Myslíš to vážně?
Byla jedna mlynářka a mlynář a ti měli 2 děti Janu a Janka. Oba dva byli hodné děti, jenom Jana někdy někoho pozlobila tím, že si z něho udělala legraci. Jednou se hráli třeba s Jankem na schovávanou a když Jana nemohla Janka najít, začala volat: „Á, Janku, zlomila sem si nohu.“ Janek jí běžel napomoc, ale ona jak ho uviděla, rychle utíkala k pikole a Janka zapykala. A podobných věcí bylo více. Kromě hraní samozřejmě měly také práci. Jana zametala ve mlýně, poklízela slepice a sbírala vajíčka, chodila na kopřivy pro prasátko, chodila na pole, zašívala a když měla čas tak i vyšívala, pomáhala Mamince s praním a tak dál. Janek, ten nosil pytle s moukou a žitem, společně s Tatínkem spravoval mlýn, jezdil na dřevo, poklízel prasátko a králíky, chodil na pole a rád pletl košíky.
Jednou šla Jana na kopřivy. Když přišla k místu, kde bývaly, uviděla v trávě ležet chlapce, jak se drží za nohu. „Co se ti stalo?“ Zeptala se ho. „Zlomil jsem si nohu.“ Jana si myslela, že si z ní dělá legraci a tak šla nažala kopřivy a šla domů. Druhého dne tam byl zase ten chlapec. Měl dvě hole a ze dvou stran přivázané úzké polínka k noze. Noha byla mezi polínkama fialová. Když to Jana uviděla, uvěřila, že si z ní nedělal legraci a omluvila se mu. Zeptala se ho, jak se jmenuje. Řekl jí že se jmenuje Jan, ale všichni mu říkají Janin. A Jana mu zase nevěřila a myslela, že teď už si z ní opravdu dělá legraci.
Třetího dne šla Jana na trh prodávat vajíčka. Přišla ke stánkům a stoupla si vedle nich s košíkem vajec. Lidé co procházeli kolem si vajíčka kupovali. Když měla košík skoro prázdný, uviděla belhat se k ní toho chlapce, kterého včera a předevčírem potkala na louce, když byla na kopřivách. Šel o berlích se starší ženou. Jana odhadovala, že je to jeho Maminka. Slyšela ji mu říkat: „Janine, kup tucet vajíček, máme málo. Naše tři slepičky na to nestačí.“ Jana mu v tu chvíli uvěřila, že se jmenuje Jan a říkají mu Janin. Janin pozdravil Janu, koupil od ní vajíčka a dal je Mamince. Zeptal se jí jestli by tu mohl ještě být, že to sám domů zvládne Maminka mu to dovolila. Zůstal tedy tam a po chviličce šel zase k Janě. Měla jedno neprodané vajíčko. Řekl jí: „Jano, stala se mně pro mně pěkná věc. A byl bych moc rád, kdyby to bylo pěkné i pro tebe.“ „Co?“ „Miluju Tě.“ Odpověděl jí. Jana mu zase nevěřila. A přestože i jí se zdálo, že i ona začíná cítit něco podobného k němu, neřekla mu to. To, co mu na to řekla bylo: „Ale, ne.“ Pak mu dala vajíčko do ruky a kráčela rychlým krokem domů. Janin tam chvíli tak stál, potom dal vajíčko do kapsy a belhal se také domů.
Jak byl teď Janin smutný, ale nejenom Janin? I Jana byla celá nesvá a přemýšlela o tom, co jí Janin řekl a co mu řekla. Uvědomila si že by to pravda mohla být. Zvláště proto, že už i něco začínala ona cítit u sebe. Rozhodla se, že půjde na louku. Řekla to rodičům a šla. Přišla na louku a co to? Janin tam seděl. Řekl jí ať jde k němu. Když k němu přišla, vytáhl z trávy pomlázku, kterou upletl a vyšlahal ji. Říkal jí přitom: „Děkuju Ti za vajíčko, Ty moje milá Janičko.“ Těch pár ran Janu trochu proměnilo. Jakoby si uvědomila některé věci: že je ráda, že je tady, že je ráda, že ji Janin vyšlahal i když ji to bolelo, byla ráda že může být s Janinem. Když se na Janina podívala, skoro se lekla, když viděla, jak mu něco chybí. Jak to uviděla začala chtít Janinovi pomoct a tak mu z lásky řekla, že sním teď bude bývat a ať jí on dá čas na to, jestli z toho bude něco víc. On jí čas dal.
Po nějaké době jste mohli vidět Janina a Janu jak spolu utíkají po louce a vypadají šťastně. No a potom byla svatba. A potom byly křesty a Život dvou lidí a jejich dětí.

