O dvou malých bublinkách
Stalo se to uprostřed hlubin Korálového moře, na samém jeho dně, ve světě ticha a modravého přísvitu, kam jen zřídka kdy proniknou stříbrné paprsky Měsíce...
Právě v tu noc, kdy Měsíc byl kulatý jako meloun, zrodily se, ve skalní úžlabině na kraji mocného útesu, dvě malé bublinky. Seděly těsně přimknuty v nedozírné hlubině mořského dna a v údivu ze svého zrození ani nedutaly... Snad jenom tušily své bytí...První procitlá bublinka se nepatrně pohnula a spatřila druhou, jak k ní těsně, těsně přimknutá se právě probouzí. "Jsem bublinka, kdo jsi ty"? Druhá se zachvěla a odvětila :" Já jsem bublinka! Jak můžeš ty být bublinka, když bublinka jsem já!"
"Nevím, ale už je tomu tak. Já jsem opravdová bublinka a ty, jsi jistě nějaká jiná než-li já, jelikož já jsem dozajista ta pravá bublinka" prohlásila první a zavrtěla se na skále tak silně, až odstrčila tu druhou od sebe na prst daleko. Již nebyly tak těsně spjaty a jak se stále hádaly, čím dál tím víc se sobě vzdalovaly.
Z blízkého kamene je sledoval malý ráček poustevníček, vlekoucí svoji ulitu, svůj dům i úkryt a vedle něho, jeho největší přítel - nádherná sasanka s vlajícími květy svých překrásných chapadélek. Byli velice udivení, jak se mohou dva ranečky vzduchu tak hádat a rozčilovat, kdo z nich je ten pravý .
Mezi tím se hašteřivé bublinky odstrkávaly od sebe, až na samý okraj skalního útesu, až ke kameni, kde přihlíželi ráček se sasankou. "Tohle je moje, " řekla první bublinka a ze skály přilnula k ráčkově ulitě. Zavrtěla se pýchou a celá se při tom trošku nafoukla. "A tohle, je zas moje!" Odsekla druhá a přimknutá mezi chapadélka sasanky, se také trochu nafoukla. "Jací divní tvorové...?!" Pomysleli si ráček se sasankou. "Nu což, nebudeme jako oni, pomysleli si. "Nasedni na moji ulitu, na můj domeček sasanko ", pravil ráček. "Mohu cestovat po celém dně moře, mohu tě vozit, uvidíš nové kraje a světy a bude nám spolu dobře !" "Děkuji ti, poustevníčku! Já tě mohu zas chránit svými chapadélky a žahadly před tvými nepřáteli a dravými rybami!" A oba se přitiskli k sobě, jak nejlépe jen mohli. Bublinky je však neslyšely ani je nevnímaly, jak byly ponořeny ve své hádky.
A tak se vypravil ráček se sasankou na své ulitě na cestu modravým světem ticha, po dně korálového moře. Bublinky se vezly každá jinde. Ta na ráčkově ulitě stále vykřikovala: "To je moje, to je můj ráček! Já jsem jistě ta pravá bublinka!" "Né, né, " překřikovala ji ta druhá, "Bublinka jsem jistě jen já a né ty, vždyt ty nemáš tak krásnou sasanku jako já!" Jejich hádky nebraly konce. Sasanka s ráčkem poustevníčkem si jich nevšímali. Těsně k sobě přimknuti putovali po dně moře a žasli nad nádherou nových krajů, a z poznání nového spolužití. Tak jim plynul čas a byli štastni. Ne však bublinky. Neustálými hádkami se nafukovaly a byly stále větší, sobecké a vlastně neštastné. Jednoho dne se rozzuřila bouře a ani na dně nebylo klidu. Nevrlá, hladová chobotnice, probuzena pohyby vln, vysoukala obrovské tělo ze své skrýše a vydala se na lov. Pátrala v písku, kde by co sežrala. Všichni mořští tvorové prchli do svých úkrytů. Jen ráček se svojí družkou sasankou se příliš nestarali o úkryt. Byli štastni a nevnímali nebezpečí. Chobotnice by se jich snad ani nevšimla, byli tak nenápadní. Jen jako mořská květinka na kaménku. Přilákalo ji však něco jiného! Dvě nadouvající se bublinky, ak poskakují a rámusí v hádce o své majetky. Zaměřila své veliké, ošlivé oko na ty dvě a náhle poznala svůj omyl. Ráček ...a sasanka! Jaká pochoutka! Vrhla se střemhlav na ně, slizkými chapadly omotala poustevníčka i jeho družku, vypoulila oči, rozevřela mohutný zobák k útoku a vypustila temný oblak své zloby. Marně ji štípal ráček nepatrnými klepítky, marně jí žahala sasanka svými žahadly. Chobotnice dokonala své dílo zkázy. Pozřela je a odplula rozbouřeným mořem v nedohledno...Zanedlouho bouře utichla. Moře se zklidnilo a ztemnělo smutkem. Zahynula hrdá sasanka i statečný poustevníček... Po boji zbyly jen dvě bublinky. Vznášely se v utichlém moři a lehounce a pomalu stoupaly někam vzhůru. Uleklé a udivené byly. Ustaly jejich vády a hádky..."Kde to jsme?" řekla první, když se vzpamatovala z úleku."Co se to s námi děje"? ptala se druhá."Kde máme své domovy a majetky"? povídá první. "Ano, kde jsou ? A proč se vznášíme? Kde je pevný bod? Zdalipak jsem bublinka"? Ptá se první "Ano! Jsem-li já vůbec bublinka"...? Pochybuje druhá..."Nevím, či snad nevíme"...?Jak zvolna stoupaly plny obav, pomalu jen pomalu se znovu přibližovaly k sobě. Jejich
údiv neznal mezí . "O, my jsme asi bublinky..." Žasly a radovaly se . "Už tě poznávám" ! Pravila první . "I já tebe"! "Jsme bublinky"! Jásaly.."jsme bublinky"...A stále se více přibližovaly . Jejich radost a štěstí rostlo. "Stoupáme, ano my stoupáme", už zpívaly... Jedna druhé se stále více přibližovaly, až náhle se jejich zpěv proměnil v nevýslovně líbezný, jiskřivý akord radosti, štěstí, lásky a prozářil celý oceán...

"Já jsem".....! Vykřikl vzduch v právě splynuté bublině . ..."Já jsem"....! A pocítil smutek.

Smutek z omylu, kdy ne - byl. Smutek z omylu, kdy způsoboval bolest a smrt. Smutek a bolest z omylu, že byl ne - já. Smutek jen zvolna slábl... A slábl jen vědomím, že spěje někam vzhůru. Čím víc stoupal, tím méně strádal a tak narůstal vědomím - Jsem a rozpouštěl svůj smutek.

Až náhle si vzpomněl na svůj zrod... zrod svých dvou bublinek... V tom okamžiku dosáhl hladiny moře...a....stal...se....sám....sebou

Liška a čáp../pohádka na přání/
Spřátelila se liška s čápem a rozhodla se, že ho pozve na oběd. Přemýšlela, co hostovi nabídne, a pak na ptáka vymyslela lest. Připravila dobrou polévku a nalila ji do dvou mělkých talířů.

