Cínový vojáček
Kdysi dávno…

Vyrobil jeden šikovný řemeslník cínové vojáčky. Na posledního ale neměl dost cínu, a tak se vojáček musel spokojit jen s jednou nohou. I když jinak vypadal úplně stejně jako všichni ostatní cínoví vojáčci, přece jen se od nich lišil - v jeho hrudi bylo malé srdíčko…

Kdysi dávno žil v jedné rodině malý chlapec, který měl spoustu hezkých hraček. Prožíval mezi nimi nejšťastnější chvíle svého života. Nejraději ze všeho si ale hrál s cínovými vojáčky.

Když je jednou stavěl do řady a připravoval k těžkému boji, povšiml si, že jeden z vojáčků má jen jednu nohu. Přesto ho postavil do první řady a neustále ho v boji povzbuzoval.

Chlapec netušil, že v noci, když lidé spí, hračky ožívají a krátí si spolu dlouho chvíli. Někdy se stalo, že chlapec cínové vojáčky po boji neuklidil na polici, ale naházel je do velké krabice mezi ostatní hračky. V té krabici přebývala i krásná panenka - baletka. Jednonohému vojáčkovi se hrozně líbila. Mohl na ní oči nechat! Brzy se stali dobrými přáteli. Jenže panenka byla tak krásná, že se do ní vojáček zamiloval. Noci utíkaly jako voda a vojáček nenacházel odvahu svěřit se jí se svými city. Doufal, že baletka si povšimne jeho odvahy a statečnosti, s jakou bojuje v první řadě. A když se večer panenka vyptávala, jestli neměl strach, že ho nepřítel zraní, hrdě odpovídal: "Kdepak!"

Jedné noci si cínový vojáček opět povídal s panenkou a hleděli si při tom do očí. Všiml si toho Kašpárek, schovaný v kouzelné skříňce. Rozzlobeně na vojáčka vykřikl:

"Hej, ty, nekoukej tak na tu panenku - baletku, nebo se ti zle povede!" Ubohý vojáček nevěděl, co dělat. Začervenal se, ale balatka dodávala odvahy: "Nic si z něho nedělej, je zlý a hrozně žárlivý." I ona celá zrudla.

Druhého dne zrána přišel chlapec do dětského pokoje, aby si pohrál s cínovými vojáčky. Jednonohého vojáčka postavil na okenní rám: "Ty zůstaneš tady a budeš ostatní hlídat, aby je nepřítel nepřepadl," řekl a odběhl si hrát s dalšími vojáčky. Když si dost pohrál, vyrovnal všechny vojáčky do řady, ale na jednonohého vojáčka na okenním rámu zapomněl. Bylo horké léto a vojáček stál hrdě na stráži v otevřeném okně.

Po obědě se strhla prudká bouře. Silně zahřmělo a vítr fičel, až se okna třásla. Vojáček vypadnul z otevřeného okna na ulici. Lilo jak z konve, na ulici se dělali obrovské kaluže a voda za chvíli zaplnila všechny stružky a kanály. Několik chlapců z nedaleké školy čekalo, až přestane pršet. Když déšť trochu ustal, vyběhli ze školních vrat na ulici.

Žertovali, smáli se a skákali přes kaluže. Dva z nich se ale opatrně sunuli podél zdi, aby je voda nezmáčela. Vtom si povšimli cínového vojáčka, zapíchnutého v rozbahněné zemi.

"Škoda, že má jen jednu nohu. Vzal bych si ho domů," řekl jeden z nich. Druhý ale cínového vojáčka zdvihl a strčil do kapsy. "Vezmu si ho, třeba se bude k něčemu hodit."

V příkopu podél silnice plavala po vodě papírová loďka. "Dejme vojáčka do ní, bude z něho námořník," navrhl chlapec, který si předtím dal vojáčka do kapsy. Postavili vojáčka do loďky a tu pustili po vířící vodě. Proud vody strhl loďku do kanálu hluboko pod zem. Voda tam byla špinavá a hluboká. Lodička s cínovým vojáčkem plavala mezi velkými krysami, které v kanálu přebývaly. Byla to nebezpečná plavba, ale vojáček, zocelený v bojích, se ani trochu nebál. Voda odnesla kymácející se loďku z kanálu do řeky. Tu se ale loďka převrátila a začala se pomalu potápět. Jednonohý cínový vojáček si uvědomil, že se blíží jeho konec. Lodička se potopila a on se ocitl hluboko pod hladinou.

Hlavou mu proletělo tisíc myšlenek, ale jen jedna ho velice trápila: "Ach, už nikdy neuvidím mou krásnou panenku - baletku," povzdechl si. V tom připlula veliká ryba, kterou přilákaly pestré barvy vojáčkovi uniformy. Otevřela tlamu a vojáčka polkla. V jejím břiše byla hrozitánská tma, ale cínový vojáček se ani trochu nebál. Rybu však za chvíli do sítě chytili rybáři. Hodili ji do koše a odnesli na trh.

Právě tehdy se vydala na trh i kuchařka z domu, z něhož cínový vojáček vypadl. "Na téhle rybě si naši hosté pochutnají," řekla si kuchařka, když uviděla rybu na pultě. Koupila ji a odnesla domů. Ostrým nožem ji rozřízla břicho a tu, k jejímu velkému překvapení, z něho vypadl cínový vojáček s jednou nohou. "Ale vždyť tenhle vojáček vypadá úplně stejně, jako vojáčci našeho chlapce," pomyslela si kuchařka a utíkala do dětského pokoje.

