Medvědí kůže...
Byl jednou jeden mladý voják. Dokud trvala válka, nestaral se, co bude zítra dělat. Ale když bylo po válce, řekli mu:
"Jdi si, kam chceš."
Rodiče už neměl, řemeslo neznal, pracovat zapomněl. Jenom puška mu zbyla. I vydal se s ní do světa.
K večeru přišel na velkou paseku. Uprostřed paseky stál dub a pod ním svěží tráva. Voják se posadil do trávy, pušku položil vedla sebe, odpočíval a mnul si bradu. Takhle kousek pečeně nebo koláče anebo aspoň kus chleba by neškodil - povídal si.

Ve větvích dubu zašumělo a zahučelo, a kde se vzal, tu se vzal, před vojákem stál chlapík v zeleném kabátku, pěkně urostlý, jenomže na jedné noze měl kopyto.
"Já vím, vojáčku, co ti chybí," spustil chlapík rovnou, "a přišel jsem, abych ti dal peněz, kolik si budeš přát. Jenom bych rád věděl, jestli se také nebojíš."
"Voják a bát se? Jak se to rýmuje?" odpověděl voják. "Ničeho na světě se neleknu."
"Hned si tě vyzkouším," řekl ten přestrojený čert, "ohlédni se."
Voják se ohlédl a vidí medvěda, jak se s hrozným bručením žene rovnou na něho.
"Oho," zvolal voják, "hned ti pošimrám čenich, že ti přejde chuť bručet.
Zvedl pušku a střelil. Medvěd se svalil, ani se nehnul.
"Což o to, nebojíš se, to vidím," řekl čert, "ale než dostaneš peníze, musíš ještě něco slíbit."
"Ven s tím," zavelel voják.
"Musíš mi slíbit, že se po sedm let nebudeš mýt, že si nedáš ostřihat ani vousy, ani vlasy, ani nehty. Dám ti kabátek a plášť a sedm let je musíš nosit. Když v té době umřeš, budeš můj, když sedm let přežiješ, dám ti volnost i bohatství."
"A proč ne," řekl voják, "smrti se nebojím, ale hlady bych nerad umřel." A slíbil, co čert chtěl. Dostal za to zelený kabátek.
"Kdykoliv sáhneš do kapsy, vždycky vytáhneš hrst plnou peněz," vykládal čert. Potom stáhl medvědovi kůži a povídal:
"Tahle kůže bude tvůj plášť i postel, na ní budeš spát a ve dne v ní budeš chodit."
Voják si oblékl zelený kabátek a sáhl hned do kapsy. Vytáhl hrst dukátů.
"To je mi živobytí," zasmál se a rozhlížel se po čertovi. Ale ten už zmizel. Voják si přehodil medvědí kůži a pospíchal do nejbližší hospody.

Od toho dne se voják nevyhýbal ničemu, co škodilo penězům. Načpak šetřit, když mu dukáty rostly v kapse! Jenom kdyby se mu neměnila podoba. V prvním roce to jakžtakž šlo, ale v druhém vypadal už jako huňatá obluda. Vlasy mu padaly do obličeje, vousy vláčel po zemi, na prstech měl drápy a pro špínu sotva viděl. Tak chodil voják po světě v medvědí kůži a sám už vypadal jako medvěd.
Kde ho lidé znali, říkali mu Medvědí kůže. Kde ho ještě neznali, utíkali před ním a nechtěli s ním nic mít. Jenom chudí lidé se k němu hlásili, poněvadž je nikdy nenechal odejít s prázdnou. Po čtyřech letech přišel navečer do hospody, kde ještě nikdy nebyl. Hostinský nechtěl ani slyšet, aby podivnému huňáči dal nocleh. Ale Medvědí kůže vytáhl z kapsy dukáty a předem je vysázel na stůl. Teď hostinský nic nenamítal a odvedl Medvědí kůži do světničky, přinesl jídlo a pití a prosil, aby ze světničky nevycházel.
Nešťastný voják usedl ve své světničce a přál si od srdce, aby už měl těch sedm let za sebou. A co to? Vedle někdo plakal a naříkal. Voják vstal a šel se podívat. Ve vedlejší světnici seděl starý muž, hlavu si držel v dlaních a ničeho si nevšímal.
"Copak vás potkalo zlého?" zeptal se voják.
Muž otočil hlavu, a jak spatřil, kdo za ním stojí, vyskočil a chtěl utíkat.
"Nebojte se," uklidňoval ho voják, "jsem člověk jako vy a rád vám pomohu."
Kdo tak mile mluví, nemůže být zlý, myslil si muž a rozpovídal se o svém trápení.
"Ať jsi kdo jsi, jak bys mi mohl pomoci! Přišel jsem v obchodě o všechny peníze a čeká mě bída s nouzí. Nevím, co budu dělat a co si počnou mé dcery. Teď nemám ani peníze, abych zaplatil hostinskému účet. Když zítra ráno nedostane ode mě peníze, dá mě vsadit do vězení."
"Tím se trápit nemusíte," řekl voják. Dal zavolat hostinského, zaplatil mu a starci nadělil ze své kouzelné kapsy tolik dukátů, že měl po starosti. Stařec byl bez sebe radostí a chtěl zarostlému vojákovy ukázat, jak je mu vděčný.
"Pojď se mnou," pozval Medvědí kůži, "moje dcery jsou krásné jako hvězdy, vyvol si jednu z nich za ženu. Až uslyší, co jsi pro mě udělal, nebude žádná z nich váhat. Pravda, vypadáš trochu podivně, ale to se dá zase do pořádku."
Medvědí kůže šel se starcem rád. Tak dlouho už ho nikdo nikam nezval.
Když nejstarší dcera uviděla Medvědí kůži, vyděsila se, až vykřikla, a běžela pryč. Druhá neutekla, prohlédla si ho od hlavy k patě a povídala:
"Jak si mohu vzít za muže někoho, kdo nevypadá jako člověk? To bych se raději vdala za medvěda, kterého tu ukazoval medvědář. Ten měl aspoň husarský kabát a bílé rukavice."
Ale nejmladší dcera řekla:
"Milý tatínku, jistě je dobrák, když vám pomohl v nouzi. Slíbil jste mu nevěstu, dodržím vaše slovo."
Medvědí kůže radostí až zčervenal. Škoda, že měl tak zarostlý a ušpiněný obličej, jinak by jeho radost všichni viděli. Hned smekl z prstu zlatý prsten a rozlomil jej na dva kusy. Do jedné půlky prstenu vepsal jméno dívky, do druhé svoje. Kus prstenu se svým jménem dívce daroval a prosil ji, aby jej opatrovala. Druhou půlku sám dobře uschoval.
"Musím ještě tři roky putovat," řekl. "Když se za tři roky nevrátím, nevrátím se nikdy. Mysli na mě, ať ty tři roky přežiju." Řekl a rozloučil se.

Mladá nevěsta oblékla černé šaty, a kdykoli pomyslila na ženicha, zalily se jí oči slzami. Sestry se posmívaly.
"Dej pozor," povídala nejstarší sestra, "medvědi mají rádi sladkosti, když se mu budeš zdát sladká, sežere tě."
"Musíš pěkně dělat všechno, co bude chtít," vykládala nejstarší, "jinak začne bručet."
A druhá dodávala:
"Ale svatba bude veselá, medvědi dobře tancují."
Nevěsta mlčela a myslela na ženicha. Medvědí kůže zatím putoval po světě od vesnice k městu, od města k vesnici, a kde mohl, činil dobro.
Konečně nadešel poslední den sedmi dlouhých let. Voják se vrátil na paseku a posadil se pod dubem. Neseděl dlouho a ve větvích dubu zašumělo a zahučelo, a kde se vzal, tu se vzal, před vojákem stál zase ten chlapík a hrabal kopytem.
"Dej mi zelený kabátek," zabublal, "a ať tě už nevidím."
"Tak daleko ještě nejsme," odpověděl Medvědí kůže, "když jsem vyhrál, musíš mě nejdřív očistit."
Čertovi se moc nechtělo, bublal a brblal, ale nakonec přinesl vodu, vojáka omyl, ostřihal mu vlasy, vousy a nehty a učesal ho. Za chvíli vypadal voják k světu a nikdo by v něm nepoznal Medvědí kůži.
"Tady máš, čerte, svůj kabátek," hodil voják kabát daleko od sebe. Byl rád, že utekl peklu.
Čert popadl kabát a v mžiku zmizel.

Voják měl peněz dost. Koupil si sametový oblek, posadil se do kočáru a dal se čtyřmi bělouši odvézt k nevěstě. Otec nevěsty se díval z okna a divil se, že k němu jede vznešený pán v kočáře. Kde by mu napadlo, že je to Medvědí kůže! Než sešel do dvora, pán vystupoval z kočáru.
"Chci se oženit," řekl, "a přijel jsem si pro vaši dceru."
"Ale pro kterou?" ukláněl se otec, "mám tři dcery, a nejmladší si už muže vybrala."
Jakmile starší sestry uslyšely, že přijel nápadník, šly do komory a oblékly nejlepší šaty. Každá si myslela, že ona je ta vyvolená. Nejmladší dcera se starala o pohoštění. Nalila vína a voják ji vybídl:
"Připijme si na zdraví a na to, aby se šťastně vrátil ten, na koho čekáte."
Vhodil nepozorovaně do poháru půlku prstenu a pohár podal nevěstě. Napili se a dívka našla v poháru půlku prstenu se svým jménem. Voják se usmál a povídá:
"Ano, jsem tvůj ženich. Medvědí kůži jsem navždycky odložil a nikdy se už do takových spolků pouštět nebudu. Přišel jsem si pro tebe a svatba musí být co nejdříve."
Vtom se vrátily i sestry, nastrojené jako k muzice, a když viděly a slyšely, co se stalo, zezelenaly zlostí. Inu, nevyplácí se, měřit jenom podle kabátu.

