HONZÍK NEPOSEDA /vyprávěla Gulivka/
V jedné vesnici žil malý chlapec,který byl sice hodný,ale velice neposedný. Hrozně rád skotačil na zelených loukách za vesnicí,kde bydlel.Každý den po škole odhodil aktovku a běhal a skákal přes potůčky. Lidé mu začali říkat Honzík Neposeda.Honzík velice rád lezl i po těch,ale ještě pořád nebyl tak obratný jako veverka.Ta se ho jednou zeptala,zdali dokážeš vylézt až do vršku stromu.Kočka,která to viděla,začala mít strach,aby se pod ním nezlomila větev.Je velice neopatrné,když takový milý chlapec leze tak vysoko!.Co se děje?Co je to tu za rozruch,že nemám ani chvilku pokoj,"ptala se paní Pstruhová své přítelkyně Žáby.To nic není,"volala kachnata, ,,to je náš přítel Honzík,nejneposednější kluk z celé vesnice.Jde se s námi koupat. Ve škole ale Honzík nebyl tak skvělý. Při zkoušení u tabule s ním pan učitel vůbec nebyl spokojen.Kamarádi se Honzíkovi posmívali,protože nedovedl vypočítat ani jeden příklad.Ten tedy bude mít vysvědčení! Rodiče určitě nebudou moc rádi.V hodině telocviku to ale bylo úplně naopak.Honzíkovi kamarádi neuměli udělat ani jeden cvik.To se zas Honzík mohl smát jim.Ale Honzík Neposeda byl hodný kluk.A protože se ke všemu stavěl jaksepatří,ukázal všem žákům,jak to mají dělat,aby uměli cvičit jako on.Za obdivného pohledu holčiček a závistivého pohledu kluků provedl Honzík nádhernou sestavu na kladině.Potom rychle přeskočil na provazový žebřík a slezl z něho hlavou dolů.Je to opravdový sportovec!Ostatní žáci to nemohli pochopit. Nakonec ho obdivovali všichni kamarádi-byl pro ně něco jako Tarzen nebo Superman.Když někam přišel,všichni mu tleskali.Výborně,Honzo,jsi šampion!Až bude letos sportovní přebor,určitě vyhraje nějákou medaili!"Honzík byl rád,že ho kamarádi povzbuzují,a začal snít.A už se viděl na stupíncích vítězů,jak mu předávají pohár.

Jak krejčík vylekal obra
To byl jeden krejčík, a to vám byl velký chvastoun a fanfár, druhého takového aby člověk pohledal. A tomu jednou přišlo na rozum, že se trochu porozhlédne po světě, a tak nechal všechno, jak to leželo a civělo; zavřel dílnu a vydal se na vandr. Šmejdil cestou necestou; hned tu a zase onde; jindy zase rovnou za nosem nebo stále dál a dál. Když tak vandroval, jednoho dne uviděl, jak se v modravé dálce z černého lesa zvedá vysoká hora a za ní ční až do nebes nějaká věž. „Hrom do palice, copak to je?“ zvolal krejčík, a protože samou zvědavostí neměl stání, zčerstva se tam vydal. Jak ale otvíral hubu a valil oči, když přišel blíž; neboť ta věž měla nohy, jediným skokem přeskočila kopec a před prťavým krejčíkem stál obrovitý obr.

Copak tu hledáš, ty pozemský červíku?“ zařval, až se třásla zem. Krejčík jen zasípal: „Já se tu jen tak rozhlížím, zda bych si tu někde v lese nevydělal na svůj denní chleba.“ „Pokud jde o tohle, tak to můžeš vstoupit do služby ke mě!“ řekl mu obr. „Když to musí být, tak proč ne? Ale co dostanu za odměnu?“ „Tak; odměnu?“ smál se obr: „To ti hned povím. Ročně ti věnuji celých tři sta šedesát pět dní a když bude přestupný rok, tak jeden den navíc, co říkáš? Můžu to tak nechat?“ „Pro mě za mě.“ odvětil krejčík, ale pomyslel si: „Spíš by jeden našel jehlu v kupce sena, než takovouto službu. Nu, budu se z ní muset nějak vymluvit.“

Pak mu dal obr první práci: „Běž, ty malý ničemo, a přines mi džbán vody!“ „A proč ne rovnou celou studnu i s pramenem?“ měl krejčík pohotově odpověď a šel se džbánem pro vodu. „Cože? Studnu i s pramenem?“ brumlal si obr, který byl trochu přihlouplý, jak už tak obrové bývají, pod vousy a začal se trochu bát: „Ten chlapík umí víc než zlatá jablka počítat, ten má v těle nějakého raracha. Dej si bacha, starý brachu, to asi nebude žádný sluha pro tebe.“

Když krejčík přinesl vodu, poručil mu obr, aby v lese nasekal pár polínek dřeva a přinesl domů. „Pár polínek? A proč ne rovnou celý les? Celý les se vším, co v něm roste a co v něm leží? “ zeptal se ten furiant a šel rubat dřevo. „Cože? Celý les se vším, co v něm stojí a leží? Studnu i s pramenem?“ brumlal si důvěřivý obr pod vousy a bál se ještě víc: „Aj aj, dej si bacha, starý brachu, to nebude žádný sluha pro tebe.“

Když krejčík přinesl dřevo, poručil mu obr, aby zastřelil k večeři dvě tři divoké svině. „Dvě tři? Proč ne rovnou tisíc jednou ranou? A ty zbylé druhou ?“ zeptal se chvástavý krejčík. „Cože?“ zvolala ta zbabělá půlka obra a bylo v ní strachu k velkému tetelení: „Raději toho už dneska nech a jdeme spát.“ Ale celou noc obr nezamhouřil oko a přemýšlel, co si má počít, jak si před tím zpropadeným sluhou zachrání svůj obří krk. Čas plynul až ke svítání a konečně přinesl i radu.

Ráno šli obr a krejčík na jednu mýtinu, kolem které rostlo vrboví. Tu řekl obr: „Poslouchej, krejčíku, sedni si na ten jeden z vrbových prutů, rád bych věděl, zda do dokážeš ohnout dolů.“ „I toto.“ zasmál se krejčík, zadržel dech a udělal se těžkým, tak těžkým, že se vrbový prut ohnul k zemi. Ale když se musel znova nadechnout, a protože u sebe ke vší smůle neměl cihličku, tu ho to k obrově velké radosti vymrštilo do takové výšky, že zmizel mezi mraky. A pokud nespadnul, tak tam povětřím lítá dodnes.