"Ano, to je můj statečný cínový vojáček!" zaradoval se chlapec. "Jak se jen ale mohl dostat do břicha té ryby? Chudák, co ten musel prožít po tom pádu z okna," politoval ho chlapec a postavil na poličku vedle půvabné panenky - baletky. Podivné cesty osudu je opět spojily. Vojáček a panenka měli ze setkání velikou radost. Celé noci si vyprávěli, co všechno zažili od té chvíle, kdy je osud rozdělil.

Netušili, že je čeká další překvapení. Jednoho dne totiž silný vítr rozevlál těžké závěsy na okně a ty srazily baletku přímo do ohně. Když to vojáček uviděl, náramně se vylekal. Byl celý zoufalý, protože dobře věděl, co dokáže oheň a že baletce není pomoci. Uvědomil si, že žár ohně je pro něj nebezpečný, protože se v něm cínové figurky rozpouštějí. Poskakoval po jedné noze tak dlouho, až spadl do ohně i on.

Cínový vojáček a krásná panenka - baletka byli ve svém neštěstí vedle sebe. Oheň prudce vzplál a cínové podstavce obou hraček se začali rozpouštět. Rozpouštějící se cín z obou podstavců se sléval dohromady a vytvářel malé cínové srdíčko.

A právě ve chvíli, kdy se už obě hračky začali úplně rozpouštět, vběhl do pokoje chlapec. Přiběhl k ohni, a když viděl, že panenku a vojáčka pohlcují plamenné jazyky, přiskočil a rychle je vytáhl z ohně.

Od toho okamžiku jsou panenka - baletka a cínový vojáček s jednou nohou navždy spojeni. Pevně stojí na společném podstavci ve tvaru malého cínového srdíčka.*4128*

O hvězdičce ,,*100* Pohlazení*100*,,
Na samém konci vesmíru, kam oko ani nedokoukne a dalekohled nedohledí, bydlela malá, úplně maličká hvězdička*4005* Neměla ani jméno, jak byla malinká a zapomenutá. Kroužila na své malé oběžné dráze kolem svého malého modrého slunce a nudila se. Tak to šlo mnoho světelných roků.
Hvězda byla stále stejná. Stejně kulatá a stejně malá. To proto, že hvězdy nerostou. Prostě se narodí už velké a právě tak velké zůstanou celý svůj dlouhý život. Ale tahle hvězdička byla nejen stále stejně velká, ale také stále stejně zapomenutá. A protože už obíhala stále stejnou drahou svého koutu vesmíru svého slunce celé ty roky, světelné roky, začala se nudit. A nudila se čím dál víc. A čím víc se nudila, tím víc přemýšlela.
Co já bych tak podnikla. Jak já bych si s někým ráda hrála. Nějak si to tu zpestřila. Zkrátila si dlouhou chvíli.
Ale široko daleko bylo jen modré slunce. A to přeci s hvězdami nikdy nemluví a ani nesmí mluvit. A pak už byl jen černočerný vesmír. A tak dny plynuly a nic se nedělo. A protože se nic nedělo, bylo všechno ve svých kolejích a hvězdičce nezbylo než poctivě obíhat své slunce.
Až jednoho dne se v jednom koutu černé vesmírné tmy objevilo něco zvláštního. Nejdřív to byla taková zlatá tečka. Ale už zanedlouho byla z tečky spíše taková malá šmouha. A ta se stále zvětšovala a zvětšovala… Byla to bláznivá vlasatice Kometa . Už zdálky si smutné hvězdy všimla a namířila si to přímo k ní.
“Ahoj!” křikla vesele a obíhala kolem hvězdy a prohlížela si ji.
Hvězdička se zarazila: “Ahoj,” a dodala jako správně vychovaná hvězda, “já jsem Hvězda.”
“Já jsem Kometa !” kroužila vlasatice, protože komety už jsou takové. Nikdy chvilku nepostojí v klidu. “Ty jsi tu nová, viď? Když jsem tudy letěla naposled, tak tady bylo úplně pusto. Jen modré slunce a jinak tma.” zasmála se Kometa.
“Pusto je tady pořád. A taky je tu nuda,” povídá Hvězda a postěžovala si ještě: “Já jsem tu sama víš. A je mi tu smutno, že nemám kamarády.”
Vlasatice hodila hlavou, prohlédla si hvězdu ještě jednou dokola a pak povídá: “Staň se taky kometou! Poleť se mnou uvidíme spolu neznámé kraje a končiny. Už nikdy nebudeš sama!”
A tu se poprvé ozvalo moudré modré slunce: “Kometo, to nemůžeš! Bláznit malým hvězdám hlavu, aby se staly kometami. To by ten vesmír vypadal, kdyby si každý dělal, co ho napadne. Pamatuj si, vesmír má své zákony a ty jsou platné pro každého bez rozdílu! Ty jsi kometa, ona je hvězda. A tak je to správné.”
A Kometa to uznala. “Nemohou být všichni kometami,” a snažila se hvězdu utěšit: “Vlastně je to moc důležité a tak se nezlob…”
Ale já se nezlobím. Nechci být kometou. Víš, je tu nuda, ale jsem tady doma,” podala kometě ruku. “Třeba si spolu uděláme někdy o prázdninách výlet tady po okolí. Zastav se tady zase až poletíš kolem.”
Kometa se rozloučila a už už by letěla dál a tu se plácla do čela: “Víš co, já ti přece jen něco dám. Dárek! Ten nejkrásnější. Dám ti jméno. A až poletím příště kolem, zavolám na tebe.”
A od té doby se malá hvězdička jmenovala ,, Pohlazení,, a zářila mnohem jasněji *1279* Je to vznešené jméno, to nejlepší a nejkrásnější pro hvězdu z konce vesmíru.

*82*
Jééé *82* návrat pohádek*82* super nápad, chválím*845*


*5478*music is the answer*2637*