvého mladého života. Zapomeň na to!“ Ale chlapec opět trval na svém, jemu se to podaří a o svůj život se pranic nebojí. Tak se nechal král umluvit poslal ho s jedním ministrem k princezně.

Ovčák měl pro princeznu tuhle báchorku: „To vám jednou vandrovali po světě tři chasníci, sochař, malíř a řečník. Jednou přišli do černého lesa, udělali si oheň a sedli si okolo. Tu byla tomu sochaři dlouhá chvíle, vzal pořádný špalek dřeva a vyřezal z něj pannu. Tu připadlo malíři, aby tu pannu vymaloval do spanilosti. A když vypadala jen a jen promluvit, vzal ji do učení řečník. A pak se ti vandrovníci škorpili a hašteřili, komu že teď ta panna patří. A protože tuhle odpověď nezná nikdo na světě, hašteří se tam dodnes.“

téhle povedené historce se princezna zasmála a řekla: „Ale to je přeci nad slunce jasnější! Ta panna patří tomu řečníkovi.“ Ovčák se zaradoval a Šel s ministrem ke králi, který se hned zeptal: „Smála se?“ „Ano,“ řekl ovčák vesele. „Nesmála!“ řekl ministr vážně. Tohle ovčáka překvapilo a prosil krále, aby poslal k princezně jiného ministra. Tak to král udělal, ale i tento odvětil: „Nesmála.“ A tak král poslal ještě třetího. Ale ten přišel a řekl: „Nesmála.“ „Teď už ti není pomoci!“ řekl král a byl z toho sám celý smutný: „Zákon je zákon, musím tě vydat katu.“

Ovčák stál u katovského špalku, když se tam zrovna nachomýtlo Štěstí, které se toulalo bůhvíkde po světě, a zavolalo na Rozum tak tiše, aby to nikdo neslyšel: „Ty už jsi svoje udělal, teď je řada na mně. Pojď ven a já jdu dovnitř!“ Sotva se to stalo, zahlaholily trumpety a píšťaly a v kočáře přijel král a jeho dcera a drželi bílý šátek na znamení milosti. Ta věc s ministry se totiž vyjasnila, ti tři zlomyslně lhali, a tak byli popraveni místo ovčáka.

Nu a tohle vyprávění končí velkou svatbou ovčáka a princezny. Ta svatba trvala čtyři týdny a potom se stal ovčák králem a Štěstí se u něj zabydlelo a nikdy ho neopustilo až do konce jeho dní.