Kohout se zlatým peřím
Kohout se zlatým peřím Byli jednou tři tovaryši, kteří se v cizině náhodou sešli, a stesk po milované vlasti z nich udělal dobré kamarády. Ti starší dva byli kotláři a pocházeli z jedné vesnice, ten nejmladší Bernhard byl truhlář, dítě chudých lidí, kteří už dávno zemřeli.
Nyní zůstávali ti tři tovaryši na práci již několik let v obrovském cizím městě. Celý týden skrze vysoké domy nebe ani nezahlédli a málem nevěděli, jak vypadá les či hora. Tak jejich touha po domově pozvolna sílila, až se jednoho dne svým mistrům se služby vyvázali, zabalili svoje tlumoky a vandrovali domů.
Častokráte pochodovali dnem i nocí, a protože svoje úspory chtěli přinést pokud možno všechny domů a zrovna bylo léto, tak nechávali hostince bez povšimnutí a nocovali raději v matičce přírodě.
Tak nocovali jednou opět po dlouhém deštivém dni v lese, našli si před větrem chráněnou skulinu ve skále a rozdělali oheň, aby si mohli usušit šaty. Měli to tak ujednáno, že se vždy dva ke spánku uloží a ten třetí bude na stráži udržovat oheň.
Bernhard měl první hlídku, když oheň pozvolna dohoříval, šel do lesa, aby našel další suché dřevo. Zatímco se stále vzdaloval od tábořiště, oheň zcela vyhasnul a on nemohl najít v té úplné temnotě cestu zpět. Dlouhé hodiny bloudil koldokol tím lesem. Nakonec uviděl mezi kmeny svítit světlo, šel k němu a přišel ke starému loveckému zámečku. Vešel dovnitř, klepal na všechny dveře a volal, ale nikdo se neozval. V poslední komnatě hořelo světlo, v krbu praskal oheň, uprostřed stál stůl a v rohu čerstvě povlečená postel. Tak si tam Bernhard lehnul, aby si odpočinul.
Když zrovna usínal, uslyšel pojednou někde blízko kokrhat kohouta. Vstal a prohledal pokoj až do posledního koutku, ale nikde kohouta neobjevil. Sotva ulehnul zpět do postele, kohout zakokrhal podruhé. Bernhard byl jistojistě přesvědčen, že kokrhání se ozvalo v místnosti, ale mohl hledat, jak dlouho chtěl, žádného kohouta nenalezl. Lehl si znova a dával pozor a opravdu, když se nechal kohout slyšet do třetice, pozoroval zřetelně, že kokrhání vychází ze stolu.
Vyskočil z postele, otevřel zásuvku stolu a opravdu, uvnitř seděl kohout. Velký kohout s péry z ryzího zlata.
„Ty mi jdeš do rány!“ pomyslil si Bernhard, vytáhnul nůž a chtěl kohouta zabít a upéci, neboť měl veliký hlad.
Tu se jal pojednou kohout mluvit jako člověk:
„Nechej mne žít! Vytáhni si raději jedno ocasní péro, s tím si můžeš vše, co si budeš přát, jednoduše opatřit. Stačí když to tím brkem napíšeš a hned se tak stane. Ale na jedno nesmíš nikdy zapomenout, nesmíš nikdy nikomu o tom péru říci.“
Kohout to ani nedořekl, když mu již Bernhard z ocasu vytrhnul jedno zlaté péro a napsal s ním na desku stolu:
„Přeji si kus pečeně a láhev vína k tomu.“
V mžiku stálo obojí na stole a on si nechal výtečně chutnat. Když byl sytý, napsal:
„Přeji si, aby oheň na našem tábořišti opět hořel, aby moji kamarádi tvrdě spali a abych já tam ihned byl.“
Sotva poslední písmenko dopsal, stál před svými spícími druhy a oheň vesele plápolal. Když se ti dva kotláři ráno probudili, ptali se kamaráda, proč je neprobudil a celou noc držel tu stráž sám.
„Ale vy jste tak dobře spali, že jsem vás nechtěl budit; nyní ale myslím, pojďme dál!“
O návštěvě starého lesního zámku a zlatém kohoutím brku nepronesl Bernhard ani slovo, protože kohout mu to přeci zapověděl.
Po několika dnech, když ten ohromný les stále neměl konce, zůstal jednou Bernhard zpět za ostatními a napsal rychle na hladký kmen stromu:
„Přeji si, abychom byli brzy v naší vlasti, a to ve vesnici těch kotlářů.“
Netrvalo to ani čtvrt hodiny a ten les skončil a ocitli se úplně v jiné krajině. Náhle zůstal jeden z kotlářů překvapeně stát a radostně volal na kamaráda:
„Podívej se pořádně! Hory, údolí a ta vesnička támhle! To je náš domov!“
„Ano, opravdu!“ vykřikl ten druhý: „Ani tomu nemohu uvěřit, neboť sotva před půl hodinou jsme byli vzdáleni od domova na míle daleko. Ale na puntíček přesně jako naše vesnička nemůže jiná další na světě vypadat.“
„Ne, ne, bratříčku, to opravdu nemůže!“ řekl ten první: „Co čtyři oči vidí, to musí být pravda, to nás sem jistě přičarovala nějaká dobrá víla!“
Bernhard, který to dobře věděl, ale neřekl ani slova a jen se potají usmíval. Ti dva druhové, kteří se samou radostí nemohli udržet, protáhli svůj krok jako žebrák, co pospíchá na posvícení, Bernharda vzali mezi sebe a zpívající a pískající kráčeli domů.
„Tady zůstaneme po všechny naše časy!“ řekli: „A ty kamaráde, jak to zamýšlíš? Zůstaneš tu s námi a otevřeš si tu dílnu?“
Ale Bernhard zavrtěl hlavou a řekl, že svoje štěstí ještě jinde vyzkouší. Rozloučil se s nimi a vandroval dál do světa.
Po dlouhém, předlouhém čase přišel do velkého krásného města. Tam slyšel z vyprávění lidí, že jediná dcera zdejšího krále je již mnoho let nemocná a nikdo ji nedokáže pomoci.
„To je smutné, že princezna musí umřít.“
Pomyslil si Bernhard a vydal se na cestu k zámku, kde se nechal ohlásit u krále. Vydával se za cizího doktora, který si přál princeznu vidět a sliboval, že ji vyléčí. Ale král už žádnému doktorovi nevěřil a odmítnul jej přijmout. Bernhard se nenechal jen tak odbýt a nedal pokoje, dokud mu král konečně svoji dceru nedovolil navštívit a předepsat ji lék.
Bernhard šel s uctivým pozdravením k princeznině posteli, napsal svým zlatým brkem na cedulku jméno jedné léčivé byliny a přál si k tomu, aby se jí do rána trochu ulevilo.
A podívejme! Již druhého dne se dostavilo zřetelné zlepšení a na královském zámku díky tomu zavládla velká radost.
Při druhé návštěvě předepsal Bernhard nemocné další recept a přál si, aby jí bylo ještě lépe. A opravdu! Princezně bylo den ode dne lépe, že se stěží mohla dočkat toho, až doktor zase přijde.
Při třetí návštěvě ji předepsal opět nový lék a přál ji úplné uzdravení.. Neuplynuly ani tři dny a princezna byla čilá a zdravá jako rybička v rybníce a nevěděla, jak nejlépe by svému zachránci poděkovala a lásku mu projevila, neboť byla najisto přesvědčena, že měla zemřít.
Také král byl rád a celý šťastný, že má opět své milované dítě a chtěl tomu doktorovi dát jako odměnu celou měřici zlata. Ale Bernhard si žádnou odměnu nevzal, jen nepatrný zlatý prstýnek, který si princezna stáhla s prstu a navlékla mu při loučení na ruku.
Zanedlouho nato řekla princezna otci:
„Jsem zase úplně zdravá, jsem mladá a životaplná, nechci umřít jako stará panna, nýbrž se chci vdát.“
Tím se král potěšil a řekl:
„Tvé přání mě těší, moje milované dítě. Řekni mi, koho bys ráda za muže a máš ho mít.“
„Žádného jiného nechci než toho doktora, co mne vyléčil!“ řekla princezna.
Nad touto odpovědí se král příliš nezaradoval a nejraději by své slovo vzal zpět. Protože však svoji dceru nadevše miloval, rozeslal na její přání po zemi posly, aby doktora vyhledali. Po krátkém čase jej na cestách našli a přivedli na královský dvůr. Tam ho král zaslíbil své dceři a brzy slavili svatbu.
A tak aby mohl žít jako princ, přál si Bernhard pomocí zlatého brku nesmírné poklady. Nechal si též postavit nádherný zámek s obrovským parkem.
„Nyní už nevím, co bych si tak mohl více přát.“ pomyslel si a ukryl své zlaté kohoutí péro do jedné schránky za obrazem na zdi.
Žádnému člověku se do té doby o kouzelném brku nezmínil ani nikomu na oči ještě nepřišel, tak mu to přeci kohout přikázal a on mínil dané slovo dodržet.
Ale jeho žena mu nedala dnem ani nocí pokoje o otázkou, jaký že to byl tajuplný prostředek, který ji z její smrtelné nemoci vyléčil. Dlouho dobu jejím prosbám odolával, ale protože ji ze srdce miloval a nechtěl před ní mít žádné tajemství, nakonec povolil a vypověděl jí vše, nakonec jí i ukázal místo, kde kouzelný brk ukryl.
Ale co se nyní nestalo!
Princezna nemohla to tajemství udržet, nýbrž ho svěřila svému otci.
„Je to přece můj otec, tomu to mohu říci.“
Myslila si ve své nevinnosti a vyprávěla mu celý ten příběh o kouzelném kohoutím brku. Král, který nemohl svého zetě ovšem snésti a pohrdal jím, protože byl nízkého původu, ihned zosnoval zlověstný plán.
Tajně v noci ze skrýše vytáhnul ono kouzelné kohoutí brko a napsal jím cedulku:
„Přeji si, aby bouře vzala muže mé dcery a odnesla ho doprostřed širého moře!“
V okamžení se zvedla bouře, popadla Bernharda do svých černých perutí a vrhnula doprostřed moře na pirátskou loď. Piráti ho vzali s sebou a když po dlouhé dobrodružné plavbě dorazili do jednoho cizího přístavu, prodali Bernharda za pěkný peníz jednomu šlechtici.
Bernhard pak musel celý rok sloužit na zámku jako pacholek, ale protože byl pilný, věrný a spolehlivý, udělal z něj šlechtic po čase svého komorníka a později dokonce přítele. Také šlechtická slečna v něm našla zalíbení a uprosila nakonec svého otce, aby si mohla komorníka vzít za muže.
I když měl Bernhard tu krásnou dívku ze srdce rád, nemohl se dlouhý čas rozhodnout k tomu, aby řekl své ano. Byl přece ženatý s princeznou a stále choval naději, že se k ní vrátí. Ale plynul rok za rokem, bez toho ze by se jeho naděje vyplnily, nakonec tedy souhlasil a slavili svatbu.
Jednoho dne plul Bernhard v loďce po moři a vesloval právě zpět ke břehu, když tu se přihnal prudký vichr, loďku popadnul a hnal ji dál a dál na širé moře, dokud konečně po mnoha dnech nepřistála na protilehlém břehu moře. Tu Bernhard s radosti uviděl, že se ocitl blízko hlavního města, kde stál královský palác.
„Jak se moje milovaná žena, princezna, asi zaraduje, až budu zase konečně u ní.“ myslil si Bernhard a vydal se ihned na cestu k městu.
Ale u městské brány byl zajat stráží a předveden před krále. Ten ihned poznal nenáviděného zetě a nechal ho uvrhnout do temného žaláře, kam nepřišlo ani slunce ani měsíc.
Dlouhé měsíce seděl Bernhard v temné zapáchající kobce a ztratil veškerou naději, že ještě někdy spatří zlatavou záři slunce.
Tu přilétlo jednoho dne skrze úzký zamřížovaný otvor něco zářivě jasného a takto na něj promluvilo:
„Bernharde, kde tě to nalézám? Já jsem ten kohout, co ti prve zlatý brk daroval. Pročpak jsi nemlčel, jak jsem tě byl žádal?“
Tu si mu Bernhard postěžoval na svůj osud a prosil ho úpěnlivě, aby mu ještě jedenkráte pomohl.
„Nu, marně tě prosit nenechám!“ řekl kohout a daroval mu druhé zlaté brko, které také plnilo přání.
Když mu Bernhard poděkoval, tu záře zmizela a žalář zase potemněl.
„Nyní mi musíš, můj dobrý brku, pomoci.“ řekl a napsal jak nejlépe uměl na drsnou stěnu vězeňské cely svá tři přání:
„Přeji si, aby to první zlaté brko zmizelo ze světa. Pak si přeji, aby můj tchán jako chudý tovaryš musel až do konce svých dnů světem vandrovat. Do třetice si přeji, abych byl ještě dnes u své milované ženy.“
Sotva to dopsal, uviděl krále bosého a oděného v hadrech s ranečkem na zádech, jak kráčí pryč zámeckou branou; už ho nikdy nikdo neviděl. V dalším okamžiku seděl Bernhard na sametové sesličce nahoře v zámku vedle své ženy.
Objali se a políbili, plakali štěstím a od těch dob zůstali pospolu jako král a královna.

Ptačí král
Byli jednou dva chudí lidé na poli a měli s sebou i své dítě, to leželo v houpačce z plen zavěšených na čtyřech tyčích a spokojeně spalo. Kde se vzala, tu se vzala, přiběhla tam divoká kočka, dítě vzala a odnesla do své jeskyně. Neublížila mu, naopak přepečlivě o něj pečovala, nosila mu bylinky, kořínky a lesní plody, takže nouzí netrpělo. Když chlapec vyrostl, kočka řekla: „Nyní se oženíš s princeznou!“ „Ale vždyť jsem nahý,“ řekl hoch: „jak bych se takto mohl ukázat před králem?“ „Nedělej si starosti, však ti ihned nějaké šaty opatřím.“ S těmi slovy vyběhla kočka do lesa. Měla stříbrnou píšťalku, na kterou zapískala, pak to zadunělo a zapraštělo, zašustilo a zasvištělo a za malou chvíli se sem slétla hejna všelijakých ptáků a přišla všelijaká zvěř. Kočka si vzala od každého ptáka jedno pírko a z těch pírek spletla šaty, které přinesla jinochovi. Potom šli k místu, kde byla shromážděna lesní zvěř. „Nyní jdi ke králi, tato zvířata tě budou následovat; a řekni mu: Pane králi, ptačí král vám posílá dar!“

Chlapec se vydal na zámek a udělal, jak mu poručili. Když král uviděl to množství zvěře, velmi se potěšil a pravil: „To musí být bohatý král!“ Následující den poslala kočka hocha se zvěří na zámek znovu a zase měl říci: „To je opět dar ptačího krále!“ A když se král podiví a řekne, že by ho těšilo, kdyby si tak bohatý král vzal jeho dceru za ženu, měl říci, že to ptačí král rád udělá a za tři dny přijde a může být svatba. A přesně tak se to stalo. Když přišel na zámek, král se nad darem rozplýval a pravil: „Věru by mne potěšilo, kdyby si tak bohatý král vzal moji dceru za ženu.“ Tu hoch odvětil: „Ptačí král to rád udělá, za tři dny přijde a může být svatba.“ Když nadešel stanovený čas, běžela kočka do lesa, třikrát pískla na stříbrnou píšťalku a pak to zašustilo a zaševelilo a slétli se ptáci a seběhla lesní zvěř. Kočka si nyní vybrala ta nejkrásnější a nejbarevnější pírka a udělala z nich plášť, který se blyštěl a zářil jako nebe plné hvězd, a ten dala jinochovi. Tentokrát šla na královský dvůr s ním, a když byli nedaleko od zámku, řekla: „Nyní si sundej ty staré ptačí šaty, já ti přinesu krásnější oděv ze zámku, tímto pláštěm se pak okrášlíš.“ A utíkala k zámku a volala: „Dejte mi královské šaty! Přichází ptačí král, ale cestou upadnul do bláta, potřebuje čisté šaty!“ Tak jí král dal své nejlepší šaty a ona běžela zpět a dala je obléknout chlapci. Když přicházel k zámku, doprovázela ho zvěř a přes ramena měl nádherný ptačí plášť, který se blyštěl a zářil tak oslnivě, že člověk ten pohled stěží vydržel. Král i princezna se nad tak vznešeným a bohatým ženichem zaradovali.

Po svatbě král pravil:„Chtěl bych vidět tvoji zemi a tvůj palác, pojedu s vámi!“ Když ptačí král nasednul se svojí mladou ženou do kočáru, díval se neustále na svoje krásné šaty a svojí ženy si vůbec nehleděl. To kočka zpozorovala, skočila mu na šíji, škrábla ho a zašeptala: „Dívej se přece na svoji ženu! Když na to zase zapomeneš a budou se tě ptát, proč si stále prohlížíš svoje šaty, tak řekni, že doma máš daleko krásnější.“ A pak utíkala vpředu před kočárem. Jinoch se za chvíli zase koukal jen na svoje šaty a tu se jeho mladá žena zeptala: „Copak tam máš?“ Odvětil: „Ale, doma mám daleko krásnější!“

Kočka zatím přiběhla k velkému stádu ovcí, běžela k pasákovi, skočila mu za krk a škrábla ho, až mu tekla krev. „Až se tě budou ptát, komu patří to stádo, tak řekni, že ptačímu králi, jinak se vrátím a celého tě rozdrásám.“ Když přijel královský kočár, zeptal se král pastýře: „Komu patří to krásné stádo?“ Pastýř odvětil: „Ptačímu králi.“, neboť nechtěl, aby ho rozsápali. „Ano, to je moje.“ řekl pohotově hoch, protože pochopil, že to tak nastrojila kočka. Brzy nato přišli k velkému stádu buvolů, ale kočka tam už byla a pasáka zle poškrábala a pravila, že pokud neřekne, že to stádo patří ptačímu králi, tak ho pěkně zřídí. Když se král ptal: „Komu patří to krásné stádo?“ Pastýř odvětil: „Ptačímu králi.“ „Ano, to je moje.“ řekl ptačí král pohotově. Král se velmi podivil a řekl: „Tomu bych nikdy nevěřil, že jsi tak bohatý.“ Potom přijeli ke stádu koní, také tu již kočka byla a pastýře poškrábala a pak mu poručila, co musí říci. Když se ho král zeptal: „Komu patří to krásné stádo?“ Chudák pastýř odvětil: „Ptačímu králi.“ „Ano, to je také moje.“ řekl ženich.

