Čarovné ovoce...
Kdysi žil na Valašsku jeden pastýř. Jednou pásl za vesnicí prasata, obcházel kolem stáda a tu k němu přišel jakýsi chlapeček s pláčem.
Pastýř se ho ptá:
" Čí jsi a odkud jsi?"
" Já nevím." odpověděl chlapec.
" A jek se jmenuješ?"
" Rudolf."
" Když budeš poslouchat a pomáhat mi, já Tě vezmu k sobě." řekl pastýř dobromyslně. Chlapec s radostí přisvědčil:
" ˇO to nudu strýčku!"
Pastýř mu dal chleba a za chvíli už Rudolf obracel stádo. Tak u něho žil, až měl devatenáct roků. Jeho kamarádi už odcházeli do světa na zkušenou a tehdy i on přišel k pastýřovi:
" Táto, já také půjdu do vandru."
" A co tam budeš dělat?" smál se pastýř. " Myslíš, že budeš ve městě pást pást prasata? Nikam nechoď milý brachu a zůstaň pěkně doma."
Ale Rudolf si nedal říct. Stále prosil mámu i tátu, aby ho pustili. Když ho tedy nemohli udržet, vypravili ho na cestu. Rudolf šel, až přišel do lesa a tam ho zastihla noc. Vylezl na vysoký strom až do vršku, rozhlížel se na všechny strany dokud neuviděl v dálce světlo. Šel za ním a došel k chaloupce.
Tady bych mohl přespat, řekl si.
Podíval se oknem a vidí tam starou bábu a na stěně samé flinty, šavle a nože. Lekl se - tady bývají zbojníci! Odskočil od okna a běžel dolinou pryč.
Šel lesem dál, tu mu něco zasvítilo do očí, zdvihl to a on to byl zlatý prsten. Dal si ho do kapsy. Šel dál, zas šlápl na něco nohou a ono to cinklo. Hledal až našel tobolku a v ní dva dukáty. Také ji schoval. Zase šel dál, zase o něco zakopl a už ležel na nose. Šmátral okolo sebe a objevil sedlo z koně. Povídá si: Vezmu je, však je prodám. Jde dál a najednou slyší z křoví jakýsi šustot a řeči. Honem vylezl na strom a tam poslouchal, co bude. Přišli tři zbojníci a ten jeden pravil:
" Stůjte bratři, tu někdo musí být! Já jsem tu měl schované sedlo a už tady není. Musím je hledat."
" Pojď dál. Však na sedle nebudeš jezdit, když tu nemáš ani koně."
" Co by ne? To sedlo mělo takovou moc, že když jsem na něj sedl a řekl: Sedélko vjé! , Hned jsem byl, kde jsem si jen pomyslel."
Když přišli dál, řekl druhá zbojník:
" Máš pravdu, bratře, někdo tu je! Nechal jsem tady ležet tobolku se dvěma dukáty a včíl tady není!"" Nač chceš mít ještě více peněz? Vždyť je máš doma už i v bečkách a pro dva hloupé dukáty by jsi hledal tobolku?"
" Nejde mi o ty dva dukáty, ale ta tobolka měla takovou moc, že když jsem z ní ty dva dukáty vysypal, zavřel ji a zase otevřel, tak tam byli zase dva nové dukáty."
O kousek dál zase třetí zbojní začal hledat prsten. Ti dva ho přemlouvali, že má prstenů doma celou hromadu, tak ať nezdržuje a nic nehledá.
" Jenže tenhle byl jiný. Ten prsten má takovou moc, že když s ním na prstě otočíš, každá princezna si Tě musí chtít."
Rudolf si na stromě pomyslel: Hleďme! A dobře si pamatoval vše co řekli. Jeden zbojník tam zůstal na stráži a druzí dva šli pro hák a světlo, aby hledali zloděje. Ten zbojník co tam strážil objevil Rudolfa na stromě a povídá:
" Bratře, shoď mi to sedlo, já půjdu domů a Ty můžeš zatím utéci než se Ti dva vrátí."
" Když chceš mít světlo, tož si pro něj vylez." odpoví Rudolf.
Zbojník k němu leze, leze, už ho chytá za nohu a tu Rudolf zvolá:
" Vjó, sedélko, vjó! Ať jsem hned v Paříži před nějakým hradem!"
No a hned tam byl. V tom hradě žila mladá, krásná princezna, která se ale jaktěživ nezasmála. Komu se zasměje, toho si vezme. Tak si to vymyslela. Ležela právě v okně a dívala se ven. V tom zahlédla ve v duchu Rudolfa, jak jede kolem na sedle a snáší se před hrad zrovna naproti jejímu oknu. Princezna se dala do takového smíchu, až se prohýbala. Král přiběhl do její světnice celý překvapený:
" Co ses tak smála?"
" Ach, kdo by se otče nesmál ... " kuckala se ještě princezna smíchy, div se neudusila. " když kdosi jezdí před hradem ve vzduch, sedí na sedle a nemá žádného koně!"
Král hned pro Rudolfa poslal a kázal ho přivést do hradu.
" Jak je Tvé jméno?" tázal se ho.
" Rudolf se jmenuji, jasný králi."
" A z jakého jsi rodu?"
" Jsem též jednoho krále syn." zaprášil si Rudolf. Princezna se mu líbila. Byla hezčí než všechna děvčata doma. Ale jak by ji dostal? Vzpomněl si na loupežníkův prste, zatočil jím na prstě, jestli mu pomůže. A opravdu! Princezna na něm mohla najednou oči nechat a vší mocí prosila krále, aby si ho mohla vzít za ženicha.
" Jsi-li králův syn, můžeš mít mou dceru z svoji manželku." řekl král.
To se rozumí odpověděl na to Rudolf.
A tak se tedy vzali. Rok po svatbě napadlo jeho ženu:
" Rudolfe, jeďme se podívat za Tvojí rodinou. Já bych je ráda poznala."
" Co by ne, odpověděl Rudolf.
Vypravili se tedy na cestu, vzali k si na ochranu vojsko a jeli k Rudolfovu tátovi a mámě. Přijeli do jakési dědiny a Rudolf praví:
" Tady je to."
Slezli z kočáru a královna ubytovala své vojáky v hostinci. a hned jim poručila:
" Neopovažte se shodit sedla z koní dřív než Vám rozkáži! A když nechám trubačovi zatroubit, musíte být hned připraveni k odjezdu."
Rudolf vzal královnu za ruku a zavedl ji do hospody. Tam byli všelijací kmáni z dědiny a hned Rudolfa poznali:
" Ale vítej Rudolfe! Ty jsi pánisko a jakou máš pěknou paničku!"
Královna ohrnula nos a chtěla odejít. Ale Rudolf ji nepustil:
" Počkej trochu! Můj otec je s vojskem na vyjížďce. Až přijde zpátky, půjdeme k němu."
Po nějaké chvíli se loudali z pastvy kozy.
" Vidíš, myslivci už táhnou" ukazoval Rudolf. " To můj otec také už brzy přijde."
Za kozami běžela po chvilce prasaty a na to Rudolf pravil:
" To jsou jen pěšáci."
Naposledy se přikolébaly krávy a před nimi si to vykračoval obecní býk.
" Hleď, generál už vede hlavní vojsko. A za nimi jde jeho otec.
Starý pastýř je s radostí vítal a volal je domů:
" Koukej mámo, kdo k nám přišel na návštěvu!" volal ještě mezi dveřmi.
Matka spráskla ruce překvapením a hned se chystala k večeři. Napekla mísu koláčů a dala je na mísu.
" Paničko, pojďte večeřet, však jsou dobře omaštěné."
Po koláčích se jen zaprášilo. Rudolfovi doma chutnalo. Za to královna se jídla sotva dotkla. Po večeři se pastýřka starala:
" Ale kde jim postelem těm našim dětem?"
" Měla bys někde vyptat trochu slámy." radil jí muž.
" Kam bych teď šla? Však je v chlévě ještě otýpka. Seberu ji a postelu."
Prostřela jim na zemi slámu, oni si lehli a hned usnuli.
Ale královna už měla všeho dost a čekala až všichni tvrdě usnou. Potom vzala Rudolfovi sedlo, tobolku i prsten, potichu se vykradla ven a utíkala na dědinu. Tu nakázala trubačovi zatroubit, ať se vojsko sejde, sedla do kočáru a ujela pryč!
Rudolf se ráno probudil, šmátrá po žene, ale ta nikde. Hledá sedlo, tobolku i prsten, ale všechno pryč!
No počkej, řekl si, já Tě odnaučím panské pýše!
Vstal, prodal své pěkné šaty, oblékl si roztrhané a pustil se cestou, kudy jela královna domů.
Šel, až přišel k jedné zahradě u cesty. Tam se na stromě smály pěkné hrušky. Vzal si jednu a snědl. Sotva spolkl poslední sousto - co to? Sáhl si na uši a ty byly najednou dlouhé a celé chlupaté. Pohlédl dolů a na nohou měl najednou černá kopyta. Běžel k potoku, aby se na sebe podíval a bědy ! Z hladiny na něho hleděl škaredý osel !! To jsem tom udal. Přišel k jabloni. Co ze mne asi bude když sním jablko? pomyslil si. Sotva jedno snědl, vyrostli mu veliké rohy. Šel dále a tam se na něj zase usmívali hezké švestky. Ze zvědavosti snědl hned dvě a v tu chvíli z něj byl zase hezký Rudolf v roztrhaných šatech.
To očarované ovoce by se mi mohlo hodit, svitlo mu.
Vrátil se, natrhal hrušek a jablek i pár švestek do kapsy. Pak se vydal do královského města. Sedl si před hrad, rezestřel šátek a prodával na něm hrušky a jablka. Královna hleděla z okna a uviděla to libě vonící ovoce. Poslala komornou, aby se zeptala, zač je prodává.
" Co se ptáte? To Vy nemůžete zaplatit." odpověděl Rudolf.
" To nevíte, vždyť já jsem komorná od královny." Odsekla ta žena.
" To ovoce je zdaleka. Hrušky stojí sto zlatých a jablko též sto zlatých. Ani krejcar neslevím!"
Komorná běžela královně říci, co jí Rudolf pověděl. Královna se zarazila, ale pak dala komorné dvě-stě zlatých.
" Běž a přines mi jednu hrušku a jedno jablko. Musím to vzácné ovoce stůj co stůj okusit."
Jak komorná odčítala Rudolfovi peníze, sebral se, hodil ostatní ovoce do vody a šel si do krámu koupit nové šaty. Komorná musela hrušku i jablko rozkrájet, služku pěkně obkroužit a donést to královně na zlatém talíři. Královna si sedla a jedla. Komorná odešla do kuchyně a povídá si: Když je to tak drahé, tak je škoda i tu slupku nesníst. Tož ji snědla a v tu chvíli z ní byl osel i s rohy. Běžela do světice stěžovat si královně co se s ní stalo. Ale tu viděla ..... Ó hrůza !!! Místo královny tam stálo sivé oslisko, chlupaté s velikými rohy. Takové přesně jako byla ona sama. Chtěly mluvit, ale nemohly nic vyslovit. Jen mečely : " IÁ, IÁ, IÁ, IÁÁÁÁ"
Král šel za dveřmi a najednou slyší za dveřmi samé IÁ, IÁ .... a podivné dupání. Zarazil se, co to jen může být? Otevřel zvědavě dveře a tu se k němu blíží dva osli s rohy, křičí a šíleně hýkají, až uši zaléhaly. IÁ, IÁ, IÁ !
Král se polekal, rychle přibouchl dveře a utíkal ke staré královně, co že to mají ve světnici za zvířata.
" Milý muži, už je zle!" vykřikla královna, když ty dva osly uviděla. " To jistě někdo začaroval mou dceru a komornou. Ach bože rozbože, kdo jim pomože?"
Král sezvala nejslavnější doktory z široka daleka a řekl jim, že kdo ta zvířata zase odčaruje, dostane velikánskou odměnu. I z dalekých krajin se sjeli doktoři, ale žádný si netroufal jim pomoci. Tu přišel Rudolf do hostince, byl přestrojen za cizince a ptal se hospodského:
" Co je nového?"
Ten mu začal vyprávět, co se stalo s princeznou a komornou.
" Ti si s nimi nikdo neví rady?" vyptával se Rudolf. " Já jsem ten doktor, kterého hledají!"
Hospodský běžel do hradu ohlásit Rudolfa, co by doktora. Král hned pro něho poslal kočár.
Když přišel Rudolf na hrad, podíval se na osly a pravil králi:
"Pane králi, to je těžká věc. Musím je vzít na nějakou dobu k sobě. Chci-li je uzdravit, musím jim dávat všelijaké drahé léky."
Co měl král dělat? Dal Rudolfovi na cestu moc peněz, aby je nenechal umřít hlady a posla s ním jednoho nádeníka, aby osly odvedl do druhého města.
Druhý den začal Rudolf s léčením. Koupil si od koláře vozík, od sedláře postroje a milé osly zapřáhl. Tak s nimi jezdil po světě až zhubli na kost. Teprve potom jim dal po švestce a hned před ním stáli královna i komorná.
Myslíte, že se královna zlobila na Rudolfa za to, co s ní udělal? Byla načisto vyléčená z toho začarování i z té povýšenosti, že jí nebili po chuti jeho máma a jeho táta. Padla Rudolfovi kolem krku a prosila za odpuštění.
" I Ty mi odpusť, že jsem Tě tolik trápil, odpověděl Rudolf. A všecko bylo zase dobré a královna dovedla Rudolfa zpátky do hradu. Starý král se veselil, že má zase dceru i zetě. Ani věřit nechtěl a jen kroutil hlavou, když mu všechno vyprávěli od počátku až do koce.
Ani Vy té pohádce nebudete věřit, ale stalo se to všechno doopravdy, jak tu stojí psáno.
A tak šťastně společně žili a peněz měli vždycky dost, protože Rudolf měl kouzelnou tobolku a v ní stále ty dva dukáty, ať utrácel jak chtěl ..............