Pohádka o malé hvězdičce...
Byla jednou jedna malá hvězdička, která bydlela daleko na nebi. Pocházela z té nejurozenější rodiny. Její otec byl samotný král. Celé dětství tak měla velmi krásné a veselé.
Jen jednoho se děsila: nechtěla nikdy dospět, zestárnout. Král byl sice velmi hodný, ale zároveň i slabý. Proto podlehl nátlaku svého silnějšího souseda a slíbil mu svou dceru za ženu. Dohodli se, že až dospěje, tak si ji odvede s sebou do svého vyhaslého paláce.
A ten se stále rychleji blížil.
Hvězdička byla sice stále stejně krásná, její tvář však halil smutek. Dva týdny před slavnostním dnem se celé království zahalilo do veselých barev, král vydal příkaz, aby všichni přestali pracovat a jen se radovali. Hvězdička se však oblékla do černého a přestala vycházet ze svého pokoje.
Den před plánovanou svatbou se konečně rozhodla. Uteče pryč, daleko odtud. Napadlo ji i kam. Vzpomněla si na jednu malou barevnou planetu, kterou tajně sledovala otcovým dalekohledem, když ještě byla malá. „Kdyby mě tak tehdy chytil,“ otřásla se i po letech při představě, co by následovalo. O tom, co by jí čekalo, kdyby odhalili její současný úmysl, raději ani nepřemýšlela.
Jediný, komu se svěřila, byla stará chůva, která se o ní vždy starala a kterou měla velmi ráda. Ta jí poradila, jak má utéci. Měla počkat na denní světlo, ve kterém hvězdičky na nebi nejsou vidět a nikdo si tak jejího útěku včas nevšimne.
Poslední noc byla hvězdička tak nervózní, že vůbec nemohla spát. Velmi brzo nad ránem, kdy celý zámek ještě spal, vstala, naposledy se rozloučila s místem, kde vyrůstala, a vydala se na dalekou cestu.
Ráno byl na zámku kvůli svatbě takový zmatek, že si jejího odchodu dlouho nikdo nevšiml. Až když chtěl mistr krejčí předvést své umění, ukázalo se, že své dílo nemá na kom předvést. Hvězdička vůbec nikde nebyla. Nikdo nevěděl, kde nastávající nevěsta je. Jen chůva, ale ta mlčela jako hrob. Ať se dívali, jak chtěli, nikde hvězdičku neviděli. Denní světlo ji na nebi dobře krylo.
Vládce sousedního království se však se ztrátou své vyvolené nechtěl jen tak smířit a podezříval otce hvězdičky, že ji před ním někde schovávají. Vtrhl proto do zámku se svým vojskem a prohledal každičký kout. Ale marně. Jeho nastávající byla tou dobou už daleko v bezpečí. Na cestě ke své oblíbené planetě, kde doufala najít vytouženou svobodu.
Zjistila ale, že přece jen je malá barevná kulička, jak ji vždy viděla v dalekohledu, velmi daleko a že ji čeká ještě dlouhá cesta. Navíc se začalo stmívat a tak se musela schovat, aby ji nenašli.
Hodná chůva jí poradila, jak to má udělat. Dala jí na cestu kabát utkaný z noční tmy. Ten si měla hvězdička přehodit přes sebe a schoulená do klubíčka v něm přečkat noc. V cestě pak měla pokračovat až po východu slunce.
Cesta, o které si myslela, že bude velmi krátká, jí nakonec trvala několik týdnů. Velmi ji zdržovalo každodenní zahalování do pláště a povinná přestávka. Po několika týdnech však přece jen dorazila do vytouženého cíle. Ocitla se na své oblíbené barevné planetě. Byla však tak zmožená a unavená, že ihned ulehla pod nejbližší strom a usnula.
Zasloužený a vydatný spánek však přerušily podivné zvuky a pak i tlaky. „Co je to tu za žebračku? Že se nestydí. Vyhoďte ji!“ křičel kdosi z davu, který se kolem ní shluknul. Někdo jí dokonce ze sladkého spánku pomohl kopancem.
Vůbec nic nechápala. Na takové jednání nebyla zvyklá. Myslela si, že ji tady přijmou jako vlastní dceru. Místo toho se setkala s tímto jednáním.
Plášť již měla velmi potrhaný, spánek v prachu jí celou velmi ušpinil. Ani dlouhá a namáhavá cesta jí moc nepřidala. Není divu, že ji považovali za somračku a začali se tak k ní i chovat.