A chcete vědět, jaká byla svatba vojáka s nejmladší dcerou? Běžte se podívat sami, ještě přijdete včas. Ale musíte oklikou, abyste si nadeběhli.

Kouzelná loď...
Byl jednou jeden král a ten měl to nejpodivnější přání. Jednoho dne přikázal:
„Ať mi postaví loď, která by dokázala po vodě i po zemi plout.“
Toho samého dne nechal jeho kancléř po celé říši heroldy rozhlásit:
„Kdo dokáže králi takovou loď postavit, která bude moci plout po vodě i po zemi, dostane za ženu princeznu a stane se králem.“
Tahle zpráva se donesla i jednomu bohatému majiteli pily, který měl tři syny. Zavolal si je a řekl jim:
„Vynaložím vše co mám; vyzkoušejte jeden po druhém takovou loď postavit.“
Synové upadli hned do hádky, který že loď první vyzkouší postavit, až otec rozhodl, že nejprve nejstarší tak má učinit.
Vydal se Jakub s pacholky do lesa, aby tam pokáceli dřevo nutné ke stavbě lodi. Měli už pěknou řádku krásných jedlí srovnánu, když po lesní pěšině přišel stařík a prosil o kousek chleba.
Mladý pilař mu, ale řekl:
„Mám chleba jen pro sebe a své lidi a tobě nedám nic!“
„Co to tu se svými lidmi děláš?“ zeptal se stařík.
„Loď, co dokáže plout po vodě i po zemi,“ zavrčel na něj Jakub.
„Toho bohdá zanecháte!“ odvětil stařík a šel dál.
A jak řekl, tak se také stalo.
Pracovali dlouho, ale takovou loď postavit nedokázali.
Když nejstarší po tom nedokončeném díle přišel domů, vydal se do lesa ten prostřední syn, Tomáš.
Slunce zapadalo a Tomáš si chtěl zrovna s pacholky oddechnout, když tu opět přišel ten stařík a prosil o chleba.
„Pro cizí lidi žádný chléb nemám,“ dostal odpověď.
Na to se stařec zeptal:
„Co to tu se svými lidmi děláš?“
„Loď, co dokáže plout po vodě i po zemi!“ odvětil Tomáš.
„Toho bohdá zanecháte!“ odvětil stařík a šel dál.
A měl pravdu. Také prostřední syn musel po tolikeré zbytečné námaze od díla upustit.
Teď přišla řada na Honzu, toho nejmladšího. Svolal dělníky, vytáhli do lesa a tam přiložil i Honza ruku k dílu. V podvečer k němu přišel onen stařík a prosil jej o kousek chleba.
„Rád,“ řekl Honza: „sedněte si ke mně.“
A podal mu chleba a sýr a pohár mu naplnil vínem. Stařec poděkoval a po chvíle se ho zeptal:
„Co to tu se svými lidmi děláš?“
„Loď, co dokáže plout po vodě i po zemi.“ odvětil Honza.
„Tak, tak.“ pravil ten muž.
„Moji dva bratři se o to již pokoušeli, ale nedařilo se jim.“ vyprávěl Honza.
Stařec pokývnul:
„Já vím. Taky ty to nikdy nedokážeš. Ale protože jsi z vás tří bratrů nejlepší, budeš mít to štěstí se o princeznu ucházet. Přijď na toto místo za tři dny v tuto hodinu a já ti takovou loď dám.“
Přesně v ten domluvený čas se stařík objevil a s ním i ona kouzelná loď, co po vodě i po zemi plout uměla. Jak byl chasník překvapen a samou radosti bez sebe.
„Nu, nastup si!“ řekl mu muž: „A šťastnou cestu!“
Dříve než se Honza ohlédnul, aby svému dárci poděkoval, cizinec zmizel. Tak vystoupil na loď a dal se bez zdržování na cestu do hlavního města ke královskému paláci.
Když tak na lodi přes zemi a vodou plul, uviděl před jedním lesem stát Lovce. Pušku měl založenu a mířil někam do nebes. Honza zastavil loď a zeptal se ho:
„Na co míříš, příteli?“
Lovec mu odvětil:
„Chci střelit toho vrabce, který sedí za vsí na kostelní věži.“
Honza mínil:
„To přeci není možné!“
Ale střelec ho usadil:
„S touhle puškou mohu každého ptáka, který bude čtyři sta hodin cesty daleko, trefit!“
„Nechceš jet se mnou?“ zeptal se ho Honza.
„No to bych rád, ale já nemám žádné peníze.“
„Ty nepotřebuješ!“ řekl mu Honza.
Tak se Lovec posadil k němu do lodi a jeli dál společně.
Nebyli dlouho na cestě, když narazili na muže, který měl na pravé straně znetvořené dlouhé ucho a měl jej položené na zemi. Honza zastavil loď a ptal se muže:
„Copak si to počínáš s tím uchem?“
„S ním mohu slyšet, co se v dálce čtyři sta hodin odsud povídá.“
„Tak si poslechni, co říkají na královském zámku.“
Chvíli Velkouchý naslouchal a pak pravil:
„Povídá se zrovna o přání krále, který chce mít loď, aby po vodě i zemi uměla plout. Ale ministr říká, že něco takového postavit je nemožné.“
„Nechceš jet se mnou?“ zeptal se ho Honza.
„No to bych rád, ale já nemám žádné peníze.“
„Ty nepotřebuješ!“ řekl mu Honza a nechal ho nastoupit a jeli dále.
Brzy potkali jiného muže, který měl na nohách obrovské holínky. Honza zastavil loď a ptal se toho muže:
„Proč máš tak velké holínky?“
Muž odvětil:
„V těch holínkách chodím rychleji něž vítr.“
„Nechceš jet se mnou?“ zeptal se Honza.
„No to bych rád, ale já nemám žádné peníze, abych ti cestu zaplatil.“
„Ty nepotřebuješ!“ řekl mu Honza a jel s nimi i Běžec.
Za nějakou chvíli uviděli čtvrtého muže, jak stojí na cestě. A z podolku mu kouká obrovská dřevěná zátka. Tomu se Honza velmi podivil a zastavil loď. Zeptal se muže:
„Proč tam máš zastrčenou tu zátku?“
„To má svůj dobrý důvod,“ odvětil ten muž: „neboť, když bych tu zátku vytáhnul, mohl bych celé království podělat.“
„Aha,“ řekl Honza: „nechceš jet se mnou?“
„No to bych rád, ale já nemám žádné peníze a mnoho toho sním.
„Ty nepotřebuješ!“ řekl mu Honza: „Jen pojeď s námi!“
Tak Muž se zátkou nastoupil na loď a jeli na královský dvůr.
Když Honza připlul před zámek, předal tu loď i se čtyřmi muži do péče stráží a sám šel rovnou ke králi. Dvorně se uklonil a řekl:
„Pane králi, dole mám loď, která dokáže plout po vodě i po zemi!“
Tu se král zeptal:
„Sám jsi ji vyrobil?“
„Ano!“ odvětil Honza.
„Tak z té lodi vyřízni jeden kus a místo něj pak dej jiný!“ poručil mu král.
Tu řekl Honza:
„Já jsem tu loď celou postavil, proč bych ji teď měl ničit a zase vyspravovat? To neudělám!“
Když se král tímhle způsobem Honzy nezbavil, nechal povolat kancléře a radil se s ním, cože si počnou. Neboť král si myslil, že tomu hlupákovi přece nemůže svoji dceru dát za ženu. Kancléř mu poradil:
„Musíte mu dát nesplnitelný úkol; řekněte, že mu dceru a říši dříve nedáte, dokud jej nesplní.“
„A jaký úkol, myslíš, aby byl nesplnitelný?“ zeptal se král.
„Pošlete ho ke studni, která odtud leží tři sta hodin cesty, aby vám během tři hodin přinesl džbán vody. Myslím, že od ženitby pak rád upustí!“
Tato rada se králi líbila, nechal si tedy Honzu zavolat a řekl mu:
„Poslouchej, musíš mi nejprve přinést džbán vody ze studny, která leží na hranicích mé říše. Budeš-li během tří hodin opět tady, pak dostaneš moji dceru a staneš se králem.“
„Staniž se!“ řekl Honza a pospíchal na loď za svými druhy.
„Natáhni svoje holínky!“ volal na Běžce a poslal ho pro vodu.
Běžec utíkal jako vítr ke studni, naplnil džbán a chtěl se hned obrátit na zpáteční cestu, ale pak si pomyslel:
„Času máš dost, chvíli si odpočineš!“
Položil se pod strom a usnul.
Uběhly dvě hodiny a Honza stál na lodi a čekal a čekal, ale Běžec nikde. Tu řekl tomu Velkouchému:
„Poslechni si, kde Běžec vězí!“
Velkouchý položil ucho na zem a chvíli poslouchal:
„Usnul u studny, slyším, jak tam chrápe!“
Tu popadnul Lovec pušku, nabil štěrčíkem a střelil tomu spáči těsně kolem hlavy, až mu ty kamínky kolem uší zasvištěly. To Běžce probudilo, utíkal tedy dál a právě včas s tím džbánem přiběhnul.
Honza vodu zanesl králi a žádal jeho dceru a království. Nyní byl král opět v úzkých, neboť si byl nepomyslil, že Honza vodu ze studny tak rychle přinese. Protože ale žádné východisko neviděl, zeptal se Honzy nakonec:
„Nechtěl bys místo princezny a mojí říše zlato?“
Honza odvětil:
„To může být, ale chci tolik zlata, kolik moje loď unese!“
To mu král přislíbil, ale potají si nechal opět zavolat kancléře a řekl mu:
„Jakmile Honza vypluje, pošlete za ním půl regimentu rudých husarů, aby mu to zlato zase vzali!“
Mezitím královští sloužící tunu zlata za tunou nosili na loď. Když byla loď naložená, vydal se Honza i se svými pomocníky na zpáteční cestu. Když projížděli městskou bránou řekl Honza Velkouchému:
„Ještě jednou si poslechni, co se teď na zámku povídá!“
Velkouchý chvíli poslouchal a pak pravil:
„Král vyslal zrovna půl regimentu rudých husarů, aby nám to zlato vzali a králi zpět přinesli.“
Netrvalo dlouho a ta rudá jízda byla tu. Když se dostatečně přiblížili tu Honza zavolal na Muže se zátkou:
„Co myslíš, mohl bys těm husarům svoji odvrácenou tvář ukázat a zátku vytáhnout?“
Onen se k tomu s velkou radosti hotovil. Vytáhnul zátku a tu to z něj vyletělo jako ohnivý plamen do dálky a rovnou na ty husary, že je to tak zle zřídilo, že oni netušili, co je to potkalo, a protože to více vydržeti nemohli, obrátili svoje koně a tryskem se vydali zpět na zámek. Když je král viděl se vracet a slyšel, že Honzovi to zlato nevzali, velmi se rozhněval a pravil:
„Já jsem přeci věděl, že žlutí husaři toto nedokážou, proto jsem k tomu úkolu také rudé husary určil, ale jak vidím, moje rozkazy se tu neplní!!“
Honza i se svými druhy dopluli šťastně a nerušeně domů, kde si to zlato spravedlivě rozdělili a každý měl tolik, že byl po celý svůj život zaopatřen.