Obr Paleček
Byl jednou jeden sedlák a ten vám měl synka, který nebyl větší než palec a neměl se k tomu, aby alespoň o kousíček povyrostl, tak mu říkali Paleček. Jednoho dne se sedlák chystal na pole, když tu mu synek řekl: „Tatínku, já chci jet s vámi.“ Otec se podivil: „Jen zůstaň tady. Co bys venku dělal? K užitku mi nebudeš, jen by ses mi mohl ztratit.“ Ale Paleček začal natahovat a nedal otci pokoje, dokud ho nakonec nestrčil do kapsy. Na poli synka do posadil do čerstvé brázdy. Jak tam tak Paleček seděl, sunul se sem z hory velký obr. „Vidíš to obřisko?“ řekl otec, který chtěl mrňouse trochu vystrašit, aby byl příště poslušný: „Přijde a odnese tě.“ A bylo to! Obr byl tu, Palečka opatrně dvěma prsty popadl a zvedl do výšky, prohlédl si ho a beze slova s ním odkráčel pryč. Otec tam stál celý zkoprnělý, překvapením ze sebe nevydal ani hlásku, myslil si, že synka navždy ztratil a že ho už nikdy v životě neuvidí.

Ale ten obr nebyl žádný obr, byla to obřice. Zanesla Palečka domů a kojila ho a to její mléko bylo tak vydatné, že milý Paleček začal růst a než by je jeden nadál, byl silný a velký po způsobu obřisek.

A běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

Uběhly dva roky a obřice vzala Palečka do lesa, neboť si ho chtěla vyzkoušet: „Vytrhni ten prut!“ A chlapec byl už tak silný, že ze země vytrhnul mladý strom i s kořeny. Ale obřice si pomyslila: „Není to zlé, ale ještě by to mohlo být lepší.“ A vzala Palečka zpět domů a kojila ho ještě další dva roky. A když přišlo zase na zkoušení, vytrhnul Paleček pořádný starý strom, ale i to bylo obřici málo, a tak ho kojila ještě další dva roky. Nu, pak si Paleček konečně troufnul na mohutný dub; jen to zapraštělo a byla to pro něj hračka. To byla obřice spokojená a zavedla ho opět na to pole, odkud ho před lety odnesla.

Otec stál za pluhem jako tenkrát, Paleček šel k němu a zvolal: „Podívejte, otče, jak vám synek vyrostl v pořádného chlapa.“ Sedlák se obřiska polekal a pravil: „Ne, ty nejsi můj syn, já tě nechci, jdi pryč!“ „Samozřejmě, že jsem váš syn, nechejte mě pracovat, já umím orat daleko lépe než vy.“ „Ne, ty nejsi můj syn, neumíš také orat, jdi pryč!“ Ale protože se toho obrovského chlapa bál, nechal pluh pluhem, poodešel a sedl si stranou na zem. Paleček pluh hned popadnul, pořádně se do něj opřel, ale ouha! pluh se zabořil hluboko do země. Sedlák se na to nemohl dívat a zavolal: „Když chceš orat, nesmíš na to tak tlačit, to by byla práce k ničemu!“ Paleček tedy vypřáhl koně a táhnul pluh sám: „Jděte domů, otče, a řekněte matce, ať připraví pořádnou mísu jídla, já zatím zořu tohle pole.“ Tak šel sedlák domů a objednal u ženy to jídlo. Paleček zatím pole, které mělo celé dvě jitra, zoral, a protože mu to bylo málo, zapřáhnul se do brán a pole uvláčil.

Když byl s prací hotov, zašel do lesa, vytrhnul dva duby, hodil si je na ramena, na ně přihodil brány, pluh a pak ještě koně a nesl to všechno domů, jako by to byl stoh slámy. Když přišel na dvůr, matka ho nepoznala a ptala se: „Kdo je ten strašlivý obrovský chlap?“ Sedlák ji odvětil: „To je náš syn.“ „Ne, to nemůže být náš syn, ten by nikdy takhle nevyrostl, byl to malinký chlapeček.“ A zavolala na Palečka: „Jdi pryč! My tě nechceme!“ Paleček neřekl nic, zavedl koně do stáje, dal jim oves i seno, jak se patřilo. A když byl s tou prací hotov, vešel do světnice, posadil se na lavici a řekl: „Matko, teď mám velký hlad, je jídlo hotovo?“ Tak selka přinesla dvě plné obří mísy, těmi by se její muž sytil po osm dní. Ale než by jeden okem mrknul, byly prázdné a Paleček se ptal, jestli se bude podávat ještě něco. „Ne.“ odvětila mu: „To bylo všechno, co jsme měli.“ „Ale to bylo jen tak na chuť, já potřebuji daleko víc!“ pravil Paleček. Matka se mu neodvážila odporovat, vyšla ven a nad oheň pověsila obrovský kotel, a když bylo jídlo hotovo, přinesla ho dovnitř. „Konečně je tu něco k zakousnutí!“ řekl Paleček a snědl všechno, ale teď už měl konečně dost.