Hvězdičku to velmi překvapilo a mrzelo. Každý po ní chtěl jen jakési podivné papírky a kulaté plíšky. Když ti okolo zjistili, že nic takového nemá, přestali si jí všímat úplně.
Toulala se po zemi sama a přemýšlela o svém domově. Nikdo si jí nevšímal. Nikoho nezajímaly její problémy. Byla špinavá, škaredá a bez peněz. V duchu přemýšlela, jestli udělala dobře, že utekla mezi tyto podivné a zamračené lidi.
Barevná planeta jí najednou celá zčernala. Už to nebyla ta krásná malá barevná kulička z holčičích snů. Ale škaredé nehostinné místo, kde vůbec nikoho nezajímala. Viděla jen nezájem, přetvářku, zlobu. Okolí bylo pořád stejné. Spousty lidí s prázdným srdcem i duší obklopeny šedými domy a podivnými plechovými kočáry bez koní. Zdálo se jí, že je úplně ztracená. Uprostřed davu lidí a přesto sama.
Ani zpátky domů se vrátit nemohla. Dávno zapomněla cestu, kterou se sem dostala. A tak se jen toulala tímto škaredým nepřátelským světem, kde si jí nikdo nevšímal.
Trvalo to týdny, měsíce, roky. Z krásného černého kabátu zbyly jen špinavé cáry, obličej i celé tělo pokryl prach a špína. Na čele se objevily první vrásky. Hvězdička už nezářila jako dřív. Spíš pohasínala.
Jednoho dne, když její zoufalství a samota dosáhly vrcholu, potkala muže.
Nebyl jako jiní. Byl prvním, kdo se na ní za ta léta usmál. Ne jak ostatní, kteří se spíš vysmívali jejímu osudu a jejichž smích ji zraňoval. Tenhle úsměv byl jiný. Plný tepla, porozumění. Pohladil ji po vyprahlé duši.
Nevěděla, jak se má chovat. S ničím podobným se ještě nesetkala. Každému byla lhostejná nebo pro smích. Na takovou reakci nebyla připravena.
Podvědomě se proto schoulila a ustupovala do kouta. Čekala další ránu. Místo toho se jí něžně dotknul a pohladil po tváři.
Překvapilo jí to. Naposledy něco podobného udělala chůva, když se loučily. Možná proto ucukla. Bála se otevřít své srdce neznámému muži. Co když ji také zraní jako doposud všichni? Nevěřila jeho úmyslům. „Proč se s ní vůbec baví? Co tím sleduje?“ vrtalo jí hlavou.
Odvrátila se od něj.
Jeho to přesto neodradilo. Zůstal s ní. Kamkoliv se pohnula, byl vedle. Ráno, než se probudila, jí vždy připravil misku s jídlem. Nikdy ho však ani nezahlédla, jak ji klade do její blízkosti.
Někdy jen tak natrhal kytici růží a nechal je poblíž. Jindy zase donesl barevný kamínek. Když byla zima, dal jí svou deku. Před deštěm ji chránil jeho plášť. Ať se stalo cokoliv, byl jí nablízku. I když na něj nikdy nepromluvila, věděla, že se na něj může vždy spolehnout.
Trvalo to hodně dlouho. Ale jakoby svět začínala vidět jinýma očima. Kamínek, co od něj dostala, schovávala jako největší klenot. Přestože byl studený, tak ji vždy zahřál, když ho vzala do rukou.
Hrála si s ním velmi často. Bavilo ji jen tak ho pozorovat. Byl to obyčejný kámen, ale přesto v něm viděla zvláštní krásu. Byl pro ni velmi důležitý. Naučil jí dívat se jinak. Najednou viděla, že není sama. Že má někoho blízkého.
Přestože spolu stále nepromluvili, věděla, že je jí hodně blízký a nerada by ho ztratila. Jen nevěděla, jestli mu to má říct. Zda na to čeká. Jestli ji potom neopustí.
Dlouho se k tomu odhodlávala. Nevěděla, jak to má udělat. Nemohla za ním jen tak přijít a něco říct. Za tu dobu, co s nikým nemluvila, ani nevěděla, zda ještě umí klást slova za sebe tak, aby dávala nějaký smysl. O to víc si všechno přehrávala v hlavě. Věděla, že to jednou přijít musí. Těšila se na ten okamžik, ale zároveň se ho velmi obávala. Co když ho ztratí? Nikoho jiného neměla.
Kolikrát už byla rozhodnutá jít mu naproti, pozvat ho ke své misce, kterou každý den pravidelně plnil. A vždy na poslední chvíli ucukla a nenašla odvahu.
Až jednou to přišlo. Poprvé ho ráno přistihla, jak jí nese misku s jídlem. Probudila se a chytila ho za ruku. „Zůstaň,“ zašeptala.