Šediváček
Jeden chudý sedláček měl jediného syna, kterého počestně vychovával jak se na křesťana patří. Jak ale Dobromil rostl a rostl, byl mu otcovský dům příliš těsný a chtěl do šírého světa. Jeho otec tím nebyl vůbec nadšený a Dobromila zapřísahal, aby zůstal při zemi a tou se poctivě živil, ale nic to nepomohlo, Dobromil zůstal při tom, že se porozhlédne po světě. Tak se nakonec otec rozhněval a křiknul: „Bodejť by jsi po celé tři dny a tři noci běžel a zastavit se nemohl!“

Jak otec pravil, tak se stalo.

Dobromil musel utíkat a stále jen utíkat po celé tři dny i tři noci bez ustání. Ve dne ho spalovalo slunce a v noci zábla a zkrápěla studená rosa, sužoval ho hlad i žízeň, ale nic nepomohlo, otcova kletba neodlétla po větru, musel běžet až do konce třetího dne. Potom se vyčerpaný a k smrti zemdlený Dobromil zhroutil na zem; kde sežene něco k jídlu, nevěděl, neboť se ocitnul v divokém a pustém lese.

Tu tam pojednou přiběhnul malý šedivý mužíček, zůstal u něj stát a ptal se, copak mu schází. „Ale,“ odvětil Dobromil: „mám tak strašlivý hlad a žízeň, že už to déle nemohu snést.“ „Pokud je to vše, co tě trápí, to ti lehce pomohu!“ řekl šediváček: „Pojď se mnou a budeš mít tolik, kolik si budeš přát.“

Tak sebral Dobromil své poslední síly a vstal a šel za mužíkem. Přišli k nesmírně velkému černočernému zámku, vešli dovnitř a po širokánském schodišti stoupali nahoru a obrovskými dveřmi vešli do rozlehlého a vysokého sálu. V celém zámku nebylo vidět ani slyšet živáčka, všady bylo hrobové ticho. V tom sále bylo na vysokém stole, u kterého stály vysoké žídle, prostřeno k výtečné hostině. „Necháme si chutnat!“ řekl šediváček: „Ale zčerstva, neboť nás tu nesmějí přistihnout!“ Tak vyšplhali tak rychle, jak uměli, po nohou židlí nahoru na stůl, na něm pochodovali mezi talíři a mísami a jedli a pili dosyta. Po tom opět po nohách židlí sklouzli dolů, seběhli po schodišti a dveřmi vyběhli ven. Byl právě nejvyšší čas, neboť dveře za nimi s velkým třeskotem zapadly, až Dobromilovi odsekly kus podrážky na patě.

Teď byl zase Dobromil veselý a spokojený a na všechny trampoty předešlých tří dnů rázem zapomněl. Poskakoval za šediváčkem do lesa, stále hloub a hloub až na jedno řádně zarostlé místečko. Tam dal šediváček Dobromilovi hůlku a řekl: „V tom zámku žijí tři obrové, jsou to lidožrouti. Jakmile se vrátí domů a uvidí, že jim někdo ujedl z jejich mís a z jejich pohárů upil, tak přijdou do lesa a budou nás hledat. Když přijde jeden a najde tě, tak se musí sehnout, aby tě mohl zvednout a sníst. Ty ale buď připraven a tou hůlkou ho uhoď po hlavě, to se hned svalí a více se nepohne.“ Dobromilovi spadlo srdce málem až do kalhot a prosil mužíka: „Zůstaň se mnou, nebudu se tolik bát.“ Ale šediváček pravil: „Bát se nemáš věru zapotřebí, oni ti nic neudělají, když uděláš to, co jsem ti řekl. Já tu nesmím zůstat, jinak by to vše bylo nadarmo.“ A šediváček vklouznul do skrýše, kterou tu měl opodál, a tam vyčkával, co se bude dít.

Brzy nato v lese zapraštělo a zaburácelo, zahučelo a zalomozilo, to byl jeden z obrů, který přicházel, musel si dříve místo udělat, a tak rukama před sebou na stranu rozhrnoval stromy. Když přišel k Dobromilovi a uviděl ho, zařval: „Tak nyní tě mám! To ty jsi jedl z mé mísy! Tak teď sním já tebe!“ A sehnul se, aby Dobromila popadnul, ale ten ho praštil hůlkou po čele a plumps! Obr v tu ránu ležel vzhůru nohama a více se ani nehnul. V mžiku tu byl Šediváček a volal na Dobromila: „Rychle! Rychle! Musíme ho schovat dříve než ti druzí dva dorazí!“ Popadli ho za vlasy, zatáhli hlouběji do podrostu a tam to chlapisko pokryli listím.

Chvíli nato to v lese zašustilo a zasvištělo, zaburácelo a zapraskalo, jakoby se lesem hnala bouře. Ale byl to druhý obr, který sem zhurta přicházel, neboť nebyl o nic méně než ten první roztrpčen. Když Dobromila našel, zařval: „Tak nyní tě mám! To ty jsi jedl z mé mísy! Tak teď sním já tebe!“ S těmi slovy se sehnul, ale hoch jej trefil přímo do čela, pročež se obřisko svalilo a už ani hlásku nevydalo. A hned tu byl zase šediváček a volal: „Rychle s ním pryč, než přijde ten třetí.“ Tak ho táhli za vlasy k jeho kamarádovi a naházeli na něj suché listí tak, že člověk z těch chlapů ani špičku nosu nezahlédl.

Šediváček měl pravdu, když spěchal, aby obra odtáhnuli na stranu. Neboť sotva ležel chlap pod suchým listím, ozval se lesem divoký pokřik a halas, velké lomození a burácení a lámání, to vám byl ten třetí obr a ten vám měl krok tak těžký, že se pod ním chvěla zem. Když našel Dobromila, zařval vzteky bez sebe: „Tak nyní tě mám! To ty jsi jedl z mé mísy! Tak teď sním já tebe!“ Když se ale sklonil, aby hocha popadnul, trefil ho tento svojí hůlkou rovnou mezi oči, že se lidožrout sesunul k zemi a už ani nepípnul.

Šediváček celý šťastný vyskočil ze svého úkrytu a volal: „Tenhle tu může zůstat ležet, neboť ten byl poslední. Nyní půjdeme zpět do zámku, jsme nyní jeho páni. Ale musíš mi dříve slíbit, že mě budeš ve všem věrně následovat, co já ti řeknu nebo uložím. Uvidíš, že ti to bude k užitku.“ Dobromil mu to s radostí slíbil a následoval mužíčka k tomu černočernému zámku. Vešli dovnitř a kráčeli komnatami, až vešli do jedné, kde visel na stěně velký, ostrý a zářící meč. Tu mužík pravil: „Sundej ten meč dolů!“ A když to Dobromil učinil, šediváček pokračoval: „Nyní mi setni hlavu!“ „Ach, jak bych mohl?! Nic zlého jsi mi přeci neučinil!“ zvolal Dobromil. Ale mužík se rozčílil a zvolal: „Tak setneš mi hlavu nebo ti mám setnout já tu tvoji?!“

Tak Dobromilovi nezbývalo nic jiného, než aby vzal meč do obou rukou a utnul šediváčkovi hlavu. Když ale šediváčkovi spadla hlava dolů, spadly z něj i jeho šedivé šaty a jako se motýl vylíhne z ošklivé kukly, tak se před hochem zjevila panna tak překrásná, že samým úžasem a uchvácením nemohl ze sebe vypravit slůvka. Nemyslil si nic jiného něž, že je to krásný sen, ale dívka mu podala ruku a řekla: „Nyní vidíš, že jsi dobře udělal, že jsi mne poslechnul.“

Potom mu vyprávěla celý svůj příběh a bylo vám to smutné povídání. Před mnoha lety přišli do této země, kde její otec jako hrabě vládnul, ti tři obři. Zámek napadli a všechny, které našli snědli, celou její rodinu, dvořany i čeleď, jen ji samotnou si nechali, protože byla tak krásná. Chtěli ji u sebe podržet, ale protože jim s pomocí Boží ustavičně utíkala, proměnili ji nakonec v šedivého mužíčka a zámek od té doby zčernal. Potom pokračovala: „Ty jsi mne, Dobromile, teprve zpola vysvobodil a ten zámek také ještě není vysvobozen, proto musíš nyní svoje dílo dokončit. V lese roste obří dub, ten musíš vyhledat. Na kmeni má sedm dutin, jednu nad druhou a v té sedmé dutině sedí holubice na dvou vajíčkách. Ty dvě vejce musíš přinést a rozbít mi je o hlavu.“

Dobromil udělal, co mu poručili. Našel ten obří dub se sedmi dutinami a v té nejhořejší dutině holubici a pod ní dvě vejce. Tyto přinesl a hodil je panně na hlavu. V tom okamžiku to v celém zámku zapraštělo, jako by měl být konec světa a zámek byl zase bílý jako sníh, jakoby ho právě vystavěli. Dobromil slavil s krásnou hraběnkou svatbu, najal si fůru sloužících a ten krásný zámek celý ožil jako kdysi.