"Ber si, pane Čápe! Jsem si jistá, že ti bude chutnat! Je to žabí polévka s nasekanou petrželkou. Ochutnej, jaká je výborná." "Velice sěkuji," řekl čáp, když přivoněl k polévce. Ale rychle si všiml, jaký trik na něj liška nachystala. Ať to zkoušel, jak chtěl, z mělkého talíře se polévky nenapil. Liška se chichotala a pobízela ho: "Jen jez! Chutná ti?" Aby nevypadal jako hlupák, musel čáp zalhat. S lhostejným výrazem řekl: "Tolik mě bolí hlava, že jsem ztratil chuť k jídlu." Liška nespokojeně odpověděla: "To je ale škoda! Taková dobrá polévka! To je mi líto! Snad tedy příště..." Čáp odpověděl: "Ano, jistě. Příště pozvu na oběd já tebe."

Hned druhý den našla liška na dveřích připevněné milé pozvání. Byla to čápova pozvánka na oběd. "Není to od něho hezké?" řekla si liška. "Ani se na mě pro ten malý podvod nezlobí. To je ale kavalír!"

Čápův domek byl daleko prostší než liščin, a tak se jí čáp omlouval: "Bydlím daleko skromněji, než ty," řekl, "ale uvařil jsem opravdovou pochoutku. Sladkovodní raky s bílým vínem na jalovci." Liška se olízla při představě takové dobroty a zhluboka vzdychla, když jí čáp podal džbán. Ale ať dělala, co dělala, nemohla ochutnat ani sousto, protože do úzkého hrdla džbánu nedostala čumák. Čáp zatím dlouhým zobákem snědl svůj oběd. "Ochutnej! Jen ochutnej!" pobízel ji. Ale nešťastná liška, zmatená a oklamaná, si nedokázala vymyslet žádnou výmluvu, proč nejí.

A kyž se té noci hladová převalovala a vrtěla v posteli a myslela na oběd, o který přišla, řekla si s povzdechem: "Měla jsem to čekat!"

Perníková chaloupka...
V malé chaloupce u velikého lesa žil chudý drvoštěp se ženou a s dvěma dětmi, které se jmenovali Jeníček a Mařenka. Otec chodíval do lesa dobívat pařezy a v létě když bylo hezky brával děti sebou. Jeníček a Mařenka v lese sbírali jahody a vždycky jich mamince přinesli plný džbánek.

Jednou měl otec práci daleko v lese a nechtěl, aby s ním děti šli, protože by je bolely nohy. Ale Jeníček s Mařenkou slibovali, že je nohy nebudou bolet a prosili a prosili, až je tatínek přece jen sebou vzal. Šli dlouho a dlouho po lesních pěšinkách, až přišli na paseku. Otec napomenul děti, aby daleko nechodili, že by mohli zabloudit a dal se do práce. Jeníček s Mařenkou šli na jahody. Nebáli se, že zabloudí, protože stále slyšeli tatínkovu sekeru, jak buší do pařezu. Když nasbírali plný džbánek a snědli chléb, který jim maminka dala na cestu, sedli si pod veliký strom, aby si odpočinuli. Přece jen je po cestě bolely nohy. Ale za chvíli jim únava zavřela oči a Jeníček s Mařenkou tvrdě usnuli.

Když se probudili, už se v lese stmívalo. Děti se lekli a honem za tatínkem. Volali, křičeli: "Táto, tatínku, táto, táto!" Ale tatínek se neozýval. Jen kukačka si někde v lesní houštině povídala a sýček zahoukal. Tma houstla a Jeníček s Mařenkou marně hledali cestičku k domovu. Zabloudili. Byli sami v lese a noc už nastávala. Šli houštinami a báli se a když už nevěděli kudy kam, řekla Mařenka celá nešťastná Jeníčkovi: "Jeníčku, vylez na strom jak nejvýše můžeš a podívej se na všechny strany, snad někde zahlédneš světélko z naší chaloupky. Nebojíš se?" "Nebojím, Mařenko, jen počkej, hned budu na hoře." Jeníček vylezl na strom, dlouho se rozhlížel a najednou zahlédl v dálce malinké světélko. Rychle slezl ze stromu a pověděl Mařence, co viděl. A hned se dali tím směrem. V tu chvíli se taky protrhly mraky, ukázal se měsíček a posvítil jim na cestu.

Přišli k veliké louce, na které stála pěkná chaloupka. Došli až k chaloupce a podivili se. Byla celá z perníku. Chvíli se na ní dívali a potom si Jeníček z chaloupky ulomil. Ách, to byl sladký perníček. Mařenka si ulomila také kousek, v tom se ale otevřela dvířka a z chaloupky vyšla ošklivá babice. Děti se ulekli a než se vzpamatovali, už je babice pevně držela za ruce a skuhrala: "Chutnal dětičkám perníček, chutnal. Jen se nebojte, u mě se budete mít dobře. Móc dobře." A zavřela je oba do chlívka. Ach, jak jim bylo smutno. Babice měla radost, že je chytila a jen se smála. Ráno vytáhla Mařenku z chlívku, ale Jeníčka tam nechala. Mařenka jí musela pomáhat a babice vařila dobrá jídla a krmila Jeníčka, aby brzo stloustl. Byla to zlá čarodějnice a chtěla děti sníst. Stále si pomlaskávala a denně zkoušela, jak Jeníček tloustne. "Ukaž, Jeníčku, prstíček. Ukaž, podívám se." Chtěla zkusit, zda už je Jeníček dost tlustý. Ale Jeníček byl chytrý a nastrčil bábě vždy jen kousek dřívka. Babice nic nepoznala, řízla nožem do dřívka a bručela, že Jeníček je pořád hubený.

Ale jednoho dne ráno nakázala Mařence, aby nanosila hodně dříví, že dnes upeče pečeni. Potom zatopila v peci, připravila si velikou lopatu a když byla pec rozpálená řekla: "Teď si přineseme pečínku." A šla do chlívka a přivedla Jeníčka. Bylo zle. A babice už drží lopatu, otevírá pec, šklebí se na Jeníčka a říká mu: "Pojď, děťátko, sedni si hezky na lopatu a podívej se do pece, zda už je dost teplá. Upeču vám koláče." Ale Jeníček si sedal schválně jen na kraj lopaty a hned zase spadl. Čarodějnice se zlobila a hubovala. A tu Mařenka dostala dobrý nápad a řekla: "Tak nám, babičko, ukažte, jak se sedí na lopatě." "Ukážu, děťátka, ukážu, jen hezky podržte lopatu." Děti přiskočili, podrželi lopatu, babice si na ni pěkně sedla a Jeníček s Mařenkou "šups", strčili čarodějnici do pece a zavřeli dvířka. Tak. To bylo křiku. Babice lomcovala dvířky u pece, až se celá chaloupka třásla. Ale o to se děti už nestarali. Vyběhli z perníkové chaloupky a pryč do lesa. Utíkaj po první pěšince, kterou uviděli a ani se neohlédli. A byla to naštěstí zrovna ta pěšinka, která vedla až k nim domů.