Od té doby chodili spolu. Učil jí dívat se na svět jinak, vidět ho zase barevný a krásný. Celé dříve nepřátelské prostředí se znovu stalo tou krásnou malou barevnou kuličkou. Tím kamínkem, který jí kdysi dal.
Byla to ta nejcennější věc, kterou kdy dostala.

Kohout se zlatým peřím
Byli jednou tři tovaryši, kteří se náhodou sešli v cizině, a tak z nich stesk po milované vlasti udělal dobré kamarády. Ti starší dva byli kotláři a pocházeli z jedné vesnice, ten nejmladší Bernard byl truhlář, dítě chudých lidí, kteří už dávno zemřeli. V tom čase už několik let pracovali v jednom velikém městě a bylo jim ouvej a ouha, protože celé dny skrze vysoké měšťanské domy ani nezahlédli nebe a málem už nevěděli, jak vypadá takový les či hora. Tohle stýskání je nakonec mělo k tomu, že jednoho dne dali svým mistrům spánembohem, zabalili si tlumoky a vandrovali domů. Trmáceli se dnem i nocí, a protože jim byla každá koruna, co si v cizině vydělali, pěkně drahá, a k tomu bylo léto, nechávali hostince bez povšimnutí a nocovali raději v matičce přírodě.

Jednoho deštivého dne, když byli celí promoklí, našli si v lese před větrem chráněnou skulinu ve skále, aby tam rozdělali oheň a usušili si šaty. K tomu si ujednali, že se vždy dva uloží ke spánku a ten třetí bude udržovat oheň. První hlídku měl Bernard, který se, když oheň pozvolna dohoříval, vydal do hloubi lesa, aby našel nějaké suché dřevo. Ale co se tak rozhlížel po lese, oheň zcela vyhasnul, a když se vydal se dřevem zpět, nenašel cestu. Dlouhé hodiny bloumal lesem, až nakonec uviděl mezi stromy světlo, které ho dovedlo ke starému loveckému zámečku. Vešel dovnitř, klepal na všechny dveře a volal, ale bylo tu jako po vymření. Až v úplně poslední komnatě bylo světlo, v krbu plápolal oheň, uprostřed stál stůl a v rohu čerstvě povlečená postel. Tak si do ní Bernard lehnul a bylo to!

Zrovna se měl k usínání, když uslyšel někde blízko kokrhat kohouta. Vstal a prohledal pokoj až do posledního koutku, ale kde nic, tu nic. Sotva se natáhnul zpátky do postele, kohout zakokrhal podruhé. A bylo jasné, že to muselo být někde v místnosti, ale mohl hledat, jak dlouho chtěl, žádného kohouta nenalezl. Lehl si znova a dával pozor a opravdu, když se nechal kohout slyšet do třetice, zpozoroval, že to kokrhání vychází ze stolu. Vyskočil z postele, otevřel zásuvku stolu a uvnitř sedělo kohoutisko a peří mělo ryzí zlato. „Ty mi jdeš do rány!“ pomyslil si, vytáhnul nůž a chtěl kohouta zabít, že ho upeče, neboť měl veliký hlad. Ale kohout mu to vymlouval a mluvil učeně jak člověk: „Nechej mne žít! Vyškubni si raději jedno ocasní péro, s ním si můžeš opatřit vše, co si budeš přát. Stačí, když to tím brkem napíšeš a hned se tak stane. Ale jedno měj na paměti, nesmíš o tom nikdy nikomu říci.“ Kohout to ani nedořekl a už byl o brk lehčí. Bernard napsal na desku stolu: „Přeji si kus pečeně a láhev vína k tomu.“ V mžiku stálo obojí na stole a on si nechal chutnat, a když měl dost, napsal: „Přeji si, aby oheň opět hořel, aby kamarádi tvrdě spali a abych tam ihned byl.“ Sotva dopsal poslední písmenko, stál před spícími druhy a oheň vesele plápolal. Když se ti dva probudili, ptali se, proč je neprobudil a celou noc držel stráž sám. „Ale spali jste tak dobře, že jsem vás nechtěl budit!“ O návštěvě starého zámku a zlatém kohoutím brku však mlčel jako hrob.

A pak šli dál lesem, šli a šli a les stále neměl žádného konce, a tak se jednoho dne Bernard za ostatními trochu opozdil a rychle napsal na hladký kmen stromu: „Přeji si, abychom byli v naší vlasti a to ve vesnici těch kotlářů.“ Netrvalo to ani čtvrt hodiny a les skončil a ocitli se úplně v jiné krajině. Jeden z kotlářů najednou vyvalil oči a radostně volal na kamaráda: „Podívej se! Hory, údolí a ta vesnička támhle! Jsme doma!“ „Ano, opravdu!“ vykřikl ten druhý: „To je k neuvěření, ještě před půl hodinou jsme na míle daleko. Ale na puntíček stejná jako naše vesnička nemůže bát žádná jiná!“ „Ne, ne, bratříčku, to opravdu nemůže!“ řekl ten první: „Co vidí čtyři oči, to musí být pravda, to nás sem jistě přičarovala nějaká dobrá víla!“ Bernard, který tu vílu dobře znal, neřekl ani slovo a jen se potají usmíval. Ti dva samou radostí protáhli krok jako žebrák, co pospíchá na posvícení, Bernarda vzali mezi sebe a zpívali si a pískali do kroku a kráčeli domů. „Tady už zůstaneme po všechny naše časy!“ řekli: „A ty kamaráde, jak to zamýšlíš? Zůstaneš tu s námi a otevřeš si tu dílnu?“ Ale Bernard zavrtěl hlavou a řekl, že svoje štěstí vyzkouší ještě jinde. Rozloučil se s nimi a vandroval dál do světa.

A běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

Po dlouhém, předlouhém putování dorazil do velkého a krásného města. Tam mu vyprávěli, že jediná dcera zdejšího krále je již mnoho let nemocná a nikdo ji nedokáže pomoci. „To je věru smutné, že i taková princezna musí umřít bez pomoci.“ pomyslil si Bernard a šel se na zámek, kde se nechal ohlásit u krále. Vydával se za cizího doktora, který si přál vidět princeznu a sliboval, že ji vyléčí. Ale král už žádnému doktorovi nevěřil a odmítnul jej přijmout. Bernard se nenechal jen tak odbýt a nedal pokoje, dokud mu král konečně nedovolil dceru navštívit, aby jí předepsal jí lék. Tu léčivou bylinku jí napsal svým zlatým brkem a k tomu si přál, aby se jí do rána trochu ulevilo. A podívejme! Druhého dne se jí opravdu vedlo o něco lépe a na královském zámku se to mělo k velké radosti. Při druhé návštěvě napsal další recept a přál si, aby jí bylo ještě lépe. A opravdu! Princezně bylo den ode dne lépe, stěží mohla dočkat toho okamžiku, až zase ten zázračný doktor přijde. Při třetí návštěvě ji předepsal nový lék a přál ji úplné uzdravení. A bylo to!

Neuplynuly ani tři dny a princezna byla čilá a zdravá jako rybička v rybníce a nevěděla, jak nejlépe by svému zachránci poděkovala a projevila mu velkou lásku, neboť byla najisto přesvědčena, že bez něj by umřela. Také král byl rád a celý šťastný, že má opět své milované dítě a chtěl tomu doktorovi dát celou měřici zlata. Ale ten si žádnou odměnu nevzal, nechal si jen nepatrný zlatý prstýnek, který si princezna stáhla při loučení z prstu a navlékla ho jemu. A aby toho nebylo málo, řekla princezna otci: „Jsem zase úplně zdravá, jsem mladá a životaplná, nechci umřít jako stará panna, chci se vdát!“ Nad takovým přáním se starý král zatetelil radostí a řekl: „Tvé přání mě těší, moje milované dítě. Řekni mi, koho bys ráda za muže a máš ho mít.“ „Nechci nikoho jiného než toho doktora, co mne vyléčil!“ řekla princezna. Nu, teď králi ta jeho radost trochu zhořkla na jazyku a nejraději by své slovo vzal zpět. Ale dceru miloval nadevše, tak rozeslal po zemi posly, aby doktora vyhledali. Po krátkém čase jej opravdu našli a přivedli na královský dvůr. Tam ho král zaslíbil své dceři a brzy slavili svatbu.

Aby mohl žít jako princ, přál si Bernard zlatým brkem nesmírné poklady a nechal si postavit nádherný zámek s obrovským parkem. „Nyní už nevím, co bych si tak mohl více přát.“ pomyslel si a ukryl své zlaté kohoutí péro do jedné schránky za obrazem na zdi. Žádnému člověku se do té doby o kouzelném brku nezmínil, tak znělo přeci kohoutí přikázání a on mínil dané slovo dodržet. Ale jeho žena mu nedala dnem ani nocí pokoje, stále ji trápila zvědavost, jaký že to byl tajuplný prostředek, který ji vyléčil ze smrtelné nemoci? Dlouho dobu jejím prosbám odolával, ale protože ji ze srdce miloval a nechtěl před ní mít žádné tajemství, nakonec povolil a vypověděl jí vše, dokonce jí i ukázal místo, kde kouzelný brk ukryl. Ale co se nestalo! Princezna, ta všetečka všetečná, nemohla to tajemství udržet za zámkem, běžela za otcem a všechno mu pověděla. „Je to přece můj otec, tomu to mohu říci.“ Král, kterému byl zeť trnem v oku a pohrdal jím, protože byl nízkého původu, ihned zosnoval zlověstný plán. Tajně v noci vytáhnul ze skrýše kouzelné kohoutí brko a napsal jím cedulku: „Přeji si, aby si muže mé dcery vzala bouře a odnesla ho doprostřed širého moře!“ V okamžení se zvedla bouře, popadla do svých černých perutí Bernarda a vrhnula ho doprostřed moře na pirátskou loď. Piráti se ho rádi ujali, a když po dlouhé dobrodružné plavbě dorazili do jednoho cizího přístavu, prodali ho za pěkný peníz jednomu šlechtici.

A běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

Bernard pak celý rok sloužil na zámku jako pacholek, ale protože byl pilný, věrný a spolehlivý, udělal z něj šlechtic po čase svého komorníka a později dokonce přítele. Také šlechtická slečna v něm našla zalíbení a nakonec uprosila svého otce, aby si mohla komorníka vzít za muže. I když měl Bernhard krásnou dívku ze srdce rád, nemohl se dlouhý čas rozhodnout k tomu, aby řekl ano. Byl přece ženatý s princeznou a stále choval naději, že se k ní vrátí. Ale plynul rok za rokem, bez toho ze by se jeho naděje vyplnily, nakonec tedy souhlasil a slavili svatbu.

A běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

Jednoho dne se Bernard vydal v loďce na moře, a když se vracel, přihnal se pojednou prudký vichr, loďku popadnul a hnal ji dál a dál na širé moře, dokud konečně po mnoha dnech nepřistála u břehu. A když se lépe rozhlédnul, viděl, že se ocitl blízko královského města, kde žila princezna. „Moje milovaná žena se asi zaraduje, až budu zase konečně u ní.“ pomyslil si a vydal se ihned na cestu k městu. Ale u městské brány byl zajat stráží a předveden před krále. Ten nenáviděného zetě ihned poznal a nechal ho uvrhnout do temného žaláře, kam nepřišlo ani slunce ani měsíc. Dlouhé měsíce seděl Bernhard v temné zapáchající kobce a pomalu ztrácel naději, že ještě někdy spatří zlatavou záři slunce.

Tu jednoho dne přilétlo skrze úzký zamřížovaný otvor něco zářivě jasného a takto na něj promluvilo: „Bernarde, kde tě to nalézám? Já jsem ten kohout, co ti prve daroval zlatý brk. Pročpak jsi nemlčel, jak jsem tě nabádal?“ Tu si mu Bernhard postěžoval na svůj osud a úpěnlivě prosil, aby mu ještě jedenkrát pomohl. „Nu, marně tě prosit nenechám!“ řekl kohout a daroval mu druhé kouzelné brko. Když mu Bernard poděkoval, záře zmizela a žalář zase potemněl. „Nyní mi musíš, zlaté pírko, pomoci.“ řekl a napsal jak nejlépe uměl na drsnou stěnu vězeňské cely svá tři přání: „Přeji si, aby to první zlaté brko zmizelo ze světa. Pak si přeji, aby můj tchán musel jako chudý tovaryš až do konce svých dnů vandrovat světem. Do třetice si přeji, abych byl ještě dnes u své milované ženy.“

Sotva to dopsal, uviděl bosého krále, oděného v hadrech s ranečkem na zádech, jak kráčí pryč zámeckou branou; už ho nikdy nikdo neviděl. V dalším okamžiku seděl Bernard na sametové sesličce nahoře v zámku vedle své ženy. Objali se a políbili, plakali štěstím a od těch dob zůstali pospolu jako král a královna.

Pohádka o smutné holčičce
byla jednou malá holčička..*716* TeXiiK jí říkali...bylo fuuurt moc smutná, ptže jí bolelo *15*..nikdo si toho nikdy nevšiml, ptže to na venek nedávala na jevo...furt se smála*40* a usmívala *6* byla laskavá *18*..občas zažertovala *261*..ale uvnitř...uvnitř jí bylo ouha *723* ona sama nevěděla, čím to.ale už to tak bylo *7*vydala se tedy na cestu *95* poznávat svět *94*

