Mazaný učitel a čertiska
Jeden učitel šel jednou svému panu faráři, jak bývá ještě i dnes porůznu obyčejem, s vidlemi pomáhat na sena a k jídlu si s sebou vzal kousek sýra a krajíc chleba. Cesta vedla přes pekelnou louku a tam uviděl najednou nějaké čertisko, které mělo na zádech velký měch z buvolí kůže a kráčelo pro vodu. „Stát!“ křiknulo toto na učitele: „Teď jsem tě nachytal na hruškách!“ Shodil žok na zem a chtěl učitele popadnout, tento však vytáhnul ze své torničky sýr, zmáčknul ho tak, až z něj tekla syrovátka a na čertisko zavolal: „Koukej se, rozmáčknu tě jako tenhle kámen tak, až ti potečou tělesné šťávy, jen se opovaž mne dotknout!“

Čertisko, čirou hrůzou celé přemožené, vyrazilo cestou necestou rovnou do pekla a tam vyprávělo, jak potkalo jednoho človíčka, který je tak silný, že z kamene vymačkal vodu. Tak poslali jiného čerta, aby toho člověka najal do služby, neboť by z něj byl věru dobrý nosič vody. Čertisko se přihnalo na louku a hned se učitele vyptávalo, zda by nechtěl do služby. Učitelskému se to zalíbilo, neboť porozhlédnout se po pekelné říši si už dávno přál.

Tak přišel do pekla a ihned obdržel úkol, aby v obrovském žoku nanosil vodu. Ten žok vám byl ale tak těžký, že učitel ho nedokázal zvednout ani prázdný. Tu připadnul na jeden úskok, vzal ryč, lopatu a motyku a kráčel pryč. „Kampak s tím vercajkem?“ „Ale, chci vykopat rovnou celou studnu a přinést ji domů, nebudu přeci chodit s žokem sem a tam.“ Tu se čertiska polekala, že by ta voda celé peklo zaplavila a uhasila jim pekelný oheň, a tak se raději rozhodli snášet nedostatek a řekli: „Nechej to být, my si vodu nanosíme sami!“

Potom ho čertiska poslala do lesa, aby tam vytrhnul ze země pořádné dubisko a přinesl ho domů. Učitel si pomyslil: „Toho ještě!“ Ale rychle si zase věděl rady. Vzal dlouhatánský provaz a hotovil se na cestu. „Copak chceš s tím provazem?“ ptala se čertiska. „Ale, rovnou jím svážu celý les, ne? Pak les vytrhnu a přinesu domů, nebudete muset běhat do lesa pro každé polínko!“ Čertiska se nad tou strašlivou učitelskou silou poděsila a posednul je strach, že jak by učitelský přinesl celý les, ona by ho brzy spálila a pak bez topiva ve studeném pekle bídně zahynula. „Nechej to být, my si dřevo nanosíme sami.“

Nyní se však čertiska rozhodla, že se musí toho přenebezpečného člověka nějakým šikovným způsobem zbavit. Chtěla mu vyplatit celou mzdu, jen když odejde. Učitel byl s takovým návrhem spokojen, jen si přál, aby mu ten pytel zlata domů zanesl některý z čertů. Ale čertům se to zdálo věru nebezpečné, žádný se k tomu dlouho neměl, až se nakonec přece jen jeden z pekelníků odvážil. Když přicházeli ke škole, učitelovy děti zrovna vyhlížely z okna, tu jim dal jejich otec znamení a ony se daly do křiku: „Já chci taky čertovinu, já chci taky čertovinu!“ Jakmile čertisko uslyšelo, že se těm ďáblíkům zachtělo jeho masa, zhurta hodil pytel zlata na zem a dechu sotva popadaje, pelášil zpět do pekla, aniž by se jednou jedinkrát ohlédnul.

Tento čert měl v pekle syna, který se zrovna vrátil domů z ciziny a byl silný a byl pyšný a říkal, že on si poradí s každým člověkem a nebojí se nikoho nic. Tu mu jeho otec i ostatní čertové pravili: „Nu, jdi tedy k tomu učiteli a přines ten pytel zlata zpět.“ Ten k tomu byl ihned hotov a šel, a když přišel k učiteli, pyšně mu řekl: „Buď mi vydej ten pytel zlata po dobrém nebo se o něj se mnou poměř!“ Učitel se smál a odvětil: „To zlato dostaneš na svatého Dyndy, ale poměřit se s tebou, to si dám líbit; sám rozhodni, copak si vyzkoušíme.“ „Zápas!“ řekl čert. „Ha, ha!“ smál se učitel: „Tak do zápasu se s tebou pouštět nebudu, neboť se bojím, že bych tě rozmačkal mezi prsty, ale víš ty co? Mám jednoho stařičkého dědečka, ten má ale ještě dost síly na to, aby tě přemohl.“ S těmi slovy učitelský na čertisko vypustil medvěda, který se na něj ihned obořil, objal ho a zmáčknul tak, že se čertisko jalo hlasitě řvát: „Aúúúúúúúúúú, pusť mne!“

Tu pravil učitel posměvačně: „Nu, možná není zápas tvoje parketa, vyber si něco jiného.“ „Tak spolu poběžíme o závod!“ „Ha, ha,“ smál se opět učitel: „to by mi přineslo jen hanbu, kdybych s tebou závodil, ale mám tu vnoučka, ten utíká dost rychle na to, aby nad tebou zvítězil.“ S těmi slovy vypustil zajíce, ten vystřelil jako šíp a byl rázem za horami, za chvíli se supící čert vrátil a života v něm bylo po málu.

Učitel se usmál a pravil: „Běhat arci neumíš, ale možná umíš něco jiného.“ „Tak budeme házet do výše!“ řeklo čertisko nahněvaně. Popadnulo obrovské kovářské kladivo a hodilo ho tak vysoko, že k tomu, aby dopadlo zpět na zem, potřebovalo sedm hodin. Potom ho ukázalo učiteli a řeklo posměšně: „Teď uvidíme, co dokážeš ty!“ Ale učitel věděl, že to kladivo nedokáže ani zvednout, a proto řekl: „Když tohle vyhodím vzhůru, už to nikdy nepadne dolů, neboť mám v nebi švagra, který je kovář, ten to kladivo popadne a udělá z něj laťovníky. A my tu budeme marně čekat, raději přinesu nějaký kámen a hodím ten.“ A přinesl si z klece pěnkavu a mrštil s ní do vzduchu. Pěnkava se zaradovala z nabyté svobody a uletěla. Učitel postavil čertisko tak, aby mělo slunce v očích, a proto nevidělo, jak pěnkava vyletěla do vzduchu a odletěla pryč. „Ten kámen potřebuje na to, aby spadnul na zemi, sedm dní.“ řekl učitel: „Chceš tak dlouho čekat?“ „Ne, ne!“ vzkřiknul čert, neboť byl od toho sluníčka, jak o něj usilovně hleděl, napůl slepý.

Aj, aj,“ řekl učitel: „vy čertiska jste chudáci, neumíte ani zápasit, ani běhat, ani vrhat, umíte vy vůbec něco?“ „Tak budeme o závod práskat karabáčem!“ zlostně křiknul čert. Popadnul svůj karabáč a zapráskal s ním tak strašlivě, až učitele zamrazilo do morku kostí a málem zůstal celý bez sebe, ale hned se vzpamatoval a řekl čertovi: „Mám o tebe velkou starost, nechej mě zavázat ti oči, neboť to bude tak hrozitánské zapráskání, že to bude hřmět a metat blesky, mohly by ti z toho vyskočit oči!“ Tak čertisku pevně zavázal oči a do ruky vzal pořádný kyj, kterým vší silou čerta prásknul přes oči, až tento si myslel, že se mu oči mají k vyskočení. „Nepráskej, zadrž!“ naříkalo čertisko. „Nu, nevím, nevím.“ odvětil učitel: „Je vůbec nějaká dovednost, ve které máš co dokázat?“

V čertisku se zlost a hněv přímo vařily. „Dobrá!“ řeklo: „Pojďme si zabojovat tyčemi.“ „To se hodí,“ řekl učitel a dal ďáblu jednu dlouhatánskou železnou tyč a sám si vzal jednu krátkou. A šel čertisku po těle a zasadil mu nespočet ran a notně mu napráskal, zatímco čertisko s tou dlouhou tyčí při boji z blízka nesvedlo docela nic. „Ho, ho,“ řval čert: „teď si ty tyče vyměníme!“ „Ale rád,“ smál se učitel: „když vidím, jak jsi zubožený, dám ti výhodu, vlez si tady do toho chlívku, kde budeš chráněný a já budu bojovat tady venku.“ To se tomu hloupému čertisku líbilo, vzalo si krátkou tyč a vlezlo si do chlívku. Nyní Teď do něj učitel píchal dlouhou tyčí skrze otvor pro žrádlo a to tak nemilosrdně, že tyč prošla čertisku skrze žebra, ale ono samo nemohlo tou krátkou tyčí učinit učiteli žádnou škodu. „Dost, dost!“ vřískalo čertisko, když vidělo, že mu crčí krev ze všech stran. „Teď může někdo říkat, že čert dokáže víc než ten nejubožejší člověk. Tady se dosti jasně ukázalo, že něco takového není možné, nebo chceš snad vyzkoušet něco jiného?“

Ano, ano!“ vyl čert zlostí a bolestí: „Teď se budeme o závod drápat!“ Tu drápal čert učitele tak, že mu tekla krev a kosti se obnažovaly. „Jen počkej,“ řekl učitel: „jen co si přinesu své drápy, neboť já si je sundávám, když je nepotřebuji.“ A přinesl si dvoje vochle a těmi vochlemi nemilosrdně čertisko zpracovával, až tento od bolesti hlasitě naříkal: „Zadrž, vydrápneš mi duši!“ Učitel řekl: „Teď se opravdu stydím nadále s tebou závodit, arci už možná nic neumíš.“

Čert běsnil: „Nakonec si dáme tedy závody v pšoukání!“ A čert vám vypustil ducha tak strašlivého, že učitel odletěl až ke stropu. „Copak děláš tam nahoře?“ ptalo se čertisko udiveně. „Ale, ucpávám všechny spáry a díry, neboť až já vypustím ducha, nebudeš moci ven a roztříštíš se o strop.“ Tu se čertisko vyděsilo tak, že mu vstávaly vlasy na hlavě, na nic už nečekalo, dalo se na útěk a upalovala bez dechu až do pekla.