Konečně dorazili do zámku jednoho čaroděje, tam vám bylo všechno co nejkrásněji zařízeno, samé zlato a stříbro, křišťály a drahokamy; a stůl byl zrovna prostřený k hostině, a tak si sedli a jedli. Kočka zůstala přede dveřmi na stráži, když tu se tam pojednou objevil hlomozící a hartusící čaroděj: „Zloději na mém zámku! Zloději u mého stolu! Běda vám, bídníci!“ Ale kočka stála neochvějně ve dveřích a jen tak se nedala: „Tak mi napřed dokaž, že jsi opravdu ten velký čaroděj, za kterého se tu vydáváš?! Říká se, že se umíš proměnit v cokoliv velkého či malého.“ „Ano, to je pro mne maličkost!“ řekl čaroděj a proměnil se ve lva. Tu se kočka polekala a vyskočila na strop. „To by ti šlo,“ volala dolů: „nyní bych ale ráda viděla nějaké malé zvíře, co myš? V tu se umíš taky proměnit nebo je to nad tvé síly?“ Čaroděj se proměnil v myš a kočka skočila dolů a rovnou na myš a zardousila ji. Pak zavolala jinocha a řekla mu: „Moji pomoc více nepotřebuješ, ten zámek a všechno, co je v něm a v jeho okolí, je nyní opravdu tvoje, neboť jsem toho čaroděje, kterému to všechno patřilo, zabila. Nyní po tobě ale žádám jednu službu, vezmi svůj meč a utni mi hlavu.“ Ale to nechtěl hoch učinit a pravil:„Jak bych mohl být tak nevděčný?“ „Jestli to okamžitě neuděláš, vyškrábu ti oči!“ uhodila na něj kočka. Tak vzal meč a kočce uťal hlavu.

Kde se vzala, tu se vzala, stála před ním překrásná žena, kterou vzal za ruku a zavedl ji do sálu k tabuli: „To je moje matka!“ Ta žena se starému králi velmi líbila, a protože jeho první žena byla už po smrti, zeptal se jí: „Nechcete se stát mojí ženou?“ Žena souhlasila a byla svatba a trvala celých osm dní. Pak se starý král i se svojí novou ženou vrátil na svůj zámek.

Ptačí král s princeznou zůstali v čarodějném zámku a byli bohatší než sedm králů.

Hadí princezna a zlatý klíček
Byl jednou jeden starý král, který měl tři svobodné syny. Synové jezdili jenom po radovánkách, na plesy a na lovy a hry, na ženění však nepomýšleli. Zvláště dva první nejevili vůbec zájem o panovnické starosti. Jenom nejmladší, kterému se dostalo jména Bojan, naslouchal starému otci a zůstával s ním doma. Raději než zvuk loveckých rohů a štěkot psů při štvanici měl ptačí zpěv a ticho hlubokého lesa. Ani on však nechtěl o ženění slyšet, že by se nemohl toulat po krajině.
Když už starého otce kralování zmáhalo, svolal si potomky a prostě jim nařídil, že se musí oženit, ženění že je života změnění a on že už potřebuje znát svého nástupce. Tím se podle jeho vůle stane ten, kdo si přivede nejlepší nevěstu. Byl to, jak vidíme, moudrý král. Neřekl nejkrásnější nevěstu nebo nejbohatší nevěstu či dokonce nejmocnější, pravil pouze nejlepší.
Starší bratři se nehněvali. Alespoň budou moci vyjet zase na další zábavy. Vypravili se na cestu a vzali si peněz, co koně unesli, stejně tak šatů, a k tomu služebnictva nepočítaného. Ani Bojana nepřemlouvali, aby s nimi jel, ani se s otcem nerozloučili, jako by jenom na štvanici vyráželi. Stačilo jim, že nástupce bude zvolen podle nejlepší nevěsty, a už oba viděli královskou korunu na své hlavě. Bojan však nikam nechtěl jet, že prý raději zůstane tatínkovi ku pomoci. Starý král ho varoval, že takhle se nástupcem nemůže stát, ovšem Bojan na to nic neříkal. Snad ho to ani nezajímalo. A tak starý pan král ani nevěděl, má-li syna pokárat za neuposlechnutí rozkazu, nebo má-li se radovat, že synek chce být s ním.
Tak spolu hospodařili a těšili se, jaký klid teď v paláci je. Jednoho dne však bylo po klidu. Na dvoře se ozvaly fanfáry, trá-ra ra-ra, o dlažbu klap klap, zaklapala spousta kopyt. Král i Bojan se honem hnali k oknu. Na dvoře dva krásné kočáry, každý jiné barvy, mnoho vojska i služebnictva ve dvojím šatě. A z kočárů vystoupili oba starší synové a pomohli sestoupit dvěma krasavicím a už je přiváděli špalírem do paláce. Byly to jejich manželky. Na první pohled byla vidět nejen krása, ale i pýcha a bohatství. Každá se asi už viděla královnou, protože si ani královského tchána moc nevšímaly, spíše jako by nad ním nos ohrnovaly. A hned začaly ukazovat a poroučet, kam co odstěhovat, co vyhodit a co u cizích kupců objednat. Starý otec jen vrtěl nad tím dílem hlavou, neříkal však nevěstám nic. Jenom sluhům nařídil, aby s tím vyhazováním ještě počkali.
Jen se u první večeře všichni sešli, hned oba bratři i nevěsty na Bojana útočili, kde že má on nevěstu. Byla z té řeči cítit chuť ublížit nejmladšímu, ponížit ho a urazit, aby si rozmyslel myslet na korunu a dědictví. Když pak Bojan od večeře odešel, smály se nevěsty i s princi, že se švagr snad ani neumí oženit a že by mu leda tak nějaká děvečka z kuchyně stačila. Otec se mračil a mlčel, neříkal ani dobře ani zle.Bratři si toho všimli a začali raději vychvalovat a vypočítávat bohatství a moc svých žen. Král zase nic nemluvil a brzy se od stolu poroučel. Zašel ještě za Bojanem a řekl mu:
"Viděl jsem, Bojane, jak jsi je vítal a jak ti odpověděli. Nic naplat, budeš se muset oženit také, ať chceš být králem nebo ne. Samota člověku nesluší. Viď, že se také po nevěstě poohlédneš, když tě o to poprosím. Myslím také, že už víš, jaká být nemá. Hledej tedy, jaká být má."
"Ano, tatínku, když si to přejete, zkusím to. Ale švagrové se pak ještě víc budou bát o královskou moc. Nakonec se stejně jedna s druhou poperou. Já vás tady však, tatínku, nenechám, nebojte se, půjdete ke mně. Slibte mi to ještě teď a ještě dnes!"
Král až zaslzel radostí a řekl:
"Děkuji ti za ta slova, Bojane. Buď si jistý, že u tebe rád zůstanu."
Ráno si vzal Bojan svého oblíbeného koníka a jen tak, jako by na projížďku mířil, rozjel se od paláce. Přemýšlel o bratrech a švagrových, o tatínkovi uvažoval a ani nevnímal, kam ho koník nesl. Kam by s ním jinak jel, než byli zvyklí. Najednou Bojan kouká, že jsou na kraji lesa. A než se stačil vzpamatovat, uslyšel krásný a něžný hlas. Zněl jako pohlazení:
"Vítej, krásný a spanilý, vítej, můj milý! Dlouho jsi zde už nebyl. A kde máš bratry? A kde zbraně na lov a psy na štvanici?"
"Ty mě znáš, krásný hlase?" podivil se Bojan, který nikoho neviděl. "Kde jsi ty a kdo vlastně jsi? Snad víla, že tě nevidím?"
"Nejsem žádná víla, Bojane," posmutněl hlas, "jsem hadí princezna. Vím, že jdeš hledat ženu. Nechtěl bys za manželku mě?"
Bojan slyšel naději v tom smutném hlase, zarazila ho však slova o hadí princezně. Dívá se na zem, rozhlíží se - a jak se najednou ulekl! Na mechu ležela šeredná tlustá hadí příšera s rozeklaným jazykem a korunkou na hlavě a upírala na Bojana oči. Ty oči však byly kupodivu milé a laskavé, až to Bojana zarazilo, že hned neujel. Hadí princezna si smutně povzdechla:
"Vidím, že se mě děsíš a že se ti nelíbím. Věř mi však, že se mnou bys byl opravdu šťasten. Jsi hodný člověk, stébla nikomu přes cestu nepoložíš a ani kuřeti neublížíš. Já tě mám už dávno ráda, Bojane," dodala hadí princezna vroucně, "a ty se mě také naučíš mít rád. Víš, kdybys zjistil, že mě rád mít nemůžeš, vrátíš mě lesu."
Bojana její pohled a hlas okouzlil, že zapomněl brzy na její nehezký vzhled. Povídali si a povídali, až králevic nakonec hadí princezně dal slovo, že se stane jeho ženou. Hadí princezna se zaradovala:
"Dobře činíš, Bojane, budeš opravdu blažený. Musíš však udělat, co ti řeknu. Tady máš zlatý klíček. Když jím třikrát v kapse otočíš, splní tvé přání. Zítra pak přijeď navečer sem na kraj lesa s otevřeným vozem a ve voze ať sedí pět hudebníků v černém a pět v bílém šatu. To bude náš doprovod. Teď už jdi, ať můžeš uspořádat pro otce a bratry se ženami večeři, kterou jim posílám."
Hadí princezna po té řeči zmizela, že po ní nebylo ani vidu ani slechu. Zůstal po ní jenom krásně vyšívaný šátek a na něm zlatý klíček. Bojan schoval klíček do kapsy a zamířil zase k domovu. Cestou ho napadlo, zda neudělal přece jenom hloupost s tou ženitbou, při vzpomínce na milou řeč a vlídné oči zase chmurné myšlenky zahnal.
Doma ho vítali s posměchem a urážkami, že jeho princeznu nikdo asi nemůže vidět, aby krásou neoslepl. Bojan však nic neodpověděl. Řekl jen:
"Zvu vás nyní do hodovní síně na královskou hostinu, kterou tam moje nevěsta pro vás vystrojila. Je to její první pozdrav."
Zatočil třikrát v kapse zlatým klíčkem a šel před bratry i švagrovými i s otcem k jídelně, aniž se ohlédl. Když byli u dveří sálu, poprosil otce, aby vstoupil první, a otevřel místnost dokořán. V ten okamžik se ozvala krásná hudba a ze sálu vycházelo světlo voskovic a mnoho příjemných vůní. Král se užasle zastavil a podíval se na Bojana, jako by nevěřil vlastním očím. Také bratři s nevěstami oněměli údivem a závistí. V hodovní síni byla připravena tak nádherná hostina, že takovou jakživ nikdo ještě neviděl. Nejvzácnější lahůdky tu čekaly na hodovníky, víno jen jiskřilo v pohárech, sálem zněla jemná hudba a okolo tabule stálo připraveno vybrané služebnictvo, aby vyplnilo hostům jakékoliv přání. Všeho tu bylo do aleluja, jen ptačí mléko tu snad chybělo.
Král, bratři i jejich manželky zcela nekrálovsky vybírali a pojídali a popíjeli a přímo se předháněli v chvále. Až za dlouhou chvíli si vzpomněla jedna ze švagrových, že té chvály je nějak moc a že zapomněli hanobit a znevažovat Bojana. Proto spustila:
"No, musím říct, že jíst a pít se to dá, to zas ano. Kdepak je však ta tvá nevěstinka, aby nám také něco pověděla? Umí-li připravit takový hodokvas, jistě se nemusí před námi schovávat, my bychom ji přece neukousli."
"To je jenom její první pozdrav pro otce i pro vás. Uvidíte ji zítra večer. Připravíme pro vás její druhý pozdrav, přivítací ples."
Druhý den byli všichni zvědaví, ani se nemohly večera dočkat. Švagrové znovu a znovu pohlavkovaly a proháněly švadleny, kadeřnice a klenotníky, aby předstihly jedna druhou a hlavně aby spolu ukázaly té neznámé a tajuplné švagrové, že jim v kráse a v oblečení nesahá ani po paty i s tou včerejší hostinou.
Když nadešel večer, sešli se všichni před tanečním sálem. Bojan opět třikrát zatočil klíčkem a přál si, aby byl připraven ples. V tu chvíli ozvala se líbezná hudba, rozzářilo se tisíc svící, po sále se procházely krásné dívky se svými tanečníky ve slavnostních oděvech a sluhové roznášeli lákavé občerstvení. Úslužný taneční mistr pak pozval vznešené hosty na nablýskanou a vyleštěnou podlahu k prvnímu slavnostnímu tanci. Pak se obrátil k Bojanovi, uklonil se hluboce a oznámil mu:
"Vaše Jasnosti, princezna je připravena a čeká na vás, abyste ji dovezl do paláce."
Jen Bojan si všiml, že mistr má hadí oči. Otočil se a vyšel na dvůr, kde už čekal otevřený vůz s deseti hudebníky. Pět jich bylo oděno v bílém, pět v černém. Princ nastoupil, pokynul rukou a vůz vyrazil směrem k lesu. Dorazili tam ve chviličce. Na mechu už čekala hadí princezna s korunkou na hlavě. Bojan ji vzal do náruče a posadil do vozu. Opět pokyn rukou a vůz už vesele hrčel zpátky. Než byl první tanec v sále u konce, rachotil vůz po nádvoří. Do ticha sálu zazněla najednou ze dvora slavnostní fanfára; byla trochu veselá, to hráli muzikanti v bílém, a trochu smutná a vážná, to hráli ti černí. Fanfára však přitom zněla nevýslovně krásně.
"Líbí se ti ta hudba?" zeptala se hadí princezna tiše Bojana.
"Ano, je překrásná. Proč však není jen veselá, když se máme brát?"
"Milý Bojane," řekla princezna, "ta hudba je jako náš budoucí život. Někdy budeme šťastni, jindy zase z něčeho smutní, ale bude to vždycky krásný život."
Bojan vzal svou hadí princeznu do náruče a nesl ji do sálu. Tam ji posadil vedle sebe na sametový polštář.
Bratři i švagrové se nejdříve vyděsili. Potom je napadlo, že takhle ošklivá a ohyzdná hadí princezna je o vládu připravit nemůže, a začali se vítězoslavně smát. Bratři se vysmívali, švagrové se jízlivě chichotaly a hihňaly:
"No, Bojane, to sis vybral! Ukaž nám, jak se s hadem dá tančit polonéza nebo čtverylka!"
A bratři řičeli smíchy:
"Jdi si zatančit a převeď nám něco, ať se od té šeredy naučíme nové taneční kroky!"
Prostě jejich pošklebky a kousavé škodolibosti nebraly konce. Starý pan král jen zničeně seděl a nic neříkal. Nevěděl, zda má Bojana politovat či zda mu má takový sňatek zakázat. Ani Bojan v první chvíli jako by nevěděl, co má udělat, jak se zachovat. Má zůstat? Nebo utéci někam pryč? Už už se zvedal, že uteče, když mu to přece jenom nedalo, aby se na hadí princeznu ještě jedenkrát nepodíval. Princezna asi věděla, co Bojan zamýšlí. Jen mu řekla:
"Vydrž, Bojane, přece jsem ti říkala, že život je někdy veselý a jindy zase smutný. Vždycky je však krásný, a náš takový bude. Věř mi!"
Bojan se zarazil. Vzpomněl si, kdy mu princezna ta slova říkala prvně a jak přitom fanfára krásně zněla. Dal přece slovo, a na daném slově se i skála rozlomí. Sklonil se k hadí princezně, podíval se jí do očí a pak ji vroucně políbil.
V mžiku se ozvala mocná rána, zazněla jásavá hudba, zablesklo se, hadí princezna zmizela a na jejím místě seděla čarokrásná dívka. Jen její vlídné oči a líbezný hlas jí ze staré hadí podoby zůstaly, a také korunka na hlavě. Seděla tu a usmívala se na Bojana, jako by čekala, co řekne či udělá. Bojan však zůstal překvapením tak ohromený, že nebyl schopen ani slova, ani pohybu. Až když se k němu dívka naklonila, oslovila ho jménem a políbila ho, vzpamatoval se trochu. A najednou uslyšel potichu vyřčenou otázku:
"Tak co, Bojane, vrátíš mě do lesa?"
Tu ji Bojan objal, jak jen mohl, aby viděla, že ji nikam a nikomu nedá. Vzal ji pak za ruku a vedl ji ke starému panu králi. Ten nemohl překvapením a radostí ani mluvit. Nová nevěsta však už mu klečela u nohou a prosila ho libým hlasem, zda by ji za svou dceru přijal.
"A ty ho opravdu chceš?" ptal se král, jako by ji zkoušel.
"Ano, jeho a nikoho jiného. Dávno jsem si ho zamilovala a on mě také vysvobodil. Chci teď ráda patřit Bojanovi, a tím také se stát vaší dcerou, otče. Nechci bohatství, toho mám víc než dost, netoužím po žádném vládnutí, o to nestojím. Chci jenom, abyste mě měli rádi."
"Chce-li i Bojan, budu jenom rád. Nevím však, jak na tebe bude mít čas. Splnil totiž mou podmínku, neboť on přivedl nejlepší nevěstu. Bude dobrým vládcem, protože dbá o dané slovo víc než o majetek. Budeš tedy královnou v naší zemi, a proto tě prosím, abys dbala na jednu naši moudrost: dobrá žena je lepší než zlatý sloup."
Pak se obrátil k Bojanovi a slavnostně mu řekl:
"Pamatuješ se, jak jsem ti řekl, že s tebou vždycky zůstanu, ne že s tebou půjdu. Ty budeš po mně králem a já budu jen rád, necháš-li mě u sebe."
Po těch slovech předal starý král korunu Bojanovi a vyhlásil ho novým vládcem země. Všichni jásali, hudba vytrubovala a všude panovala samá radost. Jen starší bratři se svými ženami odšustěli ze sálu a odjeli neznámo kam, asi na hrady svých žen, pokud ty je ještě bez královského titulu chtěly. Mnoho lidí je na světě, kterým je nejhůře, když se mají dívat na štěstí druhých.
Bojan se svou ženou žili dlouhá léta šťastně v dobré shodě. Toho koníka, který přivezl Bojana k princezně, chovali z vděčnosti v nejlepší stáji až na dožití. A mladá královna často svého muže zlobívala, zda ji nechce vrátit do lesa, zda jí už nemá dost.
A zlatý klíček? Co s tím se stalo? Bojan ho asi z jedné kapsy vyndal a do druhé zapomněl dát, takže zřejmě straka odnesla tu lesklou věc do svého hnízda. Řekněte však sami, k čemu jí bude? Copak straka má kapsy, aby v nich mohla klíčkem otočit? A co by si straka také mohla přát?