..něvěděla kudy se má vydat *105*...šla tedy dveřmi*65*napadlo jí, že to nebyl špatnej nápad se jima jíti *643*a kama dál? *105* ...přemýšlela *532*....nakonec jí napadlo jít po cestě furt za nosem *848*...došla až ke hřbitovu *473*.politovala mrtvé a popřála jim nerušený spánek pokoje vydala se tedy dál a potkala důchodce *2881*, jak si to štramákoval po cestě...Dobrý den..pozdravila...No ty br'do....nazdar! řekl duchodce...TeXiiK se mrtě podivila, nad pozdravem, ale šla dál... přišla až do králoství kde vládla žena...*717*jmenovala se moudrá Rijušinka...světem obdivována a milována...všichni se jí klanili k nohám *290*TeXiiK věděla, že královna *717*je nejvíc nejmoudřejší, tak se nechala předvolat...trubači troubili *714*a TeXiiK mohla přistoupit Copak se děje, má zlatá malá Texíí? zeptala se královna *717*jsem smutná, řekla Texiik...královna přemšlela *643* a pak jí napadlo.. *532*musíš najít Blimakra*891*ten bude vědět, jak tě rozveselit, rozzářit...utíkej a nikde se nezastavuj...TeXiiK zasejc pelášila za nosánem *848*

TeXiik tedy prohledal všechny prasečáky na celém světě...až v tom nejzažším...nejoklivějším...uviděla oklivé..mega oklivé prase *891* a ono začalo mluvit....co cééééš? na ní kvíklo...máš jííídlooo?...texiik se děsně lekla... *9* co to má znamenat? *369* mno..co se divíš? chroocht...ci nikdy nefiděla prase?*38*.. *891*..no viděla...ale ne mluvící a tak..oklivé...a jak ti vubec říkaj? Pašík?...ne...sem Blimakr! *8*..texiik si zděsšením kecla na prdel *9* cože to si ty?...mno..chrocht..sem..a co? řekl Blimakr *891* texiikovi se ba přímo motala hlavu z toho smrádku, co tam měl *871*poslala ma za tebou královna Rijušinka *717*..prý mi poradíš...proč sem furt smutná... texiikovi se uvaha zalíbila..ale potom...: a kde ho najdu....polib mě...chrocht...řekl Blimakr*891* fuuuj *889**871*řekla si v duchu texiik...a co se stane když tě políbím? zeptala se.. no to uvidíš... řekl Blimakr*891* texiik se tedy přemluvila *955*políbila *45*Blimakr*891*a byl z něj najednou.... Líza*939*

..Děkuji, že si mě zachránila...teď ti ukážu cestu kudy musíš za tím, kdo tě bude míti nejraději.. *939*ukázala cestu, řekla v kolik jede texiikovi bus *1133*a že jede od obchoďáku*1139*a že musí vyrazit... *914*texiik se hnela co jí krátké nožky stačili nasedla na bus *113* jela od *1139*a razila cestou až na kraj světa, kudy jí poradila*939* seděla vedle pána *951*a ten jí vyprávěl veselé historky...jak si kecnul do hovínka, ale že byla stejně zima, tak se to tam jen přilepilo a vydrželo až do léta až e to tam má do teď.. najednou viděla, že se blejží k ceduli, kam potřebovala...tak požádala pána s hovínkem na zadku, jesi by jí pustil..ten jí pustil a daroval jí hovínko jako dárek...

a já sem tu *939*..řekla...ale dyť si holka *9* vydesila se texiik...tak mě polib nohu a uvidíš *939*texiik poslechla a najednou tam stál princ*1129*..Jmenuji se Blimakr a budu tě mít nejvíce nejraději...texiik málem štěstím upustila želvu, co měla v kapse *1070*

konala se veselka *2759*a velká svatba *2803* Konec pohádky *40*


Blíma *18*

O zlatých jablíčkách
Byl jeden král a měl jabloň, na které rostla zlatá jablíčka. Ale jablíčka se stále ztrácela a zloděje nemohli chytit. I dal král všude rozhlásit, kdo chytí zloděje, dostane pytel peněz.

V malém domku za městem bydlel otec se třemi syny. Jak to uslyšeli, povídá nejstarší: "Já půjdu chytit zloděje." Sebral se a šel ke králi. Cestou potkal chudou babičku. "Kampak jdeš, synku?" "Nikam," odsekl. "Proč se ptáte?" "Chtěla jsem ti poradit," povídá babička. "Však já si poradím sám," řekl hoch a šel dál. Když přišel ke králi, poručil si jídla a pití a večer šel hlídat na zahradu. Chodí, chodí, nikde živé duše nevidí. K ránu usedl pod jabloň a usnul. Spal až do rána. Když ráno král počítal jablíčka, jedno chybělo. Král se rozhněval a poslal ho domů.