Tři rady...
Byl jeden bohatý kupec a jeden chudý. Ten bohatý byl tomu chudému za kmotra, ale nikdy mu v nouzi nepomohl, protože byl ukrutný skrblík.
Jedenkráte se trefilo, že jeli oba do dalekého města. Bohatý kupec jel, aby svůj vůz zbožím naplnil a hodně vydělal; chudý jel, aby vůz i s koněm prodal a na zádech trochu zboží domů přinesl. I přišli na oběd do hospody; bohatý seděl zvlášť, maje před sebou dobrý oběd, chudý seděl také zvlášť a měl před sebou jen skrovný obídek. Tu přišel žebrák a prosil o almužnu nejdříve ovšem toho, co měl před sebou pečeni; ale bohatý kupec se na něho zle osopil, řka, aby se tu chvíli odstranil. Chudý kupec ale vytáhne z kapsy groš, podá ho žebrákovi a přidá k tomu ještě trochu od skrovného oběda.
Žebrák vroucně poděkoval, a když vyšel kupec ven, povídal chudému: „Pane, já vím, že jste svůj poslední groš se mnou rozdělil; chci vám býti za to vděčný. Poslechněte tři rady: Předně, neopouštějte nikdy starou cestu pro novou; za druhé, nenocujte v hospodě, kde je mladá šenkýřka a starý šenkýř; a za třetí, nesvěřujte žádné tajemství ženě. Zachováte-li se podle toho, budete šťastný a vzpomenete často na starého žebráka.“
Chudý kupec poděkoval žebráčkovi za rady a ten odešel. Po obědě se oba kupci zdvihli a na cestu se vydali. Když ujeli kus, nutil chudý bohatého, aby jeli starou cestou, že si půl hodiny nadjedou; ale bohatý si nedal říci, nýbrž jel novou cestou. Chudý uhnul a dal se na starou, spoléhaje na radu žebrákovu, že mu z toho štěstí vyplyne.
A vskutku se tak stalo. Netrvalo to dlouho, tu zakopnul kůň o kořen, který se přes cestu táhl, ten se vyvrátil a zpod něho vyvalil se kotel peněz. Kupec zavýskl, sebral peníze, stokráte v duchu žebrákovi poděkoval a s radostí kotel do vozu uschoval. Bylo po nouzi a po starosti! O půl hodiny přijel dříve na hospodu, a když tam druhého kupce ještě nenašel, poslal mu naproti pacholka s přípřeží, který ho muset čtvrt hodiny z bláta páčit. Teprve nyní bohatý litoval, že kmotra neposlechl, ale ten se mu vysmál.
Zatím pozoroval chudý kupec, že je v té hospodě hezká hospodská a starý ošklivý hospodský, a již tam neměl stání. Bohatý však na jeho radu nedbal a nikterak s ním dále jít nechtěl pouze pro tu jedinou příčinu, ze je šenkýřka hezká. Odešelť tedy chudý sám, ale jen nedaleko do druhé hospody.
V noci mu to nedalo pokoje, proč by asi v takové hospodě zůstat neradno bylo. Sebral se, šel ven a vloudil se až pod okna té hospody, kde bohatý kmotr spal. Najednou k půlnoci otevře se pomalu okno, ozve se šepot a muž v plášti zahalený leze dolů. Kupcovi napadlo, aby mu uřízl kus pláště, a již byl nůž v ruce a kus pláště ušmiknuto. Okno se zavřelo a muž šel ve vesnici do jednoho stavení, kupec pak na své lože.
Ráno sotva pánbůh den dal, strhl se pokřik, že ten cizí kupec, co v hořejší hospodě zůstal, starého hospodského zabil a také již do vězeni dán je. Tu se chudý kmotr sebral, šel k úřadu, vše udal, co v noci viděl, a kus pláště, který byl vrahovi uřízl, ukázal. Na to udání drželo se vyšetřováni, a brzy našli vraha. Byl to mladý chasník, který za šenkýřkou chodil a jejím návodem sveden muže zabil. Bohatý kupec, jsa vazby sproštěn, děkoval kmotru svému a slíbil, že ho nikdy v nouzi neopustí. Ten se nemusel ale již na pomoc bohatého kmotra spoléhat neboť sám bohatší byl. Chudý - nyní také již bohatý kmotr - jel po koupi domů, ale druhý zůstal ještě déle na cestě. Přijížděje k domovu, chtěl se přesvědčit zdali i třetí rada žebrákova dobrá byla. Koupil tedy zabité tele, svázal ho do pytle a hodil na vůz. Se soumrakem dorazil domů, kde ho již starostlivá žena s úzkostí čekala. Jakého tu bylo ale divení, když muž skládat počal, a zboží tu bylo, jaké nikdo ve městě neměl.
„Proboha, muži, kdo ti dal tolik na dluh?“ ptala se kupce.
„To všecko je moje jmění. Ale teď mi pomoz ten pytel dát dolů, vezmi kliček a pojď do sklepa,“ poroučel muž, když se dostal až k pytli, kde tele bylo. žena lekla se krve. Aby nikdo nepřišel a neviděl, co se stalo, pospíchala do sklepa, nemohouc se dočkat mužovy zpovědi.
Když přišli do sklepa, povídá muž: "Abys věděla, ženo, zač jsem to zboží nakoupil a kde jsem peníze vzal, tedy věz, že jsem na cestě našeho skrblivého kmotra zabil. Měj rozum a drž jazyk za zuby; to víš, co by se mi stalo, kdyby se to prozradilo.“
Žena přislibovala hory doly, a ač se strachy třásla a plakala, přece se brzy upokojila.
Druhý den byla v hospodě muzika. Kupec vzal několik tolarů do kapsy, ženu pod paží a šel se trochu poveselit. Bylo tam několik měšťanek a měšťanů, samí známí, a kupec i kupcová dali se do tance. Kupec ale naschvál se ženou netancoval a prováděl vždy jen druhé ženy, co kupcovou vždy více a více mrzelo. Konečně přijde k němu a začne mu domlouvat; kupec se smál, a tím ji ještě více rozhněval, takže hlasitě nadávat začala. Tu se on obrátí a pleskne ji přes pusu. To byl olej do ohně.
„Ty ošemetníku, šejdíři, ty vrahu, chceš mě zabít, jakos zabil kmotra. Myslíš, když máš v kapse uloupené peníze, že smíš mnou pohrdat a jen pro jiné oči mít? Ne, ne, půjdu a udám, že jsi kmotra zabil a do sklepa ho zakopal.“ Tak křičela žárlivostí rozvzteklená žena před užaslými hostmi.
Hned se měšťané kupce chopili a jeden běžel poptat se bohaté kupcové, zdali její muž doma, aneb co o něm ví. Za chvíli ale přišel zpět se zprávou, že kupec nyní přijel.
„Co to tedy ta žena povídala?“ ptal se jeden druhého.
„Povídala to, co jsem jí řekl,“ ozval se kupec pln smíchu. „Posaďte se zase na svá místa a já vám povím, co se mi na cestě přihodilo.“
Měšťané sedli a kupec jim začal o žebráčkovi vypravovat. Když byl všecko vypověděl, doložil: „Nyní jsem se o pravdě třetí rady jeho také přesvědčil. Běda, kdybych byl kmotra vskutku zabil a ženě tajemství svěřil!“
Měšťané se smáli, ženy se hněvaly, ale kupcova žena litovala svého přenáhlení a svatosvatě muži slibovala, že si dá na jazyk dobrý pozor. Jestli to vskutku učinila, není známo.

Co není pravda...
Byl jeden chudý švec a měl čtyři děti, děvče a tři hochy. Ale chaloupka to nemohla uživit a nouze s bídou si tam podávaly ruce. Měl tam ve vesnici bratra rychtářem, ten dělal jen bastanta, a tuhle žebrotu že nechce ani znát. Tak co, odnikud pomoc žádná, kluci byli už dost velcí, ať si jdou hledat nějakou službu. Poslal je tedy do světa.

Sebrali se, a jak byli, Pepek, Tonda a Honza, všichni jdou. Přišli do jedné březiny a vesnici neviděli ještě široko daleko žádnou. Nezbývalo jim nežli tam zůstat do rána. "Ale co budeme jíst! Už máme hlad." Brambory tam na poli byly, že si mohli upéci, ale oheň, oheň neměli. Honza se ohlédl dokola a tamhle prý hoří oheň. "Jdi tam, Pepku, pro trochu uhlí." Pepek se rozběhl, u ohně vidí tam dědečka. Tak ho prosil o pár uhlíčků. "Dám ti, až mi řekneš, co není pravda." "Ale jakpak vám mohu, dědečku, lhát! Takový usmrkánek starému člověku." Ten popadl lopatu a třikrát ho plácl a "jdi", povídá, "nedám ti nic!" Přišel s prázdnou.

"Jdi ty, Tondo, ať si zatopíme." Tonda skočil a žene se tam. "Dejte mi, dědečku, trochu uhlí, ať si můžeme zatopit." "Až mi řekneš, co není pravda." "Ale jakpak bych vám mohl lhát, takovému starému!" Ten zase popadl lopatu, třikrát ho plácl a "jdi, nedostaneš nic!" Tonda přiběhl s brekem a uhlí nenese.

Tak Honza se rozkřikl: "Zatrolený dědek, chytím-li ho, pořádně jím zatřesu." A skočil tam sám. "Dědečku, dej mi uhlí!" "Až mi povíš, co není pravda." "Tak víš, ještě jsem nebyl na světě a mámě se zachtělo jahod. Venku byl mráz, bylo o Třech králích. Chytil jsem putnu, jedu s ní do lesa a jahod byla hned plná. Máma je v okamžení snědla. Je to pravda?" "Není." "No tak vidíš. A zase chtěla péci placky a neměla roští. To jsem také ještě byl na houbách, ale chytnu trakař, roští jsem nalámal a všichni jsme se pořádně najedli i se mnou. Je to pravda?" "Není." "A tak vidíš. Ale teď jsem šel do lesa, byla tam vysoká souš, chci ji olámat, ale výše bylo ještě roští. Tak jsem po ní lezl a lezl, až jsem se dostal do nebe. Všichni svatí tam mlátili ječmen. Já se procházím po nebi, když čert přinesl mého tátu a on mi tu souš dole uřízl. Teď jsem nemohl dolů. Všichni svatí zrovna váli ječmen, já z těch plev si upletl provaz a po milém provaze se soukám dolů. Ale přijdu ke konci a ještě jsem nebyl v polovici, provaz nestačil. Tak jsem ho nahoře uřízl, dole navázal a zase jedu. Ale ještě dobře nedosahoval na zem. Tak už jsem ostatek skočil a jak jsem skočil, tady zapadnu po pás do země. Čert tam chytil zajíce, myslil, že jsem pařez, tak si ke mně lehl. A já jsem si ten zaječí ocas devětkrát otočil okolo ruky. Je to pravda?" "Není." "No tak mi dej uhlí." Honza nastavil šos a on mu ho tam tři lopatky dal. Přiběhne k hochům: "Vidíte, hejhulové, u všeho abych byl sám, beze mne nic nespravíte."

Teď nakladli mezi kořeny roští, sedli všichni kolem, ale nechtělo to chytit. Tak u toho konečně usnuli. A ráno prohlížejí, ony samé zlaté plíšky, bylo jich zrovna tři lopaty. Sebrali se a běželi s tím domů. Táta poslal hned dcerku k rychtářovi, aby byl tak dobrý a půjčil mu dubový věrtel, že si něco změří. "Copak budete měřit?" "Ale nějaké peníze." "Kde jste je splašili?" ptá se rychtář. "I snad byl táta někde v trhu."