Kutnohorští havíři (Staré pověsti české)
Za Žižky se dostala Kutná Hora do české správy. Tenkráte prý tam ve Vlašském dvoře razili groše s českým lvem a nápisem na jedné straně: Groš českého lidu.
A na druhé straně s obrazem archy, kalicha a s nápisem: Pro slávu boží bojujícího.
Tehda se nanovo naplňovalo Libušino proroctví o Horách: sešlyt' podruhé a podruhé se opět povznesly. To zvláště za Jiříka blahé paměti, pak za krále Vladislava Jagellonce.Nejeden nový couk objeven, nejeden nový důl založen, mnohé šachty prohloubeny a mnohé štoly ve skále vysekány.
Tovařišstvo se množilo, doly se havíři jen hemžily a zbožný jejich zpěv rozléhal se z četných kaven. Požehnání kovu a díla bylo znát i na na čem se rozhodoval, tak že nemůže dále zůstat, že nemůže a nesmí být, aby oni chudli a páni úředníci a nákladníci hor bohatli. Také o krále se starali. Viděliť a rozuměliť, co se rudy a ryzího kovu v dolech vytěží, čistého stříbra vytaví, a jak ho o mnoho méně úředníci posílají do Prahy!
Nejprve žádali o nápravu. Ale ani horní úředníci, ani šepmistři a starší obce je nevyslyšeli. Ano ještě přísně proti nim nastupovali. Když se horníci scházeli, aby porokovali o svých stížnostech, rozháněl je městský rychtář se svými biřici nebo žoldnéři z Vlašského dvora. Proto se havíři tajně smluvili a dohodli se, že pošlou posly ke králi, jenž tenkráte meškal v Uhrách na budínském hradě.
Dychtivě v rozčilení čekali, s jakou se tito jejich důvěrníci vrátí. Doufaliť, těšiliť se, že král, až o jejich strastech uslyší, dá alespoň všecko vyšetřit, aby se přesvědčil, aby právo mělo průchod. oslové, jak tajně v noci vyšli z Hor, rovněž tak tajně se vrátili. Bylo večer, července měsíce, léta 1496.
Kdekdo chvátal k Vlašskému dvoru, na prostranství před ním. Sběhli se tam všichni mužové, kteří nebyli v dolech, i mnoho žen. Mnozí se již těšili, že páni ve dvoře uslyší divné noviny, po těch že zkrotnou.
Páni však nezkrotli, ale havíři také ne, ač noviny z Uher byli proti nim. Král pro ně nic neudělal, nic se jich neujal, vždyť havířských poslů ani neslyšel. Nepustili je k němu. To byla ta zpráva z Uher, které se nenadali; a poslové doložili, jak jsou všichni u Jeho Milosti očerněni, že jsou u krále v nelásce, že jim tam dvořané řekli, aby raději domů
spěchali, aby neuvázli ještě u vězení.
Poslové ani nedomluvili.Kolem jako když zčistajasna zabouří. Divoký křik zklamání a hněvu vyrazil ze všech hrdel. Sta, tisíce pěstí se zvedlo a hrozilo proti Vlašskému dvoru, na tisíce hrdel ho klelo a spílalo, tam že jsou buřiči a lháři a zloději, že jen utiskovat a očerňovat dovedou.
Když se na cimbuří hradní zdi ukázal důlní písař a chtěl k zástupům promluvit, zahlučela bouře nanovo a tak, že se písař narychlo vytratil. Ani sám mincmistr nepořídil. Když je vyzýval, aby se rozešli, křičeli na něj, ať jim zjedná slyšení u krále, aby se jim stalo po právu, jinak že nechají hor, ať si páni v nich sami dolují. Všude po městě zavírali dveře a okenice, všude se lekali a trnuli a celou noc sotvakdo oka zamhouřil.
Bouřili havíři po celou noc, rojili se, chystali se na cestu, vyváděli ženy a děti z příbytků, sháněli, svolávali ty z tovařišstva, kteří byli ještě v štolách a při horní práci. Ani královští úředníci, ani šepmistři nemohli jim zabránit, nemohli je rozehnat. Nestačiliť jejich zbrojní pacholci na tolik tisíc rozvášněných, pobouřených mužů. Ba starší města i páni ve Vlašském dvoře i měšťané byli rádi, že se tovařišstvo klidí; báliť se, že nastane krveprolévání a že město vyhoří.
Jako by
temné proudy se valily, tak hrnuli se havíři za ranního šera kutnohorskými ulicemi pod praporem, se svým náčiním, mnozí se zbraní, ven k bráně, a všichni zpívali hlasem, až se okna třásla, píseň Věrní křesťané, silně doufejte o Kristově večeři.Zpívali ji, ač dle nařízení králova nebylo dovoleno ji zpívat pod ztrátou hrdla. Havíři táhli z města, na šest tisíc jich bylo, táhli, až se zastavili na vrchu Špicberku mezi Malínem a Kankem. Tu se utábořili a tu hned, jak jim starší nařídili, kopali příkop kolem svého ležení a vyhazovali násep.
Na Horách Kutných se ztišilo, ale neupokojili se tam. Strach z horníků zůstal a strach, že velká pohroma stihne doly, že zůstanou bez dělníků. A páni ve Vlašském dvoře i šepmistři byli popuzeni tou hornickou opovážlivostí. Chtěli je k práci donutit, chtěli je také ztrestat a pokořit. I psali, rychle psali a listy pečetili, královi úředníci i šepmistři, a listy jízdním poslům dali, kteří na bystrých koních je roznášeli v různé strany.

