Lesní chaloupka...
Jeden chudý dřevorubec žil se svojí ženou a třemi dcerami v malé chýši na kraji jednoho zapomenutého lesa.
Jednoho rána, když šel za svou prací, řekl ženě:
„Ať mi oběd přinese do lesa nejstarší dcerka nebo nebudu nikdy s prací hotov. Aby se neztratila,“ pokračoval: „vezmu si s sebou pytlík s prosem a to budu cestou rozsypávat.“
Když stálo slunce vysoko nad lesem, vydala se Malvínka s košíčkem a hrncem plným polévky na cestu. Když stálo slunce vysoko nad lesem, vydala se Malvínka s košíčkem a hrncem plným polévky na cestu. Ale polní a lesní vrabčáci, skřivani a pěnkavy, kosové i čížkové už to proso dávno sezobali a děvče nemohlo cestu nalézti. Tak kráčela Malvínka nazdařbůh stále za nosem, dokud slunce nezapadlo a nenastala noc. Stromy se ve tmě strašidelně chvěly, sovy houkaly a na Malvínku padnul strach.
Tu uviděla v dálce světýlko, jak blikotá mezi stromy.
„Tam musejí bydlet lidé,“ pomyslela si: „jistě mě nechají přenocovat.“ a šla za tím světlem.
Zanedlouho přišla k lesní chaloupce, kteréž okno zářilo do tmy. Zaklepala a ozval se chraplavý hlas:
„Dále!“
Dívka vešla do tmavé předsíně a zabušila na dveře od světnice.
„Jen dál!“ zavolal ten hlas.
Když Malvínka otevřela, seděl tam u stolu prastarý, šedivý muž, hlavu měl podepřenou dlaněmi a dlouhé bílé vousy mu splývaly ze stolu až na zem. Na peci ležela tři zvířata, slepička, kohoutek a jedna strakatá kráva. Malvínka staříkovi vypověděla svůj příběh a poprosila ho o nocleh.
Muž pravil:
„Krásná slepičko,
kohoutku spanilý,
moudrá kravičko,
co radíte mi?“
A zvířátka odvětila „Duks!“, což muselo znamenat dozajista: „Ano.“, protože stařec pokračoval:
„Tady je všeho dosti, jdi do kuchyně a uvař nám večeři.“
Malvínka našla v kuchyni dostatek všeho a uvařila výtečné jídlo, ale na zvířátka si ani nevzpomněla. Přinesla plnou mísu na stůl, sedla si k šediváčkovi a jedla a tišila svůj hlad.
Když se byla nasytila, zeptala se:
„Jsem unavená, kde je nějaká postel, do které si mohu lehnout a spát?“
Tu zvířátka odvětila:
„S ním jsi jedla,
s ním si pila,
na nás si však nemyslila!
Sama hledej jak
v noci budeš spát!“
Tu pravil stařík:
„Vyjdi nahoru po schodech, tam najdeš komoru se dvěma postelemi, natřes pokrývky a povleč čistým bílým prostěradlem, neboť já si půjdu taky lehnout.“
Malvínka vystoupila nahoru, a když pokrývky natřepala a postele čistě povlékla, do jedné se položila bez toho, že by na starce čekala. Po nějaké chvíli přišel šediváček, posvítil si na Malvínku a potřásl hlavou. Viděl, že tvrdě spí, tak otevřel padací dvířka a nechal ji spadnout do sklepa.
Dřevorubec přišel pozdě večer z lesa domů a činil svojí ženě výčitky, že ho nechala celý den hladovět.
„Není to moje vina,“ bránila se žena: „Malvínku jsem s obědem poslala, ale asi zabloudila, nu snad ráno přijde zpět.“
Ráno dřevorubec vstal a chtěl zase do lesa, své ženě poručil, aby mu tentokráte přinesla oběd prostřední dcerka.
„Vezmu s sebou pytlík s čočkou,“ řekl: „její zrníčka jsou větší jako proso, Karolínka je lépe uvidí a neztratí cestu.“
Kolem poledne vyšla Karolínka s jídlem do lesa, ale i čočka zmizela, lesní ptáčkové ji jako proso předešlého dne sezobali, ani zrníčko nenechali.
Karolínka tím lesem bloudila sem a tam až do noci, nakonec přišla k té lesní chaloupce, byla pozvána dovnitř a poprosila o jídlo a nocleh.
Bělovousý stařík se opět zeptal zvířátek:
„Krásná slepičko,
kohoutku spanilý,
moudrá kravičko,
co radíte mi?“
A zvířátka opět odvětila „Duks!“ a vše se odehrálo jako předešlého večera. Karolínka navařila dobrého jídla a jedla a pila se stařečkem a o zvířátka se nestarala. A když se pak po lůžku sháněla, tu ji zvířátka odvětila:
„S ním jsi jedla,
s ním si pila,
na nás si však nemyslila!
Sama hledej jak
v noci budeš spát!“
Když usnula, přišel šediváček, potřásl hlavou a nechal ji spadnout do sklepa.
Třetího rána pravil dřevorubec své ženě:
„Dneska pošli s jídlem tu nejmladší, ta je hodná a vždy poslušná, ta ze správné cesty nesejde jako její sestry, které by se jen rojily jako divocí čmeláci.“
Ale matka nechtěla a řekla:
„To mám i své nejmilejší dítě ztratit?“
„Neměj obavy,“ odvětil muž: „to děvče se neztratí, je chytré a rozumné, vezmu si s sebou hrách a budu jej sypat na cestu, neboť je ještě větší něž čočka a cestu jí ukáže.“
Ale když Apolenka s košíkem přes ruku vyšla z domova, tak lesní holoubkové měli hrášek už dávno ve volátkách a ona nevěděla, kudy se má vydat. Měla starosti a myslela ustavičně, jak ubohý otec hladoví a její dobrá matka bude naříkat, když se ztratí. Konečně, když se setmělo, uviděla světýlko a přišla k lesní chaloupce. Tam přátelsky poprosila, zda by mohla přenocovat a muž s bílým vousem se opět zeptal zvířátek:
„Krásná slepičko,
kohoutku spanilý,
moudrá kravičko,
co radíte mi?“
„Ducks!“ řekla opět zvířátka. Apolenka šla k peci, kde zvířátka ležela, pohladila kohoutka i slepičku po hladkém peří a strakatou kravičku pošimrala mezi rohy. A když na přání staříka uvařila výtečnou polévku a mísa stála na stole, řekla:
„Mám se sytit a ta dobrá zvířátka nedostanou nic? Venku je všeho hojnost, napřed se postarám o ně!“
Tak Apolenka šla, přinesla ječmen a nasypala kohoutkovi a slepičce a kravičce předložila celou náruč voňavého sena.
„Nechte si chutnat, moji milí.“ řekla Apolenka: „Jistě budete mít i žízeň, přinesu vám čerstvou vodu.“
Potom přinesla vědro plné vody, kohoutek a slepička vyskočili na okraj, ponořili zobáčky a pak zaklonili hlavičky, jak už tak ptáčkové pijí. Také stračena učinila jeden mocný lok.
Když byla zvířátka takto obstarána, sedla si dívenka ke staříkovi ke stolu a dojedla, co ji byl nechal. Za chvíli se jali kohoutek i slepička schovávat hlavu pod křídlo a stračena též koulela ospale očima, tu řekla dívenka:
„Nepůjdeme už spát?“
A stařeček se zeptal zvířátek:
„Krásná slepičko,
kohoutku spanilý,
moudrá kravičko,
co tomu říkáte?“
Zvířátka odvětila:
„Ducks, s námi jedla
pila s námi též,
že na nás myslila
krásnou noc
přejeme
měkce lež!“
Tu vyšla Apolenka po schodech, natřásla peřiny, povlekla čisté prostěradlo, a když byla hotová, přišel stařeček, ulehl do jedné postele a rozprostřel si na pokrývku svůj dlouhý bílý vous. Apolenka si lehla do druhé postele, pomodlila se a usnula.
Spala klidně až do půlnoci, tu ji probudil nějaký ruch v domě. Ozvalo se podivné šelestění a praštění, dveře odskočily a bouchaly do stěny. Trámy praštěly, jakoby je někdo rval ze základů, pak to bylo jakoby se řítilo schodiště, a nakonec to zapraštělo tak, jakoby spadnula celá střecha. Pak najednou vše utichnulo a Apolenka, které se nic nestalo, zůstala klidně ležet a opět usnula.
Když ji ráno probudily sluneční paprsky, co to její oči viděly? Ležela v obrovském sále a vše kolem ní se skvělo v královské nádheře. Na stěnách rostly ve výšce na hedvábném podkladě zlaté květy, postel byla ze slonoviny a pokrývky z rudého sametu, na jedné židli vedle stál pár perlami pošitých střevíčků.
Apolenka si myslela, že je to jen sen, ale přišli tři bohatě oblečení sloužící a ptali se, co jim poroučí.
„Ale jděte,“ odvětila Apolenka: „já chci ihned vstát a staříkovi uvařit polévku a potom dát najísti krásnému kohoutkovi, slepičce a stračeně.“
Pomyslila, zda už stařeček vstal, a podívala se do jeho postele, ale on tam neležel, nýbrž nějaký cizí muž. A když si ho lépe prohlédla, viděla, že je mladý a krásný. Tu se probudil, posadil a řekl:
„Já jsem královský princ a byl jsem jednou čarodějnicí zaklet do starého, šedivého mužíka a musel jsem žít v lese, nikdo se mnou nesměl býti než tři věrní sluhové v podobě kohoutka, slepičky a strakaté krávy. A dříve jsem nemohl být z toho kouzla vysvobozen, dokud by nepřišla dívka, která by se nejen k lidem, ale stejně mile a přátelsky ke zvířatům měla. A to jsi byla ty! Dnes o půlnoci jsi nás vysvobodila a ta stará lesní chaloupka je opět můj královský palác.“
A když vstali, řekl princ těm třem sloužícím, aby vyjeli a přivedli Apolenčinu matku i otce na svatbu.
„A kde jsou mé dvě sestry?“ zeptala se Apolenka.
„Ty jsem zavřel do sklepa a zítra je nechám zavést do lesa k jednomu uhlíři, tam budou složit za děvečky, dokud se nepolepší a nenechají ubohá zvířata už nikdy hladovět.“