Když se tak poměl, pravil: „Otče, vidím, že u vás bych se stěží nenajedl dosyta, obstarejte mi pořádný železný kyj, ale musí být tak silný, že ho přes ho kolena nezlomím, a já se vydám do světa!“ Sedlák se zaradoval, zapřáhnul a jel ke kováři pro kyj, byl tak velký a těžký, že ho dva koně sotva utáhli. Paleček ten kyj vzal a přelomil ho přes kolena jako tyčku od fazolí. „Otče, to jste mi moc nepomohl, zapřáhněte a přivezte mi pořádnější kyj.“ Sedlák tedy zapřáhnul čtyři koně a ti přivlekli ještě větší kyj. Ale i tenhle Paleček přes koleno zlomil jako nic a řekl otci: „Otče, přivezte konečně pořádný kyj!.“ Tak sedlák zapřáhnul osm koní a ti přivlekli obrovitý kyj. Ale i ten byl pro obřisko k zlomení a rozzlobený Paleček se měl k výčitce: „Otče, vidím, že mi ani neumíte obstarat pořádný kyj. Tady už déle nebudu!“ A šel pryč.

Přišel do jedné vsi, kde bydlel kovář, který byl velký lakomec, žádnému člověku nic nepřál a vše chtěl mít jen pro sebe. K tomu Paleček zašel a ptal se ho, zda by nepotřeboval tovaryše. „Ano.“ řekl kovář, protože viděl, že hoch je kus chlapa a na svůj chleba si jistě vydělá: „Jak velký plat si žádáš?“ „Já nechci skoro nic.“ odvětil Paleček: „Jen každých čtrnáct dní, kdy vyplácíte pacholky, dám vám dva pohlavky a vy je musíte snést.“ To bylo něco pro lakomcovy uši, chlap udělá fůru práce a úplně zadarmo! Druhého rána chtěl cizího tovaryše vyzkoušet, ale jak vzal Paleček nářadí do ruky a dal první ránu, železo se rozletělo do všech stran a kovadlina se zabořila do země tak hluboko, že ji nedostali ven. Tu se ten lakomec rozzuřil a pravil: „Víš, co? Tebe já potřebovat nemohu, všechno mi tu jen zničíš. Co jsem ti dlužen?“ Tu Paleček odvětil: „Jeden malý pohlavek, nic víc nechci!“ A lup! Kovář přeletěl přes několik fůr sena. Pak si vyhledal Paleček tu nejsilnější železnou tyč, která u kováře byla, popadnul ji do ruky a odešel pryč.

Táhnul tím světem sem a zase tam, až jednoho dne přišel k poplužnímu dvoru a zeptal se správce, zda nepotřebuje pomocníka. „Ano.“ odvětil mu správce: „Jednoho bych potřeboval, vypadáš jako pořádný chlap, který toho hodně zmůže. Kolik si žádáš na rok?“ A Paleček mu odvětil po obřím způsobu, nechce žádné peníze, jen mu musí dopřát tři pohlavky. To přišlo správci, protože to byl taky pěkný lakomec, velice levné, a tak souhlasil. Druhého rána, kdy se chystali pacholci na dřevo, Paleček stále ležel v posteli. Tu na něj jeden zavolal: „Vstávej, je čas, jedeme do lesa, musíš s námi!“ „Ale,“ řeklo obřisko umíněně. „jen jeďte, já budu doma stejně dřív než vy!“ Tak šli ke správci a vyprávěli mu, že ten nový pacholek leží ještě v posteli a nechce jet do lesa. Správce jim poručil, aby ho vzbudili ještě jednou a měli ho k zapřahání. Ale Paleček zase jen odfrknul: „Jen jeďte, stejně budu doma dřív než vy!“ Potom zůstal ležet ještě dvě hodiny, pak se konečně vyhrabal z peřin, z půdy si přinesl dvě měřice hrachu, uvařil si kaši a v klidu to všechno pojedl, a když s tím byl hotov, vyšel ven, zapřáhnul koně a jel do lesa.

Do lesa vedla úvozová cesta, která byla právě tak široká, aby po ní projel vůz. Paleček dojel k lesu, pak zastavil, slezl z vozu, kousek se vrátil a z křovisek a větví stromů udělal na cestě obrovskou hromadu, aby tudy nemohl nikdo projet. Když se vrátil k vozu, ostatní pacholci měli už naloženo a ubírali se k domovu. Paleček jim řekl: „No jen si jeďte, stejně budu doma dříve než vy!“ Pak popojel kousek do lesa, vytrhl ze země dva obrovské stromy, hodil je na vůz a vydal se také domů. Když přijel k té hromadě, pacholci tam stáli a nevěděli, co si počít. „Tak vidíte,“ řekl jim Paleček: „kdyby jste zůstali se mnou, mohli jste ještě hodinu spát!“ Pak vypřáhnul svoje koně, položil je nahoru na vůz, popadnul oj a vůz i s koňmi přenesl na druhou stranu tak lehce, jako by byl naložený jen peřím. Když byl na druhé straně, řekl pacholkům: „Vidíte, jsem rychlejší než vy.“ A jel dál a ostatní za ním bezmocně civěli. Když byl na dvoře, popadnul ty stromy a ukazoval je správci: „Nejsou to krásné sáhy dřeva?“ A spokojený správce řekl své ženě: „Ten nový pacholek je řádný pracant, sice ráno vyspával, ale je tu dříve než všichni ostatní.“ Tímto fortelným způsobem sloužil Paleček na tom dvoře celý rok.

Když rok uplynul a ostatní pacholci dostali svoji mzdu, tu si řekl, že i on by měl dostat zaplaceno. Ale správce se těch dlužných pohlavků, které došly právě splatnosti, velice děsil a neúnavně Palečka prosil a přemlouval, že mu místo pohlavků ve zlatě vyplatí, jen co si přát bude, že raději bude on sám dělat pacholka a Paleček může být správcem. Ale Paleček byl neoblomný. „Ne! Já se nechci být správcem, jsem pacholek a tím zůstanu, já chci jen to, co mi po právu patří.“ Správce by mu raději snesl modré z nebe, ale nic to nepomohlo, na vše mu Paleček říkal: „Ne!“ To už si nevěděl správce rady ani pomoci, a tak si vyžádal čtrnáct dní odklad, doufal, že ho něco zatím napadne. A Paleček souhlasil. Správce zatím povolal všechny svoje písaře, aby dali hlavy do hromady a poradili mu. Písařové dlouho přemýšleli, okousali při tom nemálo husích brků a vycintali libru inkoustu, konečně mu řekli, že není jiné zbytí, než se toho pacholka zbavit lstí, protože jinak si před ním nemůže být nikdo jistý životem, ten dokáže zabít člověka jako komára. Správce by mu měl poručit vyčistit studnu a až bude dole, ať mu hodí na hlavu jeden z mlýnských kamenů, to bude určitě obřiskův konec. Tahle rada byla nad zlato, a tak musel Paleček do studny, a když stál konečně dole, kvapem přivalili obrovský mlýnský kámen a svalili ho dolů, až to žuchlo. Nahoře si mnuli ruce, jak to pěkně zaonačili, když tu se ze studny ozvalo: „Chlapi, odežeňte ty slepice od studny pryč, hrabají v písku a ten mi padá tu dole do očí, já tu pak nevidím!“ Zkoprnělý správce se zmohl jen na „Huš!Huš!“ jako by odháněl slepice. Když byl Paleček s prací hotov, vylezl a řekl: „Jen se podívejte, jaký mam hezký náhrdelník!“ a kolem krku měl ten mlýnský kámen.