II.
Minul den, druhý, třetí a potom opět den, a horníci pořád tábořili ve svém okopu na chlumu. Pořád čekali, že páni z Hor za nimi sem pošlou jednat, aby se vrátili, aby se zas ujali díla, že za to nabídnou nápravu. Nikdo však nepřišel, nikdo se na cestě k nim neukazoval. Již nastal večer pátého dne. Na náspu kolem ležení stály stráže, mladí havíři ozbrojení; bděli a hlídali.
A v táboře bratří z tovařišstva, zvláště starší, usínali v starostech. Tušili, že Horníci něco strojí, a počítali, že se již dlouho na chlumu neudrží; docházelyť zásoby. Pozdě usnuli, noci však nepřespali.
Strhlť se k ránu pokřik. Stráže z valu vzhůru volaly, že se blíží nějaký veliký houf. Jak starší vyběhli na valy, zhlédli v ranním šeru temný zástup pěších i jízdných. Přicházel od půlnoci, od Kolína.Vtom z jiné strany valu voláno, že je vidět jiný houf, že jde jim do boku, od Čáslavi. Jen dořekli, a již se vyvalil z města, z Hor, početný zástup, havířům směrem zrovna do zad a z toho zástupu zaléhalo bubnování a polnice hlas a praporec se nad ním vznášel, tak jako nad oněmi, kteří přicházeli ze sousedních měst.
Již bylo zřejmo, že všichni táhnou na tovařišstvo, že je zatahují a skličují ze všech stran. Dostaliť čáslavští i kolínští měšťané z Hor hrozné zprávy o havířích, jak se chystají na mordy, že chtějí zničit šachty a všechny doly. Ještě se pomocné houfy na úpatí rovnaly a řadily, vtom nové silné oddělení zbrojenců přitáhlo; ti z Poděbrad přibyli a mnoho jízdných bylo mezi nimi. Když na úpatí zarazili, to se již rozednilo, poznali havíři na hoře, že nový ten houf vede hejtman poděbradského královského hradu, Oněk Kamenický z Topič. Vysoké ležení havířů bylo obklíčeno, úpatí jako zatopeno; hemžiloť se vojskem protivníků. Na čtyři tisíce se jich tu shluklo a spojilo. Havíři na hoře za náspy stáli Poděbrad, přiharcovali poslové z Uher. Přijeli samý večer, a havíři o nich nezvěděli.
Nazejtří povolal si hejtman Holého, Ondřeje Němce a Víta Krchňavého. Žádal jich, aby se vypravili na Křivoklát, že tam uhodili na rudu a rádi by zvěděli, co na ní je, tak aby ji prozkoumali, jsouce rud a kamení dobře znalí. Havíři, tak oklamáni, uvěřili, a rozžehnavše se s druhy na brzkou a bohdá již lepší shledanou, vydali se na cestu. Netušili, že se s ostatními již neshledají, že jejich průvodce veze o nich purkrabí křivoklátskému Uriášův list, že mají na Hrádku být popraveni, a že proto vzal už s sebou do vozu tři popravní rubáše.
Když ti tři odjeli, dal si hejtman ostatních deset, nevědoucích do té chvíle, co poslové z Uher přivezli, třetího dne zavolat. Bylo záhy zrána, v pátek, jenž byl den po sv. Vavřinci. Starší tovařišstva se divili, proč tak časně je pán volá; snad že právě poslové přijeli. Tak se těšili.
Než neuvedli je do kanceláře, ale na dvůr před pavlač nesoucí se na třech obloucích zrovna u hejtmanovy kanceláře. A kolem nádvořím, na němž ještě spočíval ranní stín, ale nad nímž se vypínaly věže a střechy zalité již zlatou září srpnového jitra, stáli kolem dokola pacholci, všichni v plné zbroji, s oštěpy v rukou. Bylo jich mnoho.
Starší se zarazili, zvláště když jim nařízeno, aby zůstali tu na dvoře před pavlačí. Dlouho však nečekali. Z kanceláře vystoupil sem Oněk Kamenický z Topič v černém sametové klobouku s černým pérem a zlatou šňůrou, v černém kabátci i černých nohavicích; za ním Žďárský, rychtář města Poděbrad, a zámečtí úředníci.
Hejtman, drže list v rukou, oznámil přísně havířům, že Jeho Milost král ráčil již svou vůli oznámit a poručit, aby všichni, jak tu stojí, i ti, kteří na Křivoklát byli vysláni, byli, jelikož buřiči, na hrdle trestáni.
Horníkům, starým i mladým, ztuhla krev, oněměli; ne leknutím, ale nad tou nepravostí do nebe volající, jak ten hejtman ohavně, Istně s nimi jednal. Pak vykřikl jeden, všichni a křičeli všichni pobouřeni, jaký je hanebný proradce, tak že stojí ve svém slově, je-li dobrý.
Oněk, chmurný jako mrak, mlčky pokynul; žoldnéři se chopili havířů a odvedli je zpět do ratejny, kde již stáli kati, dva, Sochor, zámecký, a Kolouch, městský, oba se svými holomky. Tam se musili odsouzení obléci v bílé popravní rubáše, tam k nim přišli také dva knězi, aby je připravili na poslední cestu.
Nedlouho poté, bylo devět hodin ráno, spoutali je, dva a dva, a vedli ze zámku. Kamenický hejtman jel na koni v čele početného zbrojného houfu; s ním kráčel rychtář Žďárský se svými biřici. Zatím se rozneslo městem, co se v zámku děje, a již veliký shluk lidí sešel se a kráčel za smutným průvodem. Všichni reptali na rozsudek, ještě více však na hejtmana, a všichni také srdečně litovali ubohých odsouzených, kteří v bílých rubáších, bosi, kráčeli žalostnou cestou. V očích se jim zatmívalo a umíráček zněl jim jako z mlh. v houfech, jak je starší rozdělili, se zbraní a kladivy v ruce, čekajíce na útok nepřátel. Usnesliť se, že sami boje nezačnou. Prosit však nebo se vzdát nechtěli.
Než některým připadlo, že by měli jednat, ne s Horníky, ale s poděbradským hejtmanem, to že je králův úředník a že s Milostí královskou jednává. Oněk Kamenický že jistě neví, co se stalo na Horách, proč sem vytrhli. Kdyby mu vše vysvětlili, snad by se jich ujal a vymohl jim, že by mohli ke králi, nebo že by snad on sám jejich stížnosti králi oznámil.A hle, poděbradský hejtman v plné zbroji vyjel ze svého houfu a zamířil sám přímo k jejich zákopům! I vyšli mu starší vstříc před násep a tu jeden z nich, šedobradý Opat, jenž pokaždé za tovařišstvo mluvil, vyložil hejtmanovi, že nechtějí krveprolití, toliko jen svého práva a jmenovitě, aby je slyšel Jeho Milost král.
"Je-li tomu tak," pravil hejtman, "pojďte se mnou na Poděbrady a já vám u Jeho Milosti opatřím, čeho si přejete." "Šli bychom rádi," vece Opat, "ale bojíme se o hrdlo."
"Nic se vám nestane, věřte mi na slovo a pojďte."
Tu starší, spoléhajíce na jeho šlechtické slovo, dohodli se, že půjdou. I oznámili tovařišstvu vše, co ujednáno, rozloučili se se svými rodinami a šli: Opat a bratr jeho Viktorin, Šimon a Průša, také bratří, Duchek, Černý, Kužel, Holý Želvův, Ondřej Němcův, Vít Krchňavý, Lana z Hloušky, Mládek a Klad. Ostatní pak tovařišstvo se svými rodinami nastupovalo cestu zpátky do Hor, aby tam vyčkali, až bude jejich pře u krále vyjednána, jak jim slíbeno.
Starší tovařišstva brali se s Oňkem Kamenickým a jeho lidem k Poděbradům. Nejednou se ohlédli v tu stranu k Horám; před se hleděli nevesele. Neslit' s plnou důvěrou, neměli žádné jistoty a byli v panské moci.Ale věřili, že bude rytíř ve svém slově stát.
Když přibyli na Poděbrady, vykázal jim hejtman zámeckou ratejnu za obydlí a dal je vším potřebným slušně opatřit. Zámeckým nádvořím se mohli volně procházet. Ze zámku však do města nesměli a nemohli. Svoditý most byl celý den vytažen.
Třetího dne vzal je na krátký výslech a slíbil jim, že ihned vyšle dva jízdné posly ke králi s písemnou zprávou, zatím aby měli strpení; jakmile přijde zpráva od krále, a bohdá že dobrá, že jim ihned oznámí.
Zprávu zatím už poslal; ale jsa od Kutnohorských uplacen, poslal takovou, jakou již předtím královští úředníci z Vlašského dvora králi podali. Oněk Kamenický psal o havířích jako o nebezpečných buřičích, a že by třeba Hory Kutné, ten klenot Jeho Milosti a celého Českého království, zmařili a zhubili. Nežli se poslové vrátili, zajel si na Hory a tu pánům v povděk oznámil, co učinil, co se stane, že král na tuto jeho zprávu havíře jistě hrdla odsoudí, ať jen páni těm svým havířům rubáše chystají.
I uchystali, ale nejprve dosti stříbra poděbradskému hejtmanu, a pak tajně třinácte popravních rubášů, bílých, plátěných, starším havířského tovařišstva. Když se vrátil do městě. Hory se vzmáhaly, zvelebovaly. Jak prospívaly doly, šla řemesla. Bylo výdělku
a peněz. Stavěly se domy a v tu dobu budoval na Horách Matěj Rejsek slavné své dílo, chrám sv. Barbory. V městě zemane se usazovali, cizinci, kupci sem hojně dojížděli; živo a hlučno bylo po všech ulicích a plácích a nejšumněji ve Vlašském dvoře, kde úřadovali nejvyšší mincmistr Českého království, hofmistr horní, perkmistři, důlní písaři a jiní jeho úředníci, kde také měl svou kancelář královský urburéř a kdež občas i sám král sídlel.
Pod jejich kancelářemi a pod královými skvostnými pokoji byly sklepy plné drahého kovu i dílny mincířů a pregéřů, kde ze stříbra v hutích vytaveného a v pruty ulitého razili lesklé české groše. Hory Kutné kvetly a byly prvním městem po Praze. Tenkráte, za Vladislava II., vzpomněli si Horníci na věrné Čechy, kteří proto, že přijímali pod obojí způsobou, byli před lety od Němců městem tehda vládnoucích do dolů nemilosrdně a většinou zaživa vmetáni. I dobývali v starých dolech kosti těch Čechů, nejvíce v šachtě za Kouřimskou branou, aby je poctivě pochovali. Tu také, div divoucí, nalezeno tělo, ač necelé, a to tělo mělo prý tak čistou a líbeznou vůni jako výborná myrha.
Z toho byl shon a pohnutí po všem městě a jedním hlasem o tom mluvili, že to tělo spočívající již léta letoucí v hluboké šachtě má tu vůni na znamení boží milosti a že jistě je Chodkovo, Jana Chodka, někdy kouřimského faráře, který zmučen se svými třemi kněžími byl sem jako sta a sta jiných Čechů uvržen.
Ten podivný nález stal se roku 1492; po tomto zbožném pohnutí nastalo záhy jinačí vzrušení. Bouřky na Hory uhodily, a to z hlubin země, kde vřela nespokojenost, kde chudý člověk dobýval těžkou prací bohatství a blahobyt bohatým a mocným. Lůno země vydávalo tolik rudy, že královská komora mohla mít hojnost stříbra a lid dosti výdělku. Lakota však několika lidí hřešila i na králi, i na dělnících. Neposílaliť horní úředníci všeho stříbra do Prahy a havířům ještě na mzdě utrhovali.
Hluboko v zemi, v pusté tmavé štole, kterou mrkalo zarudlé světlo čadícího kahanu, pracoval havíř v perkytli pilně a neúnavně, lámaje šliglemi a tmolem vzácnou rudu. Jindy konal klidně a stále těžkou tu práci. Nemělť hrubě starostí, ledaže někdy v té samotě, v šeru a v mrkavé záři maně ustal, ucho přiklonil, když znenadání se tím mrtvým tichem ozval cizí hlas, volající ho jménem, táhle a smutně třikrát za sebou, nebo že se ohlédl, nevychází-li z hlubin tmavé štoly "kováříček" v havířském oděvu, s kahanem u pasu, se šliglemi v rukou, mužíček jiskrných oček, jenž tuze rád kovkopy škádlil, ale také na dobrou rudu vodil.
Teď měli havíři jiné starosti. Tvrdá panská křivda je hnětla, že jim úředníci za těžkou, klopotnou práci stále na mzdě utrhují. Již sotva polovici bývalé mzdy dostávali, ač na práci jim nijak nepoleveno. Za tu skrovnou mzdu nemohli horníci již náležitě o své rodiny pečovat; leckdes už měli nouzi.
I vřelo v srdci všech. Stěžovali si navzájem a žádný se netajil s tím, nač při díle myslil, šli před se jako u hrozném vidění. Strašný ten konec přikvačil tak náhle, tak znenadání. Nikdo z nich na něj ani nepomyslil, neboť je hejtman skoro až do té chvíle utěšoval, že bude dobře.
Za všecko bezpráví ještě smrt! A děti, ubohé děti doma a manželky! Toť by byla ukrutnost! Není možná! Tak se jim v pobouřeném nitru ozývalo. Ale ta pouta, rubáš bílý, ten zvonu hlas. Ale to vše jistě jen na postrach. Páni je chtějí ztrestat hrůzou smrti. Na místě však, až dojdou, oznámí hejtman milost. Tak pomýšleli, tou poslední jiskřičkou naděje se utěšovali. Minuli poděbradský pevný zámek v rovině při Labi, přešli most, minuli Kluk vísku a došli na smutné místo v lukách, mezi obcí polabeckou a klukovskou. Stará hruška rozkládala nad stínadlem veliký svůj koš; šíře ještě rozložitý dub, jenž se nad ní vysoko vypínal. Mocné jeho haluze při spodku nízko se skláněly, skoro až k trávníku. U toho dubu zarazil průvod, u toho dubu vzkřikl z koně poděbradský hejtman na kata Koloucha: "Spravuj!"
Jediné to slovo mařilo poslední naději. Již viděli havíři, že nepůjdou nazpátek. Vše kolem, všecko je hrozná pravda, nic není na postrašení. Sem byla poslední cesta, tu je poslední zastavení a pak - věčnost.
Hněv potuchl; žal a lítost zkormoutily srdce havířů, a jejich mysl, nechavši prachu pozemského, povznesla se k nebesům. Tam jediné byla spravedlnost. Jako by si řekli, poklekli najednou a jali se z té duše se modlit:"Bože Otče, kterýž víš a znáš jednoho každého křivdu, rač rosu nebeskou seslat, ať obmyje tuto naši nevinnou krev!" Pohnutý hlas jejich zněl hlubokým, smutným tichem. Všichni v zástupu byli jati lítostí. I kat Kolouch. Maje v rukou meč už obnažený, mrštil jím pod hrušku a v pohnutí, pobouřen vzkřikl: "Nebudu spravovat!"
A tak kat Sochor, nemoha hejtmanu, svému pánu, odpírat, vystoupil a konal, co nemilosrdný velitel poroučel.
První poklekl Šimon, starší, pod jednou z mocných větví rozložitého dubu. Vznášela se nad ním jako baldachýn. Jeho zelenavým přísvitem a stínem bleskl se katův meč. Proud krve vysoko vystříkl a zkropil, zalil dubovou větev tak, že z ní jakoby po lijavém dešti rudé krůpěje hojně krápaly.
Po Šimonovi klekl Průša, mladší jeho bratr, pak Černý, pak Opat a bratr jeho, všech deset jeden po druhém. Když poslední klesl bezduch do trávy zalité krví, ukázal se náhle na jasném nebi mráček. A ten se úžasně šířil a rostl, až vyrostl v ohromnou černavu, jež zaklopila všecko nebe. Z temna mraků zahřímalo jako božího hněvu hlas, vichřice vjela rázem do starého dubu, do hruše, zalomcovala jejich korunami, že se jejich haluze zmítaly a prudko se rozšuměly.
Lid na stínadle vzpomněl na modlitbu nebohých havířů, jež sotva dozněla; křižoval se, strachy domů utíkal a všichni vyděšeně opakovali: "Boží soud! Toť boží soud! Bůh je vyslyšel! Těch nevinných hlasy vyslyšel!"
Sotvaže mrtvé havíře do vykopané jámy zahrabali, strhl se déšť, hrozný, lijavý déšť. Hejtman sám, jak na zámek ujížděl, sklouzl se ve bráně s koněm a povalil. Lijavec šuměl celý den, celou noc, a zase den a noc a tak bez ustání devět dní a devět nocí, v jednom neustále, až přeschlí potokové se rozvodnili v řeky, až proudy vod strhaly pole a vymlely rokle kolem Poděbrad a Hor Kutných.
Tou dobou byla již poprava na Křivoklátě také vykonána. Všichni tři tam však nezahynuli. Vít Krchňavý, když jeho dva druhové byli již sťati, roztrhl sobě vazbu a omráčil kata hrubým kamenem
. Pak utekl do lesů a byl zachráněn.