Červená Karkulka
V jedné rodině žila jedna hodná a milá dívenka. Každý ji měl rád, ale maminka s babičkou ji milovaly ze všech nejvíce. Babička jí ušila červený čepeček a podle něj jí začali říkat Červená Karkulka. Babička bydlela na samotě u lesa. Široko daleko nebyla žádná jiná chaloupka a babička se tam starala o lesní zvířátka. Jednou v létě maminka napekla koláče, do košíku přidala láhev vína a řekla Karkulce:
„Babička má dneska svátek. Vezmi košík a zanes to k babičce do chaloupky. Ale jdi rovnou, ať se v lese nezatouláš!“ Karkulka pokývala hlavou a zvesela se vydala na cestu. Poskakovala, až se jí copánky házely po zádech. Brzy se dostala do lesa, šlapala po měkoučkém mechu, až došla k potůčku. Bylo horko, a tak Karkulka neodolala, zula si boty a začala máchat nožky ve studené vodě. Vtom se před ní rozhrnulo křoví a proti Karkulce vyšel vlk.

„Dobrý den, Karkulko, kampak jdeš?“ zeptal se. Hlas mu skřípal, přestože se snažil mluvit dobrácky, aby Karkulku nepolekal. Ale Karkulka nikdy vlka neviděla a myslela si, že to je veliký pes. Proto se nic nebála a povídala vlkovi: „Jdu k babičce do chaloupky v lese. Má dnes svátek, a tak jí maminka upekla koláče.“
„Chceš ochutnat?“ nabízela vlkovi. Ten si přičichl ke košíku a ušklíbl se. „Maso nemáš?“ zeptal se znechuceně.
„Nemám,“ odpovědělo děvčátko.„No, nevadí, koláč si nechám k večeři,“ řekl vlk.
V duchu už ale přemýšlel, jak by dostal Karkulku. „A kdepak bydlí tvoje babička?“ „Ty to nevíš?“ divila se Karkulka, „přece v chaloupce za lesem. Půjdeš kousek podle potoka, potom zahneš doprava a už tam budeš.“ „Tak víš co, Karkulko, budeme závodit,“ navrhl vlk. „Ty půjdeš dolů kolem potoka a já proti vodě. Schválně, kdo bude u babičky dřív.“ Karkulka se jen zasmála, popadla košík s koláči a vínem a vydala se na cestu. Vlk šel kousek opačným směrem, ale za chvíli skočil do houští a hnal se křovím rovnou na kraj lesa. Za chvilku už stál před babiččinou chaloupkou a klepal na dveře. „Kdopak to je?“ ozvalo se zevnitř. „To jsem já, Karkulka,“ zavolal tiše vlk. Babička se už nemohla vnučky dočkat a otevřela dveře. Vlk se na ni vrhl a najednou ji spolkl. Potom si dal na hlavu její čepec, nasadil si na nos brýle a lehl si do postele. Vzal si babiččinu knížku a dělal, že čte. Karkulka se zatím v lese honila za motýly, sbírala maliny, až konečně došla k chaloupce. Zaklepala na dveře a zevnitř se ozval chraptivý hlas: „Kdopak to ťuká?“ Karkulka se zarazila, ale pak odpověděla: „To jsem já, babičko, vaše Karkulka.“ „Pojď dál, děvenko, je otevřeno.“ Karkulka vešla dovnitř, a když spatřila vlka, podivila se: „Babičko, máte takový divný hlas.“ „I nediv se, děvče, napila jsem se studené vody a teď trochu stůňu.“ Karkulka tedy vyřídila pozdrav od maminky, postavila na stůl košík a šla dát babičce pusu. Ale jak ji uviděla zblízka, vylekala se: „Babičko, vy máte velké uši!“ „To abych tě lépe slyšela.“ „A babičko, vy máte velké oči!“ „To abych tě lépe viděla.“ „Ale babičko, vy máte velké zuby!“ podivila se Karkulka naposled. „To abych tě lépe mohl sníst!“ zařval vlk, vyskočil z postele a Karkulku spolkl! Jenže ta dvě veliká sousta ho velmi tížila. Svalil se zpátky do postele a tvrdě usnul. Za malou chvíli šel kolem chaloupky myslivec, babiččin známý. Zevnitř uslyšel podivné chrápání, a tak se podíval oknem dovnitř.
Vidí tam vlka s velikým břichem, jak chrápe v babiččině posteli. Na nic nečekal, vběhl dovnitř a tesákem rozpáral vlkovi břicho. Z něj vyskočila Karkulka, za ní babička, obě živé a zdravé.
Vlk zatím stále spal jako zabitý. Společně mu nasypali do břicha kamení a znovu ho zašili. Pak se schovali do kouta a čekali, co se bude dít.
Vlk se za chvilku vzbudil a zaskuhral: „To mám ale žízeň!“ Dovlekl se ke studni, nahnul se nad ni a kamení ho stáhlo dolů.
Žbluňklo to a vlk se utopil.Babička pak pohostila myslivce vínem a koláči, najedli se a myslivec Karkulku odvedl domů.
Pro jistotu, kdyby zase potkala nějakého vlka.