Zatím uplynulo těch čtrnáct dnů a Paleček se hotovil k placení, ale ubohý správce si na něm vyprosil další čtrnáctidenní odklad. Opět se shromáždili písařové, aby dali hlavy do hromady a nakonec správci poradili, aby toho pacholka poslal v noci do zakletého mlýna, neboť ještě žádný člověk, který do toho mlýna vstoupil, se nedočkal rána. Tato rada správci přišla ještě lepší než ta minulá. Večer si zavolal Palečka a poručil mu, aby naložil osm měřic zrní a zajel je během noci semlít na mouku, neboť je té mouky nutně třeba. Paleček vylezl na půdu, naložil si obilí a vydal se ke mlýnu. Ale mlynář mu řekl, že ve dne si může mlít, jak se mu zráčí, ale v noci ne, neboť mlýn je zakletý a kdo by v něm zůstával v noci, toho pak ráno najdou mrtvého. Ale Paleček pravil: „Když už jsem přišel, svoji práci tu odvedu.“ Potom šel do mlýna a dal se do práce. Okolo jedenácté hodiny sešel do mlýnice a sedl si tam na lavici. Když tak chvíli v klidu seděl, tu se pojednou otevřely dveře a přišla obrovská tabule a na té tabuli se stavělo víno a prostíraly pečeně a všelikeré dobré jídlo samo od sebe, neboť tu nebyl nikdo, kdo by to nosil. A potom připochodovaly židle, ale nepřisel žádný člověk, jen v jednom okamžiku uviděl Paleček prst, který pomocí nože a vidličky pokládal jídlo na talíře, ale jinak neviděl vůbec nikoho. Protože byl hladový, nenechal se pobízet, posadil se ke stolu a nechal si chutnat. Když se nasytil a také ti ostatní vyprázdnili své mísy, tu najednou zhasnula všechna světla a uslyšel podivný šramot a najednou k němu ze tmy přilétl pohlavek. „Aúúú, ještě jednou, tak to ti tedy oplatím!“ A byl tu druhý pohlavek! A tak se na tu stranu ohnal. A tak to šlo celou noc, za každý pohlavek nedal jinak, než že všechny rány pilně vracel. Při rozbřesku to najednou všechno zmizelo. Když mlynář vstal, aby se na Palečka podíval, byl velmi překvapen, že mladík žije. Paleček mu pravil: „Dobře jsem se najedl, dostal jsem sice pár pohlavků, ale také jsem jich dost rozdal.“ Mlynář se zaradoval a řekl mu, že teď je mlýn vysvobozen, a chtěl se mu odvděčit penězi. Ale Paleček mu pravil: „Peníze nechci, mam dost všeho.“ Pak si Paleček hodil mouku na záda a vrátil se na statek a vyprávěl správci, co se mu přihodilo.

A uplynulo dalších čtrnáct dní a Paleček chtěl svoji mzdu. Když to správce slyšel, posednul ho teprve nyní ten správný děs, nevěděl si rady, chodil po světnici sem a tam a pot mu tekl po tvářích. Tu otevřel okno, aby se nadýchal čerstvého vzduchu, ale dříve než se nadál, dal mu Paleček takovou ránu, že skrze to okno vylétnul ven a letěl stále výš a výš, až zmizel na nebesích. Tu Paleček pravil správcově ženě: „Ten už se nevrátí, druhou ránu musíte tedy snést vy!“ A ona volala: „Ne, ne, já ji nechci!“ A otevřela druhé okno, aby utekla, ale Paleček byl rychlejší, tak se vydala do nebes, a protože byla docela lehounká, vyletěla ještě výš než její muž. A její muž na ni volal: „Pojď ke mně!“ „Pojď ty ke mně, já k tobě nemohu!“ A tak plachtili vzduchem a nemohli jeden k druhému; a pokud nespadli, tak tam plachtí dodnes.

A co Paleček? Nu, ten vzal přece svůj železný kyj a táhnul tím světem dál.

Vánoce u medvědů
O velké cestě vánočního stromečku od Karlova mostu až k ledním medvědům.

V jedné rodině kousek od Karlova mostu se stala velmi smutná věc. Hned druhý den po Vánocích totiž vyhodili vánoční stromeček. Prý se nedá nic dělat, je to jen pro zlost, všude samé jehličí a v bytě není k hnutí. Paní domu se tak rozčilila, že stromek prostě popadla a rovnou ho vystrkala oknem ven. Cák…spadl přímo do Vltavy. Plul pod mosty a lávkami a plakal.

„Copak jsem horší než ostatní stromky? Mám snad míň zelené jehličí nebo jsem nějak křivý a zmačkaný? Vždyť mě ozdobili včera a dnes už mě vyhazují! Myslel jsem, že budu vonět v pokoji aspoň do tří králů jako je to v písničkách! Vypadal jsem tak slavnostně a svátečně!“ plakal stromeček a nešlo mu na rozum, co se to s ním stalo. Ani si nevšiml, že už proplul Prahou i mnoha jinými obcemi a blíží se k Mělníku. Než bys řekl švec, vklouzl i s ozdobami a nachystanými světýlky do Labe.

Labe je veliká řeka, větší než Vltava a od Mělníka už se valí přímo k Hamburku. A to je jak známo přístav námořní! Tak se stalo, že za nějaký čas mohli lidé vidět vánoční stromek ve slaných vlnách. Jenže ho asi neviděli. Asi se nedívali, protože měli jiné starosti.

Vánočním stromkem pohazovaly vlny sem a tam a rybky, chobotnice, mořští koníci i medůzy se připlouvaly dívat, jaká podivná lodička nad nimi pluje. „Jé, podívejte! Tady je zlatá rybka, jako nám vyprávěla maminka!“ vykřikl malý tuňák, který se také přišel podívat na stromek. „Ale to asi nebude kouzelná rybička, tahle vůbec nemluví!“ rozumoval táta tuňák. „Tohle vypadá spíš na kapra. Kde ten se ale vzal v moři, ten je přece sladkovodní?!“ divil se tuňák a plul se podívat domů do slovníku, jestli se neplete. Také z velrybářských lodí křičeli námořníci: „Podívejtéééé, jsou Vánocéé!“ a zpívali koledy.

Stromek plul a plul a tvorů kolem něj začalo ubývat. Za chvilku byl zase sám. Jehličky s ozdobami pomalu začala pokrývat námraza a jinovatka. Občas si na něj sedl nějaký racek, aby si odpočinul na dlouhé cestě. „Prahu tu my známe! Hihihi!“ křičeli racci a vzpomínali, jak jim lidé z mostu házeli kousky chleba.

Stromek pořád plul dál a přemýšlel, co s ním asi bude. A říkal si, že už viděl kraj světa a nikdy by ho dřív nenapadlo, že místo v obývacím pokoji skončí jako cestovatel! Dokonce se mu to začalo líbit a začal být na své dobrodružství doopravdy pyšný. Jen kdyby tak měl někoho, komu by o tom všem mohl vyprávět! To by bylo krásné.

Jednou ráno ho probudil zase nějaký křik. Pak ho ohromná tlama vzala do zubů a uháněla s ním po ledových krách pořád dál a dál. „Koukejtééééé!!! Koukejtééé! Tetička Gryzelda ze ZOO nám poslala vánoční stromek!!!“ Když se stromeček rozkoukal, uviděl tlupu ledních medvědů. Vypadali opravdu šťastně. Poslední roky jim tetička psala ze ZOO o samých zajímavých věcech. Vánoční stromek si moc přáli, jenže u nich je jen led a sníh, žádné stromy. A tady připlul jeden a celý nazdobený jako z časopisu! Medvědi byli nadšením bez sebe. Hned ho zasadili do stojánku, narovnali mu ozdoby i vánoční hvězdu na vrcholku a světýlka zapojili prodlužovacím kabelem do elektrického rejnoka u dna. Dlouho do noci jim stromek vyprávěl, jakou cestu za nimi urazil, co všechno zažil.

A víte, co bylo nejlepší? Že u ledních medvědů mají zimu celý rok. Každý den jedí cukroví, tančí kolem stromečku, zpívají koledy a dívají se na pohádky. Stromek byl nakonec moc rád, že v té podivné rodině u Karlova mostu nemusel zůstat.

Tajné slovo...
Cizí pocestný poprosil v bohatém statku o nocleh, ale selka ho dovnitř nepustila.

„Jdi, jdi si svou cestou!" řekla. „Kdybych každému měla dávat, co by zbylo na mne?"

Cizinec šel dál. Na kraji vesnice uviděl ubohou chaloupku, nejbědnější ze všech. Zaklepal.

Hospodyně otevřela dveře.

„Pojď dál," řekla. „Místa tu sic nazbyt není, ale když jeden přibude, těsněji nebude."

Cizinec vešel dovnitř a uviděl celou hromadu dětí. Košilky měly umleté a rozedrané až běda.

„Copak, kmotřičko, že své děti neoblékneš?" ptal se cizinec.

„Jak mám já vdova takové hejno ošatit?" odvětila hospodyně. „Víc nezbylo, než pro každého po jedné košiličce. A tak jsem prala a prala, až jsem se doprala do děr."

Sesedli se k večeři. Hospodyně pozvala i cizince.

„Posaď se," řekla mu, „najíš se s námi."

Cizinec se podíval na stůl, kde brambory v misce stačily sotva pro děti, a řekl:

„Kmotřičko, cesta mě znavila, ani nemám chuť."

Lehl si na lavici a brzy usnul.

Ráno vstal a rozloučil se s vdovou:

„Děkuju ti za tvou vlídnost. A na rozloučenou ti povím tajné slovo: co ráno začneš, dělej do večera."

„Ach dobrý člověče," smála se hospodyně, „já se i bez tvého tajného slova ani na chviličku neposadím. Vstávám se slunkem a od rána do noci se točím jako v kole."

Cizinec odešel.

A hospodyně se podívala na děti a pomyslila si:

Pravdu řekl ten pocestný, šatky už mají úplně nadranc. Je to bída! Vždyť nejsou sirotkové, rostou přece u matky. Mám trochu plátna, musím je změřit, možná že aspoň starším vyjde každému na košili.

Sběhla k bohaté selce, poprosila o loket a dala se do práce.