O králi Ječmínkovi (Staré pověsti české)
Když Svatopluk král tak beze stopy zmizel, pomýšleli na Moravě zvoliti sobě jiného panovníka. I hledali, kdož by vladařského stolce byl nejvhodnější.
Toho času žil na Přerovsku na hradě Chropíně zeman, pán rozlehlých statků, muž bohatý, u pánů a zemanů vážený, od poddaných milovaný. Vládl jim lidsky, a maje dar ducha, soudil moudře a spravedlivě. A tak si řekli páni a zemané:
"Nač jinde vladaře hledati, když ho máme mezi sebou!"
I zvolili chropínského pána všichni jednostejně, bez sporů a různic, a jejich volbu chválili po vší zemi a radovali se z nového krále.
Ten, aby poznal všechny končiny své moravské říše, objížděl zemi; všude ho vítali s mnohým plesáním a velikou slávou, ať jel na poledne končinami, kde réva zrála, ať požehnanou Hanou, ať na půlnoc í východ i západ dolinami mezi lesnatými kopci. Všude se mu chtěli zachovati; páni a zemané předháněli se o jeho přízeň, lahodili mu, lichotili, dary nosili, radovánky strojili a hlučné hody. Když se pak vrátil na chropínský hrad, zastesklo se mu. Zdál se mu příliš tichý a jako pustý, nic ho netěšilo, ani oddaná příchylnost jeho něžné, líbezné paní. Toužilť po hřmotné zábavě. Proto poručil dvořanům, aby vystrojili hody a pozvali k nim hojné a vzácné hosty.
Páni a zemané v bohatých sukních kožešinou lemovaných, s lesklými šavlemi u nádherných pasů, v drahých čapkách s volavčím peřím sjížděli se do Chropína na pěkných koních v krumplovaných pokrovech. Sjížděli se ze všech končin země, že jim sotva stačil hrad a že čeledi jejich a koňstva bylo plné městečko. I byly na hradě hody, bylo veliké veselí, a ne jednou, ne dvakrát. Přes tu chvíli se panstvo sjíždělo po vůli pánově, besedovali, zábavy strojili, nákladná sedání a pokaždé dlouho hodovali a pili a pili.
Když se dělný lid navečer z pole vracel, hřmělo na chropínském hradě veselí; zvučely číše, struny a zpěvy při záři pochodní a svící. A když lid, pospav po lopotné práci, záhy zrána se bral zase na pole, bylo na hradě ještě hlučno.
I hleděli vážně k panskému sídlu, starostně mluvíce, jaká to správa a co z toho bude. A pokaždé vzpomněli předobré paní králové. Litovali jí z té duše a povídali si, co zkouší, jak dobrá ta paní všecko to těžce nese a jak se straní radovánek, hodů, jež se jí oškliví.
Lid se nadarmo nestaral. Králi již nestačilo ani jeho vlastní, ani královské jmění na takové hospodářství. Proto se jal ukládati veliké daně, nové a nové, větší a větší, a ukládal berníkům, ať žádnému nic nepřehoví, ať třeba i tisknou, když by poddaní nechtěli platit.
Již nehleděl lid k chropínskému hradu vážně a s obavou, ale s hněvem a záštím, a již pronaříkali krále a kleli mu. Jen o králové se řeč neměnila. Ba ještě s větším pohnutím o ní mluvili, jak za lid u krále prosí, oroduje, aby ho tak neutahoval, netiskl.
To pravdu mluvili; žádný však neviděl slz, jež králová o samotě, potají v hořkém pláči proplakala, nikdo neslyšel, jak králi z úzkosti o něho a z lásky, srdečně, mírně domlouvala, jak se král na ni osopoval, jak hrubě odbýval, jak se sklopenou hlavou, všecka se třesouc, vycházela a div že neklopýtla, jak se jí tmělo v očích hanbou a slzami. Až jednou král, když opět uložil novou berni a králová zase za lid prosila, tím popuzen, ve vzteku vytrhl meč a hnal se jím po své manželce tak prudce, že div uklouzla ze dveří ven.
V tom divokém hněvu poručil král, aby ji té chvíle hned vyvedli ze hradu, aby jí neměl ani na očích. A když vyhlédl oknem k bráně, děje-li se po jeho rozkazu, a když spatřil ubohou paní, chytl ho nanovo takový vztek, že vyraziv z komnaty, hnal se za ní s dobytým mečem. Ale králová ho zahlédla včas.
Než nikde neměla zastání, nikde ochrany. Ve smrtelné úzkosti hleděla kol: nikde však útočiště. Jen lán dozrávajícího ječmene stál u cesty, lán široký a požehnaný, jenž svítil se na slunci krásně bělavý v ourodě bohatých klasů, v záblescích nesčetných vousin.
Vráz pohnula se tichá hladina širého lánu. Klasy se rozhoupaly a nad nimi se míhaly zlaté královniny vlasy. Prchala ječmenem, až pojednou v něm zmizela, zapadla jako ve zlaté tůni. A hned se zase ztišily vlny po lánu, hladina ječmene se zavřela, byla tichá jako v bezvětří; král doběhnuv darmo se ohlížel, kam zmizela jeho paní.
Ji našly pak vesnické ženy a vedle ní děťátko, jež se jí tu narodilo. Odnesly je do vsi, tam je pečlivě ošetřovaly, a královu synáčku daly jméno Ječmínek na památku toho, že se narodil v ječmenu. Král se však o tom útulku dověděl, a nemaje lítosti ani se svým dítětem, dal manželku i syna pryč odvésti. Žoldnéři je zavezli do odlehlé končiny nějaké. Kam, nikdo nezvěděl. Ale králi pak nešlo z mysli, co se stalo. Často vídal usouženou tvář své líbezné paní, a často vzpomněl na jediného synka svého. To nejčastěji, když nabaživ se hostů, kvasů a pusté rozkoše, hledal samotu.
A pak ho pojalo takové teskno, že poslal posléze pro manželku a dítě, aby se vrátily k němu na chropínský hrad. Poslové přišli, ale sami a vyděšení, a král ustrnul, když uslyšel, že paní králová a králevic zmizeli z toho úkrytu a že nikdo, nikdo neví, kam by se poděli.
Král ihned poručil ztracených hledati. První se na hledání vydali Chropínští a z Přerovska všeho, a všichni ochotně, rádi, neboť šli pro milou královnu. Také král vyjel s družinou pátrat po své rodině. I jel tam, onam, neminul žádné končiny své říše, projížděl krajem, projížděl horami, po dědinách se sháněl, po hradech, po lesích i slujích, až dojel do širého, tmavého hvozdu na hoře Záboru.
Tam zahlédl u černé jeskyně starého poustevníka, zarostlého bílými vousy. I ptal se zbožného starce, neví-li o jeho paní králové a synu Ječmínkovi. Vstal poustevník a stanuv proti chropínskému pánu, přísně na něj hleděl jako soudce a prorocky k němu promluvil:
"Pro své hříchy a vlny nejsi hoden své ušlechtilé manželky a svého syna. Ten napraví, co jsi pokazil. Jako ty jsi zkázou moravské země, bude on jejím požehnáním a spásou. Jako tobě klnou, jemu budou žehnati. Věz, že ho nenajdeš, ani neuvidíš. Zjeví se a přijde, až vlast moravská bude nejhůř sklíčena svými nepřáteli. Až se bude zdáti, že nastává zhouba jejímu lidu, tenkrát přijde Ječmínek s velikou mocí, zažene nepřátele a osvobodí Moravu od cizího jařma. Ale ty jdi a čiň pokání!"
Zdrcen na mysli vrátil se král na svůj hrad. Poznal svou vinu, svědomí ho soužilo a touha po manželce a dítěti ho mučila. Jako mrak chodil chropínským hradem; lidem se vyhýbal, samotu hledal, až pojednou si sezval zase dvořany, hosty a hýřil. Než veselý ryk cizích ho neutěšil. Naráz nechával tabule, nechával hostů a bez klidu těkal za noci síněmi, nádvořím, až jednou zoufaje, skočil v bezednou studni hradskou.