Po roce se mělo štěstí těch dvou završit, neboť hraběnka cítila, že brzy porodí děťátko. A když na ni její chvilka opravdu přišla, porodila na Boží svět místo dítěte šedivý oblázek. Dobromil byl zoufalstvím celý pryč, když viděl ten kámen, ale jeho žena ho těšila a pravila: „Tohle je ještě následek zakletí, které na mne ti tři obrové seslali, ale uklidni se, neboť nám můžeš lehce pomoci. Zanes ten kámen do sklepa a rozsekni ho tím mečem, kterým jsi mi tenkráte uťal hlavu, když jsem byla ještě šediváčkem.“

Tak Dobromil její přání vyplnil, a když meč tím kamenem projel, tu z něj vytryskla krev, čehož se velmi vyděsil, nechal kámen kamenem a běžel za svou ženou, aby ji o tom zpravil. Ona však řekla: „Dobře jsi učinil, Dobromile, nyní počkej sedm dnů a pak jdi do sklepa a uvidíš.“

Srdce Dobromilovi sotva tlouklo, když za sedm dní otvíral dveře sklepa, ale to bylo radosti, když na místě krvácejícího kamene uviděl ležet překrásné děvčátko, které se na něj chytře usmívalo a natahovalo k němu ručky. Zvedl je a radostně běžel ke své ženě.

Když byli zase v pořádku, vydal se Dobromil domů, aby obdaroval svého otce, který byl tak chudý, i celou vesnici. Každému rolníkovi daroval kus lesa, který si mohl tento vymýtit a vyklučit a pak obdělávat.

A Dobromil žil se svojí ženou šťastně a spokojeně ještě dlouho.

Jak si holub stavěl hnízdo...
Všichni ptáci mají hnízdo, jak se sluší a patří, jen holub má místo hnízda nějaké divné řešeto, div z něho vejce nevypadnou.Jestli chcete vědět proč, poslouchejte.Dřív si holub vůbec hnízdo nestavěl. Když přišlo jaro, sedla si holubička na zem a snesla vejce tam.Ale jednou se jako duch přikradla liška a všechna vejce zhltla. Ptačí rodiče zaplakali, holub vylétl na keř a žalostně vrkal:„Půl tuctu vajec jsme měli, a ani jedno nezůstalo. Celý půltucet vajec nám ukradla liška!"Plakal holub, naříkal, vrkal, vrkal, a pak si usmyslil, že postaví hnízdo. Nanosil si proutků, ale jak je splést dohromady nevěděl. Sezval ptáky z ce­lého lesa, aby ho naučili tomu umění.Ptáci se slétli a začali holubovi stavět hnízdo. Sotva spletli větévku s větévkou, dal se holub do křiku:
Já už vím, už vím! Už to umím, už to umím!"No, když umíš, tak co bychom se dál namáhali! Ptáci zahodili větvičky na zem a odletěli.Holub kroužil kolem dokola nad stromem, položil proutek sem a zase tam, ale proutky padaly dolů jeden za druhým, holub ne a ne hnízdo uplést.Co dělat? Znova sezval ptáky. Ptáci přiletěli a pustili se do práce. Ale když upletli polovinu hnízda, holub zase začal křičet:„Já už vím! Už to umím!"„Dobrá. Když umíš, tak si to taky udělej."A ptáci odletěli.Holub se dal do díla. Sem strčil proutek, tam strčil proutek — ale nic z toho nevzešlo.I volal ptáky potřetí. Ale ptáci nepřiletěli. Už neměli chuť učit učeného, který všechno ví a všechno umí.Tak zůstalo holubovi nedostavěné hnízdo. A od těch dob v něm žije se svou holubičkou.

Tak svět odplácí...
Jednou nesl sedlák z lesa dříví, a chtěje si odpočinout, hodil dříví na zem a posadil se na kámen. Vtom slyší nedaleko z jámy nářek:
"Ach, člověče, smiluj se, odval kámen, ať nezahynu; vysvoboď mě, a já ti tak odplatím, jak nejlépe svět odplácí."
Člověk odvalil kámen a z jámy vylezl veliký had, svinul se v kolečko, vymrštil se a vzhůru a řekl:
"Věz, člověče, že já jsem Jaza; připrav se, musíš umřít!"
Člověk ulekl se velmi a naříkaje vytýkal hadovi nevděk:
"Zdali jsi mě nevolal na pomoc? Zdali jsem ti nezachoval život?"
"Ovšem," řekl had, "avšak nečiním, než co jsem slíbil, totiž odplatil ti tak, jako svět odplácí."
I zůstali konečně na tom, aby tu rozepři jiní rozsoudili, a co soudce vyřkne, při tom aby zůstalo.
Šli spolu hledat soudce a nalezli na jednom místě starého psa k plotu přivázaného.
"Jak se máš, věrný strážce domu?"
"Jak vidíte."
"Buď dobrotiv a rozsuď nás, máme spolu rozepři."
A sedlák vypravoval mu celou svou příhodu.
"Tak-li to bylo?" tázal se potom pes hada.
"Tak," odpověděl had.
"Člověče," řekl pes, "musím umřít, neb takto skutečně svět odplácí. Když jsem já byl mlád, byl jsem miláčkem svého pána; beze mě nebylo lovu, já naplňoval pánovu kuchyni zvěřinou; pán chodil v liščinách a vlčinách, které já nalovil. Později hlídal jsem dům jeho před zloději; pán měl mě rád, dávali mu za mě kočár i s koňmi, a přece mě neprodal. A nyní, když jsem už stár a nemocen, když už se ani hýbat, ani štěkat nemohu, vyvedli mě sem a přivázali k plotu, aby mě ras zabil. Takhle svět odplácí!"
Ubohý sedlák vida, že prohrál při, prosil druha svého, aby jiného soudce vyhledali, a had i k tomu svolil. I šli spolu roklinami a lesinami a našli na jednom místě starého bídného koně, měl hlavu svěšenou, boky vpadlé jako deska a hovadice mouchy celé tělo mu pokryly, štípaje jej; neměl ani síly tolik, co by je odehnal.
"Jak se máš, šlechetné zvíře?"
"Jak vidíte."
I prosili ho, aby je rozsoudil, a doložili, že sedlák už u jednoho soudce prohrál. Kůň vyslechl trpělivě jejich rozepři a dal taky hadovi za pravdu, řka, že takto svět odplácí.
"Když jsem byl mlád," povídá, "uměl jsem všelijaké pěkné věci; když mě vyvedli ze stáje, všichni hosté se mi divili. Nadto pak nosíval jsem pána svého na vojně a nejednou jsem mu svou rychlostí zachoval život i ke slávě mu dopomohl. Proto mě taky dva lidé tehdáž obsluhovali, každý den dvakráte mě česali, nejpěknější oves i seno mi dávali, ve stáji mé bylo jako v pokoji, v létě, aby mě hovadice neštípaly, dávali na mě síť, a můj pán byl by mě nedal za půl vsi. Ale když jsem zestárnul, mořili mě hladem, ani slámy najíst mi nedali, a naposledy mě vyvlekli sem na paseku, aby mě vlk zadávil!"
"Co chceš nyní ještě, člověče?" tázal se had.
Ale sedlák ho ještě zas uprosil, aby šli do třetice a posledního soudce hledat. Šli, a tu podle lesa běží lišák.
"Hej, pane lišáku, počkej a rozsuď nás, máme spolu rozepři; už u dvou soudců prohráno."
Lišák, chytrá hlava, oba je vyslechnuv, mrknul po straně na člověka a pošeptal mu:
"Dáš-li mi všecky své slepice, pomohu ti z té nesnáze."
"Což slepice," řekl člověk, "i husy ti dám, a třeba celé své jmění."
Lišák se stavěl jako soudce nestranný a řekl:
"Spor to velmi důležitý, jdeť o život a smrt. Ti první soudili lehkovážně. Jinde ta rozepře rozsouzena být nemůže leč na místě, kde se přihodila, a protož tam musíme jít; tak se shledá, která strana má pravdu."
Když pak na to nešťastné místo přišli, řekl lišák, že se ta věc musí vzít od počátku.
"Ty, člověče, posaď se na kámen, kdes tehdáž seděl, a ty, hade, vlez zase do jámy, kde jsi byl."
Když oba tak učinili a had se vsoukal do jámy, mrknul lišák na člověka:
"Nuže, rychle přival kámen!" a člověk nedal se podruhé pobízet. I děkoval lišákovi za vysvobození od jisté smrti, a lišák odpověděl:
"Ale nezapomeň na slepice; zítra přede dnem přijdu si k tobě na snídani!"
Sedlák přišel domů s radostí, jako by se byl znova narodil, i vypravoval ženě, co se mu přihodilo, velebil lišákovu moudrost a doložil, že mu za to slíbil všecky slepice a že si zítra přede dnem pro ně přijde. Žena byla sice ráda, že muž její nezahynul, ale bylo jí taky líto slepic.
Druhého dne časně ráno přišla žena k oknu, a když viděla lišáka přecházet po dvoře a v okno nahlížet, zavolala muže:
"Slyšíš, starý, někde se tu vzal lišák před okny."
"I to ten, co mě vysvobodil, přišel si pro slepice."
"Leda bych se zbláznila, abych mu slepice dala! Buď pánbůh pochválen, žes ty zdráv! Vezmi ručnici a lišáka zabij, dostaneš ještě několik rýnských za kůži."
Člověk uposlechl ženu, vzal ručnici a oknem do lišáka vypálil. Umíraje, zvolal žalostně lišák:
"Takhle svět odplácí!"