Dobrou noc

Jak Jan hledal smrt...
Ani vypovědět vám nemohu, jaký zvědavý člověk byl ten Jan. Do všeho strkal nos, o všem chtěl vědět, všechno chtěl vidět. Jednou slyšel, jak lidé vykládají o smrti, že je smrt velice ošklivá a mrzutá, ale tuze spravedlivá, v tom že se jí nikdo rovnat nemůže. Jakmile to Jan uslyšel, pomyslil si:
"Ach, smrt bych rád uviděl, jistě je to nějaká prapodivná osoba a stála by za to."
Zastavil se doma pro hůl a pro třírohý klobouček a ven do města. Ve dveřích ševcovského krámku plného bot seděl švec a šil pořád a pořád nové boty."Dobré jitro, mistře," řekl Jan a švec poděkoval, ale od práce ani nevzhlédl. Copak to děláte pěkného?" zeptal se Jan.
"Jak vidíte, boty a boty a boty," odpověděl mistr a vytáhl dratev z díry."Copak vám nestačí, že jich už máte tolik okolo sebe," řekl Jan, "pročpak děláte pořád nové a nové?""Na prodej, panáčku, na prodej, abych uživil ženu a děti."A až to všechno uděláte, co pak?" zeptal se Jan a švec odpověděl:
"Pak? Pak se položím na stranu a přijde smrt a vezme si mě s sebou."Smrt?" vykřikl Jan udiveně, "ach milý mistře, buďte tak hodný a povězte mi, kde ji najdu. Neviděl jste ji náhodou? "Ne, ne," smál se mistr, "abych pravdu řekl, nejsem na ni zvědavý."
"Kdepak bych ji jenom našel?" vyptával se Jan."Jen jděte rovnou za nosem, snad ji najdete."Jan za radu poděkoval a šel vesele celý den a noc a příští den, až v poledne, potkal chalupníka. Chalupník sekal v lese dříví, měl už plný vůz, ale nepřestával pracovat.
"Prosím vás, kmotříčku," řekl Jan hned po pozdravu, "co vlastně budete s takovou spoustou dřeva dělat?"
"Nadělám z dříví otýpky," odpověděl chalupník, "v zimě je spálím, a co nespotřebuji jí, prodám a za peníze si koupím chleba a maso. Tak budu žít až do smrti."Aha," napadlo Janovi, "do smrti. Nevíte snad, kde smrt bydlí nebo kudy chodí? Tak rád bych ji viděl!"
"V tom ti, chlapče, nepomohu," řekl chalupník, "ale když půjdeš rovnou za nosem, možná že smrt potkáš."
Jan zdvořile poděkoval a šel dál a dál, pořád rovnou za nosem, až přešel do jiného města. Jak šel po ulici, podíval se do okna. Na stole seděl krejčí a šil a kolem něho viselo plno ušitých šatů, že na zdi nebylo prázdné ani místečko, na které by se mohla moucha posadit.
"Co budete dělat s tolika šaty?" divil se Jan.
"Prodám je," odpověděl krejčí, "vlněné šaty prodám v zimě, plátěné v létě a bavlněné na jaře a na podzim."
"A až je všechny prodáte?" zeptal se Jan.
"Až je prodám, až je prodám," zabručel rozmrzele krejčí, "pak ušiju nové a zas je prodám a zas budu šít a zas prodávat, dokud nepřijde smrt."
"Ale to mi jistě řeknete, kde smrt najdu, viďte, mistře," nedával pokoj zvědavý Jan.
Krejčí mu rychle poradil, aby se klidil. Krejčí se se smrtí nebratříčkují, smrt jim odvádí mnoho zákazníků.
Je to ale hrubián, myslil si Jan a šel dál a dál, až se dostal do lesa, který vypadal, jako by neměl konec.V lese našel poustevníka s dlouhými vousy a holou hlavou."Ach," řekl si Jan, "jestli tohle není smrt, pak mi jistě aspoň poradí, kde mám smrt hledat."
Pozdravil poustevníka a hned spustil:"Copak tu děláte o samotě? Být sám a sám není přece nic pěkného."
"Odešel jsem od lidí, abych byl lépe připraven, až si pro mě příjde smrt..."
"Právě na smrt jsem se vás chtěl zeptat," vpadl mu Jan do řeči, "rád bych smrt viděl, nemůžete mi poradit?"
"Smrt může každý uvidět jen jednou," odpověděl poustevník, "ale jestli ji chcete vidět, jen jděte dál a dál, každý večer jí budete o den blíž."
To se Janovi líbilo, poděkoval poustevníkovi ze srdce a cestou si bručel:
"To je přece rozumná rada, teď už vím, že se smrti blížím a že nejdu špatným směrem."A Jan šel přes hory a doly, lesem a loukou. Jednoho večera uviděl v dálce veliký zámek. Před zámeckou bránou seděla prastará babička. Byla tak hubená, že jí byly vidět všechny kosti, oči měla červené jako oheň, tváře zapadlé.Celá byla shrbená a na zádech nesla koš plný lahviček a všelijakých mastiček. Po boku jí visel veliký nůž.
"Tohle by mohla být smrt," povídal si Jan, přistoupil k ní a smekl klobouček.
"Milá matičko, nejste náhodou smrt?""I ne, synáčku, kdepak," odpověděla, "já jsem Život a léčím svými mastmi a léky všechny bolesti a rány a nemoci.""To je škoda," řekl Jan, "už jsem měl radost, že jste smrt. Dlouho putuji přes hory a doly, louky a lesy, abych ji našel, a nikde ji nemohu najít. Nemůžete mi ji snad ukázat?""To mohu," řekla stařenka."Milá, milovaná matičko, ukažte mi ji!" vykřikl Jan, "prosím vás pro všechno na světě, moc by jste se mi zavděčila.""Ráda, ráda, synáčku," řekla babička, "jen si klekni a dej mi hlavu do klína."
Jan si rychle klekl, babička vzala nůž a fik, uřízla mu hlavu, obrátila mu ji obličejem dozadu, potřela ránu mastí a hlava přirostla.
Jan vyskočil a dal se do nářku:"O jé, o jé, ouvej! Pomoc, pomoc! Zachraňte mě! Co se to se mnou děje?" volal a bědoval.
Jakživ se žádný člověk takhle na svět nedíval. Copak chodí někdo s obličejem obráceným dozadu? A protože žádný živý člověk tak nechodí, napadlo Janovi, že je už mrtvý.Stařenka jako by Jana neslyšela, jenom opakovala:
"Chtěl jsi smrt vidět, teď ji vidíš."Když se Jan dost nakřičel a nabědoval, uřízla mu stařenka hlavu znovu a posadila mu ji na krk, jak se sluší a patří. Potřela ránu mastí a rána se hned zahojila."Tak jsi viděl smrt?" zeptala se babička.
"Není o co stát," řekl Jan. Vzal nohy na ramena a běžel a běžel a nezastavil se až doma.

Jak jeden krejčík ke štěstí přišel
Věř či nevěř, ale i takový chudý krejčík to může dotáhnout daleko a dojít velké úcty, protože k tomu není třeba nic víc, než být ve správnou chvíli na správném místě a k tomu mít ještě štěstí. Jeden takový milý a zručný krejčovský tovaryš šel jednou na vandr, až přišel do hlubokého lesa, a protože neznal cestu, dočista se tam ztratil. Nastala noc a nebylo zbytí, musel si na tomto strašidelně odlehlém místě opatřit nějaký nocleh. Na měkkém mechu by se spalo arci doměkka a dosladka, ale strach před divou zvěří mu bral všechen klid, a tak se nakonec rozhodl, že přenocuje na nějakém stromě. Našel si jeden vysoký dub, vyšplhal až na jeho vrchol a děkoval Pánu, že při sobě nosí svoji žehličku, protože jinak by ho vítr, který se proháněl nahoře mezi listím, odfouknul pryč.

Po několika hodinách ve tmě, které přečkal s nemalým třesením a strachováním, zpozoroval, že nedaleko září nějakého světýlko. Tu si pomyslel, že by to mohlo být lidské obydlí a tam by mu bylo jistě lépe než ve větvích stromu, a tak opatrně slezl dolů a šel za tím světlem. Dovedlo ho k malé chaloupce, spletené z rákosu a sítiny. Odvážně zaklepal, dveře se otevřely a uviděl stařičkého šedivého mužíčka, který na sobě měl kabát s pestrobarevnými záplatami. „Kdopak jste a co si přejete?“ zeptal se skřehotavým hlasem. „Jeden chudý krejčík,“ odvětil jinoch: „který se v noci dostal do této divočiny a úpěnlivě vás prosí, zda by mohl přečkat noc ve vaší chýši.“ „Jdi svou cestou,“ odpověděl mužík nevrle: „s tuláky nechci nic mít, najdi si někde něco jiného.“ Po těch slovech chtěl zavřít dveře, ale krejčík ho chytil za šos kabátu a prosil tak úpěnlivě, že se ten stařec, který nebyl tak zlý, jak se dělal, nakonec nechal umluvit a vzal ho dovnitř, kde mu dal něco k jídlu a potom mu vykázal v jednom koutě místo na spaní.