Když s věrtelem odešla, rychtář se hned přestrojil a žene se do chalupy. A Honza dno schválně vymazal kolomazí a asi tři dukáty přilepené tam nechal. "Kdes to nabral?" povídá rychtář. "Ale kde bych to nabral! Musím vám říci, strejčku, vy jste takoví nehospodáři. Nabral jsem kobylinců, jedu s tím do města a dobře jsem to zpeněžil." Rychtář s tím přiběhl k sousedům, všichni nasbírali kobylince, naložili na vůz a jeli s tím do města. Komisař tudy chodí, vidí, co vezou a vyhnal je z města. Tak sousedé viděli, že si je Honza nabral, rozzlobili se a tajně se smluvili, že ho zašijí do pytle a utopí v rybníce. Hnedle vzali pytel, obecní sluha ho tam postavil, až bude večer, že ho v rybníce vyplaví.

Teď Honza v tom pytli sedí a byl pevně zavázaný. Hnout se nemohl. A nějak se z toho vydrápat, marná práce. Až tady někdo klape kolem. Jak to slyšel, Honza spustil náramnou vřavu: "Lidičky zlatý, co to se mnou jen chtějí! Abych byl rychtářem, vždyť neumím ani psát!" A halekal to jako na lesy a v tom slouha žene kolem a povídá: "Inu, pojď, to já tě zastanu a pas mi stádo." Hned ho rozvázal, Honza slouhu strčil do pytle, nechal na hrázi a milé stádo žene vesele domů, zrovna přes náves. Všichni se dívají jako hloupí. "Kdepak jsi to sebral?" "I v rybníce toho je a jakých volů velikých! Kampak bych já to dal! Mám jen ten chlívek, ještě musím kus světnice probourat." Rychtář svolal ty ostatní sousedy a povídá: "Poslouchejte, hoši, ty voly tam nenecháme. Já jsem nejstarší, já půjdu napřed." Vylezl na stavidlo a skočil rovnou dolů na čep. A teď spustil, jako by ho na nože brali: "Kůl, kůl, kůl!" Ti všichni mysleli, že "vůl", tak všichni za ním a utopili se tam. A ostatní sousedé hned všichni na Honzu: "Ty musíš být rychtářem." A tak se Honza chtěj nechtěj stal u nich ve vesnici rychtářem.