Povedený učenec
Jeden sedlák měl syna, který nechtěl pracovat a stále říkal, že byl určen k něčemu vznešenějšímu, a tak ho otec poslal na vysokou školu, aby z něj byl velký učenec. Ale synek nemyslel na učení, celé dny hýřil a otci pravidelně psal o další peníze a ten postupně prodal svoje krávy a nakonec zastavil i dům a statek. Konečně se jednoho dne drahý syn vrátil ze studií domů. Byl oblečený jako nějaký urozený pán, postavil se před otce a tvářil se, jako by měl v hlavě všechnu moudrost světa. „Umíš latinsky, synku?“ „Arciže otče, umím!“ Tu byl stařec teprve opravdu hrdý, neboť si myslel, že kdo umí latinsky, může přijít kamkoliv na světě a je z něj hned vážený pán. „Zajdeme k panu faráři, aby viděl a slyšel, jaký je z tebe učenec. Já už jsem se zmínil, že bys rád učil v naší škole.“

Nyní učenec trochu poblednul a udělalo se mu špatně, vůbec se mu k faráři nechtělo, ale otec mu nedal pokoje, a tak musel jít. Starý sedlák faráři o svém synovi již mnohé vyprávěl, jak na něj jednoho dne převede celý majetek, jak bude mít jednoho dne zastání, a tak když vstoupili a sedlák pozdravil a prosil, aby farář se synem trochu učeně promluvil, tento se zeptal: „Mluvíš latinsky?“ „Jeta!“ řekl učenec a byl celý nesvůj a na všechny otázky, které mu farář pokládal, odpovídal: „Jeta! Jeta! Jeta!“ „Milý příteli,“ řekl pak farář sedlákovi a potřásl při tom hlavou: „váš syn je tak učený, že ho tu ve škole nemůžeme potřebovat.“ Ale sedlák nebyl dnešní, dobře pochopil, co tím chtěl farář říct, sám přeci viděl a slyšel, že jeho syn neumí vlastně nic, ale podržel svůj hněv na uzdě.

Nyní se vydali k panu notáři, aby se synáčkovi také podíval na zoubek a posoudil, zda se hodí za písaře. „Umíš psát kontrakty, směnky, účty a závěti?“ zeptal se notář. „Umím psát dopisy se žádostí o peníze, ty mi často kamarádi diktovali. Ale k čemu psát závěti? Můj otec už jednu tištěnou má.“ Notář teď věděl dost, a tak řekl: „Milý příteli, je mi to moc líto, ale vašeho syna v písárně upotřebit nemohu.“ Sedlák byl teď vzteky bez sebe, ale nedal to na sobě zdát.

Cestou domů si ale v duchu lamentoval: „Jeden aby si vyškubal vlasy z hlavy, obětoval jsem moje krásné krávy i celý můj majetek a teď se musím dočkat takové hanby!“ Když dorazil se synem zpět na statek, na dvoře stál pacholek a pilně nakládal hnůj na vů z. Sedlák skočil, popadl pořádnou sukovici, zvedl ji hrozivě proti synovi a zařval: „Chlape, teď mi řekni, jak se latinsky řekne vůz!“ „Vozus!“ řekl syn a třásl se na celé těle. „A kabát?“ „Kabatus.“ „Vidle?“ „Vidlibus.“ „Hnůj?“ „Hnojibus.“ „Dobře, vidíš ten vozus? Tak sundej kabatus, popadni vidlibus a nakládej hnojibus! Jinak na tebe vezmu tuhle sukovicus a přetáhnu tě přes krucifixus! A to se spolehni, že tě přelomím vejpůl!“

Z panského kabátu ho svlékli raz dva; od té chvíle musel ten povedený učenec pracovat ve stáji s hnojem; a dobře mu tak!

Kráska a zvíře...
V jedné daleké zemi žil obchodník. Žena mu umřela. Zůstaly mu jen tři dcery. Obchodník své dcery moc miloval. Nejstarší dcera se jmenovala Milena. Druhá dcera byla Liliana. A nejmladší dcera byla hodná a krásná. Proto jí říkali Kráska.
Obchodník bydlel s dcerami v krásném domě. Jednoho dne se na moři potopila loď, která vezla obchodníkovo zboží. A tak byl obchodník chudý. Musel se odstěhovat z krásného domu pryč.

Obchodník se odstěhoval i s dcerami do malé ošklivé chaloupky. Liliana a Milena se zlobily: "My nebudeme bydlet v takové ošklivé chaloupce!"
Ale Kráska povídá:
"Nevadí, že chaloupka není pěkná. Jsem ráda, že jsme zůstali všichni spolu."
Jednoho dne musel jet obchodník do města. Liliana povídá:
"Otče, přivez mi z města krásné šaty."
Milena povídá:
"Otče, přivez mi z města krásný klobouk."
"A co mám přivést tobě, Krásko?" zeptal se obchodník.
"Přivez mi, prosím, růži, tatínku," odpověděla Kráska.
"Přivezu šaty, klobouk i růži," řekl obchodník a odjel do města.

Obchodník koupil ve městě šaty a klobouk. Ale na růži pro Krásku zapomněl. Potom se vracel domů. Byl už večer a byla tma. Začalo pršet. A obchodník zabloudil. Bloudil dlouho. Byl celý mokrý a byla mu zima. Najednou zahlédl ve tmě světlo. Jel za světlem až přijel k velikému hradu. Hradní brána byla otevřená. Obchodník vešel do hradu. Přišel do veliké jídelny.
"Je tady někdo?" volal obchodník. Ale nikdo mu neodpověděl. Jen v krbu hořel oheň. Obchodník šel dál. V jednom pokoji uviděl velikou postel. Vysvlékl si mokré šaty a lehl si do postele. Brzy usnul.

Ráno se obchodník probudil. U postele ležely nové šaty. Obchodník se oblékl a šel do jídelny. V jídelně byla připravena snídaně. Jídlo krásně vonělo. A tak se obchodník pustil do jídla. Po snídaní se obchodník rozhodl, že pojede domů. Chtěl někomu poděkovat za šaty a za snídani. Ale nikoho nenašel. Vydal se tedy domů. Když procházel zahradou, uviděl krásné růže.
"Moje Kráska chtěla růži," vzpomněl si obchodník a jednu růži utrhl. Najednou se ozval strašlivý řev:
"Proč trháš moje růže!?"
Obchodník se polekal. Uviděl obrovské Zvíře v černém plášti. Zvíře bylo celé chlupaté. Mělo veliké tlapy a ostré zuby.
"Moje růže nesmí nikdo trhat!" řvalo Zvíře. "Musíš mi tu růži zaplatit, obchodníku!"
"Ale já nemám žádné peníze," řekl obchodník.
"Chci tedy jednu tvoji dceru!" řvalo Zvíře.
Obchodník se bál, že ho Zvíře zabije. Slíbil Zvířeti jednu svoji dceru.

Obchodník přijel domů celý smutný.
"Proč jsi tak smutný, tatínku?" ptaly se ho dcery.
Obchodník jim pověděl o velikém hradu, o Zvířeti a o ukradené růži.
"Teď musí jedna z vás ke Zvířeti," řekl obchodník.
"Já ke Zvířeti nepůjdu," řekla Milena.
"Já také nechci ke Zvířeti. Bojím se ho," plakala Liliana.
"Nebuď smutný, tatínku," pohladila Kráska tatínka po tváři.
"Já ke Zvířeti půjdu."
Kráska se rozloučila s otcem a se sestrami. Vydala se na cestu ke Zvířeti.

Kráska šla tři dny a tři noci. Čtvrtý den přišla k hradu. Hradní brána byla otevřená. Kráska vešla do hradu. Přišla do veliké jídelny. V jídelně stál veliký stůl. Na stole byl červený ubrus. Kráska si sedla ke stolu, aby si odpočinula. Najednou se na stole objevila mísa s ovocem.
"Co to je?" ptala se Kráska. Ale nikdo jí neodpověděl. Kráska měla veliký hlad. Pustila se do jídla a všechno ovoce snědla. A tak žila Kráska na hradě. Jedla dobrá jídla. Pila dobrá vína. Procházela se po krásné zahradě. Každé ráno našla na stole v jídelně červenou růži. Kráska také slýchala kroky Zvířete. Ale nikdy Zvíře neviděla. Stýskalo se ji po tatínkovi.

Jednou ráno přišla Kráska do jídelny a uviděla tam Zvíře. Kráska se polekala a chtěla utéct pryč. Ale Zvíře povídá:
"Neboj se mě, Krásko. Neublížím ti."
Od toho dne Kráska snídala se Zvířetem. A Zvíře nosilo Krásce každý den červenou růži. Kráska brzy poznala, že Zvíře je hodné. Měla Zvíře ráda. A tak se jí na hradě začalo líbit.