Unavený krejčík nepotřeboval žádnou ukolébavku, spal jako dudek až do rána. Na vstávání ještě ani nepomyslil, když byl z dřímoty vytržen hlasitým řevem, který se sem vedral skrze tenké stěny chaloupky. Krejčík, kterého popadla nečekaná zmužilost, vyskočil, ve spěchu na sebe hodil šaty a pospíchal ven. Tam uviděl nedaleko chalupy velkého černého býka a krásného jelena, kteří se potýkali v tom nejurputnějším souboji. Vztekle proti sobě vyráželi s takovou silou, až se pod jejich kopyty třásla zem a vzduch se chvěl jejich řevem. Dlouho nebylo zřejmé, kdo z těch dvou má navrch, nakonec ale jelen proklál býka parožím a ten se strašlivým řevem padnul k zemi, kde ho jelen několik dalšími údery parožím dorazil. Krejčík, který ten souboj sledoval celý u vytržení, tam stál jako zkamenělý, když tu k němu jelen přiskočil a dříve než se k něčemu zmohl, nabral ho na své obrovském paroží a hnal se s ním přes hory i doly, loukami i lesem, houštinou i trnovím. A krejčíkovi nezbylo, než se oběma rukama pevně paroží držet a nechat se unášet napospas svému osudu. Ale myslel jen na to, jak by z té šlamastiky uniknul. Konečně se jelen zastavil u nějaké skalní stěny a krejčíka jemně setřásl dolů. Ten, víc mrtvý než živý, potřeboval delší čas k tomu, aby přišel zase k sobě. Když poněkud pookřál, udeřil jelen, který u něj po celou dobu klidně stál, parožím s velkou silou do skály a tu se objevily železné dveře, které se před nimi otevřely dokořán. Z nitra skály vyšlehly ohnivé plameny, doprovázené hustým dýmem, ve kterém krejčíkovi jelen zmizel. Jinoch nevěděl, co má dělat a kam se má podít, jak se z té pustiny dostane zpět mezi lidi. Zatímco tam tak nerozhodný stál, zazněl ze skály hlas, který volal: „Pojď dál a ničeho se neboj, tady se ti nic zlého nestane!“

Krejčík sice váhal, ale pak jakoby poháněn nějakou tajemnou silou, hlas poslechl a prošel železnými dveřmi a ocitnul se v obrovském sále, jehož strop, stěny i podlaha byly z kvádrů zářícího křišťálu a na každém z nich byly vytesány nápisy v neznámém jazyce. Překvapeně si to vše prohlížel a měl zrovna v úmyslu, vyjít zase ven, když znova uslyšel ten hlas, který mu řekl: „Jdi na ten kámen, který leží ve středu sálu, čeká tě tam velké štěstí.“ Protože mezitím nabyl další kousek odvahy, tak ten rozkaz bez váhání splnil.

Tu se začal kámen pod jeho nohama hýbat a pomalu klesat dolů do hlubin. Když se konečně zastavil a krejčík se rozhlédnul, nacházel se v dalším sále, který byl rozsahem stejný jako ten první. Ale zde toho bylo ke koukání a obdivování daleko více. Na stěnách byly do kvádrů křišťálu vytesány výklenky, ve kterých stály skleněné nádoby, které byly naplněny nějakou barevnou tekutinou či modravým kouřem. Na podlaze sálu proti sobě stály dvě velké skleněné truhly, které vzbudily jeho zvědavost. V té první uviděl krásnou budovu, podobnou nějakému zámku, obklopenou hospodářskými budovami, stájemi, stodolami a množstvím jiných věcí. Všechno bylo malé, ale nadmíru pečlivě a jemně vypracováno, nu vypadalo to jako dílo mistrovské ruky, která je uvykla nejvyšší přesnosti. Ještě dlouho by nedokázal odtrhnout oči od téhle podivuhodnosti, kdyby znovu neuslyšel ten hlas, který ho vyzýval, aby obrátil svoji pozornost k protější truhlici.

Jaké bylo jeho překvapení, když uvnitř uviděl překrásnou dívku. Ležela tam, jakoby spala a zahalená byla v drahocenném plášti ze svých dlouhých plavých vlasů. Oči měla pevně zavřené, ale živá barva jejího obličeje a ňadra, která se zvedala nahoru a dolů, nedávaly žádnou pochybnost o tom, že žije. Krejčík si všechnu tu krásu prohlížel s bušícím srdcem, když tu pojednou dívka otevřela oči a při pohledu na něj sebou trhla. „Spravedlivé nebe,“ vykřikla: „mé vysvobození se blíží! Rychle, rychle, pomoz mi z mého vězení, když odstraníš petlici na mé skleněné rakvi, jsem vysvobozena.“ Krejčík poslechnul bez váhání a ona pak zvedla skleněný poklop, vystoupila ven a pospíchala do kouta sálu, kde se ležel široký plášť, do kterého se zahalila. Potom se posadila na jeden kamenný kvádr a pokynula mu, aby šel k ní, vtisknula mu přátelský polibek na ústa a řekla: „Můj dlouho vytoužený osvoboditeli, přivedlo tě ke mně dobré nebe, aby ukončilo mé trápení a počalo tvoje štěstí. Ty jsi můj nebesy určený manžel a život strávíš v samé radosti, zahrnován mou láskou a všemi pozemskými statky. Sedni si sem a naslouchej mému vyprávění.

Jsem dcera jednoho bohatého hraběte. Moji rodiče zemřeli, když jsem byla mladičká a ve své poslední vůli mne poručili do péče mého staršího bratra, u kterého jsem dospěla. Něžně jsme se milovali a byli jsme za jedno v tom, že se nikdy nerozloučíme a do konce života zůstaneme spolu. V našem domě nebyla o společnost nikdy nouze, sousedé a přátelé nás hojně navštěvovali a my jsme se z té vší přátelské náklonnosti nad míru radovali. Jednoho večera dorazil na náš zámek nějaký cizinec a pod záminkou, že se připozdívá a on už nedojede do města, poprosil o nocleh. Jeho prosbě jsme dvorně vyhověli a on nás pak během večeře bavil svým barvitým a spletitým vyprávěním. Můj bratr v něm nalezl velké zalíbení, a tak ho požádal, aby se u nás pár dní zdržel, k čemuž po krátkém váhání svolil. Teprve pozdě v noci jsme vstali od stolu, cizinci ukázali jeho komnaty a já jsem pospíchala složit svoje unavené údy do měkkých peřin.

Sotva jsem trošku zdřímnula, tu mě vzbudily tichounké zvuky něžné hudby. Nechápala jsem, odkud přichází, tak jsem chtěla zavolat svoji komornou, která spala ve vedlejším pokoji, ale ke svému překvapení jsem zjistila, že mi na hrudi leží nějaká můra, nějaká neznámá síla mi odňala řeč a já ze sebe nemohla vydat sebemenšího hlásku. Pak jsem uviděla ve světle noční lampy, jak skrze pevně zavřené dveře vešel do mé komnaty ten cizinec. Přistoupil ke mě a řekl mi, že přivolal pomocí kouzla tu líbeznou hudbu, aby mě probudila, a prolomil se skrze všechny zámky jen proto, aby mi nabídnul svoje srdce i ruku. Můj odpor proti jeho kouzelnému umění byl ale tak velký, že jsem ho nepokládala hodna odpovědi. Zůstal u mne nějakou dobu stát bez pohnutí, pravděpodobně čekal na příznivou odpověď, když jsem ale dál mlčela, rozhněval se a vyhrožoval mi, že se pomstí a potrestá moji pýchu, a potom moji komnatu opustil. Noc jsem přečkala nanejvýš neklidně a usnula jsem teprve nad ránem.

Když jsem se probudila, pospíchala jsem za bratrem, abych mu vyprávěla o tom, co se stalo, ale v jeho pokoji jsem ho nenašla a sluha mi řekl, že se už za úsvitu s tím cizincem vydal na lov. To nevěstilo nic dobrého. Rychle jsem se oblékla, nechala jsem osedlat koně a ujížděla jsem, doprovázena jediným sluhou, do lesa. Sluhův kůň klopýtnul, a protože si zlomil nohu, nemohl mě následovat. Aniž jsem se tím zdržovala, pobídla jsem koně a hnala se dál a za pár minut jsem viděla, jak mým směrem přichází ten cizinec a na provaze vede krásného jelena. Zeptala jsem se ho, kde nechal mého bratra a kde přišel k tomu jelenovi, z jehož velkých sametových očí kanuly slzy. Místo, aby mi odpověděl, začal se hlasitě smát. To mě rozzlobilo na nejvyšší míru, vytáhla jsem pistoli a na toho netvora vystřelila, ale kulka se od jeho hrudi odrazila a zabila mého koně. Padla jsem k zemi a ten cizinec zamumlal nějaká slova, kterými mě omámil do bezvědomí.