Od toho času měl učitel od čertisek pokoj.

Ale ten pytel zlata mu museli ukrást zlí lidé, neboť je až do dnešního dne chudý jak kostelní myš.

Někteří sice vyprávějí, že to byl silný Honza nebo krejčík Nitka, kdo v sedmi dovednostech čerta přemohl, avšak neprávem, neboť ten učitel ten příběh sám častokrát vyprávěl, tak to musel být jistojistě on.
___________________

Vochle - Nástroj k čištění lnu

Jak Honza špásoval
Byla jednou jedna žena a ta měla ráda souseda, a tak to hleděla zařídit tak, že když byl její muž na poli, sešla se s miláčkem a oba se dobře poměli. V tom domě měli ale za pacholka Honzu, rozpustilého šibala, který o všem dobře věděl a jednoho dne ho posedla škádlivost a dobrý rozmar. „Jen počkejte,“ pomyslel si: „dneska si zašpásujeme!“ Toho dne jeli orat opět daleko od vsi, protože soused zůstal na poli nedaleko, ale když vyjeli ze dvora, Honza se zastavil a řekl: „Pantáto, neměli bychom dnes zůstat tady a orat na tom nejbližším poli? Je už dost pozdě!“ „Máš pravdu!“ řekl sedlák, a tak Honza zahnul a za chvíli byli na poli a začali pracovat a byli opravdu pilní.

Uběhla hodina či dvě, když na pole přišla selka a nesla koláč a víno. Honza ji viděl už z dálky, popadl bílou houni a rozprostřel ji na zádech jejich černého koně, aby si selka myslela, že je to tam oře soused, který měl šedivého koně; sám si lehnul do brázdy, aby ho neviděla. Selka si ničeho nevšimnula, věděla, že její muž je daleko v polích, a když z dálky viděla bílého koně, vydala se v myšlenkách rovnou k němu. Když byla docela blízko, Honza vyskočil a zvolal: „Hola, pantáto, paňmáma nám nese víno a ještě teplý koláč, cítím ho až sem!“ Žena zvedla oči a zrudla, ale rychle se vzpamatovala a řekla: „Milý muži, tady ti nesu něco na občerstvení.“ „Ale jak to?“ podivil se sedlák: „To jsi ještě nikdy neudělala. A jak jsi věděla, že budeme tu?“ Ale žena měla po ruce správnou výmluvu, a tak si sedlák nechal chutnat, jedl a pil a přitom se rozhlížel kolem. „Honzo,“ zvolal: „kdo to támhle oře?“ „To je náš soused, pantáto, Jakub Husar.“ „Tak? Zajdi tam a dones mu kousek koláče.“

Honza šel, ale po cestě koláč rozlámal na kousky a házel je za sebe na cestu. „Sousede,“ řekl, sotva tam dorazil: „náš pantáta všechno ví, chce teď v klidu pojíst, potom na vás přijde s podrývákem, aby vás zabil.“ V Jakubovi hrklo, ale přece jen nevěřil, že by to bylo tak vážné. Honza se obrátil a spěchal zpět ke svému pánovi, aby mu pošeptal: „Náš soused našel poklad, prosí vás, abyste vzal podrývák a hned šel k němu a pomohl mu při kopání.“ Do sedláka jakoby střelili, vyskočil, vytrhl z pluhu podrývák a upaloval pryč. Když to Jakub Husar uviděl, pomyslel si: „Tady končí legrace!“ a dal se na útěk. Sedlák běžel za ním, ale nemohl ho dohonit, nakonec se unavil a vydal zpět. Tu zpozoroval na cestě kousky koláče, a tak je začal sbírat. „Copak to můj muž dělá?“ ptala se udiveně selka Honzy. „Sbírá kameny.“ odvětil: „Chce vás ukamenovat, všechno totiž ví.“ Tu žena na nic nečekala, vyskočila a utíkala jako splašená do vsi. Když to sedlák viděl, pospíchal k Honzovi a ptal se: „Proč utíká moje žena celá vylekaná pryč?“ „Co já vím, asi doma hoří.“ řekl Honza. Tu se sedlák navzdory únavě rozběhl za ní, ale dohnal ji až na dvoře. Tam sotva popadajíc dechu, selka padla na zem a sotva k ní muž dorazil, sepjala ruce a prosila: „Ach, milovaný muži, nezabíjej mne a odpusť mi, já už s Jakubem v životě nepromluvím ani slovo!“

Jak sedlák vyvaloval oči a co dělal dál, to se nevypravuje, ale tolik je známo, že Honzu následujícího rána ze služby s poklonami propustili, tak veselého pacholka nepotřebovali.

Vytrestaný tanečník....
Jak by si hastrmanky rády nezatancovaly, když to měli v krvi po tátovi. Ten zamlada nevynechal ve vesnici jednou zábavu.
Byl do tance učiněný drak. Kdepak, aby si aspoň jeden kousek za večer odpočinul. Neúnavně se vytáčel jako čamrda.
Na tom nic zlého není, to se ví. Jenže on tam dělal neplechy, až každému hněvem žluč kypěla.
Nedošel si pro tanečnici, jakmile muzika spustila. Chvilinku počkal, a sotva chasník s tou svou udělal první kroky, už přiskočil a vzal mu ji z kola.
Vybíral si vždycky ta nejhezčí děvčata. A ta z toho pražádnou radost neměla. Jak hastrmanovi z fráčku ustavičně kapala voda, umáčela jim sukně a natekla jim i do střevíců. A na podlaze to vypadalo! Jako po dešti. Nohy se při tanci smekaly a jen taktak, že co kousek nebyla na sále valná hromada. O nic míň nedopaloval pikolíky. Ti si, chudáci, mohli nohy uběhat. Po každém tanci se hastrmanovi chtělo náramně pít a běda, neměl-li pořád na stole plnou sklenici. Pak rámusil, až si všichni uši zacpávali.Jenomže víte, co pil? Nic jiného než čistou vodu. No dobře, čistá voda je zdravá. Ale kolik on jí do sebe nalil, a všecko zadarmo! Za nic se přece neplatí. A kdyby si každý poroučel jen to, co hastrman, zplakali by v hospodě nad výdělkem a mohli by ji zavřít. Jednou se na to všechno chasníci už nemohli dívat a radili se:“Něco musíme, mládenci udělat.“ „Ch, řekne se udělat. Cožpak jste neslyšeli, že s hastrmanem nikdo nic nesvede? S ním, kakrahnátku, nejsou žádné špásy.“ I kdež, kvůli němu si na zem nesedneme,“ ozval se jeden z nich, byl nejmladší, jenže rozumu měl v hlavě naskládáno do tří poschodí. „Řeknu vám, jak na něj. Po každém kousku musí do sebe obrátit plnou sklenici, a my mu do ní nalejeme ne čistou vodu, ale pálenou. Té se bojí jako pes sukovice. Pálenka vypadá na první pohled stejně a hastrman rozdíl nepozná, dokud ji nevyzunkne.“ A jak poradil, stalo se. Hastrman se přihnal ke svému stolu, popadl sklenici do obou rukou a lok, lok, lok, už se jí díval na dno. A teď vám začal kolotoč! Kroutil sebou, za břicho se chytal, oči poulil. Ústa měl přitom otevřená a rychle vydechoval a vdechoval, aby ten ukrutánský oheň ze svého těla vypudil. Ale jinak si nepomohl. Ke všemu mžitky před očima a hlava se mu roztočila. Viděl, je zle. Honem honem domů. A vyběhl ze sálu, jako by za ním hořelo. Do hospody si už nikdy zatancovat nepřišel. A že později pustil na zábavu své dcery? Inu, braši, s léty všecko pomine. I té nepříjemné příhodě se po delším čase musíme zasmát.
Tak se ani náš hastrman k stáru nezlobil na chasníky, že ho vytrestali. Vždyť nedostal víc, než co si zasloužil. A jaký by to byl táta, aby vlastním dětem nepopřál trochu zábavy?