Jednoho dne seděla Kráska na zahradě. Zvíře přišlo ke Krásce a zeptalo se:
"Máš mě ráda, Krásko?"
"Jsi můj přítel. Mám tě ráda," odpověděla Kráska.
"Jsi hodná, Krásko," řeklo Zvíře. "Můžeš si něco přát."
Kráska se zaradovala:
"Chci navštívit tatínka!"
Zvíře bylo smutné, že chce Kráska odjet domů. Řeklo:
"Dobrá. Můžeš jet navštívit tatínka, Krásko. Ale musíš se brzy vrátit. Dám ti malý zvoneček. Až ten zvoneček zazvoní, musíš se vrátit zpátky na hrad."
Kráska si vzala zvoneček a rozloučila se se Zvířetem. Potom osedlala bílého koně a odjela k tatínkovi.

Bílý kůň donesl Krásku až domů. Tatínek se radoval. I sestry se radovaly. Všichni byly rádi, že je Kráska zase doma. Kráska vyprávěla tatínkovi o hradu a o Zvířeti. Kráska měla doma mnoho práce. První den pracovala v chaloupce. Druhý den pracovala na zahrádce. A třetí den zazvonil zvoneček, který Kráska dostala od Zvířete.
"Musím zpátky na hrad," řekla Kráska tatínkovi. Ale tatínek prosil:
"Zůstaň doma, Krásko. Nejezdi na hrad ke Zvířeti."
A tak Kráska zůstala doma. Ale za tři dny začal zvoneček znovu zvonit. A zvonil a zvonil. A zvonit už nepřestal.
"Mému Zvířeti se něco zlého stalo," polekala se Kráska. "Musím jet na hrad, tatínku."
Kráska se rozloučila s tatínkem a se sestrami. Vsedla na koně a pospíchala ke Zvířeti.

Kráska přijela na hrad. Běhala z pokoje do pokoje a volala Zvíře. Ale Zvíře neodpovídalo. A tak Kráska šla hledat Zvíře na zahradu. A tam ho našla. Zvíře leželo na zemi a nehýbalo se. "Moje Zvíře umírá!" polekala se Kráska. Klekla si ke Zvířeti a prosila:
"Neumírej, milé Zvíře! Mám tě ráda!" Kráska plakala a hladila Zvíře po hlavě. Potom se sklonila a Zvíře políbila. A najednou se Zvíře začalo měnit. Na zemi už neleželo ošklivé chlupaté Zvíře . Ležel tam krásný mladý muž. Byl to princ. Otevřel oči a usmál se na Krásku.
Brzy se na hradě konala svatba. Mladý princ si bral Krásku za ženu. Kráska měla bílé šaty a v ruce držela červené růže. A princ byl rád, že má tak krásnou nevěstu.

Žili spolu šťastně a měli mnoho dětí.

Černá a Bílá...
Jedna žena šla se svou dcerou a pastorkyní přes pole žnouti obilí. Tu najednou přichází dobrotivý Bůh v podobě ubohého žebráka a žen se na cestu do vsi ptá. Matka i její dcera mu posměšně pověděly, ať cestu sám hledá, ale hodná pastorkyně mu cestu ukázala, dokonce s ním kousek šla.
Bůh se na nehodné ženy rozhněval a tak zařídil, že jejich tváře zhrubly, staly se černé jako noc a ošklivé jako hřích a a navíc jim ještě záda křivicí ohnul a narostl jim hrb. Ale té hodné pastorkyni tři přání slíbil splnit. Pastorkyně si přála tedy být krásná a čistá jako slunce, mít měšec zlata, který se nikdy nevyprázdní a poslední její přání bylo dostat se po smrti do nebe. Tu ji milostivý Bůh s požehnáním ta dvě přání vyplnil a po smrti ráj přislíbil.
Když matka se sestrou domů přišly, celé černé a ošklivé, viděly, že pastorkyně je celičká bílá a krásná a do jejich srdcí vstoupila nenávist tak velká, že neměly nic jiného na mysli, než jak nebohou dívku do neštěstí uvrhnout.
Pastorkyně měla bratra Aleše, který ji velmi miloval, Vyprávěla mu, co se jí přihodilo a i Aleš se spolu s ní zaradoval a její krásu na obrázek si namaloval, aby se s ním těšit mohl. Však kladla mu dívka na srdce, ať obrázek nikomu neukazuje.
Aleš si pověsil obrázek na stěnu své komůrky. Bydlel na královském zámku, kde sloužil jako kočí. Každý den stanul před tím obrázkem a děkoval Bohu, že jeho sestře takové štěstí dopřál.
I stalo se, že tomu králi, u kterého Aleš sloužil, zemřela žena a ta tak krásná byla, že podobné by člověk na světě nenašel a král pro ni velmi truchlil. Sloužící si všimli, že kočí má obrázek, před kterým každý den stojí, a protože jejich srdce byla závistivá a nepřejícná, králi to žalovali. Tak si král obrázek nechal přinésti a spatřil dívku tak krásnou, jako jeho milovaná žena byla a ihned se do ní vroucně zamiloval. Nechal si zavolat kočího a ptal se ho, kdo na tom obrázku je. On mu pravil, že to je jeho milovaná sestřička. A král řekl, že ta, a žádná jiná, se jeho ženou stane. Dal kočímu kočár i koně, zlatem zdobené šaty a poslal jej pro sestru.
Když Aleš s tou zprávou dorazil domů, sestřička se zaradovala, avšak Černá ji to štěstí záviděla a rozhněvala se nad míru a ke své matce pravila, že ona jí celým svým čarodějným uměním musí takové štěstí také zajistit. A matka ji uklidnila, že vše už promyšleno má. Svým čarodějným uměním omámila kočímu oči, že napůl slepý byl, a nápěvem omámila jeho uši, že napůl hluchý byl. Pak nastoupili do kočáru, pastorkyně ustrojená do královského šatu, s ní macecha a sestra, Aleš si sednul na kozlík a vyrazili na cestu.
Když kus cesty ujeli, tu se Aleš naklonil a na sestru zavolal:
„Přikryj se sestřičko milená,
ať tě déšť nesmáčí,
vítr nezcuchá,
a ke králi, ať přijedeš líbezná“
Zeptala se pastorkyně macechy, co bratříček volal a ona pravila, že jí poručil, ať své krásné šaty svleče a dá Černé. Podivila se Bílá tomu přání, ale bratrovo přání vyplnila.
Jeli dále a po nějaké chvíli Aleš opět na sestru zavolal:
„Přikryj se sestřičko milená,
ať tě déšť nesmáčí,
vítr nezcuchá,
a ke králi, ať přijedeš líbezná“
Zeptala se pastorkyně opět macechy, co bratříček volal a ona pravila, že jí poručil, ať svůj zlatý čepec sundá a dá Černé. Podivila se Bílá tomu přání, ale opět bratrovo přání vyplnila.
Jeli dále a po chvíli zavolal Aleš do třetice:
„Přikryj se sestřičko milená,
ať tě déšť nesmáčí,
vítr nezcuchá,
a ke králi, ať přijedeš líbezná“
Zeptala se pastorkyně opět macechy, co bratříček volal a ona pravila, že jí poručil, ať se na něco z okna kočáru podívá. Jeli zrovna po mostě přes velikou vodu a když se Bílá z okna vyklonila, tu ji ty dvě ženy zlořečené popadly a dolů do vody shodily. V tom okamžiku, kdy se Bílá utopila, na hladině se najednou sněhobílá kačenka objevila a po řece plula. Aleš si ničeho nevšimnul a jel dál, až dorazili na královský dvůr.
Tak Aleš přivedl králi Černou, a protože měl oči oslepené a jen záři zlatem zdobených šatů viděl, že tu pravou přivedl, si myslil. Král však, když to ztělesnění ošklivosti viděl, velmi se na kočího rozhněval a do hadí jámy ho uvrhnout nechal. Macecha však ovládala silná kouzla a i samotného krále tak obloudila, že se mu Černá nakonec přijatelná zdála, nechal je u sebe a nakonec se s ní i oženil.
Jednou večer, když v milostném objetí král s Černou byl, připlula do kuchyně kamennou výlevkou sněhobílá kachnička a takto zaprosila, ať kuchtík tak hodný je, oheň rozdělá a ona si svoje peří osušit může. Tak kuchtík v krbu rozdělal oheň a kačenka si k teplu sednula, peří si zobákem čechrala a zatímco tak seděla a dobře sobě činila, tak se vyptávala:
„Copak dělá Aleš, bratříček můj?“
A kuchtík pravil:
„Sedí v hadí díře.“
„A co dělá Černá v tomto domě“
A kuchtík pravil:
„S králem sdílí lože.“
„Bůh ho opatruj“, pravila kačenka a odplula pryč.
Druhého dne zase připlula a ty samé otázky kladla a třetí den opět. Tu kuchtík už to déle nemohl unésti, za králem běžel a vše mu vypověděl. Král to na vlastní oči chtěl vidět, a když toho večera kachnička opět připlula, král popadnul meč a chtěl jí hlavu utíti ..... Tu ale najednou, ve chvíli, kdy odlesk slunce zasvítil kachničce do očí, kachnička se proměnila ........ A tu se před králem, ona krásná dívka objevila, kterou kdysi na obrázku spatřil a za ženu sobě vyvolil. Král byl najednou celý šťasten, šaty jí přinésti nechal a pak ona mu musela vyprávět, jak skrze faleš a nenávist oklamána byla a do vody hozena. Její první přání bylo, aby král jejího nebohého bratra z té strašné hadí díry vysvobodil. Když král její přání vyplnil, tak za macechou zašel a nenápadně se jí zeptal, jaký by trest zasloužil ten, co krále hanebně oklamal. Tu čarodějnice, tak svou pýchou zaslepena byla, že jí ani na mysl nepřišlo, že o ní král mluví a zpupně pravila, že toho provinilce je nutné donaha svléci a do sudu s hřebíky a jehlami zavříti a ten sud za koně zapřáhnout a toho koně do světa vyhnat.
Tak její přání splnili a ona i Černá potrestány po právu byly.