Jeníček a Mařenka přiběhli do chalupy celý udýchaní. Tatínek s maminkou tam smutně seděli a plakali a najednou děti tady. To bylo radosti. A perníková chaloupka i se zlou čarodějnicí zmizela někde v lese a už o ní nikdy nikdo neslyšel.

Malá mořská víla...
Na samém mořském dně, tam, kam by žádná kotva nedosáhla a lidské oko nedohlédlo, leží podmořské království. Pestrobarevné ryby rejdí mezi větvemi podmořských keřů a rostlin, pohupujících se lehounce ve vlnách. Před mnoha a mnoha lety, na nejhlubším místě v moři stál zámek mořského krále, ve kterém bylo sto jantarových sálů s perlovými podlahami a korálovými okny. Bydlel v něm král moře spolu se svými šesti dcerami. Jedna byla krásnější než druhá, ale přece jenom ta nejmladší princezna byla ze všech nejkrásnější. Oči měla modré jako rozbouřené vlny, pleť jasnou a jemnou jako nejjemnější písek a stejně jako její sestřičky měla místo nohou rybí ploutev.

Nad zámkem se pohupovaly modré vlny a voda byla tak průzračná, že za bezvětří bylo vidět zapadávající slunce, které vypadalo jako velká purpurová květina. Nejmladší princezna se každý večer dívala vzhůru, aby spatřila trochu toho zářícího purpuru. Celé hodiny přemýšlela o tom druhém světě, tam nahoře. Znala ho jenom z povídání své babičky, která ji vyprávěla pověsti o ztracených námořnících a ztroskotaných lodích. Malá mořská víla by dala všechno za to, aby mohla tento svět spatřit na vlastní oči. Chtěla alespoň jednou ucítit na tvářích teplé sluneční paprsky a vůni květin.

Babička: Holčičko moje, jakmile ti bude patnáct let, budeš se smět vynořit z moře. Budeš se moci vyhřívat na sluníčku na skalních útesech a dívat se na veliké lodi, které tudy proplouvají. Nyní musíš ještě nějakou dobu vyčkat.

Konečně nastal den patnáctých narozenin malé mořské víly. Babička jí zapletla do vlasů šňůru perel a na hlavu jí dala liliový věnec. Byla to nejšťastnější chvíle v životě mladé víly. Plula rychle vzhůru až se vynořila nad vodou. Dívala se přímo do zapadajícího slunce, jehož paprsky ji něžně hladily po tváři. Slunce jí teď připadalo ještě krásnější než to, které si představovala. Třpytilo se všemi odstíny červené barvy a oblaka kolem něho vypadala jako nadýchaná peřina.

Najednou malá mořská víla spatřila plachetnici s bílými plachtami s vysokými stožáry tyčícími se až do oblak. Na lodi zněla hudba, která byla po setmění ještě hlučnější a světla se rozzářila tisícem barev. Mořská princezna připlavala až k oknu kajuty a ze zvědavosti nahlédla dovnitř. Uviděla mnoho krásně oblečených žen i mužů, největší dojem však na ni udělal mladý princ s černými vlasy jako uhel. Právě dnes měl šestnácté narozeniny, na jejichž počest se konala ta velká oslava. Těsně před půlnocí všichni hosté vystoupili na palubu a stovky raket se vznesly do vzduchu, na několik sekund zazářil nádherný ohňostroj. Malé mořské víle se zdálo, jako by všechny hvězdy padaly dolů.

Náhle se zvedl vítr, nebe se zatáhlo černými mraky a začalo hustě pršet. Rozpoutala se strašlivá bouře. Velká loď se hrůzostrašně houpala a obrovské vlny se valily přes palubu. Blýskalo se a hřmělo – vypadalo to, že se rozzlobil sám Poseidon – bůh moře. Najednou se stěžeň rozlomil a spadl dolů. Loď se převrátila na bok a voda začala vnikat do jejích útrob až se potopila. Uprostřed blesků a bílých balvanů obrovských vln bylo slyšet vyděšené výkřiky tonoucích lidí. I víla, kterou těžko mohla taková bouře vylekat, přece jenom začala mít strach. Myslela jenom na to, jak zachránit krásného prince. Hledala ho mezi trámy a břevny plujícími po moři, ponořovala se hluboko, až se konečně dostala k mladému princi. Jeho bezvládné tělo se zmítalo ve vysokých vlnách. Chytila ho za ramena, držela mu hlavu nad vodou a s velkou námahou plula k pevnině. Na břehu ho položila na bílý písek a něžně ho hladila. K ránu, když vycházelo slunce, princ otevřel oči, tváře mu zrůžověly a rty se pohnuly.

Když mořská víla uviděla přicházet skupinku mladých lidí, polekala se a ukryla se za vysokými kameny. Jedna mladá dívka přišla k princi, který se právě probudil. Usmál se na ni, neboť si myslel, že to byla právě ona, která jej zachránila. Zarmoucená víla se ponořila do vody a vrátila se do podmořského zámku ke svému otci.

Nemohla spát ani jíst. Byla čím dál tím více smutná a zamlklá. Neustále myslela na prince. Často, když slunce zapadalo vyplouvala nahoru, a dívala se na pláž, kde naposledy uviděla prince, ale nikdy ho tam již nespatřila. Zarmoucená a nešťastná si už nevěděla rady, a proto se svěřila svým sestrám.

Jedna ze sester: Nebuď smutná. Hned svého prince uvidíš. Vezměme se sestry za ruce a stoupejme mořem vzhůru až ke slunci.

A tak i učinily. Když se vynořily z vody, uviděly nádherný palác s pozlacenými věžemi a velkými mramorovými schody, sahajícími až do moře. Nyní už věděla, kde princ bydlí. Každý večer spanilá mořská víla sedávala na schodech paláce a dívala se, jak pohasínají světla v princových komnatách.

Den ode dne se jí lidský svět stával bližším. Přála si ho poznat, protože jí připadal zajímavější než její podmořský svět, i když je krásný, přece jenom tam chybí vůně květin, sluneční paprsky a hlavně černovlasý princ. Malá mořská víla záviděla lidem, že mají nesmrtelnou duši. Mořské panny žijí přes tři sta let, a potom se promění v mořskou pěnu.

Malá mořská víla: Proč i my nemáme nesmrtelné duše? Nechci, aby se ze mně stala jenom pěna na mořské hladině. Já bych dala všechno za to, abych mohla jít po smrti do nebe. Není možné pro to něco udělat?

Babička: Bohužel ne. Ledaže by tě nějaký člověk miloval tak, jako nic jiného na světě. Dal by ti kousek své duše a dostala by ses do světa nesmrtelných.

Druhého dne ráno, když všichni ještě spali, malá mořská víla potají opustila zámek a zamířila k čarodějnici, o které věděla z vyprávění rybářů. Čarodějnice bydlela na vzdálené pláži, byla stará ošklivá, ale znala hodně zaklínadel, které měli velikou moc.