Jak si Honza opatřil nevěstu
Byli jednou tři bratři, ti dva starší byli pořádní a chytří chasníci a oba se vyučili řemeslu, ale ten nejmladší Honza, ten byl hloupý jako otep slámy a zcela k nepoužití. Od rána do večera se poflakoval po domě od ničeho k ničemu a jen tak z dlouhé chvíle snědl každý den pecen chleba, nemluvně o plných talířích jídla, které spolykal k obědu. Ale nikdo kvůli tomu nenadělal mnoho povyku, protože to byl koneckonců přece jen dobromyslný člověk. Když měli oba starší bratři svoje tovaryšská léta za sebou a stali se mistry, chtěli se oženit, a tak se rozhodli, že se vydají do světa, aby si našli nevěsty. Tu jim matka řekla: „Vezměte s sebou rovnou i Honzu, sám si ženu nikdy nenajde.“ K tomu, aby s sebou na vandr brali i hloupého Honzu, neměli bratři žádnou chuť, ale protože si to matka bezpodmínečně přála, nakonec ho vzali, ale musel jim slíbit, že je všude na slovo poslechne.

Potom, co ušli pěkný kus cesty, přišli do nějaké vsi a rovnou zamířili do zdejšího hostince, protože věděli, že hostinský má pěknou dceru na vdávání. Než tam vešli, řekl nejstarší bratr Honzovi: „Honzo, nedělej nám žádnou ostudu a necpi se tolik jako doma! Když zaklepu na nohu od stolu, tak to je znamení, že máš s jídlem přestat. Rozumíš?“ „Jo, jo, dám na to pozor a zařídím se podle toho.“ ujišťoval je Honza. Když pak seděli v šenku u jídla a Honza si právě pochutnával na čočkové polévce, vplížil se pod stůl pes a jak přátelsky vrtěl ocasem, zaklepal jím na nohu od stolu. Honza si myslel, že mu bratr dává smluvené znamení, položil lžíci a nevzal si už ani sousto, ačkoliv ho k tomu hospodyně i její dcera nabádaly. Také jeho bratři mu domlouvali, aby se najedl, ale on myslel, že to říkají jen proto, aby hospodyně nepochopila, že je to tak domluveno. Ale opravdu se tentokrát najedl tak málo, že mu v žaludku kručelo jako vzteklému psovi a bylo to hodinu od hodiny horší. Zatímco jeho bratři se škádlili a povídali si s tím děvčetem, jemu se pomalu dělaly hlady mžitky před očima.

Konečně si všichni řekli dobrou noc a vyšli nahoru do světnice, když tu Honza řekl: „Bratři, já už to hlady nevydržím, musím ještě něco sníst!“ Tu se mu bratři smáli a nakonec z něj měli psinu, že se nechal oklamat psem. Ale protože by to déle hlady opravdu nevydržel, řekli mu, aby šel do kuchyně, kde stojí ještě celá mísa čočky. Honza na nic nečekal, sešel do kuchyně, popadl mísu s čočkou a celou ji rukama vyjedl. Když se vrátil do světnice, chtěl si utřít ruce i hubu o prostěradlo. „Ty osle! Co tě to napadlo? Nejdříve jdi ke studni a umyj se!“ peskovali ho bratři. Tak šel na dvůr a u studny našel džbán, který byl plný vody. Nelenil a strčil dovnitř ruku, aby si ji omyl, ale protože ji sevřel v pěst, nemohl ji vytáhnout ven, a tak celý popletený přiběhl i se džbánem za bratry a naříkal. „Ty hlupáku,“ řekli: „rozbij ten džbán o studnu, pak ruku zase vytáhneš.“ Ten hloupý brach poslechnul, běžel ke studni a praštil džbánem o roubení, až zacinkaly střepy.

Hluk probudil krásnou dceru hostinského a ta vyšla ven, aby se podívala, co se stalo. Když ji Honza uviděl, popadnul ji svýma silnýma rukama a upaloval s ní pryč ze vsi a mohla křičet a bránit se, jak chtěla. Běžel s ní až domů, kde řekl: „Matko, tady mám tu nevěstu!“, čemuž se matka nemohla vynadivit. Protože byla ještě noc, šel Honza nahoru do své komory spát a nevěsta musela s ním. Za chvíli Honza spal a chrápal při tom tak strašlivě, že nevěstě z toho bylo úzko a pomyslela si: „Kdybych tak byla z tohoto domu pryč a zpět u své matky. Ale jak to udělám, abych odtud unikla?“ Nakonec dívka, když už i stará matka tvrdě spala, potichu vstala a vyplížila se ze světnice, ale dveře domu byly zavřené. Tu to zkusila přes stodolu a chlév a to se jí podařilo. Předtím, než utekla, ale odvázala ve chlévě kozu a zavedla ji nahoru do světnice, kde ji položila vedle chrápajícího Honzy.

Za nějakou chvílí, bylo ještě daleko do svítání, se matka probudila a zavolala na Honzu: „Honzo! Milý Honzo, jsi vzhůru?“ Honza si mnul rozespalé oči a řekl: „Ano, matko.“ „Máš ještě svoji nevěstu?“ „To se hned uvidí.“ řekl Honza a natáhl ve tmě ruku na stranu: „Ano, matko, je tu, leží vedle mne, ale je vám nějaká chlupatá!“ „Ach ty hlupáku,“ zvolala matka: „to se ti jen zdá.“ „Ne, matko,“ řekl Honza: „šáhnul jsem na ni ještě jednou a má na těle tvrdé chlupy!“ „Honzo, ty jsi mi ale opravdu kus hlupáka, zkus to ještě jednou a pořádně.“ nabádala ho matka. Tak si Honza sáhnul ještě jednou a zvolal: „Bože matko, ona má taky roh!“ „Pánbů s námi a zlé pryč! aby to tak byla nakonec ďáblice!“ zvolala matka. „Matko, ona má dva rohy!“ naříkal Honza a byl z toho docela bezradný a zoufalý. Tu matka vstala, rozžala svíci a šla k Honzovi do komory, aby tam uviděla, že vedle něj leží koza, a tak ji popadla za obojek a zavedla zpět do chléva.

A Honza? Ten si z toho vzal ponaučení a podruhé už nevěstu nesháněl, když mu hned ta první utekla.

Křišťálová koule...
Byla jednou jedna čarodějka, která měla tři syny; a oni se milovali bratrskou láskou, však matka jim nedůvěřovala a myslela si, že ji chtějí o kouzelnou moc oloupit. Proto proměnila toho nejstaršího v orla, který musel žít ve Skalistých horách; mnohokrát ho pak viděli kroužit ve velkých kruzích na nebi, aby se pak náhle vrhal dolů.
Druhého syna proměnila ve velrybu, která žije v hlubokém moři, a viděli ji, jak každou chvíli vypouští do výše mohutný vodotrysk. Oba synové se mohli změnit opět v lidi pouze na dvě hodiny denně.
Slyšel, že na Slunečném zámku žije zakletá princezna, která už dlouho toužebně čeká na vysvobození Ten třetí syn, Hanuš zvaný, se vylekal, že by mohl být také v nějaké divoké zvíře proměněn, třeba medvěda nebo vlka, a tajně z domu utekl. Slyšel, že na Slunečném zámku žije zakletá princezna, která už dlouho toužebně čeká na vysvobození. Však každý odvážlivec musel dát v sázku svůj život, již dvacet tři mladíku vzalo smutný konec, už jen poslední pokus zbyl, pak už nikdo přijít na zámek nesměl.
Hanušovo srdce bylo beze strachu, tak se rozhodl najít Sluneční zámek. Dlouhý čas putoval a nalézt ho se mu nedařilo. Jednou dorazil do hlubokého lesa a nemohl najít cestu ven. Konečně uviděl v dálce dva obry, kteří na něj mávali rukama, a když byl až k nim přišel, řekli mu:
„Hádáme se tu o jeden klobouk, komu má patřit, a protože oba jsme stejně silní, nemůže jeden druhého přemoci. Vy malí lidé jste chytřejší jako my, proto chceme ponechat rozhodnutí na tobě.“
„Jak se můžete hádat o obyčejný klobouk?“ podivil se Hanuš.
„To ještě nevíš, on má tu vlastnost, že je to kouzelný klobouk, kdo si jej nasadí, kde si přeje, jen si na to pomysli, hned se tam ocitne.“
„Dejte mi ten klobouk!“ řekl Hanuš: „Já kousek cesty poodejdu, a když na vás zavolám, tak poběžíte o závod, kdo u mne první bude, tomu bude klobouk patřit.“
Hanuš si nasadil klobouk a šel pryč, jak ale myslel na princeznu, na obry zapomněl a šel stále dál a dál. Najednou si vzpomněl na klobouk a zvolal:
„Ach, chtěl bych být na Slunečním zámku!“
A sotva byla ta slova z jeho rtů splynula, stál na vysoké hoře před branou Slunečního zámku. Vešel dovnitř a procházel komnatami, až v té poslední našel princeznu. Ale jak se polekal, když ji spatřil, měla popelavě šedý obličej plný vrásek, kalné očí a rudé vlasy.
„Ty jsi ta princezna, jejíž kráse je známá celému světu?“ zvolal Hanuš.
„Ach.“ odpověděla mu: „ tohle není moje pravá tvář, oči lidí mě vidí ošklivou, když chceš vědět, jak opravdu vypadám, tak se podívej do zrcadla, které nedokáže nelže, ukáže ti můj pravdivý obraz.“
Hanuš tedy vzal do ruky zrcadlo, podíval se do něj a uviděl krásnou dívku, jakou svět kdy mohl spatřit, a také uviděl slzy bolesti a smutku, které jí stékaly po tvářích. Tu řekl:
„Jak tě mohu vysvobodit? Žádné nebezpečí mě neodradí.“
Princezna mu odvětila: „Když se ti podaří získat křišťálovou kouli přinést ji čaroději, který v ní má ukrytou svoji kouzelnou moc, pak dostanu opět svoji tvář. Kolik jich už zemřelo, a ty jsi tak mladý.Velmi mě rmoutí, že tě uvádím do takového nebezpečí.“
„Nemůže mě nic zadržet, jen mi pověz, co musím učinit.“ řekl Hanuš.
„Tedy ti vše povím, musíš sejit z téhle hory dolu k prameni, který z pod ní vyvěrá a tam uvidíš stát divokého zubra, se kterým musíš bojovat. A když budeš mít štěstí a zabiješ ho, tu z něj povstane ohnivý pták, který nese ve svém těle ohnivé vejce, a právě v tom vejci jako žloutek leží ukryta křišťálová koule. Ohnivák vejce pevně drží, neboť kdyby upadlo na zem, začne hořet a spálí všechno ve své blízkosti, samo se také roztaví a s ním i křišťálová koule, pak bude veškerá tvoje námaha zbytečná.“
Hanuš sešel k prameni, kde na něj zubr s velkým řevem zaútočil. Po dlouhém boji mu Hanuš vrazil meč do těla a skolil jej. V tom okamžení z něj povstal ohnivý pták a chtěl uletět pryč, ale orel, brat Hanušův, se náhle objevil mezi mraky a snesl se dolů a zahnal ohnivého ptáka nad moře, kde na něj zle útočil zobákem, až ohnivý pták v té tísni vejce upustil. Vejce neupadlo do moře, nýbrž na jednu rybářskou chýši, která stála na břehu a hned se vyvalil dým a začaly šlehat plameny. Tu se zvedly na moři velké vlny, chýši zaplavily a oheň uhasily.
Tu druhý bratr Hanušův jako velryba připlul a vodu do výše vytrysknul. Když byl oheň takto uhašen, našel Hanuš vejce, které nebylo roztaveno, jen skořápka byla, jak na ni studena voda natekla, popraskaná a Hanuš vyndal neporušenou křišťálovou kouli.
Když přišel k čaroději a křišťálovou kouli mu ukázal, ten mu pravil:
„Moje moc je ztracena, ty jsi nyní králem na Slunečním zámku, také tví bratři opět nabudou své lidské podoby.“
Pak Hanuš spěchal k princezně, a když byl do komnaty vstoupil, uviděl ji v celé její kráse a pak si v zaslíbení prsteny vyměnili.