Rozvinula plátno a chtěla naměřit na košili... Ale jak loktem mávla — div divoucí — na druhém konci hned plátna přibylo zase o loket! Měří, měří a nemůže se doměřit. Stokrát už ovinula plátno kolem lokte, ale plátnu není konec. Už se vinulo po celém stole a padalo na podlahu.

Vdova seděla za prací až do samého večera.

Tu zaklepala na dveře bohatá selka. Celý den neměla pokoje, pořád jen přemýšlela, k čemu ta chudobná sousedka potřebovala loket. Všechen její majetek by se dal přece třískou změřit!

Sotva překročila práh, otevřela údivem ústa na celé kolo.

Vdova seděla u stolu a všude kolem hory plátna jako sněžné závěje, ani stoupnout nebylo kam.

„Odkud se u tebe vzalo takové bohatství?" ptala se bohatá selka.

„Ale sama nevím," odpověděla vdova. „Plátna byl kousíček, ani jej nebylo vidět. Začala jsem měřit a proseděla jsem nad tím celičký den. Ten cizinec nebyl jistě obyčejný člověk, ale čaroděj — věděl, jaké slovo říct!"

„Který cizinec?!" vzkřikla bohatá selka. „Copak ti navyprávěl?"

A tu vdova všechno bohaté sousedce pověděla. Vtom se bohačka upamatovala — vždyť ten pocestný nejdřív přišel k ní! Promeškala svou šťastnou chvíli! Popadla ji pořádná zlost a běžela rychle domů.

„Hned zapřáhni koně," křikla na čeledína, „a dožeň pocestného. A to ti povídám, bez něho se nevracej!"

Čeledín tedy jel. Dohnal cizince teprve k ránu.

„Hospodyně mi poručila, abych tě přivezl zpátky. Jestli se nevrátíš, utrápí mě, řekl.

„Nu, když je to tak, pojeďme," odvětil pocestný.

Sedl na vůz a jeli nazpátek.

Bohatá selka napekla a navařila všeho jako o posvícení. Nakrmila cizince koláči a kuřátky a k spánku ho uložila do měkkých peřin.

Cizinec se nechal hostit po tři dny a selka to strpěla, nevyhnala ho. Pravda, koláči ho už nečastovala, ale placku ze žitné mouky mu sem tam podstrčila.

Čtvrtého dne se vydal na cestu. Selka ho vyprovázela až k vratům. Cizi­nec mlčel a ona také. Nakonec to nevydržela a zeptala se:

„Co mi popřeješ na rozloučenou?"

Cizinec na to:

„Co ráno začneš, dělej do večera."

Selka běžela rychle domů a vytáhla z truhly nejlepší a největší balík plátna.

To si naměřím! říkala si. Od hlavy k patě se obléknu, dceři věno pořídím, a ještě bude stačit na prodej. Plátno je tenké, městské, nestálo málo.

Rozložila plátno na stole, vzala do ruky loket, ale vtom si vzpomněla, že jí kyne těsto na chleba, že stojí už od večera. Ještě by mohlo zkysnout, a čeledín by pak chleba nechtěl.

No, řekla si, upeču jedna dvě a potom se do toho dám.

Vyválela bochníček a vstrčila do pece. Naložila vrchovatě dříví, aby se chleba rychleji upekl, pícka se rozžhavila do červena a bochník se spálil.

To nic, řekla si selka, druhý bude lepší.

Vyválela druhý a vsadila do pece. I ten se spálil. Pustila se do třetího. A těsta v díži neubývá, vzdouvá se až po okraj, jen taktak že se nevyvalí na podlahu.

Selka pobíhá od stolu k peci jako divá — jeden bochník slepí, druhý posadí do pece a třetí vytáhne. A každý, který vyndá, je černější než uhel.

Všechny police jsou už vyrovnány spáleným chlebem, na lavicích leží hory černých bochníků, na podlaze se vrší hotové hromady, a těsta v díži pořád neubývá.

Selka by byla všeho ráda nechala, znavila se už na smrt, ale jako by ji někdo k díži a k peci přikoval. Ruce samy mísí, samy válejí bochníky, samy je sázejí do pece.

Tak se lopotila až do večera. Jak se slunce schovalo za střechami, byla díže prázdná.

Sedla si selka na své spálené bochníky a dala se zlostí do pláče.

VLK A SEKÁČ
Seděl sekáč u příkopu vedle cesty a zakusoval chléb.

Tu vyběhl z lesa vlk, zamířil k sekáči a ptá se:

„Co to jíš, člověče?"

„Chleba."

„Dej mi také ochutnat!"

Sekáč ulomil ze skrojku a podal vlkovi.

Vlk to sousto zhltl, oblízl se a řekl:

„Máte ale vy lidé dobroty! Taky bych chtěl mít každý den něco takového na zub."

„A proč ne?" řekl sekáč. „Nasij obilí a můžeš si popřát, co hrdlo ráčí."

„To taky udělám!" zaradoval se vlk. „Poslechni, sekáči, buď tak dobrý, nauč mě, jak se to dělá."

A tak začal sekáč vlka poučovat:

„Nejdřív musíš zorat zem ..."

„A budu mít chleba!"

„Ty bys tomu dal!" sekáč na to. „Půdu musíš uvláčet, potom zasít..."

„A potom už to bude?"

„I kdepak, počkej trochu," řekl sekáč. „Na podzim zasiješ zrno, přes zimu si poleží v zemi, na jaře vzejde žito a v létě ..."

„V létě si už budu moct zakousnout!"

„I co tě nemá, holečku! Žito musíš posekat, svázat do snopů, postavit do panáků, aby je vítr profoukal a slunce vysušilo, a pak ..."

„Budu mít chleba!" vykřikl vlk.

„To nebudeš," pravil sekáč. „Žito musíš svézt do stodoly, vymlátit, provát, odvézt do mlýna, semlít na mouku ..."

„A sníst!"

„Ach vlku, vlku," řekl sekáč, „jsi ty ale nedočkavec! Z mouky musíš nej­dřív zadělat na těsto, do těsta přidat kvásek, vsadit do pece ..."

„A vytáhnout chleba?"

„Ano, pak už vytáhneš chleba a můžeš se do něho dát."

Vlk si povzdychl a povídá:

„Ne, já chleba nechci. Nějak mě na něj přešla chuť."

„A pročpak?" otázal se sekáč

„Ale — musí se na něj náramně dlouho čekat," řekl vlk. „Raděj mi poraď, jak bych si co nejrychleji nacpal břicho."

Sekáč se zamyslil a řekl:

„Dobrá, běž tedy na pastvisko. Pase se tam stará kobyla s hříbátkem. To hříbátko si sežer."

Vlk se zaradoval a běžel na pastvisko.

Vidí, jak se tam pase velké stádo koní a uprostřed nich stará kobyla s hříbátkem.

Počkal, až kobyla s hříbátkem přišla trochu blíž, a zavolal:

„Hej, hříbátko, člověk mi rozkázal, abych tě sežral!"

„No tak pojď!" řeklo hříbátko, horempádem utíkalo k matce a schoulilo se jí pod břicho.

Vlk se rozlítil a zaryčel:

„Tak ty si budeš se mnou hrát na schovávanou?"

A rovnou na kobylu — hop! A kobyla po něm — kop! Až se milý vlk svalil na zem. Chvíli zůstal ležet, ale potom se zdvihl a znova — hop! A kobyla znova — kop! Divže vlkovi všechny kosti v těle nezpřerážela.

Vlk se odplížil zpátky k sekáči.

„Ne," řekl, „ani na hříbátko už chuť nemám."

„Pročpak?" zeptal se sekáč.

„Ale — ta jeho matka, stará kobyla, má náramně velká a tvrdá kopyta."

Sekáč se zamyslil znova a povídá:

„No dobrá. Běž na louku. Pase se tam beran. Ten bude mít kopyta menší."

A tak běžel vlk na louku. Uviděl berana a řekl:

„Poslouchej, berane, člověk mi rozkázal, abych tě sežral."

„No, když tak rozkázal člověk, nedá se nic dělat," odpověděl beran. „Jenom mě prosím tě netrhej na kousky, bratře vlku, nekaz mi kožíšek. Víš co, uděláme to takhle: postav se u plotu, rozevři pěkně tlamu a já se rozběhnu a skočím ti rovnou do chřtánu."

Vlk šel k plotu, zeširoka se rozkročil, rozevřel tlamu od ucha k uchu a čekal.

Tu se beran rozběhl a ze vší síly trkl vlka do hlavy.

Vlk se svalil na zem a dvě hodiny o sobě nevěděl.

Beran nebyl hloupý, vzal nohy na ramena a utekl.

Konečně se vlk vzpamatoval. Otevřel oči, otočil hlavu napravo, nalevo, dívá se — beran nikde. A tak se vlk zdvihl ze země a povídá:

„Sežral jsem ho, nebo ne? Už to tak bude, asi jsem ho sežral!"

Nemožný vstup do místnosti Pohlazení - ? Místnost neexistuje ?
Dne 30.9.2009 krátce po 23.hodině spadla databáze Xchatu. Důsledkem toho zmizely všechny stálé místnosti a asi půl hodiny byli uživatelé zavislí pouze na nestálých místnostech. Po úspěšném obnovení databáze ze zálohy předešlého dne bylo vše opět v původním stavu.