Mladší bratr povídá: "Já budu chytřejší." Vydal se na cestu. Potkal také chudou babičku a odbyl ji jako jeho starší bratr. Přišel ke králi, dobře se najedl a napil a večer šel hlídat. Hlídal, hlídal, ale nikde se nehnul ani lístek. Unavený si sedl ráno pod strom a usnul. Když přišel král a přepočítával jablka, jedno chybělo. Král se rozzlobil a hlídače vyhnal.

"Snad já zloděje chytím," řekl nejmladší, když oba bratři dopadli tak nešťastně. Vydal se do města ke králi. Cestou potkal babičku a pěkně ji pozdravil. Babička poděkovala a ptala se ho, kam jde. Mládenec jí všechno pověděl co a jak a babička mu poradila. Když přišel ke králi, nechtěl ani jíst, ani pít, jen si poručil, aby mu přivezli fůru trní a bodláčí. Celou jabloňku obložil trním až do vršku. Pak usedl na silnou větev. Na větvi měl přivázaný hrnec studené vody. Sedl si díval se, nikde nic. Když na něho šlo spaní, umyl se studenou vodou. Až k ránu slyší nějaký šum. Podívá se a vidí, jak kolem jabloňky lítá drobný ptáček. Ale pro trní nemohl k jablíčkům. Mládenec protáhl ruku trním a ptáčka lapil. "Už tě mám, ty zloději," povídá. "Teď bych tě mohl zamáčknout, ale že jsi tak malý, pustím tě, ale vícekrát se tu neukazuj, bylo by s tebou zle." Rozevřel ruku a ptáček odletěl. Na ruce mu nechal tři zlatá pírka.

Potom se už jablíčka neztrácela. Mládenec dostal od krále pytel peněz a vesele se vrátil domů.

Liška a vrána /na přání/
Velká vrána ukradla kus sýra a odletěla na větev stromu, aby ho v klidu snědla. Šla kolem liška a sýr ucítila. Zastavila se pod stromem a sliny se jí sbíhaly. "Sýr," řekla. "Mňam. To bych si dala... kdybych mohla...," říkala si v duchu, polykala a přemýšlela, jak se sýra zmocnit.

Po malé chvíli se začala k vráně lísat: "Ty jsi ale krásná vrána. V živootě jsem neviděla tak velkého a silného ptáka. Jaké máš pěkné a lesklé peří! A jaké štíhlé nohy, to je znak vznešeného ptáka! A jaký královský zobák! Ano, tak je to: zobák krále! Ty se musíš stát králem ptáků." Když vrána uslyšela tak nadšená slova chvály na svou krásu, celá se nafoukla a vítězoslavně zamávala křídly.

Svým nejsladším hláskem liška pokračovala: "Jaké máš pěkné oči. Zdá se, že na sobě nemáš nejmenší chybičku! Jsi naprosto dokonalá." Vráně se v životě nedostalo tolika lichotek. "I když jsem neslyšela tvůj hlas," pokračovala liška, "jsem přesvědčená, že jen tak dokonalý tvor jako ty může mít nádherný zpěvný hlas."

Vrána, která až dosud blaženě hltala liščinu chválu, pocítila při lichotivých slovech o svém hlasu trn ppochybností. Nikdy neslyšela, že by vrány byly skvělí zpěváci. Samozřejmě, že je velice krásná vrána, ale že by to platilo i o jejím hlase? Liška může mít pravdu. A vrána upřeně pohlédla ze stromu na lišku, která právě říkala: "No tak, králi ptáků, poslechněme si tvou krásnou písničku..."

Vrána zapomněla na opatrnost, otevřela zobák, zhluboka se nadechla a nahlas zakrákala: "Krá, krá!" Kus sýra jí vypadl ze zobáku. "Zasloužila jsem si to," řekla si liška, když si pochutnávala na lahůdce. Pak si oblízla tlamu a znovu se obrátila k vráně na větvi.

"Hloupá vráno! Ty jsi ten nejhloupější pták, jakého jsem kdy viděla. Máš nejhorší hlas, jaký jsem kdy slyšela, ale hlavně jsi ten nejhloupější pták na světě. A děkuju za sýr!" Pak, spokojená sama se sebou, odběhla...