Když jsem zase přišla k sobě, ležela jsem v podzemním hrobě ve skleněné rakvi. Ten mistr černé magie se ještě jednou objevil a řekl mi, že mého bratra proměnil v jelena, můj zámek se vším kolem zmenšil a uzamknul do druhé skleněné truhlice, moje lidi proměnil v barevný kouř a uvěznil do skleněných lahví. Jestli mu chci být nyní po vůli, je pro něj lehké vše vrátit do původního stavu, stačí ty lahve jen otevřít a vše se vrátí do své skutečné podoby; ale já mu opět neodpověděla. Tak zmizel a nechal mě ležet v mém vězení a já upadla do hlubokého spánku. Mezi obrazy, které procházely mou duší, byl také jeden útěšný, že přijde nějaký mladý muž a osvobodí mě, a když jsem dnes otevřela oči, tak jsem uviděla tebe a věděla, že se můj sen splnil. Pomoz mi tento příběh dokončit. Nejprve musíme přesunout tu skleněnou truhlici, ve které je zámek, na ten kamenný kvádr, na kterém ses dostal sem.“

Pak se kámen s truhlicí, pannou i krejčíkem zvedl do výše a vynesl je stropním otvorem do horního sálu, odkud truhlici vynesli před jeskyni. Panna otevřela její poklop a pak jen v úžasu zírali, jak vše roste velkou rychlostí do původní velikosti. Potom se vrátili do podzemního sálu a vynášeli kouřem naplněné láhve. Sotva nějakou láhev otevřeli, vystoupal z ní modrý kouř a změnil se v živého člověka, ve kterém poznala některého ze svých sloužících. Ale největší radost zavládla, když z lesa přišel její bratr, který v podobě býka čaroděje zabil a změnil se zpět v člověka.

Ještě toho dne podala krásná panna v souladu se svým slibem šťastnému krejčíkovi ruku u oltáře.

Lakomá Barka...
Nic nesplete člověka tolik jako jméno vesnice. Třeba Hrdlořezy. Kdo se bojí do Hrdlořez kvůli hrdlu, bojí se zcela zbytečně, protože v Hrdlořezích, a to je statisticky dokázáno, hrdla se neřežou o nic víc než kde jinde.
Nebo nedaleko Konstantinových Lázní je vesnice Úterý. Přijeďte tam ve středu a jste zase v Úterý. Šest dní v týdnu to jméno lže.
A zrovna tak lhalo jméno vesnice Dejvice, když ještě Dejvice byly vesnice, když z Dejvic do Prahy se chodilo buď Píseckou branou nebo oklikou.
Nejspíš ještě se dalo věřit vesničce nedaleko Dejvic, která se jmenovala Černý Vůl. S ohledem na starostu to bylo jméno pravdivé, i když barvoslepé, neboť starosta byl zrzavý.
Vraťme se však do Dejvic. Řekli by jste: Dejvice, dej více! Tam se asi lidi předhánějí v rozdávání.
Vůbec ne. Lakotili a hamonili. Škrtili, škudlili a byli krkouni.
Ani ponocného si nedrželi. Nevadilo jim, že nevěděli, jak v noci čas plyne
. To prý by byl drahý čas, kdyby měl ponocného uživit!Starosta to rád viděl,protože chodil pytlačit do Královské obory. Když nebyl ponocný, nemusil se bát, že někoho v noci potká. Koně koval kovář tak, že jim přendával podkovu z pravé zadní na levou přední, tu zase na levou zadní, a tu pak na pravou přední, až byla kobyla bosa.
Nejlakomější držgrešle ze všech byla Barka, farářova kuchařka, a to bylo každému známo. Nejenom že schraňovala šlupky od buřtů a šila z nich záclony, nejenom že se do zrdcadla nepodívala, aby se neopotřebovalo, ale to byla ona, co tenkrát, když jela do Loun dostavníkem, místo jízdenky chtěla si nechat koleno vrtat, k čemuž nedošlo jen proto, že když kočímu to koleno ukázala, raděj ji nechal jet zadarmo, než aby zneuctil nebozez.
A téhle Barce povídá farář: "Co kdybychom to druhé prase dali..."
"Ani pomyšlení...!"
"Počkejte, Barko! Myslil jsem na učitelovic, mají tolik dětí, a nám jeden čuník stačí."
"Proč maj tolik dětí, to je jejich věc!"
"A co má ten člověk dělat? Z lakoty tu lidé ani děti nemají, a on, aby v té škole měl koho učit, musí být samozásobitel."
"Tak mu dáme vejslužku, když už musíte rozhazovat, velebný pane."
"Říkejte si, co chcete, dva čuníci pro nás dva je moc," chabě trval farář na svém.
Je zajímavé, že přibližně v téže chvíli učitel došel k podobnému závěru: "Já tu mám hladovejch krků jako píšťal u varhan a na faře jsou dva vepři na dva lidi." Načež se zamračil. Čím více se mračil, tím usilovněji přemýšlel. Když se mu tvář vyjasnila, vzal do kapsy kladivo a hřeb a že prý se jde nadýchat trochu večerního kyslíku.
Farář míval psa ovčáka, hlídače, ale Barka ho umořila hladem
. To se teď učitelovi šiklo. Šel k faře od lesa a nebylo psa, aby štěk. Ani prve, ani teď, když se vloudil do chlívka k prasatům. Tomu většímu se zdálo něco pěkného, protože kanilo a občas si zachrochtlo jako piják piva. Menší spalo jako dudek. Když mu učitel přiložil hřeb mezi oči, hnulo ovarem, ale maloučko. Učitel sáh do kapsy pro kladivo a ani se mi nechce popisovat, jak ten hřeb snadno vjel do prasečí hlavy.
Ráno Barka budila faráře větou: "To menší prase je v troubě!"
Povídá rozespalý farář: !A jak se vám tam celé vešlo?"
"Ježíšmarjá, ne že ho peču, ale že je kaput!"
"To jste je asi hladem umořila, osobo!" zívnul farář a obrátil se ke zdi.
Barka seběhla k učitelovům. Jestli by prý pan učitel neodklidil prasátko, pan farář se dává poroučet, lhala, aby se zamezilo panice mezi chovateli. Do rána jim na faře jedno zgrejzlo a lidi jsou zlí a ještě by mohli říct, že na faře zatajili červinku nebo co.
"Ale to víte, Barko, s radostí, pro vás všechno!" Učitel vzal pytel a trakař a šel pro prase, že už ho prý někde zakope.
Toho dne se začalo z učitelovic komína kouřit a kouřit už nepřestalo. Když se Barka ptala učitelovic Toníka u kašny, co tolik topěj, vždyť ještě nemrzne, Toník dělal, že ji neslyší, a Barka si dobře všimla, že má mastnou bradu. Jak jí cestou na faru voda
v putně šplouchala, Barka každý třetí krok se zastavila a usedavě přemýšlela, co to učitelovic, ta chamraď setsakramenská, může kuchtit? Tonda má mastnou bradu přece od něčeho mastného. Že by to prase...dyť přece pošlo, ne? Nebo že by nepošlo? Ten učitel ňák přeochotně chtěl vyhovět...
Žralo ji to.
Sotva se setmělo, Barka šla courem kolem kostela ke škole. Vpředu se svítí, z komína se kouří, Barka větří, čmuchá, přece takhle voní vepřová! Teď ji ovanulo zelí, tohle jsou zase škvarky!
Vzala za kliku. Opatrně proklouzla do chodby. Na konci chodby dveře a nad nimi výklenek s oknem pro větrání. Barka se šourá až ke dveřím a poslouchá. No ovšem, tam se debužíruje, asi už je po všem. Talíře, vidličky a nože cinkají do dětských hlasů a smíchu, co to xakru jedli? Přišoupla bednu, co stála v rohu, dala na ni škopík, co visel na zdi, a souká se nahoru, aby si to všechno okénkem nad dveřmi zkontrolovala. Přišla o chlup pozdě, učitelova už poklidila ze stolu a všechny děti stály v řadě jako čestná rota, od nejstaršího po nejmladší.
Učitel právě uzavíral: "...a pomodlíme se ještě za Barku..."
Barka napjala uši. Přitáhla se výš, stála na škopíku na špičkách jako baletka.
"...aby nebyla tak lakomá,"povídá nejstarší Žofka a po ní Pepa:
"...aby nebyla tak závistivá!"
"...a tak špinavá..." vpadl Tomáš.
"...a tak neučesaná..." mladší Xaver, a ještě mladší Felix:
"...ne tak ošklivácká..."
Bobeš: "...aby nemořila prasátka hladem..."
Růženka: "...a kočičky a..."
Libuše: "...a pejsky..."
"...a aby nežrala žížaly," uzavřel Tonda s mastnou bradou.
Barka byla vztekem bez sebe. Ty žížaly ji dodělaly.
Chtěla zahrozit pěstí, leč zapomněla, že zpola stojí na špičkách na škopíčku na bedně a zpola se přidržuje výklenku. Dřív než mohla vychrlit nadávky, svět se pod ní zbortil, škopíček ucukl, Barce se zvedly nohy ke stropu, vzala bradou o spodek výklenku, jekla a letěla, jako když žebřík podrazíš, ztuha naznak na dlaždice v chodbě.
Našli ji tam s očima v sloup.
Dětem namluvili, že se Barce udělalo mdlo, a poslali je spát. Jenomže Barčino mdlo trvalo dlouho na to, aby to bylo jenom mdlo.
"To vypadá, že je po ní, šeptal ženě učitel.
"Skoč pro faráře."
"Jo, a jak to všechno vysvětlím? Řeknou, že jsme ji zabili, že jsme byli v komlotu kvůli praseti, znáš lidi."
Učitelova ztratila hlavu a navrhovala manželovi, aby emigrovali, nebo aby zapálil dům
, a podobné hlouposti. Učitel ji neposlouchal, vzal pytel po čuníkovi, vecpal do něho Barku, hodil si to všechno přes rameno a šel.
"Kam jdeš, Láďo, Ládíčku, tebe chytnou ,já už tě neuvidím!" učitelová se mu věšela na krk.
"Za chvíli jsem tu," konejšil ji, "nikomu neotvírej!"a spolkla ho tma.
Nevěděl přesně, co s Barkou. Chtěl ji posadit ke kašně, ale Bureš se potácel z hospody, a jen taktak že se nestřetli. Také se zabýval nápadem, že by ji vynes ne zvonici a tam by ji pak našli a řeklo by se, že vybírala holubí vejce, to se o ní vědělo, a že jí zvon vzal do lebky. Už zahýbal ke zvonici, když si vzpomněl na Kubáta.
Kubát pro halíř byl schopnej hnát blechu přes strniště. Noc co noc chodil hlídat do stodoly obilí, aby mu je někdo nevykrad, ale sotva se usadil ve stodole, už ho popad strach, že by ho mohli vykrást v chalupě
, a letěl hlídat domů. Když tak proběhal celou noc, ve dne spal. Říkal, že ušetří, že být ve dne vzhůru se při té drahotě nevyplatí.