Zapovězený uzel
V rybářské osadě se jednou nevydařil rok. Z podzimka šly ryby špatně do sítí a zásobárny zely k jaru prázdnotou. Pro rybáře je ryba jako zrno pro rolníka. Když nejsou ryby, hladoví celá ves.
I dali všichni rybáři hlavy dohromady a začali se radit. Jak žít, co si počít? K tomu, aby vyjeli na moře, nebyl ještě vhodný čas; jestli zůstanou doma, bude s nimi konec.
Přemýšleli a rozmýšleli, až se rozhodli, že přece jen zkusí štěstí.
"Možná že se moře nad námi slituje a přece jen nějakou tu rybku pošle do sítí!"
Tu pravil jeden rybář:
"Nevím, je-li to pohádka anebo pravda, ale povídá se, že starý Karel se kdysi přátelil se samotnou mořskou královnou. Ten jistě ví, jak ryby přilákat."
"I mně se něco míhá v paměti," řekl druhý rybář. "Byl jsem ještě maličký, když mi dědeček vypravoval, že Karel má očarovanou věcičku, která přiláká ryby v každé době. Co abychom k staříkovi zašli, možná že nám ji daruje pro štěstí!"
Karel bydlil na samém kraji vesnice. Byl kdysi statečný a na slovo vzatý rybář. Ale čas mu už dávno ohnul záda a stařec přestal vyjíždět na moře. I práh své chatrče zřídka přestupoval. Když však rybáři zaklepali na dveře, Karel k nim vyšel a pravil:
"Vím, přátelé, proč jste ke mně přišli, a dejte pozor, co vám povím: dobrý rybář nespoléhá na štěstí, ale na svůj um a na sílu svých rukou. Vy jste se však pustili do nesnadné práce. Vyjíždíte na moře předčasně, a to nemá moře rádo. No dobrá, jen směle jeďte, pomohu vám."
Tu starý Karel sundal šátek, který nosil na krku, a ukázal jej rybářům.
"Podívejte - na šátku jsou tři uzly. První uzel vám přinese dobrý vítr. Rozvažte jej, až vztyčíte plachtu. Druhý uzel vám přiláká ryby. Rozvažte jej, až vrhnete sítě. Ale třetí uzel nerozvazujte! Jestli to uděláte, neštěstí vás nemine. A ještě jedno vám povím: buďte spokojení s tím, co vám moře samo pošle. Ať už ulovíte ryb hodně nebo málo, nevrhejte sítě podruhé."
"Neboj se, Karle," odpověděli rybáři. "Jak jsi řekl, tak uděláme. Dáváme ti své slovo."
"Mějte na paměti, že rybářské slovo je poctivé slovo," řekl stařec a dal rybářům šátek.
Celou noc vylévali rybáři bárku smolou a spravovali sítě. K ránu bylo všechno hotové.
Vyskočili do lodice a odrazili od břehu.
Vypluli rychle ze zálivu a vztyčili plachtu. Tu vytáhl jejich kapitán šátek starého Karla a řekl:
"Rozvažme první uzel."
Rozvázali uzel, a hned zadul čerstvý větřík, napjal plachtu a hnal lodici kupředu.
Plula dobře, sama, bez kormidlování, a rozřezávala vlny jako nožem. Rybáři vyjeli daleko na otevřené moře. Najednou vítr utichl, plachta klesla a lodice se zastavila.
"To je jistě to místo, o kterém mluvil stařík!" řekli rybáři. "Tady naklademe sítě."
Všichni se dali družně do práce. Na mělčině spustili kotvu, rozložili sítě a vrhli je do moře.
"A teď rozvaž druhý uzel!" zvolali rybáři.
Kapitán vytáhl ze záňadří šátek starého Karla a rozvázal uzel. A sotva jej rozvázal, v moři něco zapleskalo, po hladině se roztáhla kola a poplavky na sítích se rozkolébaly.
Rybáři počkali, až se všechno kolem utišilo, a začali opatrně vytahovat sítě. Ještě nikdy nebyly tak těžké. Rybáři táhli ze všech sil, až se konečně okraje sítí pozdvihly nad vodu. V nevodu se rybami jen hemžilo, stříbřité šupiny blyštěly na slunci, že až oči bolely.
"Ráz, dva!" velel kapitán.
Rybáři trhli úvazky a ryby se vysypaly do lodic.
"Dobrý lov!" řekl jeden z rybářů. "Díky starému Karlovi."
"Tak, tak," odpověděl druhý. "My bychom ale potřebovali tři takové úlovky, abychom do tahu ryb všichni měli dostatek. Nehodíme sítě ještě jednou?"
"Co to povídáš?" řekl nejmladší rybář. "Jen si vzpomeň, co říkal Karel: Buďte spokojení s tím, co vám moře samo pošle."
"No, starochům a chlapcům to, jak vidím, stačí," zasmál se kapitán. "Ale my se budeme červenat studem, až se vrátíme s lodicí, která nebude plná po okraj."
A tak vrhli sítě znovu.
Tentokrát však jim štěstí nepřálo, vytáhli je prázdné. Nechytili ani rybičku.
Rybáři zesmutněli, ale kapitán pravil:
"To je proto, že jsme nerozvázali třetí uzel na šátku starého Karla. Vidíte sami - to není obyčejný šátek. Každý uzel přitahuje štěstí. Zbyl ještě jeden, rozvážeme ho taky. A pak se naše loďka naplní vrchovatě."
"Nevím, kapitáne," řekl nyní nejstarší rybář. "Karel nám nakazoval, abychom se toho uzlu ani nedotýkali."
"No, ty jsi už taky dost starý," odvětil kapitán, "a staří lidé se vždycky drží přísloví: Do třetice osud nepokoušej. Jenomže se říkává také jinak: Jen hlupák se odříká štěstí."
"A je to pravda," pravili rybáři. "Děj se, co se má dít. Rozvaž uzel, kapitáne!"
Kapitán měl šátek už dávno připravený. Škubl posledním uzlem a rozvázal jej. V ten ráz moře zahučelo, za zádí se zdvihly vlny a poplavky na sítích divě zatančily.
"Ryby jsou tu!" řekl kapitán. "Nemluvil jsem pravdu?"
Rybáři se zaradovali. Nemohli se dočkat, až přijde čas vytáhnout sítě. A opět, jako poprvé, se jim sítě zdály velice těžké. Ale rybáři jsou silní lidé. Chopili se družně provazců a vytáhli nevod. Co to! V sítích se tloukla jedna jediná ryba. Byla to napodiv obrovská štika, ale ocas měla tupý, jako kdyby jí ho někdo usekl sekyrou.
"Je to ale netvor!" podivili se rybáři a hodili rozmrzele štiku do lodice.
Mezitím se už začalo slunce sklánět k vodě. Před západem se vlny uklidnily.
A tu se nad ztichlým mořem ozvaly jakési hlasy. Rybáři vyskočili a rozhlíželi se kolem dokola.
Kohopak ještě nouze vyhnala na moře v nepravý čas? ptali se v duchu.
Ale nikde nebylo vidět ani lodičku.
"Možná že to křičel racek," řekl kapitán.
Tu zahrála hlasitě a táhle pastýřská píšťala, jako kdyby pastýř ve vesnici svolával stádo. Potom se otázal ženský hlas:
"Jsou všichni doma?"
A zvučný dívčí hlásek odvětil:
"Všichni. Jen bezocasý kozel chybí."
A opět zahrála píšťala. Ještě hlasitěji, ještě táhleji.
Štika v lodici se najednou zatřepala, rozevřela na celé kolo zubatou tlamu a ze vší síly začala rozrážet ostatní ryby. Ale kapitán ji kopl botou a hlasitě křikl na své druhy:
"Zdvihněte kotvu! Nějak se mi to všechno nelíbí. Plujeme co nejrychleji odtud."
Rybáři vytáhli kotvu a obrátili lodici k domácímu břehu.
Ale co se to jen dělo! Ať se opírali do vesel jak chtěli, lodice se nehnula z místa. Jako kdyby moře v rosol zhoustlo, jako kdyby dno lodice přirostlo k vodě. Veslovali a veslovali, ale lodice nepopojela kupředu ani o píď.
Tak se plahočili celou noc. Chvílemi odhazovali v zoufalství vesla, a zas znova se do nich opírali, ale nic to nebylo platné. Zdálo se, že žádná síla na světě nemůže člunem pohnout.
A na úsvitě, sotva na východě zaplály červánky, se opět ozvaly podivné hlasy:
"Jsou všichni vzhůru, jsou všichni pohromadě?"
"Všichni jsou vzhůru, všichni jsou pohromadě, jen bezocasý kozel ne a není k nalezení!"
A znovu zazvučela píšťala a tichounce zacinkaly rolničky. Tu se pojednou v loďce pohnula ryba. Až od samého dna se vyplazila ta podivná štika, rozevřela zubatou tlamu a zahýbala žábrami.
"Je to ale nepokojná potvora!" zabručel kapitán a najednou ho napadlo: A není to všechno kvůli štice? Neshánějí se to tam po ní?
Tu kapitán vyskočil z lavičky, popadl štiku a vyhodil ji přes palubu.
A hned kdesi daleko, možná že až na samém dně mořském, někdo zatleskal a vesele zavolal:
"Podívejte, podívejte, bezocasý kozel pluje domů. A jak spěchá, až bubliny vypouští!"
Víc už nezaslechli. Zdvihl se strašlivý vítr, zahučely a zabouřily vlny, že rybáři neslyšeli ani vlastní slova. Člun byl stržen a nesen po vlnách.
Celý den křižovali rybáři po rozbouřeném moři. Lodice chvílemi létala vysoko nahoru, jako kdyby se chtěla vznést k oblakům, chvílemi se propadala do hlubin, snad až na samé mořské dno. Takovou bouři věru ani starci za celý život nepamatovali.
K večeru přirazila bouře loď ke skalnatému ostrovu. Rybáři vyskočili na břeh a jakžtakž ji vytáhli na suchou zemi.
"Co je to za ostrov?" ptali se druh druha. "Kam nás to zaneslo?"
Tu vyšel ze skal maličký staroušek. Záda měl ohnutá do oblouku a bílý vous mu sahal skoro až k zemi.
"To je ostrov Chiu Maa," pravil stařeček. "Není divu, že jej neznáte. Sem zřídkakdo z vlastní vůle připluje."
Staroch zavedl rybáře do dřevěné chatrče ve skalách, zahřál je, dal jim najíst a potom řekl:
"Kdo jste a odkud přicházíte? A proč jste vyjeli tak brzy na lov?"
"Co nám zbývalo? Zásobárny se vyprázdnily a v osadě nastal hlad," odpověděli rybáři a vyprávěli staříkovi všechno, co se jim přihodilo. Jen jednu věc zamlčeli - to, jak rozvázali třetí, zapovězený uzel na šátku starého Karla.
Stařík je vyslechl a pravil:
"S vaším Karlem jsem se kdysi znal. Byl to statečný a moudrý rybář. Moře mu bylo jako rodná chalupa. Víte, kam poslal vaši loďku? Přímo na pastviště mořské královny. Pase tam své ryby. Ale její ryby jsou chytré a rozumné a do sítí se nikdy lapit nedají. Do vašeho nevodu se chytila rybí hejna, která tam zdaleka táhnou, aby se napásla pospolu se stády mořské královny. Ale jak se dostala do vašich sítí bezocasá štika, tomu nerozumím. Čím jste ji přilákali?"
Tu rybáři pochopili, jakého neštěstí je chtěl Karel uchránit, ale nic staříkovi neřekli. Bylo jim těžko u srdce. Bouře na moři neutichala, vítr bez ustání skučel v komíně a veliké kapky deště pleskaly do okénka. Nepohoda se nerozpoutala věru jen na jediný den.
Staroch uložil rybáře v chatrči do kouta na staré sítě a oni usnuli, jako když je do vody hodí.
Na úsvitě stařík rybáře probudil. Za oknem bez ustání zuřila bouře a vlny rachotily o balvany. Rybáři ztratili dočista odvahu.
"Co si počneme?" ptali se staříka. "Takhle se odtud nikdy nedostaneme. A doma čekají hladové děti."
"Nebojte se," odvětil stařík. "Možná že se vám to přece jen podaří. Dejte sem šátek starého Karla."
Jen nerad vytáhl stařešina šátek a podal jej staříkovi.
Staroch pohlédl na šátek a potřásl hlavou.
"Kdysi jsem ho už viděl. Jenomže tenkrát, vzpomínám si, na něm byly tři uzly. Dva uzly, jak sami říkáte, jste rozvázali, ale kde je ten třetí?"
Co rybářům zbývalo? Pověděli všechno, nic už nezamlčovali.
Staroch se zachmuřil:
"Jste špatní námořníci!" pravil. "Starého Karla jste neposlechli a mne jste chtěli oklamat."
Rybáři se zastyděli a sklonili hluboko hlavy.
"Nu," pravil stařík, "vidím, že jste už i tak dost potrestáni. Kvůli starému Karlovi a kvůli vašim hladovým dětem vám pomohu."
Tu vzal stařeček šátek, zavázal na něm uzel a pravil:
"Dbejte, aby propříště vaše slovo bylo vždycky tak pevné jako tento uzel."
Sotva zatáhl smyčku, vítr za oknem naráz utichl a vlny ulehly do moře, jako kdyby nikdy žádná bouře nebyla.
Rybáři stařečkovi poděkovali a vydali se ke své lodici.
Stařík je doprovodil až ke břehu, a když zdvihli plachtu, mávl rukou jako na rozloučenou. Tu se vzdula plachta lehkým větříkem a loďka plynula po klidném moři.
Ještě téhož dne připluli rybáři ke své osadě.
S jakou radostí je vítali přátelé a rodiny!
A s úlovkem vystačili až do tahu ryb.
Dobrý konec - všechno dobré. Rybáři však nikdy nezapomněli na poučení, jehož se jim dostalo. Od těch dob je slovo námořníků tak pevné jako námořnické uzly, které vážou na lanech.
A vy si také pamatujte na tuhle pohádku: vždyť to nejsou jenom námořníci, kdo musí držet dané slovo.