Jen s naší místností je zásadní problém!
Pokud se pokoušíte vstoupit do místnosti přihlášeni pod svým nickem, zobrazí se vám hláška "Místnost má rezervovanou jiný uživatel. Založte si svou." Pokud nepřihlášeni jako guest tak "Místnost neexistuje, můžeš ji založit."
"Na oko" váš nick do místnosti vstoupí, takže váš nick tam je, ale vy se do místnosti fyzicky nedostanete. Do místnosti se lze dostat poměrně snadno - za svůj hash připište: modchat?op=mainframeset&rid=6816658 (Hash je taková ta dlouhá spleť čísel a písmen např.: ~$3664810~0a19fd3fj5o3h55hj6kk3bc6c1e27e 19c/ )

*1040*

*74* Chceš vstoupit do místnosti *74* 2x klikni:

*90* VSTUP DO MÍSTNOSTI POHLAZENÍ *90*
Po prvním kliknutí vám to napíše, že místnost je rezervovaná, ale nick do místnosti vstoupí.
Po druhém kliknutí už se vám zobrazí sklo.
První okno můžete zavřít, v druhém chatujete

Na vyřešení problému se pracuje a věřím, že nepřetrvá dlouho.
Za způsobené potíže se vám omlouváme.
Děkuji za pochopení.

MRÁZ A MRAZIVEC....
Žil na světě starý šedivý Mráz, a jak vidíme, žije na něm dodnes. A ten Mráz měl syna, mladého Mrazivce.

Starý Mráz chodil po polích a po lesích a spravoval své hospodářství. Kde bylo potřeba, přisypal sněhu, kde se mu zlíbilo, spustil metelici.

Ale synek Mrazivec si otcovy práce nic neváží a jen se posmívá:

„Jsi už zkrátka v letech, táto! A slabý jako moucha. Kdyby na mně bylo, já bych spustil takovou vánici, až by se stromy ohýbaly! A nametl bych takového sněhu, že by zvíře neprošlo a člověk neprojel."

Jednou si vyšel mladý Mrazivec na procházku. A tu vidí, jak jede v saních pán, kulatý jak bečka. Medvědí kožich, na hlavě čepici z lišky, na nohou plstěné boty, na rukou rukavice z té nejhustší a nejměkčí kožešinky, jaká se dá sehnat

„Podívejme se, jak se zachumlal!" hvízdl Mrazivec. „Tatík by ho neprofoukl ani za nic. Ale mně, holečku, neutečeš!"

A Mrazivec se rozletěl za saněmi. Dohnal pána a pustil se ze vší síly do díla. Pán se všecek schoulil, čepici narazil až na nos a zakutal se do kožichu. Ale nebylo to nic platné. Mrazivec se nepustil, vlezl do všech skulinek, fičel ze všech stran.

Pán ztuhl na kost. Domů už živ nedojel, zmrzl po cestě.

No, to se Mrazivec radoval! Hned běžel k otci a chlubil se:

„Podívej, staroušku, jakého tlustého nádivu v kožichu jsem zmrazil k smrti!"

„Opravdu! Jsi chlapík, synku," řekl starý Mráz. „S tlustým nádivou ses vypořádal jen což, ale teď zkus profouknout tamhletoho sedláčka. Vidíš, jak si vykračuje po silnici?"

Mrazivec se podíval, po silnici jde taková nějaká sušinka kmotříček. Kožíšek mu sotva drží na ramenou, těžko hádat, čeho je na něm víc, jestli záplat, nebo děr.

„S tím se vypořádám jedna dvě!" zasmál se Mrazivec. „Fouknu a zmizí jako pára nad hrncem!"

Sedláček právě došel na svůj díl, vzal do rukou sekeru a začal rubat smrky a borovice.

A tu se na něho Mrazivec vrhl. Zafičel z jedné strany, přiletěl z druhé. Ale sedláček se ani neohlédl, pořád jenom sekal a sekal jako divý. Rozehřál se, až z něho jen lilo.

Mrazivec mrazivě běsnil a zuřil, ale kampak na sedláčka! Ten si zatím rozepjal kožíšek a nakonec odhodil i rukavice.

Mrazivec se rozlítil.

„Počkej, tohle ti nedaruju. Jen se netěš, já tě přece dostanu!"

A zalezl do sedláčkových rukavic.

Až půjde sedláček domů a začne si navlékat rukavice, lapnu ho za prsty, řekl si. A zmáčknu, že mu ruce upadnou!

No dobrá. Sedláček sekal, sekal, narubal hromadu dříví, až ho to nakonec zmohlo. Chtěl si natáhnout rukavice, ale milé rukavice byly ztuhlé na kost, jak skrznaskrz promrzly.

Sedláček se dlouho nerozmýšlel. Vzal sekeru a buch, buch topůrkem do rukavic. Mrazivec dostal nepočítaných, taktak že vyvázl životem.

Jakžtakž se dovlekl domů. Starý Mráz div neroztál smíchy:

„Tak co, dostals? Na vychloubáni máš ještě moc času, synáčku! Až budeš na světě tak dlouho jako já, poznáš, kdo je slabý a kdo ne. Někdo je napohled chudinka, ale zkus si s ním něco začít!"

Papírová vlaštovka
Z okna čtyřpatrového domu vyletěla papírová vlaštovka. Vyrobil ji Honzík a dal si na ní opravdu záležet. Byla vzorně poskládaná, a navíc i krásně pomalovaná barevnými obrázky.
Letěla dlouho a skvěle vykroužila několik obloučků. Honzík se na ni z okna zálibně díval a usmíval se, jak hezky letí. Když dopadla na trávník mezi pampelišky, ztratil o ni zájem. Nechal ji tam ležet a klidně šel skládat novou vlaštovku. „Kde to jsem?“ zeptala se ta krásně pomalovaná papírová vlaštovka.
„Jste na trávníku,“ odpověděla jedna pampeliška. A protože byla upovídaná, ihned spustila: „Já jsem pampeliška. Je nás tady spousta a taky jsou tu další kytky. Ale kdo jste vy? Jako kytka rozhodně nevypadáte!“
Papírová vlaštovka se smutně pousmála: „Já jsem vlaštovka. Dolétla jsem až sem, ale dál už mi to nejde.“
„Vlaštovka povídáte? Ty přece mávají křídly, když chtějí létat. Tak to zkuste taky,“ radila pampeliška.
Papírová vlaštovka to zkusila, ale marně.
„Tak zavolejte na pomoc ostatní vlaštovky, ať vám pomohou odletět,“ snažila se ji utěšit ta upovídaná pampeliška. Nezbývalo než čekat, až kolem poletí vlaštovky. Létaly tu často, protože měly hnízdo pod střechou jednoho z domů. „Haló, vlaštovky, pomozte nám!“ volaly papírová vlaštovka s pampeliškou dvojhlasně.
Jedna vlaštovka, která letěla nízko, to uslyšela a slétla ještě níž.
„Copak potřebujete?“ zeptala se.
„Já jsem vlaštovka a chtěla bych s vámi odletět,“ povídá ta papírová.
Vlaštovka jí odpověděla: „To nepůjde. Papírové vlaštovky s námi nemohou létat. Promiňte, ale spěchám. Brzy začne pršet. Nepomohu vám, ale poradím. Schovejte se, ať nezmoknete!“ A odletěla.
Opravdu. Během několika minut začalo pršet a papírová vlaštovka si posteskla: „Co teď se mnou bude? Vždyť se rozmočím!“ Měla štěstí. Právě šla kolem z nákupu babička Kopecká, která bydlela sama a občas jí bývalo smutno.
„Jeminkote, to je ale krásná vlaštovka!“ řekla si babička a spěchala na trávník, aby ji zvedla. „Pojď, schovám tě do tašky a doma tě usuším,“ mluvila s vlaštovkou a pospíchala domů.
Doma vlaštovku vytáhla z tašky, opatrně ji usušila, a věřte nebo ne, dokonce si s ní i hrála. Nechávala ji létat po pokoji a měla při tom pocit, že je zase malá holčička.
Od té doby ani babička Kopecká, ani papírová vlaštovka nebyly smutné. Měly jedna druhou, povídaly si spolu a měly se rády.

O zlatém ptáku
Byl jednou jeden král a ten nechal postavit tak krásnou katedrálu, že člověk by široko daleko krásnější nenašel. Jednoho dne přišel z velké dálky poutník, dlouho se té kráse podivoval, když tu k němu přišel sám král a ptal se ho, jak se mu to líbí. Tu poutník pravil: „Je to ten nejkrásnější chrám, jaký jsem kdy viděl. K jeho nádheře nechybí už nic než zlatý pták, kterému, když zpívá, padají ze zobáku perly.“ Tu se král zeptal, kde by takového ptáka nalezl. „To nevím,“ pravil poutník: „já jsem o něm jen slyšel.“ Od té chvíle neměl král klidu a stále jen myslel na to, jak by získal zlatého ptáka.