Čučina...
V jedné krajině vládl mocný a bohatý král. Měl zlata a stříbra, že je mohl měřit na měřice. Měl i krásnou ženu a co na ní bylo nejvzácnější, to byl zlatý křížek, co měla královna na prsou. Když se jim narodila dceruška, byla, jako by mamince z oka vypadla a také měla na prsou od narození zlatý křížek. Děvčátko rostlo a král i královna se z něho těšili.
Ale když mladá princezna se zlatým křížkem dorostla do dívčích roků, královna se jednoho dne roznemohla. Král svolal nejlepší lékaře z celé říše, ale nic platno. Královna přes všechnu léčbu a péči zavřela oči na vždy. Na smrtelném loži ještě zavolala k sobě svého manžela a řekla mu svou poslední vůli: aby si po její smrti nezal za ženu žádnou jinou, než takovou, která nosí na prsou také zlatý křížek.
Král oplakával zemřelou manželku, ale těžko se mu žilo samotnému. Rozhodl se tedy, že se znovu ožení. Jenže, kde najít nevěstu co by měla na prsou zlatý křížek, jak si přála jeho žena? Dal rozhlásit po celé krajině, aby se taková dívka ohlásila u královského dvora, že ji čeká veliké štěstí. Nikdo ale nepřišel. Král tedy dal oznámit i v sousedním království, koho hledá, čas běžel, ale zase žádná nevěsta se zlatým křížkem nepřicházela.
Když ani to nepomohlo. přišel jednou večer král ke své dceři a povídá :
" Tvá matka mne před smrtí zavázala, abych si vzal za manželku jen takovou, co nosí na prsou zlatý kříž. Ale taková chodí po celém světě jen jediná. Ty jediná máš na krku zlatý kříž a Tebe si tedy vezmu za manželku."
Princezně se div nepodlomily nohy, když to slyšela. Vzpamatovala se ale a řekla :
" Pantáto, když se to má stát a je to vůle Vše, tedy si Vás vezmu. Ale nejdřív bych chtěla mít stříbrné šaty, jaké na celém světě nikdo nemá."
Král hned dal nařídit, ať švadleny šijí ve dne v noci pro princeznu stříbrné šaty. Netrvalo to ani týden a už je král nesl princezně. Zářily, jako když se mihotají hvězdy.
" Tady máš své stříbrné šaty, jak sis přála. Vezmeš si mne tedy za muže?"
" Vezmu pantáto," odpoví princezna. " Ale ne spíš, než mi darujete ještě jedny zlaté šaty."
Když to král slyšel, opět nakázal, aby švadleny takové šaty ušily. Za dva týdny už zlaté šaty nesl princezně. Zářily, jako by vyšel zrovna měsíc.
" Nesu Ti šaty, jaké sis přála. Vezmeš si mne teď za muže?" ptal se král.
" Vezmu pantáto," povídá princezna. "Ale ne dřív než mi ještě dáte připravit jedny diamantové šaty!"
Král na to zase nic neříkal, vyšel z komnaty a dal zrovna rozkaz, ať nejlepší švadleny z celého království šijí pro princeznu diamantové šaty, Za tři týdny byly hotové a když je král nesl večer princezně, zářily a jiskřily, jako by slunce vycházelo.
"Milá princezno," povídá král, " tady jsou diamantové šaty jaké sis přála. Pověz mi nyní, jestli si mne vezmeš za muže."
" Pantáto," povídá princezna, " když už se to má stát, ať se to tedy stane, ale nejdřív bych si přála na svatbu kožíšek ze samých krtčích kůží."
Král byl rád, že princezna mluví o svatbě a že už nebudou žádné odklady. Hned dal zhotovit u nejlepšího kožešníka kožíšek z černých krtčích kůží a do tří dnů jej donesl princezně:
" Tady Ti dávám krtčí kožíšek. Vidíš, že dělám, co Tvá duše ráčí. Už si ale žádné hlouposti nevymýšlej!"
Princezna se polekala, když ho tak mluvit slyšela. Co měla nebohá dělat? Sedla si a dlouho plakala, protože viděla, že už jí není pomoci. Potom se ale přeci rozhodla. Když na zámku všechno usnulo. složila si stříbrné, zlaté a diamantové šaty do uzlíku, oblékla na sebe krtčí kožíšek a řekla:
" Mha přede mnou, mha za mnou,
ať mne nikdo nevidí, jenom nebe nade mnou."
Tajně vyklouzla chodbami z paláce, proplížila se okolo stráží v bráně a pustila se tam, kam ji nohy nesly. Ráno začali po celém zámku chystat svatbu. Kuchaři vařili, cukráři pekli a malíři strojili všechny komnaty. Když bylo vše hotovo, král se sám vydal pro svou nevěstu. Vejde k ní do ložnice, ale ta je prázdná a nikde nikdo!Velice se polekal a kázal, ať prohledají celý zámek, všechny pokoje, komory a každičký kout. Všechno ale darmo. Tak rozeslal služebníky na koních na všechny čtyři strany světa, ať princeznu hledají, stíhají a přivedou zpátky.
Služebníci se ale jeden po druhém vraceli s nepořízenou. Kde zatím tedy byla mladá princezna?
Ta se dostala do hlubokých lesů, našla si tam dutý strom a v něm žila jako v maličkém hnízdě. Protože se bála, že by jí král mohl vypátrat, zůstávala po celý den ve svém úkrytu a živila se jen jahodami a borůvkami, co v lese našla.
Tak to trvalo několik týdnů a když se na blízku neobjevila ani živá duše, osmělila se princezna a každý den o poledni vycházela ze své skrýše ven a vyhřívala se na sluníčku.
Jednou pořádal sousední král veliký hon a jak pronásledoval jelena, zabloudil až na ta místa, kde měla princezna svůj úkryt. Rozhlíží se a vidí na louce sedět něco černého, Jde blíž a co to může být? Jak ale rozhrnul křoví, princezna ho také zahlédla, zvedla se a jako střela zmizela v dutině stromu.