Jak se osel Arcilev stal králem lvů...
Jednou si jeden osel usmyslel, že půjde zkusit štěstí.
“Hůř než u mého pána mi nebude,” řekl si, přetrhl ohlávku a byl pryč.

Běžel, běžel, až se dostal daleko v horách na krásnou louku. Trávy tam bylo až po břicho, voda v potůčku byla čistá a studená a pán byl daleko. Osel se měl jako v ráji a ze samé blaženosti začal z plna hrdla hýkat. Oslovo hýkání uslyšel lev a velice se podivil. Něco takového v životě neslyšel. Opatrně se přikladl k louce, aby se podíval na to neznámé zvíře. Uprostřed louky uviděl osla a podivil se ještě víc. Takové velké a ušaté stvoření jaktěživ nepotkal. Kdo to jen může být? Přistoupil k oslovi a povídá zdvořile: “Dobrý den, příteli! Odkudpak jsi k nám zavítal a jak se jmenuješ?”
“Přišel jsem zdaleka a jmenuju se Arcilev,” odpověděl osel.
“Arcilev?” ulekl se lev.
“Tak jest, Arcilev.”
“To tedy znamená, že jsi pán nad všemi lvy?”
“Tak jest, žádné zvíře světa se mi nevyrovná!”
“Když je to tak, veliký Arcilve, dejme se do spolku a budeme nejsilnější mezi zvířaty.”
“Nu budiž,” řekl osel a dal se do spolku se lvem. Běželi na lov. Cestou narazili na řeku. Lev byl na druhé straně jedním skokem. Zato osel vlezl do vody a div se v prudkém proudu neutopil. Taktak, že se nakonec vyškrábal na břeh.
“To je divné,” povídá lev. “Takový silák a nedovede přejít řeku. Copak neumíš plavat?”
“Jakpak bych neuměl,” povídá osel. “Plavu jako ryba!”
“A pročpak jsi tedy byl ve vodě tak dlouho?”
“Copak jsi neviděl, jakou velikánskou rybu jsem chytil ocasem? Taktak, že mě nestáhla ke dnu. Nakonec jsem ji musil pustit, abych se dostal k tobě!”

Lev se znovu podivil, jaký je Arcilev silák a lovec, a běžel dál.
Cestou narazili na vysokou zeď. Lev se vymrštil a jediným skokem byl na druhé straně. Zato osel se škrábal na zeď dobrou půlhodinu, a když se na ni nakonec dostal, nemohl ani dopředu, ani zpátky.

“Tak co tam děláš,” vykřikl lev.
“Copak nevidíš, že se vážím?” odpověděl osel. “Chci vědět, co mám těžší, jestli předek nebo zadek.” A skočil dolů, jen to žuchlo.
“Tak se mi zdá, že jsi mě obelhal a že nejsi takový silák, jak říkáš,” povídá lev, když byl osel dole.
“Cože?! Tak se vsaďme, kdo první porazí zeď!”

Lev se vrhl na zeď tlapami a hlavou, ale jen se zkrvavil, zeď stála dál. Zato když se osel obrátil ke zdi zadkem a začal vyhazovat a bušit do kamenů kopyty, byla zeď za chvilku dole.

“Tak už věříš, že jsem silnější než ty?” povídá osel. “A to ještě není všechno, co umím. Podívej se na tohle bodláčí. Tebe by popíchalo. Ale já jsem tak silný, že je třeba sním.”

A osel se pustil do bodláčí, jako by se nechumelilo. Lev se náramně podivil a povídá: “Vidím, veliký Arcilve, že jsi opravdu silnější a mocnější než já. Buď králem všech lvů.”

Na druhý den svolal lev sněm všech lvů v zemi a na tom sněmu byl osel Arcilev zvolen králem všech zvířat. Od té doby žil osel jako král a byl to král všemi milovaný, protože nikdy nikomu neublížil a nikdy na nikom nežádal daně ani poplatky. Spokojil se s trávou nebo s bodláčím a toho je všude dost. Škoda jen, že i takový dobrý král musil zemřít. Jednoho dne ho lvi našli na louce mrtvého. Uspořádali mu královský pohřeb a dlouho, dlouho pro něho naříkali. Ba ještě dnes, když si vzpomenou na svého dobrého krále, spustí takový řev a ryk, že všechno utíká.

Zrnko prosa
Byl jednou jeden chudý, chudičký chlapec, který po své matce, když mu byla zemřela, zdědil jedno nepatrné zrnko prosa a to bylo celé jeho bohatství. Když nyní neměl Milík ani matku ani otce, pomyslil si, že svět je velký a krásný, mohl by se po něm tedy porozhlédnout. Vzal tedy své prosné zrnko a vydal se na vandr.

Za nějakou chvíli potkal jednoho starého může v širáku a šedivém kabátě, který vypadal přátelsky. „Pozdrav Pán Bůh, dědečku!“ pravil Milík. „Dejž to Pán Bůh, synku! Kampak?“ zeptal se stařec. „Na vandr.“ odvětil hoch. „Nesu si s sebou celý svůj majetek, tohle zrnko prosa. Snad mi ho nikdo neukradne.“ Stařec toho ubohého chlapce politoval a pak mu řekl: „Nestrachuj se, mé dítě. Sice o to zrnko přijdeš, ale tisíckráte tolik ti bude vráceno.“

Večer dorazil Milík do jedné vsi, zaklepal u jednoho sedláka a poprosil o nocleh. Když šel spát, položil prosné zrnko na okno a zeptal se hospodáře: „To je celé moje bohatství, neukradne mi ho nikdo?“ „Spi klidně, můj synu, v mém domě k žádné škodě nepřijdeš.“ Ráno, když do okna zasvítilo sluníčko, prosné zrnko se zalesklo a kohout, který běhal po dvoře a hledal zrníčka obilí, ho uviděl, vletěl na okno a to zrnko prosa sezobnul. Zrovna v té chvíli se Milík probudil a uviděl kohouta na okně, jak právě zrnko spolknul. Tu se jal plakat a naříkat. Sedlák ho utěšoval a řekl: „Ten kohout je tvůj, neboť ti zrnko prosa snědl.“ To byl chlapec rád, vzal kohouta a vandroval dál.