Čarodějnice: Ty se chceš zbavit své ploutve a mít dvě nohy jako lidé? Mohu to učinit, budeš pro všechny lidi tím nejkrásnějším stvořením, jaké kdy viděli. Stejně jako dosud budeš chodit lehounce, ale při každém kroku ucítíš velkou bolest jako bys chodila po rozbitém skle. Pamatuj si také, že už nikdy nemůžeš být mořskou pannou, a již nikdy nespatříš otce ani sestry.

Malá mořská víla: Ano, ano to bych si přála.

Čarodějnice jí dala čarovný nápoj, a sotva vypila jenom pár doušků, ucítila hroznou bolest a upadla na zem. Dalšího dne, jakmile slunce zazářilo nad mořem, se malá mořská víla probudila a uviděla nad sebou stojícího prince. Ten ji uchopil za ruku a zavedl ji do svého zámku. Tam ji nechal obléci do hedvábných šatů. Od té doby ho ani na krok neopustila, jenom pro něj tancovala úchvatně se vznášejíc na špičkách nohou. Pokaždé, když se její noha dotkla země, cítila palčivou bolest. Ale nestěžovala si, neustále se usmívala. Jednoho dne jí mladý princ smutně řekl:

Princ: Ty jsi má nejdražší. Podobáš se mladé dívce, která mne držela v objetí poté, co ztroskotala moje loď a potopila se. Zachránila mi život. Jenom jí bych mohl mít opravu rád. Hledal jsem ji všude, ale sotva ji kdy opět najdu.

Najednou se proslechlo, že mladý princ si má vzít krásnou princeznu ze sousedního království. I když pořád myslel na děvče, které mu zachránilo život, odjel, protože si to přáli jeho rodiče. Jaké bylo však jeho překvapení, když uviděl princeznu, kterou si měl vzít. Před ním stála dívka, která mu před rokem zachránila život, když ležel na pobřeží.

Princ: Nevěřím vlastním očím, splnil se můj sen. Našel jsem tě moje nejmilejší. Chtěl bych tě požádat o ruku ještě dnes, abych tě už znovu neztratil.

Princ byl nejšťastnějším člověkem na světě, když držel v náručí svou nevěstu. Zapomněl na mořskou pannu, která s očima plnýma slz, myslela jenom na svou smrt. Další den se konala velká svatba. Malá mořská víla se proměnila v mořskou pěnu, která jemně omývala schody zámku, na kterých kdysi sedávala a vyhlížela světlo v princových komnatách.

Chytrý Martin
Byl jednou jeden chudý nádeník a ten měl tři syny, kteří se učili řemeslu. Ten nejstarší měl být tkalcem, prostřední krejčím a ten nejmladší, kterému mu všichni říkali Chytrý Martin, protože když pánbů rozdával rozum, doběhnul si tenhle hoch nejmíň dvakrát, ten měl být ševcem. Když synkům skončila učednická léta, poslal je otec na zkušenou do světa. Protože byl ale velmi chudý, nemohl jim s sebou dát nic jiného než staré kožené pouzdro, ve kterém byla vidlička, nůž a lžíce. Ale bratři byli spokojeni i s tím málem a táhli do širého světa s veselou. Prvního dne večer dorazili do jednoho vesnického hostince, kde přenocovali, ale ráno se dohodli, že dál půjde každý svojí cestou a ode dneška za pět let se zase setkají v tomto hostinci. Potom si navzájem popřáli štěstí a srdečně se rozloučili.

Chytrý Martin si vybral pohodlnou pěšinu a šel a šel, až přišel ke kamennému mostu. Už vykročil, že přejde na druhou stranu, kde se vzal, tu se vzal, stál před ním najednou nějaký chlap a zhurta na něj uhodil: „Co tu hledáš a kampak jdeš?“ Martin odvětil: „Jsem švec a jsem na vandru a hledám práci!“ „Vida.“ zabručel cizinec. „Ba, ba,“ kývnul Martin: „ale teď mi řekni ty, kdo jsi a na koho tu číháš?“ Tu se chlapisko divoce zašklebilo: „Já? Já jsem loupežník!“ „Tak?“ řekl Martin udiveně: „To je mi ale podivné řemeslo, vynáší to vůbec?“ „To si myslím!“ rozesmál se loupežník „Určitě více než to tvoje!“ „Vida, vida!“ zvolal Martin překvapeně: „ Myslíš, že bych se mohl také vyučit loupežníkem?“ „Nu, vyučíš se snadno, když jsi chlap od rány.“ odvětil loupežník. „Nechej mne u sebe! Chci se stát loupežníkem.“ zaprosil Martin. „Nu, já bych tě tu nechal, ale do tlupy tě může vzít jen náš náčelník a ten tu zrovna není.“ Martin čekal celé tři dny, dokud se loupežnický kapitán nevrátil domů a jeho přání nevyslyšel. Pokýval hlavou a řekl: „Nu dobrá, vezmu tě. Ale nejdříve musíš složit zkoušku, abys prokázal svoji šikovnost.“ „To nezaškodí! Za pár hodin jsem tu a pak uvidíš, že mne rád přijmeš.“ řekl Chytrý Martin a odešel přes most zpět do lesa.

Tu uviděl, jak po cestě kráčí řezník a vede tele. Chytrý Martin se plížil podrostem po vedlejší cestičce a získal tak nepozorovaně náskok. Pak se vrátil zpět na cestu, kudy musel za chvíli projít řezník s teletem, vytáhnul nůž, vidličku a lžíci z pouzdra a pohodil prázdné pouzdro na cestu, kousek cesty dál hodil na zem vidličku, pak lžíci a nakonec nůž. Potom se ukryl nablízku a čekal, dokud neuviděl mezi stromy přicházet řezníka s teletem. Ten právě přišel ke koženému pouzdru, zvedl je, prohlédnul si je a pomyslil si: „Co s prázdným koženým pouzdrem? Nestojí to ani za zvednutí!“ A hodil ho zpět na cestu a kráčel dál. Za malou chvíli přišel k místu, kde ležela vidlička, jen si ji tak z výšky prohlédnul a šel dál bez toho, že by se pro ni sehnul. Když ale za další chvíli našel nůž a lžíci, obojí zvednul a schoval do kapsy. „Nu, nebylo by špatné mít celý příbor i s tím pouzdrem!“ zapřemýšlel, uvázal tele ke stromu a utíkal zpět, aby si vzal vidličku i pouzdro. Mezitím vyskočil Chytrý Martin ze svého úkrytu, odvázal tele a hnal je do lesa a žalostně při tom bučel zrovna jako to tele. Když se řezník vrátil na místo, kde uvázal tele, nenašel ho a pomyslil si: „Určitě se utrhlo a uteklo.“ A šel za tím bučením, které slyšel vycházet z lesa.