*5478*music is the answer*2637*

Labutí panna
Byla jednou jedna chudá žena a ta měla syna, velkého a silného chasníka, který by se rád vydal do světa, aby si vydělal nějaký ten peníz. Matka mu nebránila, a tak se nechal najmout na rok do služby u jednoho pána, kterému měl pást ovce.

Byl to krásný slunečný den v čase žatvy na poli, když uviděl v obilném poli krásného bílého ptáka a běžel za ním, aby ho chytil. Ale pták na něj nečekal, pomalu se zvednul a letěl do hlubokého černého lesa. Jinoch běžel stále za ním, ale nadarmo, dostihnout ho nedokázal, a když se chtěl vrátit, zjistil, že je hluboko v lese a nezná cestu zpět. Už se pomalu stmívalo, když tu uviděl v dálce světlo, a tak šel za ním a přišel k nějakému zámku. Uvnitř seděl u ohně stařec a vařil si polévku. Hoch jej požádal o nocleh a vyprávěl mu, jak se do lesa dostal. „Když mi budeš rok věrně sloužit, tak ti k tomu ptáku dopomohu!“ S tím jinoch rád souhlasil, moc po něm toužil.

Následujícího rána stařec řekl: „Nyní jdu pryč a vrátím se domů pozdě večer, obstarej to tu. Tady máš všechny klíče, do každé komnaty smíš vejít, kromě té poslední.“ Hoch se přidržel rozkazu, a když se stařec večer vrátil domů, byl s ním spokojen; a tak to šlo i následující den a po všechny zbývající; stařec odcházel a on plnil jeho příkazy. Dlouhý čas na zakázanou komnatou ani nepomyslil, ale v posledním týdnu roční lhůty jej posedla zvědavost: „Už jsi tu celý rok a brzy odtud odejdeš, aniž bys věděl, co jsou uvnitř za poklady.“ říkal si pro sebe a neměl klidu. Posledního dne šel až ke dveřím, ale dál se mu nechtělo. Nakonec přece jen zastrčil klíč a otevřel. Byl tam obrovský sál a v jeho středu blankytně modrý rybník a nad ním volné nebe. Na rybníce byly tři překrásné panny, které se koupaly. Sotva hocha zpozorovaly, proměnily se v bílé labutě a uletěly pryč. Toho se jinoch opravdu polekal, a když přišel stařec domů, padl před ním na kolena a prosil: „Pane, potrestej mne, porušil jsem tvůj zákaz!“ Stařec však pravil přátelsky: „Protože jsi svoji chybu přiznal a lituješ jí, odpouštím ti, ale abys toho ptáka dostal, musíš mi nyní věrně sloužit ještě jeden rok.“ Hochovi spadl kámen ze srdce, rád souhlasil a od nynějška nad ním neměla zvědavost žádné moci.

A běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

Když ten rok uplynul, přišel stařec a pravil: „Následuj mě!“ Zavedl ho do zakázané komnaty, kde byly tři překrásné panny a koupaly se. Po chvíli se ale proměnily v bílé labutě, zvedly se k nebi a uletěly pryč. Stařec se ho zeptal, která se mu nejvíce líbila. „Ta nejmladší!“ odvětil. „Dobrá, dnes večer půjdeš do této komnaty, pod postelí tu najdeš tři truhlice, přineseš mi tu, která bude ležet až tam v rohu.“ Jinoch se nemohl večera dočkat, spěchal na určené místo a přinesl truhlici. „Teď tu truhlici vezmi a jdi s ní domů, ta vyvolená panna tě bude následovat, ale neohlížej se, dokud nedorazíš domů, teprve pak můžeš slavit svatbu. Ale tu truhlici střez jako oko v hlavě a nedávej ji své ženě do rukou, jakkoliv by tě prosila, jinak ji ztratíš na věky.“ Jinoch slíbil, že učiní vše, jak mu řekli. Zpočátku to šlo lehce, neohlížel se, i když by to rád učinil, ale už jednou byl za svoji zvědavost potrestán a na to právě myslil. Když byl konečně doma u matky, rychle se otočil a uviděl krásnou pannu ve sněhobílých šatech, popadnul ji kolem krku a políbil. Potom slavili zásnuby.

Nevěsta byla krásná jako den a ženich se toho pohledu nemohl nasytit a byl celý blažený. Ale panna byla celé dny smutná a mlčenlivá a on vynakládal všechnu myslitelnou námahu, aby ji rozveselil, ale vše nadarmo. „Dal bych ti cokoliv, jen kdybych tě viděl konečně šťastnou!“ řekl jednoho dne. „Tak mi dej moje krásné šaty, které jsou zavřené v truhličce.“ Tu hoch zblednul úlekem, jak mohl tak pošetile vyslovit a nerozvážně slíbit něco, co by ho mohlo přivést do neštěstí. Dlouho a dlouho váhal, konečně vyhrála oddanost a velká láska a utěšoval se: „Snad ji tím nezabiji,“ říkal si: „ a pryč mi taky nezmizí.“ Potom pečlivě zavřel všechny okna i dveře, ale sotva truhlici otevřel, dívka popadla labutí šaty, přehodila si je přes sebe a v tom okamžení z ní byla labuť, která uletěla komínem pryč.

Jinoch se trápil a soužil, až se nakonec vydal zpět do lesa za starcem, aby si mu postěžoval. „Uletěla mi pryč,“ řekl mu: „řekni mi, kde ji mohu najít, kdyby to mělo být třeba na konci světa, najdu ji, neboť ji velmi miluji.“ Tu stařec pravil: „Je daleko na jednom ostrově v moři a hlídá ji sedmihlavý drak. Je velmi těžké se tam dostat, a když už se tam přece jen dostaneš, drak tě zabije.“ Ale on se nedal zastrašit, vrátil se domů, pobral si šaty a všechny boty, co doma měl, a vydal se do světa.

A běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

Sedm let putoval a roztrhal při tom všechno oblečení a boty, únavou nemohl dál, ale široko daleko stále neviděl žádné moře. Jednoho rána klesnul na jednom pahorku k zemi a zamýšlel tam zemřít. Tu uslyšel pojednou v dálce nějaký lomoz, který se stále přibližoval, a tu viděl tři svalnaté obry, jak se o něco dohadují a handrkují. Když došli až k němu, zeptal se jich na příčinu sváru. „Nejcennější věci na světě,“ řekli mu: „plášť, který toho, kdo jej nosí, činí neviditelným; klobouk, který toho, kdo si jej nasadí, kam si přeje, zanese; a meč, s kterým ten, kdo ho má, nad každým zvítězí. Kdo vlastní tyhle tři věci, může zachránit překrásnou pannu, která je v zajetí na ostrově v moři, a spolu s ní si zaslouží i velkou říši!“ Taková řeč hocha potěšila a vrátila mu naději. „Jestli je to pravda, já vám to pomohu rozhodnout, dejte mi ty věci sem a zápaste jeden s druhým, uvidíme který z vás vyhraje!“ Ti prostomyslní obři mu okamžitě plášť, klobouk i meč dali a popadli se vzájemně za vlasy. On zatím na sebe hodil plášť, nasadil si klobouk a zvolal: „Ať jsem ihned na tom ostrově!“ A byl pryč a ti hloupí obrové koukali jako vyjevení.

Když byl na ostrově, sundal klobouk i plášť, vzal si meč a vydal se na hrad. Drak se zrovna slunil před bránou a krásná panna ho vískala. Najednou drak ucítil člověčinu, zasyčel a kroutil se vztekem, ale jinoch neohroženě přistoupil až k němu a jednou ranou mu srazil všech sedm hlav. Pak se rychle zahalil do svého pláště a pospíchal na hrad, kde našel truhlici s labutími šaty, tu vzal a hodil do moře. Pak si plášť sundal a ukázal se panně, své nevěstě a ona jej ihned poznala a byla celá přešťastná. Potom nejdříve pomocí kouzelného klobouku na hrad přenesl svoji matku a pak slavili veselou svatbu a on se stal králem a pánem celého ostrova a všech pokladů, které drak nashromáždil.