Věštba poustevníka o synu chropínského pána letem se roznesla moravskou zemí a lid nepřestal čekati na krále Ječmínka. V chropínském zámku měli pro něj stůl stále prostřený a pokoje uchystány jako by měl každé chvíle přijíti.
Čekali krále Ječmínka, čekali a hledali ho, Chropínští, z Přerova města, Žalkovští a jiní po všem Přerovsku. Každým rokem se shromažďovali po městech a dědinách, i zástupem táhli se zbraní v ruce krajinou, dědinami, poli a lesem, hledat žádaného, touženého krále Ječmínka, naději lepší budoucnosti.
A když bylo hůř a hůře, když poddaný lid za pozdějších věků sténal v robotě, utěšoval se králem Ječmínkem, věštbou o lepší budoucnosti. Když pak za císaře Josefa poddaným značně uvolněno, počínali všude po dědinách věřiti, že přišel zaslíbený král Ječmínek, že nastává toužená doba, kdy bude robota úplně zrušena a plná svoboda všem dána. Proto také lid ani neuvěřil, když došla novina, že císař Josef umřel.
Že je živ, takové přesvědčení se v lidu ujalo, a že se jen ukryl před pány, kteří nepřáli uvolnění selského lidu, že císař mešká v přestrojení mezi lidem a obchází dědiny. A říkali mu zase Ječmínek.
To byl nový král Ječmínek.
Ale vrchnostem se nelíbil. Páni se ho báli a tušili, že v jeho jménu obcházejí dědinami nespokojenci, kteří lid štvou a pobuřují. Proto ho stíhali; za starodávna konalo se hledání tajemného toho krále ve všech obcích celého panství, a to v noci, všude v stejnou chvíli.
Vše, co bylo v panských službách, myslivci, hajní, myslivečtí mládenci, písaři z kanceláře, vrátný, mušketýři, všichni se rozešli se zbraní po osadách a prohlíželi dům od domu. Rychtář a konšelé musili jim býti nápomocni. A když v každém stavení vše bedlivě prohlédli, v jizbě, v komorách, ve sklepě, na půdě, a když tak celou vesnici obešli, zastavili se v hospodě, aby se posilnili na panské útraty.
Toho však, kterého stíhali, Ječmínka, nikdy nestihli. Ten chodil tajně mezi lidmi dál, tak lid věřil a utěšoval, že roboty přestanou, že bude všem dobře. V každé obci měl svého známého souseda nebo dva. K těm chodil na besedu, a to vždy v noci, když čeleď už spala. Přišel znenadání (byl prostředního věku a postavy dosti vysoké), v plášti z modravého sukna, s čepicí na hlavě, v dlouhém kabátě, maje modravé nohavice do bot. A ty se svítily vždycky jako zrcadlo, třebaže pršelo, jen se lilo. A sám byl za deště také suchý, na plášti, na čepici ani krůpěje. To ho ten plášť tak chránil, že nezmokl a také jinak že nemusil spáti, ani jísti a ani píti, a že žádný ho neviděl, leda ten, kterého chtěl, aby ho viděl.
Za tmy se zjevil, přišel zavřenými dveřmi, usedl za stůl, pohovořil, přeptal se svého známého souseda na všelicos, a nejvíce na to, jak se nakládá s lidem na robotách. Pověděl, že přijdou ještě hrubé platy na sedláky, že se bude platit daň ze všeho, i z koštěte. Ale to že bude to poslední, pak že ty nekřesťanské platy přestanou: i roboty že vezmou za své.
Tak pohovořil, poseděl, chleba však neukrojil, náhle vstal a zas odešel, jak přišel zavřenými dveřmi, a nikdy neřekl, kam jde. A nikdy také nezůstal u nikoho na noc. A zase putoval sám tmavou nocí, zahalen čarovným pláštěm, těšitel lidu, putoval mokřinou, blátem, cestou necestou, klidný a jistý, nelekaje se svých pronásledovatelů. Nejednou je potkal, když šli se zbraní chytat ho a vázat. A on šel vedle nich svou cestou dále, král Ječmínek, všech utiskovaných živá útěcha, všech věrných vtělená naděje a víra v lepší budoucnost moravské vlasti, naděje a víra, jež přetrvala bouře věků, jež se nedá udusiti, neutuchne a bohdá nezklame!

O Libuši (Staré pověsti české)
Jako kdysi ke Krokovi, tak chodili také k Libuši zblízka i zdaleka lidé ve svých rozepřích. K její moudrosti se utíkali žádat za nález. A ona spravedlivě soudíc, činila moudrá narovnání mezi odpornými stranami. V ten čas se dva sousedé, oba starostové rodů, svadili o meze a role. Svadili se prudce, potupili, vyčetli si mater a dědy, až mezi nimi i jejich rody povadla dobrá vůle sousedská do kořene a vybujelo záští.
Žádný nechtěl v tom sporu povolit, každý byl jako z křemene, a jakmile nastal čas, kdy kněžna zasedala na soudu, chvátali oba na Vyšehrad.
Tam Libuše v bělostném vínku kol čela seděla soudíc pod košatou lipou na povýšeném stolci kobercem prostřeném. Vpravo pak, vlevo dvanácte kmetů, dvanácte hospodářů nejmocnějších rodů, mužové statní i bílých už brad. Před nimi prostorou kolem zástup, lid čeledí i mužové, ženy i starostové, již přišli na soud nebo se zastat někoho ze svých rodů.
Tu před kněžnu a soud vystoupili oba rozvadění sousedé. Mladší zle žaloval, že starší proti právu chce meze a role. Starší, muž plné, husté brady, chmurný jako mrak, skočil mu do řeči. Zostra a zkrátka žádal a chtěl, aby se stalo po jeho vůli, a nedbal, že by bylo křivdou jeho sousedu.
Když Libuše vyslechla toho i toho a rozvážila při, když přednímu kmetu pak oznámila svůj nález a když kmeti, uváživše mezi sebou při a rozsudek, přisvědčili, ohlásila kněžna, jak nalezla za právo: že mladšímu se děje křivda, že jeho jsou role i meze.
Nedořekla, a již tu starší, jak jím zalomcoval divoký hněv, udeřil vysokou holí třikrát do země a do temna zardělý, jiskře očima vykřikl, zaklel a začal, jako když náhlý lijavec spustí:
"Takové tu právo! Však což nevíme, kdo soudí, že ženská! Ženská dlouhých vlasů, ale krátkého rozumu. Příst umí, jehlou šít, na to je, ale ne soudit. Ať šije, ať přede, ale ať nesoudí. Hanba nám mužům!" A pěstí se do hlavy bil a za vášnivé řeči slinou si bradu třísnil. "Hanba nám! Kde jinde v kterém plemeni, kde jinde vládne mužům žena? Jen nám, jenom nám, a proto jsme za posměch. To je lip zhynout nežli snášet takovou vládu!"
Všichni kol strnuli nad divokou řečí. Ruměnec studu polil kněžnino líce a srdcem jí pohnuly zlá potupa i žal nad takovým nevděkem. Než hanobiteli přehověla. Jemu neodpověděla. Na kmetech, na zástupu tkvěl její rozčilený zrak, a když nikdo vášnivce nezakřikl, když se nikdo neozval, promluvila k zástupu důstojně, vznešeně, ač se její hlas pohnutím třásl:
"Jest tak. Ženská jsem a jako žena se chovám; že vás nesoudím železnou metlou, zdá se vám, že málo rozumím. Je potřeba, abyste měli správce nad ženu přísnějšího. Mějtež ho! Žádost vaše se vyplní. Nyní jděte s pokojem domů. Valný sněm nechť zvolí si vojvodu. A koho si zvolí, toho já budu mít za muže..."
Tak promluvivši, odešla z nádvoří do hradu a hned poslala jízdné posly na Kazin a Tetin hrad pro své sestry. Sama pak odešla do čarovné zahrady do nejzazšího kouta, šerého hustým křovím a košatými lipami, na posvátné místo, kam nikdo kromě ní a jejích sester nesměl vkročit.
Tam ve stínu lip stál na dřevěných sloupech přístřešek z plochých kamenů, od rozchodníku a mechu zelených. Pod touto střechou prokmitala se mdlým leskem stříbrná hlava se zlatými vousy dřevěné modly, stojící na balvanu hrubě tesaném. Tu modlu bohem nazývali a Perun jmenovali.
Libuše před ní klekla a klaněla se; pak usednuvši pod balvan u nohou modly, zůstala tu ostatek dne i přes západ slunce, i když pod stromy se již tmělo a večerní vítr šoumal keřem i křovinou. Seděla zamyšlená, nehnutě, sama jako socha, na mysli přemítajíc.
O tom, co se jí stalo, co bude, jakého knížete si lid zvolí, jakého smýšlení budou sestry a budou-li s ní zajedno. Až pak náhle vstala, kdy v setmělé zahradě se před ní zjevily Kazí a Teta. Vladař hradu, jenž sestry, jak přijely, od brány až k zahradě provodil, zůstal na stráži u vchodu a čekal.
Co Libuše sestrám řekla nebo vyznala, o čem všechny tři věštím duchem nadané jednaly u Perunovy modly, o čem se radily, nezvěděl nikdo. Letní noc byla již na sklonku, nebe bledlo a za hradem, za jeho sruby, hradbou a stromy prošlehl úsvitu zsinalý pruh.
V tu chvíli, kdy vanul už chlad prvního jitra, vracely se Krokový dcery zahradou. Prostřed svých sester, jež byly v rouškách, Libuše s bělostným vínkem kol čela, klidnější, se zrakem před se upřeným. Braly se mlčky jako stíny a vladař udiven hleděl za nimi, jak ho beze slova minuly, jak stoupaly po schodech k velké síni, až zmizely mezi mocnými sloupy výstupku, jenž všechen byl ještě ve stínech ranního šera.
Hned po ránu vyslala Libuše posly svolávat na valný sněm, aby se shromáždil národ. Když pak bylo po hlavních žních a určený den nastal, sjelo se i sešlo množství mužů ze všeho plemene, starostové rodů i z čeledí mnozí, staří, mladí, koňmo, pěšky, v čapkách, sukních i v pláštích; než i vyzbrojení, v přílbách, s mečem i lukem přijeli, neb místem byla cesta pustinou i hvozdy.
Přibyliť mnozí zdaleka, až od končin země, od zličanských hranic i pšovských, jež byly na východ slunce; jiní od půlnoci, kde sousedili s lučanským hrdým plemenem a s Litoměřici, a jiní od poledne z té strany, kudy se chodilo k Netolicům a k Doudlebům. Mnozí přišli od širých lesů za Krokovým hradem a Stebnem, jimiž vedla cesta k Domažlicům a dál do Němec, do bavorské země.
V četných staveních rozlehlého podhradí, kdež robili ozdobná sedla, uzdy, třmeny, ostruhy, zbraň a štíty, po krajích i napříč pevně kované černým železem nebo rudě svítivou mědí, nebylo dosti přístřeší pro přibylé hosti. Jejich pak koně stáli uvázáni u plotů nebo pod krytem stromů. Hlučno bylo v podhradí, hlučno na břehu řeky. Známí a příbuzní se vesele vítali, o rolích a honu, o zbrani a půtkách mluvili, nejvíce však o sporu těch dvou vladyk, o soudě Libušině, a co nyní bude a koho volit za vojvodu.
Jak se blížila chvíle sněmu, jak z hradeb a srubů hlasno zatroubili, hrnuli se muži vzhůru k Vyšehradu jedním proudem, jenž na chvíli se zarážel před hradní branou mezi dvěma sruby. Tam každý pozvedl hlavu a žasna pohlížel na ohromnou kanci hlavu na tramě přibitou. Ukazovali si ji, a jméno Bivojovo vyslovil tu každý s pochvalou nebo v obdivu. A dál se pak hrnul proud, vysokou branou, až zarazil na širém nádvoří před knížecím stolcem. Vedle něho byly dvě poctivé stolice, jedna vpravo, druhá vlevo; na ty usedly Kazí a Teta po boku Libušině.
Všichni se kněžně znízka poklonili. Ona pak vážně pokynuvši ze stolce promluvila:
"Slyšeli jste, proč jsem vás, lechy, vladyky a všechen národ, sem svolala. Svobody si vážit neumíte. Poznala jsem to i zkusila. Z vnuknutí bohů jsem oznámila, že již vám nebudu vládnout, protože ve svém srdci žádáte si vladaře muže. Toužíte po vojvodovi, jenž bude brát vaše syny a vaše dcery ke svým službám a také ze skotu vašeho i koní vezme nejlepší dle libosti. Sloužit chcete, jak jste nesloužili, a daň dávat po popelici, kuně a pláténku, až vám bude teskno i hořko.
Než zato nebudete mít té hanby, že vám vládne žena. Nechci vás strašit, říkám opět, co jsem řekla z vnuknutí bohů a co také zjevil mým sestrám duch věští. Volte vojvodu, moudře však a opatrně, neboť snadno je vládce dosadit, ale těžko dosazeného sesadit. Stojíte-li na své mysli, všechno se vyplní, a žádáte-li si, poradím vám a oznámím jeho jméno i místo!"
"Oznam! Oznam!"
"Poraď! Poraď!" vzkřikli a volali všichni jako jedněmi ústy. Zástupy dříve jako zeď klidně stojící a naslouchající pohnuly se vzrušením a hrnuly se, tlačily ke stolci, jako když před náhlým větrem hrnou se vlny obilným lánem.
Vtom Libuše v bělostném rouše, s vínkem kol čela, vstala a vztyčená nad nimi vztáhla ruce proti nim. Naráz vše ztichlo; každý hned stanul, hledě na vznešenou kněžnu. Pozdvihši prst, ukázala k půlnočním horám a řekla:
"Hle, za oněmi horami v Lemuzích je řeka neveliká, Bělina jménem. Blízko té řeky je dědina, v ní Stadiců rod. Od té dědiny nedaleko je oulehle na dél i na šíř sto dvacet kroků, oulehle divná, ležíť uprostřed mezi tolika rolemi, a přece k žádné nenáleží. Tam oře váš vojvoda dvěma strakatými voly. Jeden vůl má hlavu bílou, druhý jest od čela po hřbetě bílý a má zadní nohy bílé. Nyní vezměte sukni a plášť i převlaky, jak se na kníže sluší, jděte a vyřiďte muži vzkázání od národa a ode mne a přiveďte sobě knížete a mně manžela. Přemysl slově a jeho pokolení bude panovat v celé této zemi, všem plemenům navěky."
Když pak ustanoveni starostové nejpřednějších rodů, kteří by muži ze Stadic přednesli, na čem zůstal lid a kněžna, promluvila k nim Libuše:
"Cesty hledat nebudete, aniž se ptát. Můj kůň vás povede; za tím jet neváhejte. Ten vás dovede a zpátky přivede pravou cestou. Před kterým on člověkem se zastaví a zařehce, ten jest, o kterém jsem mluvila. Tu mně teprv uvěříte, když svého vojvodu na železném stole jíst uzříte."
Jak Libuše pokynula, vyveden její jízdní kůň. Bělouš byl širokého krku, z něhož hustě splývala dlouhá hříva. Měl ozdobné sedlo, pod sedlem kosmatou kůži a široké prsosiny leskly se mu bronzovými kotouči a puklami.
Jak mu na sedlo naložili sukni, plášť a převlaky, vykročil a vladycké poselstvo vydalo se za ním na cestu.