Martin mezitím přišel k rybníku, tele zabil, uříznul mu hlavu a tu hodil do vody. Potom se ukryl v křoví a žalostně bučel. Když řezník vyšel z lesa na břeh rybníka, myslel si, že tele vběhlo do vody a teď vystrkuje hlavu. Proto se rychle svléknul a skočil tam, aby ho zachránil. Zatímco se plácal ve vodě, vyskočil Martin z úkrytu, vzal řezníkovy šaty a s tím i vše, co bylo uvnitř, a jako vítr uháněl pryč. Potom vyprávěl loupežnickému náčelníkovi, jak to vše nastrojil. S tím mistrovským kouskem byl loupežnický kapitán velmi spokojen a vzal Chytrého Martina do tlupy a ten byl za nějakou dobu nejšikovnější a nejodvážnější loupežník široko daleko.

A běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

Když uplynulo pět let, pomyslil Chytrý Martin na ujednání, které uzavřel se svými bratry. Oblékl si nádherné šaty, od svého kapitána si půjčil kočár a koně a jel k hostinci. Jeho dva bratři už tam seděli u stolu, ale nepoznali ho, dokud se jim sám nedal poznat. To vám bylo radostné shledání! Martin nechal nanosit pečeni a víno, a tak se spolu dobře poměli a veselili se až do pozdní noci. Zrovna té noci se ale událo, že loupežnický náčelník byl i s celou bandou dopaden. Martin byl jediný, kdo biřicům unikl. Tu nechal král rozhlásit, že tomu, kdo Chytrého Martina přivede živého či mrtvého, dá jako odměnu jeden tisíc dukátů. Martin to sám slyšel vyvolávat druhého rána, když seděl s bratry u snídaně. „Slyšíte? Na tisíc dukátů si král cení moji hlavu! Ty budou moje, na to vezměte jed!“ zasmál se. Prodal kočár i s tím krásným koněm a koupil si starý kramářský vůz. Naložil ho sudy s kořalkou, natáhnul si rozedrané šaty a vydal se na cestu na královský zámek.

Jel a jel, až přijel k zámeckému mostu, který hlídalo dvacet pět husarů, aby na rozkaz krále chytilo Chytrého Martina. Ten se dlouho nerozmýšlel. Začal hrát opilého, zpíval a řval a potácel se za vozem z jedné strany cesty na druhou. Zrovna před mostem, uhodil koně tak silně, že se leknul a uskočil, kolo vozu se dostalo do příkopu a vůz sám se převrátil. „Ach, já ubohý muž! Já ubohý!“ naříkal Chytrý Martin a pokoušel se vůz zase postavit: „Teď je všechno vniveč! A taková výtečná kořalka! Pomozte mi přeci, vojáčkové! Já na nějakých těch pár žejdlíků nehledím!“ Tu husaři statečně přiložili ruce k dílu a Chytrý Martin jim jako poděkování dal každému pořádnou holbu kořalky a stále jim doléval, až byli husaři tak opilí, že ani mluvit nemohli a jeden po druhém padali jako žoky do příkopu. Martin z vozu vytáhnul dvacet pět kuten mnichů kapucínů a ty husarům obléknul, naskládal je na vůz a jako pytle plné otrub je pod rouškou tmy zavezl do královské strážnice.

Dovedete si představit, jak ráno král kulil oči, když ve strážnici našel kapucíny. Ptal se všech sluhů, pacholků a dvořanů, zda v noci neviděli či neslyšeli něco podezřelého, ale nikdo nic nevěděl. Tu princezna řekla:„To nemohl udělat nikdo jiný než Chytrý Martin!“ „Že mě to hned nenapadlo!“ řekl král a ťuknul se do čela: „Jsi chytrá, moje dítě, poraď mi, jak bych ho mohl chytit?“ „Zdá se mi, že to nemůže být zase tak těžké.“ odvětila princezna: „Uspořádej na zámku ples a na podlaze tanečního sálu nechej rozházet zlaťáky. Chytrý Martin nebude na tom plese určitě chybět, a když uvidí zlato, nebude ho moci jen tak nechat ležet, nýbrž ho zvedne a strčí do kapsy. Pak ho lehko poznáš a můžeš ho dopadnout.“ Ta dceřina rada se králi arci zalíbila a nechal celou zemí křížem krážem rozeslat heroldy, aby sezvali kde koho na velký ples. Dříve než se hosté dostavili, nechal po sále rozházet plný měšec zlata, jak mu poradila princezna.

A opravdu! Brány zámku byly otevřené sotva chvíli a už se v nich zjevil Chytrý Martin, v tom nejdrahocennějším šatě a doprovázen jedním sluhou. Ale nikdo nevěděl, kdo je ten cizinec. Když viděl zlaťáky na podlaze, pomyslel si: „Těm by se leželo měkčeji v mé torně než na těch tvrdých prknech.“ A přemýšlel, jak by ty zlaté ptáčky polapil bez toho, že by při tom lapili oni jeho. Když skončil první tanec, šel ven a poručil sluhovi, aby mu kvapem sehnal smůlu. Pak ji rozehřál, natřel si s ní podrážky bot a šel zpět do sálu a tancoval, jednu chvíli dokonce i s krásnou princeznou. Pokaždé, když byl tanec u konce, opustil sál a venku poručil sluhovi, aby mu sundal z podrážek přilepené zlaťáky. Tucetkrát, možná ještě vícekrát, to tak vyvedl a přinesl z sálu pěknou hromádku zlata bez toho, že by si ho tajní královi špehové vůbec všimnuli a jako zloděje ho odhalili. Naopak. Chytrý Martin měl daleko cennější úlovek než pár dukátů. Neboť princezna ho dobře poznala a ten statný a odvážný jinoch se jí tak líbil, že s jiným už tancovat nechtěla. Když ples pomalu končil, vzala ho potají na stranu a řekla: „Buď opatrný, můj otec usiluje o tvůj život. Ale buď bez starostí, já vše přivedu ke šťastnému konci.“ Ples byl u konce a Chytrý Martin nebyl ani poznán ani dopaden.

Chybí více jak třicet dukátů!“ řekl král druhého dne dceři: „Jak se to mohlo stát? To je pro mne záhada! Kdybych jen věděl, jak toho chlapa dostat do rukou! Nemůžeš mi dát ještě nějakou radu, dítě moje?“ Tu se princezna na malou chvilku zamyslila a řekla: „Uspořádej turnaj a vítězi slib za odměnu moji ruku, Chytrý Martin se toho souboje určitě zúčastní a vyhraje. Takto ho zajisté poznáš a můžeš ho uprostřed svých rytířů a dvořanů lehce zajmout.“ „Ano, tak to udělám!“ řekl král a zavolal písaře a nechal vypsat velký turnaj a k tomu slíbil, že vítěz dostane jeho jedinou dceru za ženu. Tu se na turnaj sjížděli knížata, hrabata, rytíři a jiní šlechtici ze všech čtyř světových stran a bili se statečně, neboť každý z nich by si rád zasloužil královskou dceru. Ale ten, kdo zvítězil, nebyl nikdo jiný než Chytrý Martin. Místo toho však, aby ho král zaslíbil své dceři, chtěl ho nechat svázat a vrhnout do temného žaláře. Tu ale k Chytrému Martinovi přistoupila princezna, přede všemi ho políbila a řekla:„Toho chci za muže a žádného jiného! Abyste otče věděl, já ho miluji a vy musíte nyní dodržet své královské slovo!“ „Staniž se!“ volali dvořané a rytíři, hrabata i knížata, přistoupili a šťastnému páru tisknuli ruce. Tak přišel i král a dal jim oběma požehnání. Brzy nato slavili svatbu.