Večer přišel zase do jiné vsi k jednomu sedlákovi, poprosil o nocleh a řekl: „Ten kohout je celé mé bohatství, neukradne mi ho nikdo?“ „Spi klidně, můj synu,“ řekl hospodář: „v mém domě k žádné škodě nepřijdeš.“ Ale brzy ráno se procházel Milíkův kohout po dvoře a hledal obilná zrnka; když několik našel, uviděla to sedlákova svině, popadla kohouta, zakousla ho a zrní snědla sama. Když se ráno chlapec po kohoutovi pídil, tu ho našel mrtvého i jal se plakat a naříkat: „Bože chraň, ta svině mi zakousla mého kohouta!“ Sedlák jej utěšoval a nakonec řekl: „Vezmi si tu svini, chlapče. Je tvoje, neboť ti zakousla kohouta.“ Hospodář svini přivázal za nohu provaz a chlapec s ní putoval dál do světa.

Večer dorazil zase do jiné vsi k jinému sedlákovi a poprosil o nocleh a byl přátelsky přijat. Pak hospodáři řekl: „Ta svině je celé mé bohatství, neukradne mi ji nikdo?“ „Spi klidně, můj synu,“ řekl hospodář: „v mém domě k žádné škodě nepřijdeš.“ Když ale ráno jedna svéhlavá sedlákova kráva uviděla na dvoře cizí svini, vrhnula se na ní a propíchla ji svými ostrými rohy. Milík se brzy probudil, šel na dvůr a tam uviděl to neštěstí; i jal se plakat a naříkat: „Bože chraň, ta kráva mi zapíchla moji svini!“ Sedlák jej utěšoval a nakonec řekl: „Vezmi si tu krávu, chlapče. Je tvoje, neboť ti zapíchla tvoji svini.“ Hospodář přivázal kolem krku krávě provaz a podal ho Milíkovi a ten vandroval celý šťastný dál.

K večeru dorazil na jeden šlechtický dvůr a poprosil o nocleh, který mu tam rádi poskytli. Pak Milík pravil pánovi pokorně: „Ta kráva je celé mé bohatství, neukradne mi ji nikdo?“ „Spi klidně, ubohý hochu,“ řekl pán: „v mém domě k žádné škodě nepřijdeš.“ Když však ráno vedli koně k napajedlu, skákal jeden rozpustilý hřebec po dvoře sem a tam. Sotva uviděl cizí krávu, vyběhnul na ni a ukopal ji k smrti. Když uviděl hoch svoji krávu mrtvou, jal se plakat a naříkat: „Bože chraň, ten hřebec mi ukopal moji krávu!“ Pán jej utěšoval a nakonec řekl: „Vezmi si toho koně, chlapče. Je tvůj, neboť ukopal tvoji krávu. A k hřebci ti dám i tuhle uzdu.“

Tak Milík nasednul na statného koně a jel dál a dál do širého světa, kde vykonal mnoho hrdinských činů, k posledku prý přijel ke Skleněné hoře, tam vysvobodil královskou dceru a stal se králem.

Tak vidíte, jak se vede ubohému chlapci, který má štěstí!

Konec obra Jordána...
Ve vysokých horách, kde slunce zapadá dřív a vychází později než u nás, žili před dávnými a dávnými časy otec s matkou a dvěma synky, Jeníčkem a Toníčkem.

Jeníček a Toníček běhali po stráních za motýly, stavěli na horském potůčku hráze, a když se jím zachtělo, odběhli do lesa na jahody.
Na podzim uzrály na stráních ostružiny. Matka si děti zavolala a podala jim džbán.
"Jeníčku a Toníčku," řekla, "natrhejte mi ostružiny, upeču vám koláč. Ale nechoďte daleko, ať nezabloudíte a přijdete včas na večeři."
Jeníček a Toníček slíbili, že dají na sebe pozor, a rozběhli se na stráň. Trhali na stráni i na kraji lesa, a čím hlouběji se pouštěli do lesa, tím sladší se jim ostružiny zdály. Když byl džbánek po okraj plný, chtěli se vrátit. Ohlíželi se po pěšině, která je sem dovedla, a nemohli ji najít. Překročili při trhání ostružin bludný kořen, a kdo bludný kořen překročí, ten tak brzy cestu domů nenajde.
I chodili Jeníček s Toníčkem po lese a slunce se kutálelo po obloze stále víc k západu a chystalo se ulehnout za velikou horu.
"Já mám hlad," zaplakal Jeníček.
"Neplač," utěšoval ho Toníček, "podívej se před sebe. Mezi stromy se modrá obloha. Za chviličku vyjdeme z lesa ven."
Za chvilku se opravdu dostali z lesa, ale byli v docela cizí krajině, na neznámé louce a v neznámém údolí. Mezi balvany vedla široká cesta, rozdupaná, jako by po ní každý den někdo vyháněl obrovské stádo.
"Půjdeme po cestě a jistě přijdeme na salaš," řekl Toníček, vzal Jeníčka za ruku a pustil se dolů do údolí.
Nedošli ještě na konec cesty a uviděli, jak za skálou stoupá k nebi kouř. Povídali si: "Kde se kouří z komína, bude i chalupa a lidé, kteří nám ukáží, kudy domů do naší vesnice."
Na konci cesty však nestála chalupa ani salaš. Kouř stoupal z jeskyně a v jeskyni vařila divoká lesní žena Fangga večeři. Černé vlasy jí vlály kolem hlavy a do ohně přikládala celé stromky. Jakmile děti spatřila, zahučela:
"Co tu hledáte, lidská koťata?"
Děti se jí polekaly. Statečnější Toníček odpověděl:
"Šli jsme na ostružiny a nemůžeme najít cestu zpátky. Uviděli jsme kouř a myslili jsme, že tu bydlí někdo, kdo nám dá jíst a poradí nám."
Fangga se dala do smíchu, až poskočily kameny kolem jeskyně:
"To víte, že vám něco dám, o hladu vás nenechám. Ale teď si rychle vlezte pod pec, za dříví. Každou chvíli se vrátí obr Jordán, a jestli vás uvidí, spolkne vás."
Chlapci se nedali pobízet. Zalezli za dříví, sotva dýchali. Jen se schovali, už se venku ozvaly kroky jako hřmění a hřmění šlo blíž a blíž, až se zastavilo v jeskyni. Obr Jordán byl tu. Rozhlížel se, otáčel, čichal tady, čichal tam, nakonec zakoulel očima a zahromoval:
"Čichám, čichám člověčinu."
"Čicháš, čicháš kočičinu," odpověděla mu Fangga.
Obr se rozzlobil a zafuněl tak hrozně, že se všechno, jeskyně, hory i lesy, otřásalo, a chlapci za dřívím strachy málem vykřikli. Myslili si: Teď se jeskyně zřítí, spas se, kdo můžeš. Vyskočili ven a chtěli utéci. Obr Jordán roztáhl veliké ruce a chytil je. Vyhuboval ženě, že mu zapírala, vstrčil děti vedle do komory, zamkl za nimi a klíč si vsunul do kapsy.
Chtěl ještě hubovat dál, ale zaslechl v horách zvonek. Zatoulala se mu koza. Nechal hubování a běžel ji hladat.
Chlapci v komoře se dali do pláče, naříkali a prosili, aby jim Fangga pomohla. Fangga byla lesní žena, ale měla dobré srdce.
"Nekňourejte mi tu, koťata," řekla, "nemám sice klíč, ale pomohu vám."
Opřela se do dveří, dveře zapraskaly a povolily.
Děti byly na svobodě.
"Utíkejte až k velkému kameni a potom nalevo." křikla za nimi.
Chlapci poděkovali, ani se nezastavili.
Jak dlouho asi byli pryč? Čtvrt hodiny, půl hodiny - a obr rudý zlostí se vracel. Koza se mu v horách ztratila a nechytil ji.
"Ještě že mám v komoře děti," zabručel a dupal po jeskyni. Co to? Dveře komory vyvrácené a děti nikde. Obr Jordán popadl hůl a zavolal na Fanggu:
"Těš se, až se vrátím!"
Pak se rozběhl dlouhými kroky za dětmi. Dohnal je u široké rozvodněné bystřiny. Šly po druhém břehu a mezi obrem a dětmi šuměla prudká voda. Obr se zastavil a volal na děti, jak dovedl nejmírněji, aby je nepolekal:
"Děťátka, chlapečkové roztomilí, jakpak jste se dostali přes vodičku?"
Chlapci mu odpověděli:
"Jen jdi, Jordáne, proti vodě, tam je lávka."
Obr Jordán si pospíšil, popoběhl proti vodě, našel lávku, a jak na ni vkročil, lávka pod ním praskla a obr spadl do vody. Voda byla studená, rozbouřená a bylo jí hodně, že i obrovi dalo práci, aby se vyškrábal na břeh. Chlapci zatím uběhli velký kus cesty.
Sotva obr vylezl z vody, jen se otřepal a zas uhání za dětmi. Dohnal je, ale mezi ním a dětmi se prostírala dlouhá trnitá houština. Obr se začal mírně a mile vyptávat, aby děti nepolekal:
"Děťátka, chlapečkové roztomilí, jakpak jste se dostali na druhou stranu křovíčka?"
Chlapci odpověděli:
"Jen jdi, Jordáne, kousek zpátky, tam je v křoví díra."
Jordán se vrátí, díru najít nemůže. Podívejme, a přece tady je, taková maličká, zrovna jako pro děti. Obr prostrčí dírou hlavu, tělo nechce projít. Jordán to zkouší dopředu, dozadu a nejednou rup - křoví povolí a obr se vyvalí na druhou stranu ven, celý poškrábaný a bez kabátu. Chlapci zatím uběhli velký kus cesty.
"Jen se netěšte, ještě jste mi neutekli," bručí obr a běží za nimi. Dožene je, jak by je nedohnal, když má dlouhé nohy. Ale zase je tu potíž. Mezi obrem a dětmi leží jezero. Obr Jordán se rozhlíží, plavat neumí, kdyby aspoň uviděl loďku! I začne se mírně a mile vyptávat dětí:
"Děťátka, chlapečkové roztomilí, jakpak jste se dostali na druhou stranu?"
A chlapci odpovídají:
"Uvázali jsme si, obře Jordáne, veliký kámen na krk a kámen nás přenesl na druhou stranu."