Král zatroubil na lesní roh, lovci se sjeli a obstoupili onen širokánský dub, co se v něm princezna schovávala. Král zavolal:
" Ať jsi dobrý nebo zlý, poroučím Ti vylez ven!"
Ale z úkrytu nešla odpověď žádná. Ani hlásek, nic a ani odtud nikdo nevycházel. Král byl zvyklý, aby ho každý poslechl. Rozhněval se a kázal hlasitě:
" Nepůjdeš-li ven po dobrém, však Tě odtud moji myslivci vyvedou!"
Když to princezna slyšela, poznala, že jí nezbývá než se té hrozbě podvolit. Zamazala si nejdříve obě tváře i čelo blátem a pak vystoupila z úkrytu ven. Král se ptal:
"Jak se jmenuješ?"
" Čučina." odpověděla princezna. Pověděla první co jí napadlo.
Král si ji prohlédl od paty k hlavě a nevěděl, jestli jeto člověk nebo lesní zvíře. Nakázal ale služebníkům, ať ji odvedou do paláce, pak se uvidí, co s ní dál. Myslivci ji zavřeli do chléva na královském dvoře a donesli jí hromadu čočoviny, aby jedla. Ona ale seděla a ničeho se netkla. Ptali se jí tedy čím se živí.
" Jím všechno, co jíte Vy." odpověděla jim Čučina.
Když se král dozvěděl, že Čučina je lidský tvor, rozkázal, aby jí dali posluhovat do kuchyně. Kuchař ji potřeboval ke všemu a měl ji rád, protože Čučina brzy rozuměla všemu, co jí ukazoval a co po ní chtěl. Za nějaký čas ji posílal i nakupovat do města věci, co potřeboval do kuchyně.
Stalo se, že na tom hradě pořádal král skvostnou oslavu a pozval na ni panstvo z celé krajiny. Celý den se na zámku hodovalo, vyhrávalo a tancovalo. Když přišel večer, Čučina prosila kuchaře, ať ji pustí ze služby, že by si šla ráda odpočinout.
" I jen běž, Čučino." povídá kuchař " však už máme nachystáno všechno, co potřebujeme."
Jak vyšla Čučina za dveře, povídá:
" Mlha přede mnou, mlha za mnou,
ať mne vidí jen nebe nade mnou!"
Už stála v zámku mezi služebníky a kráčela k sálu odkud se ozývala hudba. Stříbrné šaty na ní svítily jako hvezdy. Když otevřela dveře, oči všech hostů na ni zůstaly viset a každý se ptal:
" Kdo je ta paní? Odkud se vzala?"
Král sám na ni hleděl jako očarovaný, šel jí naproti, odvedl ji ke svému stolu a celý večer se sn bavil. Co teprve ty vznešení paničky! Závistí byly celé zelené, protože žádná z nich se krásou té cizí dívce nevyrovnala.
Po půlnoci vyšla Čučina ze sálu a povídá :
" Mlha za mnou, mha přede mnou,
ať mě nikdo nevidí jen nebe nade mnou!"
Na ta slova se ocitla v lese před svou skrýší. Svlékla si své stříbrné šaty, natáhla si si svůj krtčí kožíšek, zamazala si tváře a zase řekla:
" Mlha za mnou, mha přede mnou,
ať mne nikdo nevidí jen nebe nade mnou!"
Jen to pronesla, už stála ve své komůrce. Lehla si do svého lůžka a spala až do rána.
Milý král ji zatím hledal po celém zámku, ptal se všech služebníků, kdy a kudy ta krásná dáma ve stříbrných šatech odešla, ale nikdo mu nedokázal říct rozumné slovo. Nikdo ani nevěděl jestli odešla nebo odjela. Vždyť tam ani nebyl žádný kočár. Král se mrzel, že ztratil svou krásnou společnici ve stříbrných šatech. Zábava ho přestala těšit, seděl u stolu zamlklý a zamračený a brzy se všichni hosté rozjeli do svých domů.
Brzy ráno Čučina vstala a šla po své práci. Nevšímala si, co si služebnictvo mezi sebou povídá o včerejší slavnosti, až jí kuchař pravil:
" Milá Čučino. Ty nemáš ani zdání, co se dnes v noci přihodilo. Byla zde jakási slečna ve stříbrných šatech a ta se králi tak zalíbila jako žádná jiná. Ale z ničeho nic se z hostiny ztratila a pan král je z toho tak zarmoucený, že dnes ani nejí, ani nemluví a nevychází ze své komnaty."
" Možná, že to bude naše Čučina!" smála se jedna služka. Do ní by se mohl náš pan král lehce zamilovat!"
" Mlč a běž si po své práci!" okřikl ji kuchař.
Brzy na to pořádal král novou slavnost. Tentokrát nařídil všem strážným a služebníkům, aby dávali bedlivý pozor a jestli ta cizí dáma přijde, ať ji nepouštějí ze zámku ven.
Když byla hostina v plném proudu, Čučina si zase vyprosila od kuchaře volno. Dostala ho a zavolala:
" Mlha za mnou, mha přede mnou,
ať mne nikdo nevidí jen nebe nebe mnou!"
a už byla v lese. Nastrojila se do svých zlatých šatů, vodou si umyla umouněné tváře, že se začervenaly jako jablíčka a pronesla:
" Mlha za mnou, mha přede mnou,
ať mne nikdo nevidí jen nebe nebe mnou!"
Než ji někdo zahlédl, už stála ve dveřích královského sálu. Muzika tam vyhrávala, ale král se procházel nepokojně a zasmušile mezi hosty a nic ho netěšilo. Myslel jen na cizí paní. V tom se otevřou dveře a v nich stojí dáma ve zlatých šatech. Zářily jako měsíc na nebi. Král se k ní hned přitočil a celou noc se už od ní nehnul a měl oči jenom pro ni.
Jak ale udeřila půlnoc, dáma ve zlatých šatech vyklouzla do vedlejší komnaty a tiše pronesla svou průpovídku:
" Mlha za mnou, mha přede mnou,
ať mne nikdo nevidí jen nebe nebe mnou!"
Ocitla se uprostřed lesa, přestrojila se a za chvíli už ulehla ve své komůrce k spánku.
Král zatím seděl sám mezi hosty v sále, kde ho ta cizí dáma opustila a čekal jestli se ještě objeví. Nespouštěl oči ze dveří od sousední komnaty. Když to trvalo dlouho, vstoupil tam, rozhlížel se, ale po jeho společnici nikde ani stopy. Hned běžel za služebníky a strážnými, každého se vyptával, kudy jeho krásná paní odešla, ale nikdo mu neuměl nic kloudného odpovědět.
Smutný král se odebral do své ložnice a ještě tu noc si umínil, že uspořádá ještě jednu slavnost a že tentokrát cizí dámu stůj co stůj zadrží a doví se odkud je.
Zakrátko se konala ona hostina a král dal všude kolem zámku zdvojnásobit služebníky i strážné. a uložil jim, ať střeží cizí dámu jako oko v hlavě, jinak že s nimi bude zle.
No, lehko se poručí, hůř se vykonává.
Sjelo se panstvo z celé země. Lustry zářily, hudba šuměla, jen král tu zasmušile seděl mezi vším tím veselím a věšel hlavu. Už si zoufal, že se tentokrát ta krásná dáma neobjeví, ale v tom se otevřely dveře a jako by se zazářilo právě vycházející slunko. Stála tam cizí kráska! Na sobě měla diamantové šaty a byla ještě krásnější než posledně.
Všichni umlkli a hudba přestala hrát. Král spěchal za ní, dává ji na ruku zlatý prsten, vede si ji k tabuli, usazuje ji po svém boku a baví se s ní, jako by nikoho jiného v celém sále už nebylo.
Jenže přišla půlnoc a jeho společnice se zase ztratila. Nikdo nedokázal odpovědět na otázku jak a kam ...
Stráže i služebníci se třásli strach, jak jim král vyhubuje, že cizí dámu neuhlídali. Ten jen ale odešel do své ložnice, nic neříkal a ani na nikoho nepohlédl. Nešťastný panovník se z té věci tolik rmoutil, že žalem onemocněl.
Zavolali mu k lůžku nejstarší lékaře z celého království, ale Ti na jeho chorobu žádný lék nevěděli a jen potřásali hlavou.
Když to trvalo třetí den a král chřadl a chřadl jako sníh na slunku a všichni pochybovali, jestli se uzdraví, povídá Čučina:
" Pane kuchaři, já bych donesla králi koflík dobré polévky, třeba ho posilní."
" Inu Čučino, jen mu ji zanes," povídá kuchař, " na škodu mu být nemůže."
Čučina uvařila silnou polévku a v koflíku ji postavila ke královskému loži. Když ji král vypil, na dně koflíku něco zacinkalo. Podíval se a tam ležel jeho zlatý prsten! Král hned poznal, že je to ten co daroval oné krásce. Vyskočil z postele a volal:
" Chci vědět, kdo tu polévku vařil!"
Služebníci hned utekli a nikdo mu nechtěl nic povědět..
" Ať sem kuchař hned pošle toho, kdo tu polévku připravil a kdo mi ji donesl!" hněval se už král.
Když to bylo tak, kuchař k němu poslal nahoru Čučinu. Král si ji prohlížel, jak stála před ním s umouněnou tváří v černém krtčím kožíšku a zdálo se mu, že se trochu podobá na krásnou neznámou dámu.
" Ty mi musíš uvařit ještě jeden koflík té polévky." řekl jí.
" Beze všeho, milostivý králi, jen bych si přála, abych ji směla v kuchyni připravit jen docela sama." řekla Čučina.
Tak ji nechali v kuchyni samotnou. Ale král dal narychlo vyvrtat do dveří malou dírku a díval se dovnitř. A co viděl! Čučina si umyla začerněné tváře a zjevila se v celé své kráse. Byla to ta jeho dáma! Když polévku uvařila, donesla ji v koflíku do královi ložnice. Král ale nechal polévku stát a říká:
" Třikrát jste mi unikla, krásná dámo, ale tentokrát Vás už od sebe nepustím! Žádná jiná na světě se nestane mou manželkou než Vy!"
Sám jí svlékl černý, krtčí kožíšek a zavedl ji mezi udivené dvořany. Když se dozvěděl, že Čučina je dcerou sousedního panovníka, napsal tam dopis a žádal o svolení, jestli by si ji směl vzít. Starý král ale mezitím umřel.
Tři dny a tři noci slavil král svatbu se svou sličnou nevěstou. První den měla Čučina na sobě stříbrné šaty, druhý den si oblékla ty zlaté a třetí den se nastrojila do šatů diamantových. Všichni na zámku se radovali a těšili, jen ta prostořeká děvečka se dlouho strachovala, že přijde o místo za to, jak se královně před tím posmívala. Ale kdepak! Ta už dávno všem odpustila a na všechny křivdy zapomněla .. No a žila se svým královským manželem v lásce a dobrotě až do smrti......