A tak dostal Chytrý Martin, který byl kdysi pouhý ševcovský tovaryš, za ženu princeznu a nakonec byl králem v jednom velkém království.

Jaro, Léto, Podzim, Zima (na přání)
Bylo nebylo za starých časů žili čtyři sourozenci. Jaro, Léto. Podzim, Zima.

Vydaly se spolu na pouť, která je zavedla do kouzelného údolí, kde byl nádherný vodopád, proudila říčka, rostly tam divukrásné stromy s tajemným ovocem a překrásné květiny.
Zvířata se tam měla k sobě přátelsky a jejich mláďata si spolu krásně hrála.

Děti uslyšely volání o pomoc, hledaly odkud přichází a přišly na jeskyni, kde našly stařečka zavaleného kamením. Hned se daly do práce. Zima chladila staříkovi čelo, utěšovala ho, ostatní odnášely menší kameny, aby uvolnily jeho tělo. Spolupracovaly, moudrý Podzim si vzal vše na povel - odvaloval kamení Jaro běželo pro vodu, aby ho občerstvila . Léto se snažilo zahřát prokřehlé ruce.

V tom se v jeskyni rozzářilo překrásné světlo, stařík byl nádhernou zářivou bytostí, která oslovila děti laskavým hlasem.

,,Milé děti, přišly jste sem do údolí a já si Vás vyzkoušel. Prokázaly jste odvahu, soucit, úctu a společně jste mě dokázaly zachránit. Odměním Vás, ocením Vaši společnou lásku tím,že navždy budete spolu." Každý z Vás dostane vládu nad světem po krátký čas a budete se střídat. Máte právo si zvolit jaká bude Vaše podoba."

Zima chtěla být okouzlující dáma, co se v skrytu o vše stará a i když to tak nevypadá, léčí a připravuje všechny na další pouť jejich bytím.

Jaro si přálo být ve svém životě neustále jásavé, plné života, lásky, která se pořád raduje ze všeho kolem sebe, leze po kolenou a přeskakuje ploty.

Léto toužilo mít stále sladkých 17 let. Vlasy chtělo mít jako paprsky slunce. Oči jako nebeskou modř a tělo Bohyně.

Podzim měl přání být v nejlepších letech, moudrý, sem tam hravý jako babí léto a přitom, aby mu jeho vlasy prokvítaly stříbrem a lidem přinášet plody moudré práce.

A tak dodnes panují všem dnům a společně se střídají ve vládě nad naším světem.

Pohádka o štěstí a smůle
Kdysi dávno, když ještě ani hodiny nebyli, bydleli v chaloupce Tatínek a Maminka, kterým se právě tehdy narodilo děvčátko. Dali mu jméno Štěstěna, protože to pro ně bylo veliké štěstí.
Štěstěnu měli rodiče velice rádi a také ona je, vždyť byla skoro jako oni, až na jednu věc. Měla pořád ve všem štěstí. Nikdy nic nerozbila a třebas by se i na podlaze z pavučin prošla, udržela by ji protože měla štěstí. A toto svoje štěstí rozdávala i svým blízkým, protože oni měli radost z toho, jak je šikovná i když to nebylo pouze jejím přičiněním..
Ale, jak už to bývá, ne všude má každý štěstí. A tak za devatero horami bydlel mladík, o kterého se Tatínek obával, co s ním bude. Odmalička se mu nic nedařilo. Už při porodu mu Maminka umřela. Tatínek dlouho přemýšlel, jaké jméno mu má dát, až mu nakonec dal jméno, které svědčilo, o jeho životní situaci. To jméno bylo Svízel.Ať byl svízel malý nebo větší nebo ještě vetší, pořád měl ve všem smůlu. Když měl jít na trh, přepadli ho loupežníci, když sekal dříví, zlomila se mu sekera, když byl oběd, tak to co měl rád se připálilo, ale to co rád neměl, to většinou zůstávalo v pořádku.
Jednou řekl Tatínek Svízelovi: „Přemýšlel jsem o Tobě a možná bude lepší, když půjdeš do světa, hledat si štěstí.“ Svízela už to také napadlo. Souhlasil s Tatínkem. A za týden opravdu šel.Prošel hlubokým lesem. Na konci lesa uviděl hospodu, která předznamenávala začátek vsi. Protože už byla skoro tma, rozhodl se v hospodě ubytovat. Hostinský ho odvedl do jeho pokoje a on mu za nocleh zaplatil. Ráno, když se probudil, zjistil, že jeho postel má zlomené všechny nohy. I podivil se, že se neprobudil. V tom do pokoje přišel hostinský. Když uviděl postel, nechal si zaplatit náhradu a hosta vyhodil.
Svízel už neměl skoro žádné peníze a službu vůbec žádnou, i zašel si k potoku a začal nahlas vzdychat: „Proč já musím mít pořád jenom smůlu, co teď budu dělat. Od narození mě potkává samé neštěstí.“ „Snad by se s tím dalo něco dělat.“ Uslyšel za sebou hlas.Byla to dívka. „Dej Pánbůh dobrý den.“ Pozdravil ji. „Dobrý.“ Odpověděla mu. „Slyšela jsem, jak si stěžuješ. Žes měl dosud jenom smůlu přece neznamená, že by to teď nemohlo být naráz lepší.“ „Ale já jsem se už tak narodil, že budu mít pořád jenom smůlu, vždyť i moje jméno je Svízel.“ „To je náhoda. Já jsem na tom úplně opačně. Já mám ve všem štěstí. A napovídá to i moje jméno.“ „A jak se jmenuješ?“ „Štěstěna.“ Odpověděla mu mluvíce dál. „Je jedna možnost jak by ses mohl zbavit své smůly. Stačí když se necháš od mě políbit.“ Svízel se první ošíval, ale Štěstěna ho nakonec přesvědčila a tak ji nechal ať ho políbí.
V tu chvíli, jako by se všechno neštěstí ve Svízelovi obrátilo a nějak se mu ulehčilo. Zato štěstěna nějak zbledla. Ona sama věděla, že když ho políbí a bude si to přát, tak její štěstí přejde na něho a jeho smůla na ni. Svízel, vidíce, že se Štěstěnou není něco vpořádku, zeptal se jí co se jí stalo. Ona mu popravdě řekla, co před chvílí udělala. Svízel se zhrozil, ale ona jinak nedala, než ať to tak nechá. Chvíli tam spolu seděli a pak se rozloučili.Od té chvíle měla Štěstěna samou smůlu. Nebyla na ni zvyklá a nevěděla, jak ji zvládnout. Když vařila, jídlo připálila a ještě k tomu si prst pořezala.Vajíčka, co šla prodávat na trh se jí rozbila a tak to šlo dál a smůla ji neopouštěla. Zato Svízel měl od té doby samé štěstí. Dostal dobrou službu a práce, z které by mu předtím vyšlo víc škody, než užitku mu šla pěkně od ruky, že si ho jenom pochvalovali.
Po nějakém čase, co se Svízelovi tak dobře vedlo si vzpomněl na Štěstěnu, jak se asi má. Službu skončil, vždyť už si vydělal dost a že se vrátí k Tatínkovi s výdělkem, ale předtím ještě navštíví Štěstěnu.Došel na místo, kde ji potkal, ale nenašel ji tam. Řekla mu tam tehdy také kde bydlí, tak se rozhodl, že půjde k ní. Když byl blízko, jejího domu, uviděl ji venku. Vypadala o hodně smutnější, moudřejší a zmoženější. Jakmile Svízela spatřila, pozdravila ho a usmála se. On jí na pozdrav odpověděl a zeptal se jí, jak se má. Pověděla mu všecko o tom, jak má ve všem smůlu, ale, že jí to tak moc nevadí, když ví, že jemu tím přinesla štěstí. Svízel si chtěl svoji smůlu vzít zpět, ale Štěstěna to nechtěla a pozvala ho dál.
U Štěstěny doma o tom rozprávěli a pověděli to i Štěstěniným rodičům. Nato zvážněl Štěstěnin Tatínek a řekl, že už na to má řešení.....S napětím Štěstěna i Svízel očekávali, co jim řekne. Tatínek jim řekl: „Aby neměl jeden jenom štěstí nebo jenom smůlu, musíte se vzít. Potom spolu ponesete všechno dobré i zlé.“ Štěstěna a Svízel se na sebe podívali, potom usmály a s návrhem souhlasili.
Za nějaký čas byla svatba, na kterou pozvali i Svízelova Tatínka. Ten se rozradostnil, když viděl, že jeho syn už nemá pořád jenom smůlu. Za krátký čas se novomanželům narodila dvojčátka: chlapeček a děvčička. Jména Svízel a Štěstěna jim už ale nedali.