Král se s Bílou pastorkyní oženil a jejího bratra bohatě za věrné služby odměnil.

Podzimní pohádka
Pavučinky babího léta už dávno odnesly poslední horké dny a vůni sena, malin a borůvek. Začal podzim.Poslední sluneční paprsky vpletly stromům do vlasů barevné pentle a jablíčkům vdechly červená líčka.To je podzim, jak jej známe. Voní hlínou a listím. Chvíli je barevný a rozjásaný, chvíli šedý, melancholický a jen tiše pláče do kaluží.
Má i svá tajemství a prozradí je těm, kdo se brouzdají vlhkým listím po lesních cestách a v mlžných závojích, jimiž dýchá les, hledají střípky snů a pohádek.Ty mlžné závoje, to jsou šaty krásných lesních stvoření, říkejme jim třeba víly. Mají bledou pleť, střevíčky tkané z měsíčních nití a místo perel nosí kolem krku dešťové kapky.Postýlky mají v mechu a kapradí daleko, daleko od lidí, kterých se bojí. Je to jeden z lesních zákonů, že se víly lidem vyhýbají, a proto o nich víme tak málo.
Za dávných časů však žila jedna víla tak zvědavá, že se její zvědavost nedala spoutat jediným zákonem lesa. Lákalo ji poznávat lidi a jejich svět.
Jmenovala se Rozárka. Byla krásná až oči přecházely, zlaté vlásky měla svázané odkvetlou pampeliškou, oči jako odraz hvězd v té nejčistší studánce a rty rudé jako jeřabiny navlečené na šňůrce.Bylo právě podzim, když se večer co večer lesem vracel mladý muzikant domů do své chaloupky z města, kde si hraním na zábavách, oslavách a svatbách vydělával na živobytí.Rozárka ho potají pozorovala zpoza kmene stoletého dubu. Líbil se jí. Líbil se jí jeho úsměv na tváři, svižný krok a to, že byl člověkem. A ten zvláštní nástroj v jeho rukou… k čemu asi slouží?Byl to klarinet, to ale nemohla Rozárka vědět. Jako víla se nikdy nepodívala za hranice lesa, a už jste někdy viděli klarinet jen tak se povalovat po lese?Ostatní víly si brzy všimly, že s nimi Rozárka netancuje při měsíčku a nezalévá rosou mladé stromky. Zrazovaly ji od večerních vycházek k lesní cestě.„Je to přece člověk, co na něm vidíš?“ Říkaly jí. „Lidé jsou zlí, nebezpeční, sobečtí. Může Ti ublížit, je to nebezpečné chodit k nim tak blízko.“Rozárka si však jejich varování vůbec nevšímala. Ba naopak, toužila po tom zjistit, jací lidé skutečně jsou. Jsou opravdu tak zlí? To nemůže být pravda, vždyť má dobré oči…Občas si dodala odvahy sestoupit až na cestičku a po špičkách kráčela za tím neznámým člověkem se zvláštním nástrojem v rukou až na kraj lesa. Dál už nesměla.Posadila se pak pod poslední mladé smrčky a dívala se dál tím směrem, kterým kráčel muzikant. Přemýšlela, jak jej oslovit, velmi se jí líbil. Přemýšlela také o tom, jestli ho má vůbec oslovovat, protože lidé patří k lidem, ne k vílám. A třeba si jí ani nevšimne. Nebo se bude zlobit, že jej každou noc sleduje…Připadala si bezradná. Jednou, když zase takhle seděla v trávě na kraji lesa a přemýšlela, zmohla ji únava a usnula.
Ráno, když Jakub, tak se totiž ten muzikant jmenoval, spěchal opět do města za prací, ji tam takto našel. Spící, krásnou vílu. Svou krásou mu učarovala.Přemýšlel, co dělá tak krásná dívka v lese. Vzal ji do náruče. Byla tak bledá, lehká, slabá. „Snad není mrtvá!“ Pomyslel si. Nebyla, srdce jí tlouklo a hrudník se jí slabě zvedal při každém nádechu.Odnesl spící Rozárku k sobě do chaloupky. Dnes hrát nepůjde, však to za něj zastanou jiní. Radši se postará o tu krásnou neznámou dívku. Nemůže ji přece nechat spát v lese.Netušil ani, jakou chybu udělal. Rozárka bez lesa ztrácela rychle svou sílu a dech jí slábnul. Jakub si toho všimnul. Nevěděl, že je to víla, myslel si, že je to dívka a že je nemocná.Uvařil čaj z lesních bylin a začal jej Rozárce po lžičkách dávat. Posilněná bylinkami za chvíli procitla z tvrdého spánku, cítila se však velmi slabá.
Všimla si, že není v lese, a že se nad ní sklání onen krásný mládenec, kterého po večerech sledovala. Jakub byl radostí bez sebe, že se krásná neznámá probrala.Rozárka se na něj usmála a začala mu povídat, že je víla, a že ho zná již dlouho, že se jí líbí, a také, že jí zajímá ten zvláštní nástroj, co nosí stále s sebou.Jakub Rozárku pohladil po vlasech. „To je klarinet.“ A zahrál krásnou písničku, která patřila jen Rozárce. Ještě chvíli si pak povídali.Potom Rozárka, celá bledá, řekla Jakubovi, že musí zpátky do lesa, že bez lesa žít nemůže. Domluvili se však, že se budou každý večer scházet.Od té doby chodil Jakub z města ještě veseleji, protože se vždycky těšil, až uvidí Rozárku. A Rozárka byla celé dny se svými družkami celá zadumaná, zato k večeru se jí úplně rozzářily oči.
Brzy se zvěsti o schůzkách Rozárky s člověkem dostaly až k samotné královně vil. Pozvala si Rozárku k sobě do lesního paláce.
Rozárka předstoupila před její trůn. Teď na podzim byl celý pokrytý zbarveným listím a zářivě červenými bobulemi lesních plodů. Poklekla a sklopila hlavu.„Rozárko,“poví dá královna, „tím, že se scházíš s člověkem, ohrožuješ nejen sebe, ale celou říši vil. Uvědomuješ si to?“
„Nemáte pravdu, královno,“ odpověděla Rozárka. „Jakub je dobrý člověk a zcela jistě nemá v úmyslu prozradit naši lesní říši jiným lidem. Mám ho ráda, přejte nám prosím štěstí.“Královnin obličej ztuhnul, jako by byl z kamene: „Jak jsi hloupá. Je to člověk, ublíží Ti a rozvrátí celé naše lesní království. Máš ho ráda? Láska… Láska, to je jen výmysl lidí.Jsou to jen planá slova, pouze prostředek, kterým se dostávají blíže svým podlým cílům. Divím se Tvé naivitě. Doteď jsi pod ochranou lesních zákonů.Za chvíli přijede náš princ na bílém koni a přikryje nás bílou peřinou. Jistě víš, že žádná víla po jeho návštěvě ještě nikdy neopustila svou postýlku. Nevím, co by se stalo, kdybyste se dále stýkali. Je to člověk, do jara na Tebe čekat nevydrží. Poslechni mou radu, nebo budeš nešťastná a nikdo, vůbec nikdo Ti nepomůže.“Když Rozárka odcházela z královnina paláce, po tvářích jí stékaly slzy. Myslela na Jakuba, na jejich večerní procházky, na jeho dobré oči…Když se pak večer Rozárka s Jakubem sešla, povídala mu o své návštěvě u královny. O tom, že už za pár dní přijede princ na bílém koni a uloží víly do postýlek až do jara.„Nevydržím bez Tebe celou zimu, Jakube. Nechci být vílou. Musí existovat nějaký způsob, jak se stát člověkem a být stále s Tebou.Projdu les křížem krážem a zjistím, co se dá dělat.“ A jak řekla, tak také udělala. Avšak ať se ptala kohokoli, staletých skal, zvířat i stromů, nikdo jí nedal odpověď.A princ na bílém koni už se blížil…Rozárka si vzpomněla na své první setkání s Jakubem… Jak jí u něj v chaloupce vzkřísil bylinkovým čajem. Ano, to je to řešení.
Rozárka se vzdala lesa a odstěhovala se k Jakubovi do chaloupky. Každé ráno si uvařili bylinky, namazali si chleba s tvarohem a Jakub odcházel do města hrát.Žili jako dva lidé, ale Rozárka přeci jen ztrácela svou sílu a bylinky byly jen chabou náhradou lesa. Jednoho dne se Rozárce ve spánku zjevila královna vil.„Už nejsi vílou, ztrácíš veškerou ochranu lesa. A zároveň nejsi ani člověkem. Sama sis vybrala svou cestu, která se Ti stala záhubou.“Od té noci se Rozárka cítila slabší a slabší. Bylinky nepomáhaly… Jen ležela a sledovala za okny chaloupky bělavě hvězdičky sněhu poletující vzduchem.Pokrývaly vrcholky stromů, lesy, louky a stříbřitě svítily… taková krása. Jako víla tohle nikdy neviděla. Přestože byla tak slabá, že nemohla vstát z postele, byla šťastná.Už jen pro to vidět krásy zimní přírody stálo za to vystoupit z vílího života bez lásky, který jen dál a dál ubíhal v zaběhnutých kolejích. A zažívala lásku. To že mohla být se svým Jakubem bylo nade všechno a krásně to hřálo u srdce.Zima se pomalu měnila v jaro a Rozárky bylo den ode dne míň a míň. Byla jako stín, ale pod srdcem nosila děťátko.Když se tuto novinu dozvěděl Jakub, byl celý bez sebe štěstím, ale zároveň mu dělalo starost Rozárčino dlouhé stonání.Každý den jí přinesl čerstvé květiny z lesa a zahrál nějakou krásnou písničku na klarinet, ale kouzelná moc lesa už ztratila svou sílu.
Jednou, bylo to v létě, když se Jakub vrátil z práce, našel doma spící děťátko přikryté lehoučkým závojem z mlžného oparu.To Rozárčina vílí duše opatrovala malou holčičku… Rozárka však nezemřela láskou, nezabil ji člověk. Pouze zkostnatělost těch, kteří na lásku nevěřili.Sluníčko jej však za chvíli vysušilo a malá Zdenička zůstala poslední Jakubovou památkou po krásné Rozárce. Byla stejně krásná, ale byla z masa a kostí.Jakub nějaký čas plakal nad ztrátou milované dívky, ale pak už myslel jen na to, jak se o Zdeničku co nejlépe postarat. Akorát na podzim si vzpomněl na to, jak se před rokem brouzdal vlhkým listím po lesní pěšině a poznal tak svou krásnou vílu.Úsměv na Zdeniččině tváři jej však z chmurných myšlenek vytrhl. Čas zahojil všechny rány a Jakub s malou, větší, ještě větší a úplně velikou Zdeničkou žili v chaloupce šťastně až do teď.