Labutí příběh...
Přišla zima. Meluzína se proháněla v komínech, které už stará kamna nepotřebují, protože je nahradila ústřední topení. Kraj pokryla ledová jinovatka, jenž ze stromu, které se tyčily na hrázi, učinila nádherné, ale studené, stříbrné stromy. Slunce se opíralo do chladných větví, jenž se v jeho lesku třpytily jako pravé stříbro. Všude kolem vládlo ticho, jen občas některá vlna, jenž se přiblížila ke břehu, pleskla o kámen. Ještě před chvílí byl taky stříbrný, ale teď, omyt vodou, je zas černohnědý. Stále se leskne. I přesto, že není ze stříbra, stále se leskne. Občas se ozval racek, který se pokoušel najít něco k snědku.Jen po hladině se tiše loudaly labutě, bíle jako sníh. Voda je nezábla, nebyly smutné, i když tak vypadaly a bylo jich hodně. Pluly k západnímu břehu, tam co je hráz, na které stal ON.Tiše se díval na labutí tanec na hladině toho velkého jezera a usmíval se. S nimi připlouvá i ONA. Ano, je mezi nimi. Má jí rád, jako jediná připlouvá k NĚMU nejblíže a bere si kousky rohlíku přímo z JEHO dlaně. Promávne křídla, rozčeří hladinu, natáhne krk opět k JEHO dlani a dožaduje se dalšího sousta. To víš že tu pro tebe ještě mám. Hrábnul do kapsy a vytáhl další rohlík, který rozdrobil na kousky a kousek po kousku jej opět nabízel JÍ. Byla krásná, měla sněhově bílé peří a vždy, než k němu doplula, čistila si zobáčkem každé peříčko. To proto, aby se mu líbila. ONA ví, že se MU líbí a proto se pro něj strojí. Je příjemné ho pozorovat, jak se usmívá, když pomalu pluje k NĚMU. ON totiž moc dobře ví, že vždy připluje, když jej spatří. Vždy stojí na tom samém místě, a vždycky řekne: Ahoj Lásko. Chodí sem často. Vždy jí donese něco k mlsaní. Jednou je to rohlík, jednou kousek chleba, jindy kousek koláčku. Vždycky se na NĚHO těšila. Nikdy jí nezklamal, vždy se mohla spolehnout, že přijde každé ráno a každý večer, vždy v sedm hodin. I kdyby to měla přes celé jezero, za NÍM připluje vždy a včas, aby na NÍ nemusel čekat. Jednou ráno připlula a těšila se, že HO zase uvidí. Ale on nepřišel. Marně natahovala svůj dlouhý krk v naději, že jej zahlédne přicházet od toho stánku na konci hráze, kde pokaždé kupoval čerstvé pečivo. Neviděla ho. Čekala dlouho, i slza již zkrápěla její sněhověbílé peří. Ten tichý tvor, jenž lehounce připlul vždy až k NĚMU…I ONA má slzu na víčku. Snad se mu již nelíbí, snad již má jinou, snad jen zapomněl, snad jen stůně snad přijde večer, nebo zítra…Snad miluje JÍ… Připlula večer k tomu místu, kde jej včera spatřila naposledy a doufala, že tam bude ON. Každé peříčko pročistila,aby byla co nejkrásnější. Blížila se k hrázi, kde měl být ON. Místo zeje prázdnotou. Zas nepřišel. V hlavě jí zní ty slova, která jí šeptá pokaždé, když přijde: Poznávám, touhu dát i brát, lásku tvou, ničím nespoutanou…Vždyt ON to ví, jak moc ho má ráda, že se na něj těší, jinak by ta slova nevyslovil. Tak proč zase nepřišel? Už nechce její lásku? Už jí snad nemá rád? Smutně se loudá po hladině, stále se ohlížeje, zdali se neobjeví ON. Ale stále nic, stále jej není vidět. Už dlouho zde nebyl. Každé ráno i večer sem připlouvá, hledá ho, ale místo, kde vždycky stál, pokaždé zeje prázdnotou. Proč nepřichází? Proč jí nechává samotnou v žalu? Proč jí trápí láska k člověku, kterou nikdy nebude moci naplnit? Proč je k NÍ svět krutý? Proč bůh dovolí, aby se trápila? S každým ranním rozbřeskem se probouzí na té samé hladině, kde za ni chodíval ON, a kde již dlouho nepřišel. S každým ránem má novou naději, že přijde. Vždy je na tom místě včas, ale ON stále nepřichází. Byl štědrý večer, padaly vločky,a tichem znělo jen křupání sněhu. Těžké kroky, které se pomalu rozzvučely krajem, najednou utichly. Mezi bělounkými vločkami na zem dopadla slza. Stál tam ON. Konečně přišel. Opět na to samé místo, jako vždy chodil, v ruce měl pár koláčků. Oči se mu leskly ve svitu slunce, klepal se zimou. Ne. To nebyla zima. Byla to bolest. Další slza upadla na zem k jeho nohám. Viděl JÍ. Byla to ONA. Poznává jí, protože žádná jiná nikdy nepřiplula až ke břehu. Ostatní byly opodál. Bylo jich osm. Devátá ležela na břehu. Byla to ONA. Každé ráno a večer sem připlouvala, aby jej spatřila. ON konečně přišel. A ONA je tady, na tom jejich místě, kde se vždy setkávali, kde jí krmil. Došel až k NÍ. Další slza bolesti dopadla na její sněhobílé peří. Pochopil, že JEJÍ stesk jí zahnal do vlastní záhuby. Věděl, že je to jeho vina. Měl přijít dříve. Neměl dopustit, aby se utrápila k smrti. Vzal její bezvládné tělo do náruče a snažil se jej dechem zahrát.Bylo promrzle a bylo jasné, že ONA zde leží již dlouho. Sedl si do sněhu, JÍ stale přitisknutou na prsou a jeho oči…Byly stříbrné, leskly se ve slunci… Slzely… Pláč ho celého schvátil, vzlykal jako malý kluk. Mezi vzlyky prosil Boha, aby mu odpustil JEHO hříchy, aby JÍ vrátil život. Plakal dlouho a stále doufal, že se stane zázrak. že ONA zase ožije. Přemýšlel, proč vlastně tak dlouho nepřišel, vždyt věděl, že ONA na něj čeká, že se na něj vždy těší. Proč dopustil toto neštestí? Seděl tam, maje JÍ stále v náručí, až do večera. Zešeřilo se a on byl rozhodnut, ze půjde za NÍ. Chce být s NÍ. Chce také zemřít, protože zapříčinil JEJÍ smrt. Zemřela Láska. Chce být s ní. Vzhlédne k oblakům a šeptá: přijdu za tebou a už tě nikdy neopustím, Lásko… Z nebe padala hvězda. Vzpomněl si na ono přísloví: když padá hvězda, něco si přej… Nad sněhověbílým peřím se vznesla slova: musí žít, vždyt jsem přišel… Hvězda zapadla kdesi za kopec a on se zlobil, proč nemohou být věci takové, jaké je lidé chtějí mít. Například Láska. Vždyt jí chtěl mít, věřil, že tu bude vždy s ním. Byla mu zima. Ještě naposledy se na NÍ podíval a její slza se leskla na zavřeném víčku… Honem jí zabalil do bundy a doufal, že to nebyl jen sen a že opravdu… ŽIJE. Zesláblá, ale žije. Neopustila ho. Byla silná na to, aby se jej dočkala. Láska. Je to ona. Láska. Přečkala veškeré útrapy. I přes třeskutý mráz přežila. I přes JEJÍ křehkost je stále tady. Miluje Lásku. Láska miluje JEHO. ONI SE MILUJÍ. Budou spolu, dokud je jejich smrt nerozdělí.
Je krásný slunný den. Všude zpívají ptáci a nad hladinami se sklánějí větve stromů poseté krásnými zelenými kvítky. Na západní straně je hráz, u které plave devět labutí. ON stojí na hrázi a v ruce má kousky rohlíku…
Možná bláznivý, možná smutný, ale možná i smyšlený příběh. A možná, že je to pravda. Možná jsou v něm city, možná jen touha,a možná, že MU na NÍ opravdu záleží. Stejně jako JÍ na NĚM…

Jak si kočka dala šít (přídavek na přání)
Jednoho dne si kočka usmyslila, že si pořídí nový kabátek. Zašla tedy za švadlenou, kterou tenkrát byla jedna myš, a objednala si u ní nový kabátek. Když si pro něj za týdne přišla, myš jen kroutila hlavou a řekla: „Z téhle látky nebude kabátek.“ Kočka se tedy zeptala: „A co by z toho tedy bylo?“ Myš odvětila: „Tak kalhoty.“ Dobrá, tak si kočka poručila kalhoty.