Jdi tam, nevím kam, přines to nevím co...
Vládl kdysi v jednom carství gosudarství báťuška car, nemladý nestarý, a vládl sám, bez carevny. Měl na svém dvoře družinu myslivců-střelců; ti cara bavili, vyjížděli s ním na divoké hony a lovili ptactvo a zvěřinu do carské kuchyně. Mezi členy družiny zvlášť vynikal urostlý mládenec jménem Fedot, znamenitý střelec, který se nikdy neminul cíle; však se jeho uměním car všude chlubil.
Stalo se, že jedenkrát vyjel Fedot na lov sám. Zamířil do hlubokého lesa a najednou uviděl na stromě sedět hrdličku. Strhl pušku z ramene a zamířil. Hrdlička se mu však najednou tak zalíbila, že v poslední chvilce uhnul puškou, aby ptáka nezabil. Přece jen však ji zasáhl; střela zlomila hrdličce křídlo. Zatřepalo se zdravé křídlo, jak chtěla hrdlička uletět, ovšem se zlomeným křídlem to nešlo; spadla na zem. Fedot ji zvedl. Vtom se ozval ustrašený lidský hlas:
"Ach, střelče smělče, nezabíjej mě, netrhej mi hlavičku, neber mě ze světa bílého. Raději si mě dones živou domů, posaď na okénko a dávej na mě pozor. Jakmile začnu dřímat a očka přivírat, v tu chvíli mě uhoď hřbetem ruky a dojdeš velikého štěstí."
Fedot kroutil hlavou a velice se divil:
"Co to? Na pohled je to pták, na poslech mluví lidským hlasem. To jsem jakživ neviděl ani neslyšel. Přeješ si jít se mnou, půjdeš tedy se mnou, ať se děje co se děje."
Nechal dalšího lovu, vzal hrdličku a vrátil se. Doma ji posadil na okénko a čekal. Po nedlouhé chvíli položila hrdlička hlavu pod křidélko a zadřímala. Fedot rychle přiskočil a uhodil ji lehounce hřbetem ruky tak, že spadla na podlahu. Jak se její tělo dotklo země, změnilo se v dívku tak krásnou, že se to nedá ani představit, ani na to pomyslet; jen v pohádce o tom dá se povídat. Po celém světě širokém daleko bys takové krasavice nenašel. Už pohlíží dívka na Fedota, už mluví k mládenci-carskému střelci:
"Dovedls mě získat, uměj se mnou i žít, Fedote. Ty mi budeš souzeným mužem a já tobě dobrou ženou."
Jak řekla, tak se i stalo. Byla tedy svatba a Fedot se těší s mladou manželkou. Nic na to nekouká, že měla všeho majetku jen jednu nevelkou knihu, beztoho se dívá jen na její milé a chytré oči. Nejraději by byl přestal i s lovem, aby se od ní nemusel hýbat; z čeho by však udržovali domácnost? Rád nerad musel vzít každé ráno pušku, jít do lesa či na luka a střílet všechno, co létalo a běhalo, a zanést úlovek do carské kuchyně.
Netrvalo dlouho a žena vidí, jak je Fedot od služby unavený a utrmácený. Řekla mu proto:
"Špatně žiješ, Fedote, jako když stromek schne. Je mi tě líto, holoubku sivý. Den co den musíš se honit po lesích a brouzdat v bažinách a ke mně se pak vracíš umáčený, zemdlený a uštvaný. Všechen užitek z toho má car, tak jaké je to řemeslo? Já bych věděla o lepším. Opatři někde sto rublů, pak ještě jednou sto a nakup za ně nejbarevnější a nejjemnější hedvábí."
Fedot byl tak upachtěný, že se ani nezeptal, k čemu to všechno má být. Padl na lože a usnul. Ráno si však na ženinu prosbu vzpomněl a začal se mezi kamarády střelci vyptávat, kdo by mu mohl nějaké peníze půjčit. Krátce se to řekne, dlouho se však peníze shánějí. Po delší době měl však přece jenom dvě stě rublů pohromadě a vydal se na nákup hedvábí. Ostatní myslivci se mu smáli, když viděli, co kupuje:
"Fedot bude lovit v hedvábném sarafánu! Fedot se chce líbit medvědicím a laním! Fedot chce plašit zvěř jako strašák!"
Fedot se však o posměch nestaral a šel s nákupem domů. Žena vzala hedvábí, promnula je v rukou a řekla:
"Dobřes vybral a nakoupil. Teď jdi spát, ráno bývá moudřejší večera. Ráno se poradíme, co dál."
Jen muž usnul, vzala žena svou knihu, vyšla na zápraží, nalistovala jedno místo a přečetla několik slov. Z ničeho nic stáli před ní dva mládenci a ptali se:
"Co poroučíš, naše paní?"
"Vezměte toto hedvábí a do hodiny mi z něho utkejte takový koberec, jaký ještě nikdy nikdo na světě neviděl. Ať je na něm vyznačeno celé carství s městy i vesnicemi, s horami i dolinami, řekami, moři i jezery, lesy i poli, s ptactvem na nebi, zvěří v lesích a na polích a rybami v oceánech i jezerech a řekách!"
Neřekli mládenci ani slůvka, vzali hedvábí a dali se do práce.
Netkali ani hodinu, netkali ani půl hodiny; ve chviličce udělali koberec krásný nade všechny koberce, jak žena poručila. Odevzdali svoje dílo a zmizeli tak, jak se objevili.
Ráno dala žena koberec Fedotovi a řekla mu:
"Na, zajdi na trh a prodej koberec kupcům. Dej však pozor, cenu neříkej. Ber jen, co ti dají."
Vzal Fedot tkaný obraz, rozestřel jej na trhu a stojí. Lidé se sbíhají, diví se, na cenu se ani neopovažují zeptat. Až přiběhl jeden kupec a ptá se:
"Poslouchej, příteli, je ten kouzelný obraz na prodej?"
"Je."
"A kolik stojí?"
"Ty jsi kupec, nabídni cenu!"
Kupec se dal do přemýšlení. Dumá, hlavu si láme, cenu však odhadnout nemůže. Přidal se druhý obchodník, třetí, čtvrtý, další se obdivují, až jich byl celý houf. Diví se a hádají, přou se a domýšlejí, koberec však ocenit nedovedou. Vtom jel okolo carův rádce; uviděl rozvaděné a rozhádané kupce a zachtělo se mu poslechnout čím si lámou hlavy a o čem tak urputně mudrují. Vystoupil z vozíku-carské kolesky, vmísil se mezi ně a povídá:
"Buďte zdrávi, kupci z domova, i vy, obchodníci ze zámoří, vzácní hosté! O čempak vedete hádku? Proč to hašteření a nesváry?"
Kupci pozdravili vznešeného pána a řekli mu co a jak, tak a tak, že se nemohou vůbec dohodnout na ceně toho koberce. Rádce si prohlédl dílo a užasl také.
"Pověz mi, střelče, po pravdě pravdoucí, kdes vzal takovou nádheru? Kdo vytvořil tu krásu?"
"Ten koberec je dílem mé ženy."
"Kolik za něj? Taková krása může zdobit jen carský palác."
"Já cenu neznám. Žena mi poručila, abych nesmlouval. Kolik mi dají, abych vzal."
"Dobře. Tady máš, střelče, deset tisíc. Car není žádný kupčík, aby se o vzácné kráse dohadoval jako trhovkyně."
Fedot vzal peníze, složil koberec a odnesl jej carskému rádci do jeho vozu. Pak spěchal s penězi domů.
Rádce okamžitě spěchal s novým nákupem za svým pánem.
"Nepřeje si carské Veličenstvo vzhlédnout na vzácnost, která je opravdu hodna jeho očí a kterou jsem dnes koupil na trhu?"
Car se podíval - a vidí veškerou svou říši jako na dlani. Jak se podivil! Ten koberec musí mít!
"Jakživ jsem takové umění neviděl! Ten koberec musí už zůstat na mém zámku, ten už nikam neponeseš."
Kázal na místě vyplatit rádci dvacet pět tisíc rublů a koberec poručil pověsit na stěnu slavnostní síně, kde vládl a přijímal cizí ministry, vojevůdce a svou radu. Rádce se ani nezlobil. Řekl:
"Jak se líbí, carská Vznešenosti. Půjdu a objednám si nějaký i pro sebe. Jsem rád, že jsem mohl Vaše Veličenstvo potěšit."
Vzal svůj výdělek a rozjel se ihned ke střelci. Dal si ukázat, kde Fedot bydlí - a rovnou dovnitř. Když však uviděl střelcovu ženu, zapomněl na všechno, ba ani nevěděl, proč vlastně přijel. Před ním stála taková krasavice, že z ní nemohl vůbec spustit oči ani se vzpamatovat z toho ohromení. Hleděl a žasl, v hlavě stíhá myšlenka myšlenku:
"Kdo to kdy viděl, obyčejný střelec a taková krasavice! Takový prosťák a má mít doma takový poklad! Já mám generálskou hodnost a sloužím u samého carského Veličenstva, takovou krasavici jsem však ani ještě neviděl."
Rádce zapomněl, proč vůbec do chaloupky přijel. Vycouval ze dveří a honem do zámku. Od té doby chodil jako vyměněný. Ani ve dne ani v noci na nic jiného nemyslel, pořád měl před očima krásnou střelcovou. Netrvalo dlouho a všiml si toho sám car gosudar. Začal se rádce vyptávat:
"Co se s tebou stalo, že jsi tak zaražený? Že by si můj carský rádce nedovedl poradit?"
"Ach, Vaše carské Veličenstvo, střelec Fedot, který nám prodal koberec, má ženu - taková krása není po celém světě. Nemohu si vůbec pomoci, pořád na ni myslím, pořád ji před sebou vidím."
Když car vyslechl rádcovu odpověď, pojala ho zvědavost, jaká že asi ta nevídaná krasavice je. Poručil ihned, aby mu zapřáhli kočár, a jel se na ni podívat. Dal si ukázat Fedotovu chaloupku, vystoupil a jde dovnitř. Sotva vešel do světnice, bylo mu, jako kdyby ztratil řeč. Jako by při pohledu na tu krásu ztratil srdce. Nezmohl se ani na slovo, otočil se a jel rovnou do zámku. Tam si zavolal rádce a povídá mu:
"Jak může být taková krasavice ženou obyčejného střelce? Té bylo jistě souzeno, aby se stala carevnou. Teď mě dobře poslouchej! Uměls mi ukázat střelcovu ženu, krásu nevídanou. Musíš teď také dokázat odstranit jejího muže. Chci se s ní oženit. Nesprovodíš-li ho ze světa, uvidíš, co se stane tobě. Jsi můj věrný sluha, ale šel bys na šibenici."
Šel nyní rádce dvakrát smutný, s hlavou skloněnou. Jak tak jde, vrazí málem do jakési stařeny. Byla to baba Jaga čarodějná. A ta hned:
"Stůj, carský rádce! Znám tvoje myšlenky. Chceš-li, pomohu ti v tvém trápení."
"Dokážeš-li to, babo, zaplatím ti víc než dobře."