Jak to obr uslyšel, popadl největší kámen, který ležel nablízku, uvázal si jej na krk a skočil do vody, aby ho kámen přenesl. Jak do vody skočil, voda se nad ním zavřela a kámen ho stáhl na dno.
A chlapci? Rozběhli se a nezastavili se až doma.

Jasné slunce zlé skutky vyjevuje
Byl jednou jeden krejčovský tovaryš, který putoval světem, ale nedařilo se mu, neboť nemohl najít žádnou práci a byl zcela bez peněz. Jednoho dne potkal starého žida a řekl si, že ten má jistě hodně peněz; při té představě opustil jeho srdce Bůh a on se na žida vrhnul s tím, aby mu dal peníze, jinak ho zabije. Ten chudák se polekal a prosil o život, nemá nic než osm haléřů, ale krejčík mu nevěřil a hrubou silou ho ubil k smrti. Před tím než stařec vypustil duši, chasníka varoval, že jasné slunce tento zlý skutek jednou vyjeví.

Krejčík prohledal věci mrtvého a zjistil, že stařec mluvil pravdu, nenašel nic než těch osm haléřů. Mrtvolu zatáhl do křoví a šel dál svou cestou tím širým světem, až zanedlouho přišel do města, kde našel u mistra svého oboru nejen práci, ale dokonce se oženil s jeho krásnou dcerou a žil jsi ve spokojeném manželství. Měli už dvě krásné děti, když starý mistr i jeho žena umřeli, takže cela živnost přešla na mladé a jejich život byl šťastný a spokojený.

Jednoho dne seděl krejčovský mistr u stolu před oknem a jeho žena mu připravila kávu. Když trochu ulil na podšálek a chtěl to vypíti, tu venku zasvítilo slunce a sluneční odraz na protější stěně vytvořil světelný kroužek. Mistr se na něj posměšně zadíval a řekl: „Ba, ba, rád bys na světlo něco vynesl, ale nemůžeš vid?“ A jeho žena se vyptávala, co to říkal, ale on se bránil, že o tom nemůže mluvit. Ale žena prosila a nedala mu pokoje, dokud jí nevypověděl, jak kdysi zabil starého žida a ten ho před smrtí varoval, že jeho zlý skutek jednou vyjeví slunce. Potom ženu zapřísahal, aby o tom mlčela, což mu slíbila, ale jen usedl do dílny k práci, běžela za kmotrou a vše jí pod slibem mlčení vypověděla.

Takže uběhly sotva tři dny a to hrůzné tajemství vědělo celé město a krejčovský mistr byl předveden před hrdelní soud a odsouzen k smrti.

Nakonec přece jen jasné slunce zlý skutek vyjevilo.

Jak dva lhali, až se prášilo
Byl jednou jeden sedlák a ten měl věru podařeného syna. Ten vám lhal, jen otevřel hubu, až z toho bylo otci stydno, a tak mu jednoho dne do ruky strčil pár krejcarů a poslal ho do světa. Chasníkovi to přišlo jako na zavolanou a spokojeně si vandroval, až přišel k nějakému mlýnu, kde uviděl krajánka, jak tam jen tak stojí a kouká do náhonu. Šel k němu a zeptal se: „Hele, neplul tady kolem mlýnský kámen?“ „Baže, jo.“ odvětil krajánek: „Hned jsem popadl sekeru a chtěl ho přitáhnout, ale bylo to všechno nadarmo, uplaval mi pryč i s tou sekerou.“ „Poslouchej, kamaráde, my se k sobě hodíme!“ řekl chasník krajánkovi: „Víš, co? Pojď se mnou, budeme hledat službu společně.“ Domluveno, uděláno!

Tak vandrovali světem spolu, až dorazili do velkého města, kde si našli službu u jednoho velkého pána. Jeden z nich posluhoval pánovi, ten druhý byl k ruce paní. Jednoho dne šel pán se svým sluhou ven, ukázal na městskou věž a řekl: „Už si někdy viděl tak vysokou věž?“ „Baže! U nás doma stojí ještě větší! Ten kohout na střeše dosahuje až k nebi a zobá hvězdy.“ „Ty lžeš!“ „Tak se zeptejte mého kamaráda a uvidíte!“ Když přišli domů, pán se hned toho druhého ptal a ten mu zcela vážně řekl: „Ano, je to tak a ne jinak! Ale to není nic proti věži, která stojí u nás doma! Můj pradědeček na to vsadil i hlavu, že je tak a tak vysoká, o tom si nechte vyprávět. Aby to dokázal, hodil z věže úplně novou sekeru, a když dopadla na zem, byla celá zrezivělá a topůrko zvetšelé.“

Jindy paní upekla obrovský koláč a ptala se svého sluhy: „Jestlipak tvoje matka někdy upekla velký koláč?“ „Baže! Ještě daleko větší, jednou moje matka upekla tak velký koláč, že se museli sběhnout všichni chlapi se sousedství, aby ho zvednuli.“ „Ty lžeš!“ řekla paní. „Tak se zeptejte mého kamaráda a uvidíte!“ Ten zrovna vešel do kuchyně, tak se ho paní hned ptala a on s vážnou tváří odvětil: „Ano, je to tak a ne jinak! Ale není to nic proti koláči, který jednou upekla moje matka. Jenom tím, co odkrojili od kraje, by jeden vykrmil dvanáct stád prasat!“

Za nějaký čas šla paní do zahrady a sluhu vzala s sebou. „Už jsi někdy viděl tak vysokou kampešku?“ „Baže! Ještě daleko větší. To moje matka má zahradu, která je jednou tak velká jak ta vaše, a v ní rostla kampeška, ta vám byla tak vysoká a široká, že celou zahradu zakrývala a její listy visely přes plot.“ „Ty lžeš!“ „Tak se zeptejte mého kamaráda a uvidíte!“ Když se vrátili na nádvoří, stál tam pánův sluha a paní se ho hned zeptala. „Ano, je to tak a ne jinak.“ řekl tento s vážnou tváří: „A to není nic proti kampešce, co stála v zahradě mé matky! To vám byla kampeška! Byla tak vysoká, že si jeden stěží umí představit. Jen si to poslechněte! Jednou přišel houf cikánů, ti se na kampešce usadili se ženami i dětmi, každá rodina na jednu stranu. A byli od sebe tak daleko, že jeden druhého neslyšeli, když kovali podkovy nebo se hádali se ženami.“

Tak to už bylo na pána i paní příliš, a tak oba ty chasníky poslali pryč se slovy: „Koukejte se vy dva, vy nepotřebujete pracovat, vy se tím světem můžete prolhat!“