Blaničtí rytíři ...
Poslyšte poslední starou pověst a její proroctví, jež pověděl slepý mládenec králi Karlovi žehnané paměti.
Hle, Blaník hora v hávu tmavého lesa, jenž splývá jí od temene po všech bocích. Vážně, až zachmuřeně shlíží na krajinu od světa odlehlou, na její chlumy a pláně málo úrodné. Široko daleko je patrno jeho témě a v okolí často k němu pátravě vzhlížejí. Věští chmurami zahalené zlé povětří, promodrává-li se jasně, slibuje jistý a tvrdý čas.
Na temeni Blaníka zříš ve stínu buků, jedlí a smrků pradávné kamenné hradby, většinou sesuté. Mechem a křovím zarůstají; po dřevěném hradě, jehož chránily, není dnes ani památky.
Ale pod hradbami, v hoře samé dřímají ozbrojení rytíři, "svatováclavské vojsko", dřímají a čekají, až nastane den, kdy bude potřeba
jejich pomoci, až budou do boje povoláni.
Pod skalnatým vrcholem Blaníku, ve východním svahuje skála v podobě lomeného oblouku. Tam je vchod do hory, tam také prýští pramen. Z něho napájejí blaničtí rytíři své koně, když za čas jednou za svitu měsíce vyjedou z hory na palouk mezi lesy pod horou. Za takové noci zaléhá do okolí temné dunění, ztlumený rachot bubnů i polnice hlas. K ránu zase rázem vše utichne, rytíři, koňstvo, vše zanikne ve skalní bráně a zmizí v tajemném lůně hory. Jen na palouce zůstává památka po nočním jízdeckém reji: přečetné stopy koňských kopyt. -
Než do skalních sklepení, kde dřímá svatováclavské vojsko, vkročil již také nejeden člověk.
Tak jednou dívka jakási žala pod Blaníkem trávu. Pojednou stanul před ní rytíř a vybídl ji, aby s ním šla poklidit v hoře. Dívka se nebála a šla. Brána do hory byla
otevřena. Uzřela klenuté skalní síně, mohutné sloupy a na nich rozvěšenou zbraň. Hluboké ticho jako v kostele bylo po všech prostorách v tajemném žlutavém přísvitu. U stěn a žlabů stáli řadou osedlaní koně, za kamennými stoly v síni seděli rytíři, tváří na stůl sklonění. Spali, a koně stáli nehnutě; hlavou nepohodili, kopytem po půdě nehrábli ani ohonem nešvihli.
Dívka
vešla, rozhlížela se, ale nikdo se ani nehnul. I začala zametat. Práce jí kvapem ubývalo a za chvilku všecko poklidila. Ani teď ji nikdo nezastavil, nikdo na ni nepromluvil, nikdo se nevzbudil. Jak přišla, tak vyšla, a když se dostala domů, ptali se jí, kde tak dlouho byla.
Divila se a pověděla, že přichází jako jindy tou chvílí. Užasla, když jí řekli, že touže chvílí naposled před rokem z trávy přišla, že byla celý rok pryč. I pověděla, kde se ocitla, a tu všichni srozuměli, proč jí rok uplynul chvilkou. Třetího dne však byla dívka nebožkou.
Tak jako ji pozval si neznámý rytíř také kováře z Louňovic do hory, aby mu okoval koně. Kovář šel, a když dokoval, dali mu do pytle smetí, kteréž ze zlosti před horou vysypal. Doma se pak dověděl, že ho již oplakávali, poněvadž zmizel beze stopy a celý rok nebylo po něm ani potuchy. I pověděl, co se s ním dělo, a když pak pytel přetřásal, vypadly z pytle tři dukáty. Teď teprv viděl, že chybil. Ihned běžel zpátky k blanické bráně, kde smetí vysypal. Ale nadarmo. Nebylo tam smetí ani dukátů. -
Tak také vypravují o pastýři, který hledal zbloudilou ovci a sám zabloudil do Blaníka, tak o mládenci, který si rovněž tak dlouho, rok, jako ten pastýř v hoře pobyl, aniž o tom měl zdání.
Ale tomu již dávno - Blaník uzamčen, vážně, až zachmuřeně shlíží na osamělou, od světa odlehlou krajinu, a jako by trud teskné dumy na něm a všude kol spočíval. Svatováclavské vojsko spí. Ještě není čas, aby vstalo. To bude ve chvíli největšího nebezpečenství, až se na naši vlast sesype tolik nepřátel, že by celé království roznesli na kopytech svých koní.
Tenkráte budou vidina znamení: uschnou vrcholy stromů v blanickém lese, na temeni hory se zazelená starý uschlý dub a pramen u skály se tak rozvodní, že se bystřící dolů povalí. Tu pak se strhne veliká, krvavá bitva v krajině mezi Blaníkem a Načeradcem. Rybník Pustý, u něhož se starý uschlý strom před bitvou zazelená, naplní se potoky prolité krve. I bude pláč a veliké zkormoucení pro ten zoufalý boj, ale Čechové se proti silnějšímu nepříteli hrdinsky bránit budou. V rozhodnou chvíli se Blaník otevře, rytíři v plné zbroji vyhrnou se z hory a svatý Václav, jeda na bílém koni, je povede na pomoc Čechům.
Nepřítel náhlým strachem obklíčen a jako zmámen bude ku Praze
prchat a tam pak bude hrozný ten boj dobojován. A bude tak zuřivý, že krev proudem poteče od Strahova až po kamenný Karlův most. Tu svatý Václav na bílém koni s korouhví v ruce Čechy povede a cizozemce a všechny nepřátele Českého království ze země vyžene. A svatý Prokop, opat sázavský s berlou, bude mu pomáhat.
Pak nastane svatý pokoj a země česká si odpočine. Mnoho Čechů sic za těch bojů zahyne, ale ti, kteří zůstanou, budou mužové celí. Poznajíce chyby svých předků i své, budou pevně stát a nepřítel jimi o zem neudeří.
I toto jsou pověsti dávných let a stará proroctví o zemi naší. Šťastna buď, ó vlasti milá, siliž se pokolení tvé, ať přemáhá všechna protivenství, ať zachová svaté dědictví: mateřský jazyk i staré dobré právo své.
Mohutniž pokolení tvé prací a nadšením, aby pevno bylo jako skály a vždy plno síly.

Proč jsou labutě bílé...
Bylo nebylo před dávnými a dávnými časy, kdy ještě nebe a země byly docela blízko sebe, kdy člověk v potu tváře obdělával tvrdou zemi a kdy občasný déšť svlažoval jeho ztuhlá záda. Tedy v oněch časech byli nebyli, jak už jsme říkali, dva andělé. Kdyby to ovšem nebyli andělé, což bylo jasně zřejmé z běloučkých košilek a křidélek na zádíčkách, mohli byste si úplně klidně myslet, že jsou to obyčejní rošťáci a že s nimi šijí všichni čerti.
Ti dva nebyli k uhlídání, chvilku byli tady, chvilku zase támhle, všude jich bylo plno a toho křiku, co dovedli ztropit, až uši zaléhaly. Vylomeniny prováděli nejvylomenější a zlobiviny nejzlobivější. Tak třeba natřeli v noci hlavnímu andělovi křídla klihem, takže se přilepil a musel celý den chodit s peřinou na zádech. Pak také namydlili schody z andělské jídelny, a pak sledovali, jak kdo ten pád v letu vybere. Nakonec zamkli všechny dveře, které v andělském městě byly, takže i vážení a staří andělé museli přelétávat přes zeď jako školáci. A to už toho měli všichni opravdu dost.
Ještě toho dne večer zasedla velká andělí rada za přítomnosti všech andělů i andělíčků. Jen ti dva provinilci museli zůstat za dveřmi. Porada trvala dlouho, padlo mnoho návrhů na jejich potrestání, hlasovalo se a přehlasovávalo, rozhodovalo se přerozhodovávalo. Ale myslíte, že ti uličníci seděli za těmi dveřmi způsobně na lavici a čekali na svůj ortel? Ani je to nenapadlo! Hned jim začala být dlouhá chvíle a od té dlouhé chvíle nebylo daleko k dalšímu nápadu, jak si to čekání ukrátit. Nejvíce lákaly k činu ty dveře, co vedly do sálu. „Kdepak by se asi daly sehnat nějaké...“ začal první z nich příst myšlenku. „... cihly!“ dokončil ji druhý a už nosili ke dveřím jednu cihlu za druhou, až je úplně zarovnali a právě, když uložili tu poslední, zalomcoval andělský zřízenec dveřmi, aby je předvolal k obhajobě.
Žádná obhajoba se však nakonec nekonala. Andělský sbor se nadechl a mohutným Halelujá! zeď přede dveřmi rozbořil. Cihly propadly dírou v mracích a za nimi spadli na zem i dva povedení andělé. Ještě za letu se proměnili v šedivé ptáky s dlouhými krky. „Hle, cihly!“ zaradoval se člověk, když vzhlédl, co mu nebe přináší. I postavil si dům. Z okna toho domu, který si postavil na břehu jezera, pak pozoroval dva smutné ptáky, celé v šedém.
Proměnění andělé záhy poznali, že na zemi je život plný starostí, brzy pochopili, jak málo si vážili dobrých věcí. A jak to poznání s pokorou postupovalo k jejich srdci, bělelo jejich peří. Od špiček křídel, až po zobáček. Mnohokrát se snažili doletět zpátky do nebe, ale marně. Tak daleko to bylo.
Přešla zima a první jarní paprsky se odrazily na hladině jezera. I člověk vyšel ven, aby si užil sluníčka. „Ti jsou krásní,“ vydechl, když spatřil po hladině plout dva ptáky, bílé jako poslední sníh mezi prvosenkami. Odběhl do domu a přinesl něco dobrého, aby je tu krásnou podívanou odměnil. „Chytej,“ házel sousto za soustem, až rozlámal celý krajíc žitného chleba. To vám byla dobrota, to si pochutnali. Člověk se usmíval: „Budu vám nosit každé ráno stejný krajíc, když tu se mnou zůstanete.“ „Není to tak špatné na světě,“ říkali si ti dva a poslední doušek nezbednosti se rozplynul jako pára vysoko v oblacích. Pluli vždy celý den po jezeře, jak nejladněji a nejvznešeněji uměli, jen aby zase člověku udělali radost.

A od těch dob se všechny labutě na zemi rodí šedé. Ale když pokora a úcta k dobrým věcem uzraje v jejich srdcích, zbělají jako sníh. Jsou pak labutě připomínkou andělské krásy a čistoty, která je v nebi na námi.