"Tak mě poslouchej. Dostals carský rozkaz, abys zahubil střelce Fedota. S tím nebude tak těžké pořízení, je to prosťáček. Ale jeho žena! Ta je tuze chytrá. Vrať se teď k carovi a řekni mu, že za třikrát devíti zeměmi v třikrát desátém carství je ostrov. Po tom ostrově se klusem probíhá a travičku pyskem probírá jelen zlatoparoháč. Ať dá car vybrat třikrát dvacet námořníků, těch nejhorších a nejlínějších opilců, kterých nebude žádná škoda, a ať káže připravit k plavbě starý shnilý koráb, který už třikrát deset let nebyl k potřebě. Na tom korábu ať pošlou Fedota lovce, aby přivezl z ostrova zlatoparohatého jelena. Ať mu nikdo neříká, že k ostrovu se musí plout třikrát jeden rok a zpátky také třikrát jeden rok, dohromady šest let na oceáně. Stejně se vrátit nemůže, mocný rádce. Ta loď nevydrží delší plavbu než třikrát jeden týden a potopí se. Fedot i jeho námořníci utonou, žádná živá moc jim nepomůže."
Rádcovi se plán baby Jagy zalíbil. Poděkoval ji, odměnil ji třemi pytlíky dukátů - a honem k carovi.
"Vaše carské Veličenstvo, už to mám, tak a tak bude možno Fedota zahubit," povídá a vysvětlil vládci všechno, co mu baba Jaga poradila.
Car byl s tím srozuměn a hned vydal rozkaz, aby všechno sehnali a připravili. Když už stál v přístavu poloshnilý koráb se zásobami na šest let s hordou zchátralých námořníků, dal si car zavolat Fedota a sdělil mu:
"Junáku Fedote, tys můj nejlepší střelec a jenom na tebe je spolehnutí. Musíš nyní vykonat pro mne obtížnou službu, kterou nemohu svěřit nikomu jinému než tobě. Odjedeš zítra ráno lodí daleko, přes třikrát devět zemí do třikrát desátého carství. Tam je ostrov a po něm se klusem probíhá a travičku pyskem probírá zlatoparohý jelen. Chytíš toho zlatoparoháče a živého mi ho přivezeš sem, do mého zámku."
Fedot vyslechl cara a zamyslil se, jak by se takový úkol dal asi splnit či jak by se mu dalo vyhnout. Myslí, dumá, odpovědi nemá. Car však ani o nějakou odpověď nestál. Povídá:
"Mysli nebo nemysli, zítra ráno jedeš. Loď s posádkou už čeká v přístavu. Když nepojedeš, tady je můj meč. Ten by ti hlavu na krku nenechal, ani on, ani já nesnášíme neposlušnost."
Fedot se tedy obrátil a vyšel z paláce. Chodil chvíli po městě jako bludná duše a přemýšlel, proč to asi cara napadlo. Doma s ním také nebyla řeč. Když se ho žena vyptala, proč je tak smutný a zda ho potkal nějaký nezdar, vypověděl jí teprve, že má jet pryč.
"Proto se tedy rmoutíš? Nebuď smutný, to není služba, to je službička. Jen se nestarej a jdi spát. Jitro bývá moudřejší večera."
Uložila Fedota ke spánku a počkala, až usne. Pak vzala kouzelnou knihu, vyšla na zápraží, otevřela ji, zalistovala na správné místo a přečetla slova. V tom okamžení stáli před ní dva mládenci a ptali se:
"Co poroučíš, naše paní? Rozkazuj, čeho je ti třeba!"
"Za třikrát devíti zeměmi v třikrát desátém carství je ostrov. Na tom ostrově chytíte jelena zlatoparoháče a přinesete ho sem. Rozuměli jste dobře?"
"Všechno jsme slyšeli a dobře jsme porozuměli. Do svítání bude všechno vykonáno."
Vichrem přenesli se mládenci na ten ostrov, chytili jelena zlatoparoháče a bleskem s ním na Fedotův dvorek. Tam jim žena ještě poručila sbít velkou bednu, do které by se jelen vešel, a pak je propustila. Mládenci zmizeli, jako by se propadli. Žena pak šla také spát. Na úsvitě probudila svého muže a řekla:
"Vstaň a jdi se podívat! Po tvém dvoře se prochází jelen se zlatými parohy. Vezmi ho s sebou na koráb a plujte kupředu jen pět dní, šestého dne se vrať."
Fedot zavedl jelena do klece, klec zavřel a dal ji odvézt na loď. Námořníci se začali vyptávat:
"Kdo jsi? Co tady chceš? Cos to přivezl?"
"To jsou další zásoby. Cesta bude dlouhá a můžeme při ní všelicos upotřebit," odpověděl jim Fedot. "A kdo jsem, to vám zanedlouho poví sám car."
Čas vyplutí se blížil. Mnoho lidí přišlo vyprovodit plavce a popřát jim mnoho štěstí na té podivné plavbě. I sám car dokonce přijel. Vyhlásil Fedota nejvyšším, nad všemi námořníky a pak dal rozkaz k vyplutí. Vlajky zavlály, ozvaly se rány a koráb se odpoutal k cestě na širé moře.
Čas plynul a loď byla na cestě už pátý den, po nějakém břehu nebo přístavu nebylo ani památky. Po obědě dal Fedot vyvalit soudek pálenky a řekl námořníkům:
"Pijte, bratři, co hrdlo ráčí. Cesta je ještě daleká."
Námořníci byli rádi a provolali veliteli slávu. Hned se rozeběhli s radostí k bečce a začali nalévat. Pili a pili, klábosili a zpívali. Nakonec se všichni do jednoho opili a tvrdě usnuli. Na tuto chvíli Fedot čekal. Chopil se kormidla a obrátil koráb na cestu zpět. Když se námořníci začali probírat, vyvalil Fedot další soudek a tak námořníci vlastně prospali celou cestu zpět. Když jedenáctého dne připlula loď zpátky do přístavu, vztyčil Fedot lodní vlajku a začal slavnostně střílet z děl. Rány bylo slyšet až do zámku, a tak se začal car zajímat, co to je, co se děje. Nikdo však nedovedl odpovědět. Rozzlobený vládce se tedy sebral a ujížděl ke kotvišti lodí. Představme si jeho rozhorlení, když uviděl Fedotovu výpravu, že se vrací za pár dní místo za šest let, že se koráb nepotopil, že se černé plány zhatily. Obořil se na Fedota celý bez sebe vzteky:
"Jak ses mohl, ničemo, opovážit porušit můj plán? Proč se vracíš před určenou lhůtou?"
Fedot se však nelekl. Povídá klidně:
"Jak zněl můj úkol, Vaše Veličenstvo? Přivézt živého jelena zlatoparoháče. O nějaké lhůtě nebyla řeč. Jiný by se třeba plavil po mořích deset let a stejně by nic nedokázal. My jsme pluli všeho všudy jedenáct dní, a co je hlavní, Vaše Veličenstvo, uloženou povinnost jsme splnili. Bude snad libo podívat se na jelena se zlatými parohy?"
Nato dal povel námořníkům a ti spustili na břeh velkou klec. Všichni užasli nad krásou a mohutností podivného zvířete a provolávali slávu celé posádce a hlavně veliteli Fedotovi. Car, ač velmi nerad, musel uznal svou prohru. Přemohl se před lidmi, nasadil laskavou tvář a dovolil Fedotovi jít domů. Námořníkům, kteří na lodi pluli, dal svobodu na šest let. V té době je nesměl nikdo chytat na vojnu, protože si svá léta vlastně takhle odsloužili.
Car se nemohl vůbec vzpamatovat. Střelec Fedot ho takhle přelstil, bůhví jak to dokázal, na krasavici bude čekat kdoví jak dlouho. A to všechno zavinil rádce s tím svým plánem na chycení vzácného jelena. Však mu to také hned poví. Sluhové museli co nejrychleji rádce sehnat a přivést ho. Jen se hledaný našeptávač dostavil, obořil se na něho car a začal mu vyhrožovat:
"Děláš si snad ze mě žerty? Takhle mě zesměšnit! Vidím, že ti nějak málo záleží na vlastní hlavě. Koukej vymyslet nějakou pořádnou příležitost, jak bychom mohli střelce poslat na zlou smrt!"
Rádce měl z toho hněvu srdce až v kalhotách, jak se bál.
"Va-va-vaše carské Ve-ve-veličenstvo, de-dejte mi je-jen trochu ča-času na-na rozmyšlenou," koktal a utíral si pot, "snad se to po-povede."
Uklonil se, vycouval pozpátku z komnaty a utíkal, jako by mu hlavu zapálil, na známé místo. Baba Jaga už ho čekala. Povídá:
"Stůj, carský rádce! Znám tvé myšlenky. Chceš-li, pomohu ti od tvých trampot."
"Pomoz, babo, pomoz, zachraň mě před carovým hněvem, zaplatím ti víc než dobře. Fedot se vrátil, a co je horšího, přivezl živého zlatoparohatého jelena!" bědoval rádce.
"Už jsem slyšela, všechno vím. Fedot je prosťáček, nebylo by těžké zahubit ho. Má však velice chytrou ženu. Dobře mě poslouchej! Vrátíš se k carovi a poradíš mu, aby poslal Fedota za dalším úkolem. Ať jde střelec tam, nevím kam, a ať přinese to, nevím co. Takový rozkaz nemůže Fedot odmítnout. A že by ho mohl provést? To v žádném případě. Vrátit by se mohl nanejvýš s prázdnýma rukama a ohlásit carovi, že příkaz nevykonal, a jeho hlava padne. Ten se však nemůže už nikdy vrátit, buď klidný."
Rádce poslouchal, pokyvoval hlavou a uklidňoval se, když takovou radu slyšel. Honem babě zaplatil víc než dobře a zčerstva zpátky na zámek, rychle k carovi a ještě celý udýchaný hlásí, k čemu je baba Jaga ponouká nyní. Car nic neřekl. Chvíli uvažoval, pak nechal zavolat do paláce střelce Fedota. Jen se Fedot objevil, udělal car přátelský obličej a povídá sladce:
"Trubači zatroubili, bubeníci udeřili v bubny a pluky se hnuly kupředu. Pěchota rozhání carské oddíly, jízda je stíhá a zajímá, koráby potápějí carské loďstvo a zbylé lodi prohánějí po mořské hladině. Když car viděl, že jeho oddíly se daly na útěk, chtěl je zastavit. Marně. Nakonec v tom válečném zmatku a nepořádku zahynul, ani se neví, kde se to stalo. Bylo po bitvě.
Celé carství si oddechlo, že je po starém carovi. Všichni si žádali za vládce vítěze, střelce Fedota. Fedot souhlasil, a tak se stal nakonec carem. Vládl pak dlouhá léta a šla o něm pověst, že vládl mírně a spravedlivě a že chudý člověk měl u něho vždycky zastání. Zvláště pak přál svému oddílu myslivců a střelců, na které nedal dopustit a s kterými si mnohokrát vyjel na lov jako za starých časů. Nikdy však ani svým oblíbencům neprozradil, proč bylo v celém carství přísně zakázáno střílet po hrdličkách.