Za týden si šla k myšce kalhoty vyzvednout. Ale myška zase jen kroutila hlavou a řekla: „Z toho nebudou kalhoty.“ Kočka se tedy zeptala: „A co by z toho tedy bylo?“ Myš odvětila: „Tak vesta.“ Dobrá, tak si kočka poručila vestu.

Za týden si šla k myšce vestu vyzvednout. Ale myška se opět ošívala a nakonec řekla: „Z toho nebude vesta.“ Kočka se tedy zeptala: „A co by z toho tedy bylo?“ Myš odvětila: „Možná tak čepice.“ Dobrá, tak si kočka poručila čepici.

Za týden si šla k myšce čepici vyzvednout. Ale myšce nebylo moc do řeči, až nakonec řekla: „Z toho nebude čepice.“ Kočka se tedy zeptala: „A co by z toho tedy bylo?“ Myš odvětila: „Možná pytlík na cukrkandl.“ Dobrá, tak si kočka poručila pytlík na cukrkandl.

Za týden si šla k myšce pytlík na cukrkandl vyzvednout. Ale myška měla naspěch a vypískla: „Z toho nebude pytlík na cukrkandl.“ Kočka se tedy zeptala: „A co by z toho tedy bylo?“ Myš odvětila: „Houby s voctem!“ Tu se kočka na myš vrhnula a od toho času jsou kočky a myši ti největší nepřátelé.

Trpasličí dárky
Byli jednou krejčík a zlatník a ti společně putovali světem. Jednou večer, když slunce už dlouhou chvíli spalo za vrcholky hor, uslyšeli z dálky hudbu a čím dál šli, tím byla zřetelnější. Neobyčejně líbezné tóny jim vlily novou sílu do žil, a tak zapomněli na únavu a zčerstva rázovali silnicí dál a dál. Měsíc byl už vysoko na nebi, když dorazili na jeden pahorek, na kterém spatřili zástupy trpasličího lidu. Trpaslíci se drželi za ruce a s velkou chutí a radostí vířili v tanci a zpívali a hráli; a to byla ta hudba, kterou oba pocestní slyšeli. Ve středu tanečního reje seděl stařec, byl o něco větší něž všichni ostatní, měl na sobě pestrobarevný kabát a na prsa mu spadal šedivý vous. Chasníci zůstali v úžasu stát a trpaslíky pozorovali. Tu jim stařec pojednou pokynul, aby přistoupili blíž. Trpaslíci se rozestoupili a kruh se rozevřel. Zlatník byl jako všichni hrbáči dosti smělý, a tak vstoupil dovnitř, krejčík měl zpočátku pochybnosti a držel se zpátky, ale když viděl, jak se všichni tváří přátelsky, dodal si odvahy a do kruhu vstoupil i on.

Kruh se za nimi zase zavřel a trpaslici zpívali a tancovali v divokém reji dál. Stařec vzal ostrý nůž, který mu visel u pasu, nabrousil ho, a když se mu zdál již dost ostrý, podíval se na cizince. Trochu se toho pohledu zalekli, ale než se vzpamatovali, popadl stařec zlatníka a rychle mu ostříhal hlavu i bradu a to samé potkalo i krejčíka. Když se vzpamatovali od úleku, stařec jim oběma poklepal po rameni, jakoby jim chtěl říci, že dobře udělali, že se bez zdráhání podrobili. Pak jim ukázal prstem na hromadu uhlí, která ležela stranou, a posunky jim naznačil, že si mohou naplnit torny. Oba poslechli, ačkoli nevěděli, k čemu jim to uhlí bude dobré. A pak šli dál svou cestou, aby si hledali nocleh.

Když scházeli do údolí, zrovna v blízkém klášteře zvonili dvanáctou hodinu, v tom okamžení trpasličí zpěv ustal a vše zmizelo. Pahorek ležel v měsíčním světle tichý a opuštěný. Vandrovníci si našli nocleh, uložili se, jak byli v kabátech na hromadu slámy, únavou úplně zapomněli, že mají v tornách uhlí. Váha těch toren je probudila dříve než jindy, a když je otevřeli, vytřeštili oči, byly plné ryzího zlata. A když na sebe pohlédli, viděli, že jim opět narostly vlasy i vousy. Tím okamžikem se z nich stali bohatí lidé, ale protože byl zlatník povahy lakotné, napěchoval si svoji tornu uhlím, co to šlo, a nyní měl dvakrát více zlata nežli krejčík. Ale lakomec, který má mnoho, přeje si ještě víc, a tak zlatník krejčíka přemlouval, aby se tu ještě jeden den zdrželi, večer zase šli k tomu starci a přinesli si od něj velký poklad. Ale krejčík řekl: „Já mám dost a jsem spokojen, nyní stanu mistrem, ožením se s mojí milou a budu žít jako šťastný člověk.“ Ale souhlasil s tím, že tu ještě den zůstane a na zlatníka počká.

Ten si večer pověsil přes ramena hned dvě torny, aby je řádně naplnil a vydal se na cestu na kouzelný pahorek. Našel vše jako předešlého večera; trpaslíci zpívali a tancovali, stařec ho opět ostříhal a oholil a pak mu pokynul, aby si nabral uhlí. Zlatník se nenechal pobízet a nabral si, co se do toren vešlo, a pak spěchal celý spokojený zpět. Uložil se ke spánku: „Jen ať mě zlato tlačí, však ho unesu.“ řekl si a usnul se sladkými představami, jak bude ráno bohatý.

Sotva otevřel oči, hned popadl torny a otevřel je. Jaké však bylo jeho překvapení, když uviděl jen černé uhlí, mohl torny zavírat a otvírat, jak chtěl, bylo v nich stále jen uhlí. „Nu, ještě mám to zlato, co jsem si přinesl první noci.“ pomyslil si a otevřel ranec, ale velmi se poděsil, bylo tam jen uhlí. Tu si rukou ušpiněnou od uhlí sáhnul na čelo, a ucítil, že má hlavu plešatou a bradu bezvousou. Ale jeho neštěstí nebylo ještě u konce, ucítil, že k tomu hrbu, co má na zádech, mu roste ještě jeden na hrudi. Tu pochopil, že to je trest za jeho lakotu a hořce se rozplakal.

Ale dobrý krejčík, kterého ten nářek probudil, ho utěšoval a řekl: „Jsi můj přítel na vandru, zůstaň dál se mnou a já se s tebou o poklad rozdělím“ A dodržel slovo. Ale ubohý zlatník musel celý život nosit oba své hrby a na holé hlavě čepici.