Hrnečku vař /na přání/...
V malé chaloupce nedaleko od vsi žila chudá vdova se svou jedinou dcerou. Děvče to bylo pracovité, ale co naplat, peněz mnoho neměly, a tak prodávaly, co se dalo. Vajíčka od slepiček, králičí kožky, mléko od kravičky, jablíčka ze zahrádky, jahůdky a borůvky z lesa.

Jednoho dne se dcera vydala se džbánkem do lesa na jahody. Poslední krajíc chleba si s matkou rozdělily a šly. Zatímco dcera sbírala červené jahůdky, matka šla na trh prodat alespoň pár vajec. V lese bylo ticho a dceru brzy přepadla veliká únava. Sedla si proto na pařez, aby si na chvíli odpočinula. Najednou, kde se vzala, tu se vzala, stojí před ní stařenka a prosí: „Ach děvenko moje zlatá, už tolik dní jsem neměla nic v ústech. Nemáš s sebou něco k snědku?“

„To víš, že mám,“ odpovědělo děvče a rozdělilo se se stařenkou o poslední kousek chleba. Stařenka poděkovala, s velkou chutí snědla chléb a povídá:
„Vidím, že máš dobré srdce, a tak ti také něco daruji,“ a vytáhla ze zástěry malý hrníček. „Až přijdeš domů, řekni: Hrnečku, vař! a navaří ti tolik kaše, co jen budeš chtít. Jakmile budeš chtít, aby přestal, stačí říct: Hrnečku dost! Nezapomeň!“ A najednou se stařenka ztratila, jako by tam ani nikdy nestála.

Jen malý hrneček zůstal děvčeti v rukou. Celá nedočkavá pospíchala domů. Bylo poledne a matka se už také z trhu vrátila. Tentokráte moc peněz za vajíčka neutržila, a tak si dělala starosti, co budou mít doma k snědku. Dcera jí pověděla, co se jí v lese přihodilo a hned hrneček vyzkoušely. A opravdu. Kaše se z něj hrnula, že jí nestačily naplnit talíře. Potom dcera řekla: „Hrnečku, dost!“ a kaše hned téci přestala.

Druhý den šla dcera na trh prodávat jablka. Dlouho se nevracela, a tak se matka rozhodla, že vyzkouší hrneček sama. Sedla si ke stolu, postavila hrneček na stůl a řekla: „Hrnečku, vař!“ Dosyta se najedla a chtěla, aby hrneček přestal, ale nemohla a nemohla si vzpomenout, co mu má říci. Kaše už tekla po stole, ze stolu na zem, ze země do chodby, chodbou před chaloupku až na cestu. Ale ani tam se kaše nezastavila. Řinula se dál cestou až k polím. Ale co se nestalo! Tou cestou chtěli projet sedláci. Kaše jim zatarasila cestu a museli se jí prokousat.

Naštěstí se už děvče vrací z trhu domů. Už zdálky vidí, co se přihodilo a hned u chaloupky volá: „Hrnečku, dost!“ Všichni si v tu chvíli oddechli. Vždyť by kaše zaplavila celou vesnici! Zato už nikdy neměly v chaloupce hlad a každého dobrou kaší pohostily. A jestli neumřely, jedí tu dobrou kaši dodnes.

Jak Honza rozesmál princeznu....
Byl jednou jeden starý švec a měl tři syny. Jmenovali se Joska, Franta a Honza. Šlo jim zle, starý přištipkář, jen takhle něco spravil, nové dílo ani neuměl. Jen tak že byli živi, zachovat nemohli nic.

Tak Joska jednou povídá, že půjde do světa. "Co ty bys chtěl ve světě," povídá mu táta, "neumíš nic dělat." "Ale já si vezmu kohouta a tu naši kočku a budu dělat komedii. Půjdu za tou princeznou, je tak smutná. Cizí princ, který za ní chodí, připověděl velkou sumu, kdo by ji rozesmál." "Ale byli tam prý jiní komedianti dřív než ty," povídá otec, "a nepořídili nic, protože se nerozesměje. Ale proto jdi, válíš se jen po peci v roztrhaných kalhotách, jdi!"

Tak si vzal milého kohouta a kočku, pár kousků suchého chleba a šel. Však to bylo jen kousek cesty do toho města. Bylo mu jít kolem skaliny a tam byl zelený mládeneček. Chasník pojídá kousek chlebečka a ten na něj tak dychtivě kouká, kdyby mu taky dal. Ale ten povídá: "Však mám sám hlad!" A nedal mu ani kousek. No dobře, přišel na zámek k stráži a ta se ho ptá, kam cestuje s tím pytlem? Že chce dělat komedii princezně. "No, jděte, jděte, to jsme pustili pár takových, a nerozesmála se." No, pustili ho a musel se hlásit v zámku. Tak měl dovoleno dělat, co umí. Teď teda vysypal kočku s kohoutem a ti se prali. Princezna se na to podívala, ale odešla hned, ani se nezasmála. Joska nedostal nic.