O bledulkách...
Víte, proč v Orlických horách roste tolik bledulí? Že ne? Za to přece může Kačenka, vodní král a permoníci. Že nevíte jak? Inu, tak já vám to, holenkové, povím.
V jedné chaloupce pod horami žila chudá vdova s dcerkou Liduškou. Tátu jim zabila kláda v lese. Samy se pak životem protloukaly, jak se dalo. Chaloupka, malé políčko a koza, to bylo celé jejich hospodářství. Liduška chodila v létě do lesa sbírat maliny, ostružiny, borůvky a houby. Co mohla, prodala v městečku na trhu a nějaký drobný peníz domů přinesla.
Jednou šla jako obvykle brzy zrána do lesa. Rosa ve slunečním svitu zářila jako drahokamy a Liduška se radovala z té krásy kolem. Vtom uslyšela vzlyknutí. Bylo tak jemné, že si v prvním okamžiku myslela, že se jí to jenom zdá. Zaposlouchala se pozorněji a znovu uslyšela ten jemný zvuk. Podívala se tím směrem. Co se to tam na kraji mýtiny třpytí? Pomalu se přikradla a schovala za veliký buk. Vykoukla opatrně ze svého úkrytu a co nevidí. To třpytivé jsou vlasy nějaké krásné panenky. Je to snad víla? Ale ta už by se přece ve slunečním svitu dávno rozplynula. Liduška šla blíž a tu vidí, že neznámá krasavice má v bosé nožce zabodnutý trn. Nemeškala, přiskočila k plačící dívce a jedním rázem jí trn vytrhla.
"Děkuji ti, Liduško," povídá neznámá, "za tvou pomoc se ti odvděčím. Až mě budeš potřebovat, stačí, když zavoláš: "Kačenko!" Já přijdu a pomohu ti," řekla a zmizela.
Liduška z toho byla jako omámená a doma vše vyprávěla mamince.
"Bud' ráda, děvče, potkalo tě veliké štěstí. Kačenka je princezna našich hor. Má velikou moc, ale neobtěžuj ji žádným zbytečným přáním. Nějak se spolu protlučeme. Jedině až kdyby bylo nejhůř, popros paní našich hor o pomoc."
Když do kraje přišla zima a potoky a říčky se schovaly pod ledovým kabátem, maminka říkávala:
"Vidíš, Liduško, vodní král šel spát." "A kdo je to vodní král, maminko?"
"Ten vládne všem potokům a řekám na našich horách."
"A kde žije?"
"Od jara do podzimu vládne ve svém třpytivém paláci v řece Orlici. Ale teď' odpočívá a spí v divukrásné jeskyni pod Suchým vrchem. Až přijde jeho čas, probudí se a všechen sníh, co tíží zemi, pod jeho dechem roztaje. Potoky a řeky naplní svá koryta a bude jaro. Vodní král však již stárne. Za celý rok plný práce je tuze unavený, a tak si někdy přispí. To se pak paní Zima raduje a kraluje u nás dlouho. Ale neboj, král se vždycky probudí a pak je zase dobře," vyprávěla maminka.
Mezi prsty jí přitom běhaly malé dřevěné paličky s nitěmi a pod jejíma rukama vyrůstaly drobné kvítky z paličkované krajky, jako kdyby jimi chtěla jaro přivolat.
Ale jaro toho roku dlouho nepřicházelo. Země byla stále přikrytá sněhem a ledový vichr bičoval kraj. Hospodáři měli strach, co bude s úrodou, ale co horšího, do chalup se nastěhovaly nemoci a hlad.
Ulehla i Liduščina maminka. Dcerka vařila bylinky, dávala mamince zábaly a obklady, ale ta přesto chřadla den ode dne více. Lidka se strachovala, co bude dál.
"Kdyby už chtělo přijít jaro," povzdechla si maminka, "to bych se určitě uzdravila."
Když maminka usnula, Liduška se zabalila do vlňáku a vyšla z chalupy. Mráz štípal, sněhu bylo téměř po pás, ale přesto se dostala až k lesu. Jen jednou zavolala a už stála Kačenka před ní. Mile se usmála a zeptala se, čím může Lidušce pomoci.
"Kačenko, prosím tě, vzbuď vodního krále," vyhrklo děvče.
Princezna zesmutněla a povídá:
"Vím, že vodní král zaspal. Trápí mě to stejně jako vás, ale nemůžu ho vzbudit. Nedostanu se k němu do jeskyně."
Liduška zůstala jako přimrazená. Myslela, že princezna hor může všechno, a najednou tohle. V tom dostala nápad. "Už to mám. Permoníčci se přece dostanou všude do podzemí. Ti nám určitě pomohou."
"Máš pravdu, jsi chytré děvče," řekla Kačenka a mávla rukou.
Země se rozestoupila a před užaslou dívkou se objevila tmavá chodba. Dlouho šly podzemím. Jen slabé světélko některého z permoníčků jim ukazovalo cestu. Najednou je oslnila zář a vešly do krásného prostorného sálu. Uprostřed v jasném světle seděl na křišťálovém trůnu král podzemní permonické říše. Jeho šat byl zdoben nejkrásnějšími kameny, které se v horách nalezly. V ruce držel malé stříbrné kladívko, jímž ukázal na dvě stříbrné stoličky před sebou. Když se posadily, zeptal se, co je přivádí.
Liduška vyprávěla, co se děje nahoře, jak lidé trpí a čekají na jaro. Kačenka se přidala a prosila krále permoníků, aby jim pomohl vodního krále vzbudit.
"To je maličkost," usmál se permoník a hned poslal své sloužící, aby krále vzbudili.
Trvalo dlouho, než se vrátili. Smutní, že se jim nepodařilo úkol splnit. Ať' dělali, co dělali, vodní král stále spí.
Celá síň ztichla, každý přemýšlel jak pomoci. Nejstarší permoník s dlouhými bílými vousy po chvíli zvedl hlavu a řekl:
"Myslím, že už vím, jak můžeme krále vzbudit. Potřebujeme však takový zvuk, který přehluší vichr paní Zimy." Všichni hleděli s údivem na permoníka a čekali, jaký to asi musí být strašný řev.
"Kamarádi, každý z nás musí do rána vykovat alespoň jeden stříbrný zvoneček. Pak vám povím, co dál."
Skřítci se rozběhli po chodbách a za chvíli bylo slyšet jen ťukání kladívek. A už přinášeli první zvonečky, nejenom stříbrné, ale i zlatem po okrajích zdobené.
"Teď' musíme zvonečky dostat nahoru na zem." Permoníčci prošli podzemím celé hory a všude tam, kde země nebyla zcela promrzlá, na březích potoků a v mokřinách, prostrčili své zvonečky na zem.
"Húúú, co to je?" zahučel severák.
A čím více se opíral do zvonečků, tím více zvonily, až se vodní král probudil. Protáhl se - v horách to zahučelo, oddychl si - zafoukal teplý vítr. Vyšel ze své jeskyně, odehnal sněhové mraky - a nad horami vysvitlo slunce.
Kačenka s Liduškou stály na kopci nad vsí a cítily, jak jejich tváře hladí teplý vítr vonící jarem.
"Běž k mamince a tuhle mošničku si neztrať. Tu máš ode mne a od permoníků."
Liduška poděkovala a při loučení měla slzy na krajíčku.
"Neplakej, třeba se ještě někdy sejdeme."
Když Liduška dobíhala k chalupě, otočila se a ještě jednou zamávala krásné paní hor. Doma si prohlédla, co dostala. Mošnička byla plná drahokamů. Od té doby bylo v chaloupce po bídě. Maminka se s jarem uzdravila a spolu s Liduškou vděčně vzpomínaly na Kačenku a permoníky.
A zvonečky? Ty už u nás na horách zůstaly navždy. Každého roku na jaře jich vyrostou tisíce. To proto, aby vodní král už nikdy nezaspal. Netrhejte je, to by měla paní Zima velkou radost a hned by znovu zkoušela svou mrazivou moc.