Jednoho dne k němu přišel nejstarší z jeho třech synů a řekl: „Otče, půjdu do světa a toho ptáka najdu.“ Král byl rád, dal mu nejlepšího koně a nechal ho jít. Princ zanedlouho přijel do hlubokého černého lesa, kde si rozdělal oheň. Tu přiběhl lišák a naříkal: „Mně je zima!“ „Tak si rozdělej oheň a ohřej se!“ řekl princ a vytáhnul si jídlo. A lišák zanaříkal znova: „Mám hlad!“ „Tak si něco najdi a najez se!“ odvětil mu princ a lišák běžel pryč. Princ vstal a jel dál; projedl všechno, co měl s sebou, upadnul do špatné společnosti, prodal svého koně, nadělal dluhy a nakonec se nechal najmout za pacholka v jednom hostinci.

Po nějakém čase se vydal na cestu prostřední syn, že bude hledat zlatého ptáka. Jeho otec mu dal také statného koně a nabalil mu všeho hojnost, ale i jemu se vedlo zrovna tak jako staršímu bratrovi. Když si v lese rozdělal oheň, přišel lišák a naříkal: „Mně je zima a mám hlad!“ „Tak si rozdělej oheň a ohřej se, něco si najdi a najez se!“ řekl princ. Pak táhnul dál, upadnul do špatné společnosti, přišel o peníze, prodal svého koně, nadělal dluhy a nakonec se nechal najmout za sklepníka v jednom hostinci

Nakonec předstoupil před krále ten nejmladší syn: „Otče, chci jít také do světa a hledat zlatého ptáka.“ „Co si myslíš? Kde nic nepořídili tvoji bratři, ty taky nic nepořídíš!“ Ale princ se dal do prošení, až ho nechal král nakonec jít, ale koně mu dal špatného a peněz jen trochu, neboť si myslil, že to stejně přijde na zmar. Princ jel do světa, ale kůň mu padnul již kousek za městem, tak musel jít dál pěšky. Přišel do lesa a rozdělal si oheň. Tu přiběhl lišák a naříkal: „Mně je zima!“ „Tak pojď a ohřej se!“ A když princ vytáhnul jídlo, lišák zanaříkal znova: „Mám hlad!“ „Tak pojď sem a najez se!“ řekl jinoch. Lišák šel k ohni, najedl se a spal potom vedle prince až do rána. Když se tento ráno probudil a chtěl táhnout dál, řekl mu lišák: „Tvoji bratři se nade mnou neslitovali, proto si také zlatého ptáka nevysloužili, ale ty jsi ke mně byl hodný, proto ti budu nápomocen dobrou radou. Jdi nyní ještě sedm dnů stále tímto lesem, přijdeš na jednu obrovskou louku a na ní bude stát zámek. Tam vejdi dovnitř a uvidíš, co máš dělat.“ K posledku mu dal ještě stříbrnou flétnu a řekl: „Když budeš v nouzi nejvyšší a nebudeš si umět pomoci, tak zapískej a já přijdu a pomohu ti.“ S těmi slovy odběhl lišák do lesa a princ šel dál svou cestou.
Po sedmi dnech putování přišel na louku a uviděl zámek, šel tam a bez obav vešel dovnitř. Našel tam krásnou pannu, která se rozplakala, když ho uviděla: „Proč jsi sem přišel? Můj pán je šestihlavý drak a zabije tě!“ „Já se ho nebojím a budu s ním bojovat!“ Na stěně visel velký meč, princ ho vzal a cvičil s ním. Za malou chvíli se objevil drak a plival oheň, ale princ hbitě máchnul mečem a usekl mu najednou všech šest hlav. Nyní se panna zaradovala, přinesla hned jídlo a přála si, aby s ní zůstal. Ale princ řekl, že to nemůže být, neboť musí hledat zlatého ptáka, zda o něm něco neví? „O tom nevím nic,“ pravila panna: „ale jdi k dalšímu zámku, v něm bydlí moje mladší sestra, možná ti o něm řekne.“ Dala mu měděné jablko a pravila: „Když tímhle jablkem na dlani zatočíš, přiletím k tobě.“

Za nějakou chvíli přišel princ k druhému zámku, našel tam opět krásnou pannu, která se rozplakala, když ho uviděla: „Proč jsi sem přišel? Můj pán je devítihlavý drak a když přijde domů, zabije tě!“ „Já se ho nebojím a budu s ním bojovat!“ Vzal ze stěny meč a sekal s ním a cvičil. Najednou se jako bouře přihnal drak, který plival oheň, ale on pozvedl svůj meč a srazil mu najednou všech devět hlav. Panna byla velmi ráda, přinesla jídlo a přála si, aby u ní zůstal navždy. Ale princ řekl: „To nejde, musím hledat zlatého ptáka, můžeš mi říci, kde ho najdu?“ „Jdi k mé nejmladší sestře, která žije v dalším zámku, ona ti pomůže.“ A dala mu stříbrnou hrušku: „Když tou hruškou v dlaní zatočíš, budu ihned u tebe.“

Když princ přijel na třetí zámek, byla tam opět překrásná panna, která se rozplakala, když ho uviděla: „Proč jsi sem přišel? Můj pán je dvanáctihlavý drak a když přijde domů, zabije tě!“ „Já se ho nebojím a budu s ním bojovat!“ řekl: „Dva draky jsem už zabil, s tímhle budu také brzo hotov.“ A vzal ze stěny meč a sekal s ním ve vzduchu, aby se pocvičil. Najednou se přihnal drak jako strašlivá vichřice, ale on seknul mečem a najednou padlo dolů jedenáct hlav, ale dříve než setnul i tu dvanáctou, těch jedenáct opět narostlo. A když podruhé useknul zase jedenáct hlav, měl drak za chvíli všech dvanáct. Už zapadalo slunce, když se mu konečně podařilo jednou ranou setnout všech dvanáct hlav. Nu, kdo se nejvíce radoval, byla ona panna, přinesla jídlo a přála si, aby u ní princ zůstal navždy. „To bych velmi rád, ale nejdříve musím získat zlatého ptáka a zavézt ho domů otci. Nevíš, kde bych ho našel?“ „Ano, to vím, již dlouhé roky přilétá vždy na Nový rok, dříve než vyjde slunce, na tento strom a zpívá. Já ti ho dám, neboť je můj, ale musíš počkat, až se vrátí.“

To se princi zamlouvalo, ale princezna ho velmi milovala a nechtěla ho nechat odejít, takže mu na Nový rok, když zlatý pták přiletěl a zpíval, zacpala uši a princ ho neslyšel; potom vyšlo slunce a pták zase uletěl. „Kde je zlatý pták? On nepřiletěl?“ volal princ smutně, když se probudil. „Již tu byl a zpíval, jen se podívej na ty perly všude kolem pod stromem. Ale ty jsi ho zaspal, musíš teď čekat další rok.“ Co mohl princ dělat, musel zůstat, ale už nebyl tak veselý jako dřív. Když panna viděla, jak velmi se trápí, že se nemůže vrátit domů, už ho nechtěla déle zdržovat. Na Nový rok ho sama probudila, když zlatý pták přiletěl, posadil se na strom a začal zpívat a kolem dokola padaly perly. Princezna ptáka přilákala na ruku, zavřela ho do zlaté klece a dala princi; dala mu i koně, který měl šest nohou a na tom koni nemohl jezdit nikdo jiný než on, nakonec mu dala ještě zlatou švestku a řekla: „Když tou švestkou v dlaní zatočíš, budu ihned u tebe.“ A princ ujížděl s větrem o závod k domovu.

Večer dorazil do jednoho hostince a právě tam byl prostřední bratr sklepník a vyhlížel velmi špatně. Princ ho ihned poznal a zvesela mu vyprávěl, jak si vysloužil zlatého ptáka a teď jede domů a on by měl jet domů s ním. „To bych velmi rád,“ řekl bratr: „ale jsem velmi zadlužen.“ „Já to zaplatím!“ řekl princ a koupil mu i koně a jeli společně dál. Dalšího večera dorazili do hostince, kde byl za pacholka nejstarší bratr, a když přijížděli, zrovna dostával výprask. Tu ho bratři poznali a princ řekl: „Pojeď s námi domů, já vezu zlatého ptáka.“ „To bych moc rád, ale můj pán si přeje, abych tu odsloužil tři koně, kteří při mé péči pošli.“ „Nechej to na mně, já to zaplatím.“ řekl princ. Druhého rána bratra ze služby vyplatil, koupil mu koně a jeli společně dál. Když tak jeli, princ řekl: „Náš otec od vás očekával velké činy a nyní uvidí, že zlatého ptáka nesu já.“ Tu se ti dva rozhněvali a umluvili se, že bratra zabijí. Když v noci princ usnul, vypíchnuli mu oči, usekli ruce i nohy a hodili ho do hluboké studny. Potom vzali jeho krásného koně a klec se zlatým ptákem a pospíchali k otci, cestou vystrojili velký průvod a holedbali se: „Podívejte otče, s velkou námahou a nebezpečenstvím se nám podařilo dostat zlatého ptáka a přinést vám ho!“ Tu se otec potěšil a nechal klec zanést do kostela a postavit na oltář. Ale pták měl smutně svěšená křídla a nezpíval, i ten krásný šestinohý kůň na sebe nenechal nikdo nasednout, nikdo se k němu nemohl ani přiblížit.