O králově psu...
Bylo nebylo, žil jednou jeden král, který měl překrásnou dceru a jednoho oddaného psa. Za žádné poklady světa, ani za celé království, nikomu by psa nedal a kdekoli se procházel, všude vodil psa s sebou. Jednoho dne se s královskou dcerou zasnoubil princ ze sousedního království a jak tak za princeznou jezdil, pes se mu velmi zalíbil. Králevic po něm zatoužil a prosil princeznu, aby mu psa dala, protože krále si o něj žádat netroufal. Žadonil a prosil tak úpěnlivě, až princezna svolila a jednou, když král nebyl doma, mu psa odevzdala. Princ si psa odvezl, avšak zapomněl se zeptat, jak mu říkají. I volal na něj tak i onak, leč marně, pes se jen rmoutil a byl tuze smutný.
Princ tedy přemýšlel a pak pravil svému lokaji:
"Vydej se k princezně a zeptej se, jak psu říkají. Ovšem dej pozor, aby tě nikdo neslyšel, mluv pouze s princeznou!"
S tímto se lokaj vydal za princeznou, avšak když dorazil do paláce a vstoupil do hodovní síně, seděli u stolu i král s královnou. Ouha, pomyslel si lokaj, jakpak se mám nyní zeptat, jak tomu psu říkají? Chvíli jen uprostřed sálu přešlapoval, až nakonec k princezně promluvil:
"Posílá mne ten, bych se zeptal tě, jakže tomu říkají.
Princezna naštěstí jeho slovům porozuměla a pravila:
"Pověz tomu, že tak to volají, jako ty stojíš tam a já sedím zde."
Nato se lokaj vrátil k princovi a vše mu vypověděl.
Králevic přemýšlel, hlavu si lámal, co jen mu princezna chtěla vzkázat, až ho nakonec něco napadlo: Jakmile vstoupil lokaj do královské síně, jistě se velmi polekal a v králově přítomnosti se zeptat neodvažoval. I proto mu pak královská dcera pravila, že tak tomu říkají, jako ty stojíš tam a já sedím zde. Nakonec zavolal na psa:
"Pojď sem ke mně, Bojíš se!" načež pes vyskočil, přiběhl k princovi a s radostí ho začal olizoval a vesele při tom skákal. Honem ani nevěděl, kam by se dřív vrhl. Inu, pes se totiž jmenoval Bojíš se.
Ovšem v sousedním království, jakmile lokaj odešel, král se tuze rozhněval a zeptal se své dcery:
"Co sis to jen s lokajem povídala?"
"To já vám, tatínku, nemohu povědět," odvětila princezna.
"Tedy když ty mi to nepovíš, kliď se mi z očí a pryč z mého království, ať už tě víckrát nevidím!"
Princezna si smutně sbalila svých pár věcí a odešla z království. Přišla do sousední země ke svému snoubenci, mladému králevici, který se nezlobil ani co by se za nehet vešlo. Ihned nechal vystrojit velkou svatbu a s princeznou se oženil.
A tak čas plynul a dny míjely.
Princezna porodila mladému králevici krásného synáčka a starého krále ze sousedního království časem také hněv přešel a rozhodl se, že se s dcerou udobří a navštíví ji. Nasedli tedy s královnou do velkého kočáru taženého dvěma páry koní a vydali se na návštěvu. Když k dceři dorazili, spatřil král svého oblíbeného psa a královská dcera pravila:
"Nu, tatínku, teď už ti mohu klidně říci, co jsem si povídala s lokajem."
A tehdy se král dověděl, kam se to poděl jeho nejmilejší pes a co si to dcera s lokajem povídala. Chvíli se zlobil, lamentoval, ale už to nevadilo, beztak se usmířili a jestli neumřeli, žijí tam všichni spokojeně dodnes. Kdo nevěří, ať tam běží!

Oklamaný ďábel
Byl jednou jeden mládenec, co už neměl ani matku ani otce, a když umřeli, nenechali mu nic, co by se za nehet vešlo. Toho dne zůstal na tomto světě bez jediného přítele a chudičký jako kostelní myš. A přece jeden poklad měl. Byla to dcera jednoho bohatého sedláka, kterou tajně miloval a ona ho měla také moc ráda, protože to byl poctivý a statný jinoch. Protože měl ale od nádeničiny jednu kapsu prázdnou a tu druhou vysypanou, sedlák o tom, že by mu dal svoji dceru, nechtěl ani slyšet. To mládence velmi trápilo, často sedával na jednom opuštěném místě v lese a přemýšlel a přemýšlel stále o tomtéž: „Ano, kdybych byl bohatý, potom bych svoji krásnou a bohatou milou určitě dostal za ženu. Jak by se ale takový chuďas jako já mohl stát zámožným mužem? To se mi v životě nepodaří, co tu vlastně na tomto nespravedlivém světě dělám? Nejlepší by bylo, kdybych usnul a více se již neprobudil.“

Když tam jednou zase seděl v temných myšlenkách, objevil se před ním statný, cizí lovec – nebyl to nikdo jiný než samotný ďábel – a řekl: „Chlapče, zanech spřádání takových rmutných myšlenek! Copak tě trápí? Co ti chybí?“ „Kromě peněz mi nechybí nic. Chtěl bych být bohatý!“ odvětil mu mládenec hořce. „Nu, když to není nic horšího.“ pravil ďábel: „To ti mohu lehce pomoci, stačí, když mi upíšeš svoji duši.“ „Tu si po mé smrti klidně vezmi, pak už mi nebude k ničemu.“ odvětil: „Potřebuji duši teď, až budu bohatý a vezmu si milované děvče za ženu, abych se mohl z duše radovat!“ Ve velké nouzi vešel tedy v pakt s ďáblem, ihned dostal hromadu zlata a ze dne na den se stal nejbohatším mužem v zemi. A netrvalo to dlouho a ten sedlák mu rád dal svoji dceru za ženu.

Když byla ale svatební veselice v nejlepším a novomanželé se právě brali za zvuků píšťal a houslí k prvnímu tanci, tu se pojednou rozletěly dveře a vešel ďábel, aby si vzal slíbenou odměnu. „Vidíš, zrovna slavím svatbu, nemohu ti dát svoji duší! Teprve nyní začínám žít! Přijď si pro ni za padesát let!“ řekl a chtěl se vrátit zpět do sálu k tanci. Ale ďábel se nenechal jen tak odbýt, přemýšlel, jak by ještě dnes získal chasníkovu duši nějakou lstí. „Poslouchej!“ zavolal za ním: „Já tě tvé přísahy zbavím a od tvé ubohé lidské dušičky upustím, když mne dokážeš celý den zaměstnat nějakou prací.“ „To musí být věru umění zaměstnat tě na jediný den prací.“ usmál se ženich v duchu a souhlasil.

Vyvedl ďábla před vesnici na obrovské, posekané pole a řekl: „Nu, tak zorej toto pole!“ K tomu by potřeboval jeden muž jinak celé tři dny, ale ďábel s tím byl hotov za čtvrt hodiny a žádal si další práci. Tu vzal mládenec desátý díl látra [pozn1] semene jetele, rozesel jej po tom poli a řekl: „Posbírej ta semena! Ale ať nechybí ani zrníčko!“ Také tento úkol byl pro ďábla maličkost, byl hotov za půl hodiny a přál si novou práci. Ženichovi začalo svítat, že ho ďábel napálil a vracel se do sálu bledší a bledší.

Tu nevěsta zpozorovala, že něco není v pořádku, a starostlivě se ptala svého muže: „Pročpak jsi tak pobledlý? Copak tam máš, že stále chodíš ven a zase zpět?“ Tak jí vše vypověděl i o tom nebezpečí, které se nad ním vznáší. Když to vyslechla, nedala se do pláče a nářku, nýbrž se rozesmála a řekla: „Můj milý, měl jsi mi to říci hned! Já ti pomohu!“ Potom si vytrhnula jeden krátký kučeravý vlas, podala mu ho a řekla: „Nu, zanes to ďáblovi a přej si, aby ten vlas narovnal.“ „Co to mám za chytrou ženu!“ zvolal ženich vesele, dal nevěstě hubičku a pospíchal na dvůr za ďáblem.

Když ďábel uviděl vlas, protáhl obličej a zašklebil se jak devítidenní vichřice, škubal, tahal, vztekle ho ohýbal a nakonec ho položil na kovadlinu, aby ho těžkým kovářským kladivem vyklepal. Ale všechno bylo marné, tuhle práci za jeden den vykonat nedokázal. Vlas zůstal kučeravý a ďábel o přišel svoji odměnu.

Radostí bez sebe se ženich vrátil zpět ke své nevěstě, tancovali a veselili se až do bílého rána. Pak žili šťastně a blahobytně až do konce svých dnů.