Přišel domů a táta se ho ptá: "No, jaks dopad?" "Ale ani se mnou žádný nemluvil." "Inu, věděl jsem, že jsi k ničemu." Teď povídá Franta: "Táto, zejtra půjdu já." "ALe co bys tam dělal, nic neumíš, natoť abys princeznu rozesmál." "Ale půjdu!" "No, jen si jdi, co ti budu vymlouvat."

Šel, zelenému mládenečkovi chleba nedal a hajdy do milého zámku. Přijde tam k stráži: "Kam cestuješ?" "No, jdu tu princeznu rozesmát, aby se přece rozesmála." "Ale jsi nějaký nekola, neumíš ani mluvit! No jdi, my tě propouštíme, ale paní princezna ani ven nevyjde!" Žádný nevěděl, co bude dělat. Tak ta princezna čekala, co to bude. Franta se svlékl a metal kotrmelce. Princezna se ani neusmála. Tak přišel zas domů a táta se ho ptá: "No, jakpak tě obdařili penězi?" "Ale ledva se podívala, už táhla pryč." "Inu, milí hoši, darmo utrácíte peníze, tu nic nerozesměje."

Honza, nejmladší syn, ležel na peci a povídá tátovi: "Tatínku, teď půjdu já, a já si s sebou nevezmu nic a žádnou komedii nebudu dělat." "A, však máš kalhoty nadranc a jiné šaty nemáš, lež raději na peci!" Honza povídá: "Tatínku, já půjdu!" "No tak jdi, co tě budu zdržovat."

Tak si sebral pár suchých kůrek na cestu a jde. Přišel k té skalině pod lesem a už se mu chtělo jíst. Vytáhl si kus chlebečka z kapsy. Teď se mu vynajde zelený mládeneček a on se ptá: "Kudypak cesta?" "Tamhle. A kam jdeš, Jeníčku, mládenečku?" "Ale na zámek, co mají princeznu a nic ji nemůže rozesmát." Tak pojídal chlebečka a zelenému dal taky. Jedli spolu. Když snědli, zelený se ho ptá: "Co za to?" "Štěstí!" povídá Honza. Tak zelený mládeneček dal mu kočárek a tři kachny stříbrozlaté a povídá: "A teď jeď, a až půjdeš zpátky, stav se, dáš mi zas najíst."

No dobře, Jeník se sebral a jede. Přišel na hospodu a musil tam zůstat na noc. Však to neuškodí, myslil si a poroučí si bohatou večeři: mísu nudlové polévky, brambory, potom kus chleba a peprného tvarohu. A když pojedl, ptá se, co za to? "Tolar". "Jo, nemám, až zítra zaplatím." Ale hospodská se rozkřikla: "Takových vandráků by přišlo tuze mnoho! Najíst se, a pak neplatit." A ponadala mu dost. Ale ta hospodská měla tři dcery a ta jedna povídá: "Ticho! Co budete šramotit, když nemá, necháme si tu jeho kočárek v zástavě." Však se už chystala každá, že mu ty kachny oškubou.

Tak milý Honza zůstal v kůlně na seně přes noc. Zatím ty dcery šly, aby mu kachny oškubaly. Ale jak se která kachen dotkla, byla přilepená a tak zůstala, jak vstala z postele, v košili. Teď Honza ráno vstane a vidí, co je. Tak hned popadl kočárek a jede, a ty dcery klapou za ním.

Nejdřív šli kolem pekaře, který právě sázel chléb do pece. Ten se ohlédl, kdo to tak časně po ulici jede, vyběhl ven a plácne lopatou jednu z těch dcer. Ale lopata se mu přilepila a musil s nimi.

Teď Honza přišel k ševci, ten se ohlédne, kdo tak časně jede po ulici, a viděl, že jeden s vozíčkem, se třemi kachnami, tři holky a pekař s lopatou. Tak vyběhl z domu se šídlem, ale jen se pekaře dotkl, musel s nimi.

Teď jedou dál, na rynk, tam sluha od úřadu ve svém pokoji kouří, měl dlouhou dýmku, jak se s ní vyloží z okna, kouká, kdo to jede. Jak viděl tu společnost, natáhl dlouhou dýmku a podrbl ševce po zádech. A hned musel z okna a za nimi.

Teď přišli za město, tam vykládal jirchář kůže. Ohlédne se, a viděl ševce se šídlem a sluhu s dýmkou a všecky ostatní, i pleskl sluhu kusem kůže. A sotva ho pleskl, musel za nimi.

A tak přijeli až k zámku, tam stál voják u vrat. No smál se, Honza ani neměl proč se dovolovat dál. Přijede na dvůr, objede, a už to všecko kouká z oken, i sama princezna. Smála se tak, až král už musel prosit Honzu, aby odjel. A ten princ byl zrovna u ní a byl tolik rád, že se rozesmála, a hned dal Honzovi měšec dukátů, a tak zase jel zpátky.

Každý u svého domu mu odpadl, až přijel na tu hospodu. Dcery s nářkem utíkají, co zkusily. Byl by rád dal bohatou snídani, ale ujel, aby ho hospodská a její dcery neztrestaly.

A tak přijel až k té skalině a zelený mládeneček už ho čekal. Honza povídá: "Mám dukátů měšec, co si přeješ?" "To nechci, máš-li jenom něco jíst." Tak Jeník vzal kudlu z kapsy, rozkrojil napůl, co měl ještě chleba, a povídá: "Tu, mládenečku, jez!" "Žes byl štědrý," povídá zelený mládeneček,"dal jsem ti to štestí, tví bratři lakomí nedostali nic. To si pamatuj, štědrému každý rád pomůže a poví."

Tak Honza přišel domů, bratrům se vysmál, že mu říkali hloupý Honza a že přece všecko dostal. Chalupu prodali, koupili si větší usedlost a pak začali lepší práci.

Velký hvězdný bál (přidáno na přání)
Na obloze jednou v roce
pořádá se velký bál
kolik se hvězdiček sejde
nikdo by se nenadál.

Obloha se rozzářila
všichni byli veselí
hrála nebeská kapela
a andělé zpívali.

Přijela i hvězda z jihu
oděná v sluneční svit
neskrývala svoji touhu
královnou plesu být.

O půlnoci měsíček
unavený sedl
mnoho bylo hvězdiček
které nevyvedl.

Seděl sám ve velkém voze
čekal na svou partnerku,
marně jezdil po obloze
hledal hvězdu Jitřenku.

Hvězdy celé rozzářené
spáti ještě nechtěly,
nasedaly na obláčky
mléčnou dráhou jezdily.

Začalo se rozednívat
někdo už odešel spát
Jitřenka se objevila
a chtěla hned kralovat.

Sluníčko se probudilo
hudba hrála,všude křik
takovýto nepořádek
nemůže na nebi být.

Zavolalo červánky
ať oblohu vymetou
a s Měsíčkem ukončili
Velkou hvězdnou šou.