Zmrzačený princ ležel ve studni a neuměl si pomoci. Tu se k jeho ústům z torny přikutálelo měděné jablko a on jím podle rady zatočil. A v mžiku přiletěla nejstarší ze zachráněných panen v měděném plášti a ptala se, co potřebuje. „Jen se na mne podívej!“ řekl smutně. „To ranní rosa léčí useknuté nohy.“ pravila panna, odletěla a za chvíli se vrátila s onou zázračnou rosou, prince pokropila a v tu ránu měl zase nohy celé a zdravé. A dívka zmizela. Nyní princ vytřásl z torny stříbrnou hrušku a zatočil s ní a v mžiku přiletěla prostřední ze zachráněných panen ve stříbrném plášti a ptala se, co potřebuje. „Jen se na mne podívej!“ řekl smutně. „To ranní rosa léčí useknuté ruce.“ pravila panna, odletěla a za chvíli se vrátila s onou zázračnou rosou, prince pokropila a v tu ránu měl zase ruce celé a zdravé. A dívka zmizela. Nyní popadnul tornu a vytáhnul z ní zlatou švestku a zatočil s ní. V mžiku přiletěla nejmladší ze zachráněných panen ve zlatém plášti a ptala se, co potřebuje. „Jen se na mne podívej!“ řekl smutně. „To ranní rosa léčí nemocné oči.“ pravila panna, odletěla a za chvíli se vrátila s onou zázračnou rosou, princi pokropila prázdné oční důlky a v tu ránu měl zase nové a zdravé oči a uviděl před sebou pannu v celé její kráse. Ale dříve než by ji mohl obejmout, dívka zmizela.

Nyní teprve viděl, kde se nalézá. Jak se měl z té hluboké studny dostat? Tak vytáhnul z torny stříbrnou flétnu, kterou mu dal tenkrát lišák, a zapískal. Lišák byl v mžiku tu a ptal se, co potřebuje. „Sám to vidíš,“ řekl princ: „nemohu ven.“ Tu lišák skočil do studny a řekl: „Chytni se špičky mého ocasu!“ Jakmile to princ učinil, vyskočil lišák nahoru a vytáhnul ho. „Teď už si musíš pomoci sám!“ řekl lišák a odběhl zpátky do lesa. Tak princ šel a šel, až večer dorazil do zámku. Jeho otec se ale neradoval, protože mu nic nepřinesl, a když mu vypověděl, co prožil, jak si vysloužil zlatého ptáka i šestinohého koně, jak vysvobodil svoje bratry, jak se k němu nevěrně a krutě zachovali a jak se nakonec zachránil, starý král mu nevěřil. Tu princ pravil: „Já to mohu dokázat. Neboť jen pravý majitel dokáže osedlat šestinohého koně a jen pravý majitel dokáže rozezpívat zlatého ptáka!“ „Ano, to určitě.“ řekl král.

Nejdříve to vyzkoušeli oba bratři, ale kůň je do své blízkosti nenechal přijít a zlatý pták, když vešli do kostela, nechal křídla svěšená a nezazpíval. Nyní to vyzkoušel princ, a když ho kůň spatřil, radostí hlasitě zařehtal a stál jako jehňátko, dokud na něj nenasednul, pak na něm nějakou chvíli rajtoval sem a tam. Potom šel princ do kostela a sotva překročil práh, zvednul pták křídla a jal se tak překrásně zpívat, že králi údivem přecházel zrak. Padnul nejmladšímu synovi kolem krku a pravil: „Odpusť, že jsem tě měl v lásce méně než tvé bratry, nyní ti je však vydávám do rukou, udělej s nimi, jak myslíš.“ „Já se jim nyní pomstím tak, že na mne budou muset myslet s radostí.“ řekl princ.

Vzal měděné jablko a otočil jím, ihned přiletěla nejstarší panna v měděném plášti. Byla vám tak krásná, že stará královna, princova matka, zvolala: „ Můj synu, dobře sis vybral!“ Princ ale vzal pannu za ruku a vedl ji k nejstaršímu bratrovi: „To bude tvoje žena, souhlasíš?“ Kdo byl šťastnější než tento? Nyní princ otočil stříbrnou hruškou a přiletěla panna ve stříbrném plášti a byla vám ještě krásnější. „Tuhle si vezmi, žádnou krásnější nenajdeš!“ zvolala matka. Ale princ vzal pannu za ruku a vedl ji k prostřednímu bratrovi: „Chceš tuto pannu za ženu?“ A ten nedokázal říci ne. Tu princ otočil zlatou švestkou a přiletěla nejmladší panna ve zlatém plášti, který byl zdobený drahokamy a perlami zlatého ptáka, zářil a blyštěl se jako hvězdy na nebi. Stará královna se velmi podivila nad její velkou krásou a zachytila pannu do své zástěry, neboť tak půvabná bytost nemůže dopadnout na tvrdou zem. „Ty víš nejlépe, synu, jak si zvolit,“ řekla královna princi: „krásnější pod sluncem by člověk nenašel.“ Princ si vzal nejmladší pannu za ženu a žili mnohá léta šťastně a spokojeně.

Když po dlouhých letech krásná zlatovlasá královna zemřela, zmizel v tom okamžiku i ten šestinohý kůň a zlatý pták; od těch časů je už nikdo nikdy nespatřil.

Diamantová sekera...
Sekal chudák dříví na břehu řeky, a najednou mu sekera vyskočila z topůrka a rovnou do vody.

Potopila se, to dá rozum

Chudák se dal lítostí do pláče

„Ach to je neštěstí! Ach to je bída!" hořekoval. „Jak já budu bez sekery rubat dříví? Jak bez dřeva uživím rodinu?"

Najednou v křoví něco zachrastilo, zašustilo, hup a dup hup a dup, z lesa se vybelhal kulhavý dědek. Místo vousů měl šedý mech, místo knírů borové větévky a místo nosu jedlovou šišku.

„Proč pláčeš, dobrý člověče? Proč běduješ?" zeptal se.

„Jak nemám plakat?" odpověděl chudák. „Upadla mi do vody sekera. Čím budu teď sekat dříví? Čím nakrmím děti?"

„Nu, té bídě bude lehká odpomoc," pravil staroch. Shodil ze sebe kožich, zul střevíce a žbluňk do řeky.

„Tu máš," řekl. „Je to tvá sekera ?"

„Ne, ta není moje," odpověděl chudák.

Stařík se ponořil znova. Když vyplaval, podával chudákovi stříbrnou.

„A tahle je tvá?"

„Taky ne," odpověděl chudák.

Stařík se ponořil potřetí a vytáhl železnou.

„A co tahle?" ptal se.

„Ta je má!" vzkřikl chudák.

Chytil sekeru a chtěl utíkat domů. Ale stařík ho nepustil: „Počkej, vem si i tyhle dvě. Když ty nehamoníš, já nebudu taky odpočítávat."

„No, když je to tak, děkuju ti," řekl chudák. „Nikdy ti to nezapomenu."

A šel domů. Na rameni si nesl všechny tři sekery: zlatou, stříbrnou i železnou.

Uslyšel o chudákově štěstí bohatý soused a popadla ho taková závist, že mu ani nedala usnout.

Půjdu taky k řece, řekl si, možná že se to povede i mně. Vzal starou sekeru a vypravil se do lesa. Došel až k tomu místu co chudák. Máchl všehovšudy jednou, sekera sletěla z topůrka a žbluňk do vody.

„Oh já nešťastník, já ubožák!" vzkřikl boháč.

Najednou v křoví něco zachrastilo, zašustilo, hup a dup, hup a dup, z lesa se vybelhal kulhavý dědek. Místo vousů měl šedý mech, místo knírů borové větévky a místo nosu jedlovou šišku.

„Kdo to tu křičí?" ptal se. „Koho potkalo neštěstí v mém lese?"

„Já křičím," řekl boháč. „Mě potkalo neštěstí. Sekal jsem dříví, a najednou buch — sekera sletěla z topůrka a rovnou do řeky. Kdo mi ji teď vytáhne?"

„Třeba já," řekl stařík. Shodil ze sebe kožich, zul střevíce a hup do řeky.

Ještě se kola po vodě nerozběhla, a staroch už byl venku. V rukou držel železnou sekeru.

„Je tvá?" ptal se boháče.

„Ne, ta není má," odpověděl boháč. „Moje byla lepší."

Stařík zmizel pod vodou. Když vylezl, podával boháči stříbrnou.

„A co tahle?" zeptal se.

„Ta taky ne," řekl boháč. „Má byla ještě lepší."

Stařík se potopil pod vodu potřetí a vytáhl zlatou sekeru.

„A tahle?" zeptal se boháče.

„Ta je má!" křičel boháč. „Už z dálky jsem ji poznal. Sem s ní, honem!"

Ale stařík nedal.

„Nespletl ses?" ptal se. „Na dně leží ještě diamantová. Možná že to bude ta tvoje."

„Máš pravdu," řekl boháč. „Tahle se tak nějak zablýskla na slunci, až jsem myslel, že je diamantová."

Staroch potřásl vousem a zmizel pod vodou. Zlatou sekeru vzal s sebou.

Zmizel pod vodou, ale zpátky se už nevrátil. A boháč sedí na břehu dodnes. Čeká, až mu stařík přinese diamantovou sekeru.