O Popelce
Byl jednou jeden bohatý muž a tomu onemocněla milovaná žena, a když cítila, že přichází konec, zavolala si k posteli svoji jedinou dcerušku a pravila jí: „Milované dítě, zůstávej dobrá a zbožná, pak při tobě bude náš Pán vždy stát a já se na tebe budu dívat z nebe.“ A sotva domluvila, zavřela oči a zemřela. A bylo to k žalu a bylo to ke smutku. Dcerka jí chodila každý den na hrob a usedavě tam plakala a byla stále tak dobrá a zbožná, jak by si to matička přála. Pak přišla zima a hrob pokryla sněhem jako bílým šátkem, a když jarní sluníčko stáhlo bílé sukno pryč, oženil se otec s jinou ženou. Nová matka přivedla do domu dvě dcery, které byly krásné jako bílý den, ale zlé jako černá noc. Teď ubohé pastorce nastaly věru zlé časy.

Jednoho krásného rána přišla maceše moudrá myšlenka: „Proč by měla ta hloupá husa sedět u stolu s námi? Kdo chce jíst náš chleba, musí si ho napřed zasloužit. Marš za děvečku!“ Vzala dívence všechny její krásné šaty a hodila jí starou šedivou halenu a dřeváky. „Podívejme se na tu naši hrdopýšku, jakpak je vyšňořená!“ smála se a zavedla ji do kuchyně. Tam ji přidělila ty nejtěžší práce; od toho dne měla dívka co dělat od časného rána do pozdního večera. Vstávala za kuropění, aby nanosila vodu, rozdělala oheň, uvařila a umyla nádobí. A kdyby měla dlouhou chvíli, tu měla svoje sestry, které ji zaměstnávaly všelijakými zlomyslnostmi, které je napadly, aby ji trápily; vysmívaly se jí a poštívaly ji, házely jí hrách a čočku do popela a ona pak musela sedět a přebírat to. Večer, když byla prací unavena k samé smrti, nečekala na ni měkká postel jako kdysi, musela ulehnout vedle krbu do popela. A protože byla stále celá zaprášená a špinavá, brzy všichni její vlastní jméno zapomněli a začali jí říkat Popelka.

Jednou se událo, že se otec chystal na výroční trh a zeptal se dcer, co jim má přinést. „Krásné šaty!“ odvětila první. „Perly a drahokamy!“ řekla druhá. „A tobě, Popelko?“ zeptal se: „Co ty bys chtěla?“ „Otče, první větévku, která vám na zpáteční cestě zavadí o klobouk, tu mi přineste.“ Otec nakoupil pro dvě nevlastní dcery krásné šaty, perly a drahokamy a vydal se domů. Když projížděl hustým lesem, šlehnul ho jeden lískový prut a srazil mu klobouk. Tak ten prut ulomil a vzal s sebou. Doma dal nevlastním dcerám, co si přály a Popelce proutek z lískového keře. Ta mu poděkovala, běžela k matčině hrobu a proutek zasadila do země. A světe div se! Protože ho každý den hojně zalévala slzami lítosti a smutku, vyrazil kořínky, zazelenal se a za nějakou chvíli z něj byl krásný stromek. A nebyl to stromek jen tak ledajaký, na tomto stromku sedával bílý holoubek, a když Popelka vyslovila nějaké přání, tu jí holoubek to, co si přála, daroval.
V tom čase se král té země rozhodl, že ožení syna, a tak po starodávném zvyku uspořádal ples, který měl trvat tři dny, a pozval na něj všechny krásné dívky z celé říše, aby si syn mohl vybrat. Z toho každé krasavici poskočilo srdce v těle, nejinak i těm dvěma nevlastním sestrám. Tahle zpráva je měla k posedlosti a shonu a spěchu, zavolaly Popelku a poroučely jí: „Učesej nám vlasy, vykartáčuj nám botky, utáhni nám pevně šněrovačky, jdeme na svatbu na královský zámek!“ Popelka poslechla, ale plakala, protože by také ráda šla s nimi, i prosila macechu, aby jí to byla dovolila. „Ty, Popelko?“ odvětila macecha: „Vždyť jsi celá od prachu a špíny a chtěla bys na svatbu? Nemáš žádné šaty ani boty a tancovat neumíš!“ Ale když Popelka neustala v prosbách, tu macecha nakonec pravila: „Nasypu ti do popela mísu čočky, a když tu čočku během dvou hodin přebereš, tak můžeš jít s námi.“ Tu Popelka vyběhla zadními dveřmi na zahradu a zavolala: „Milí holoubkové, něžné hrdličky, ptáčkové z pod klenby nebeské, poleťte ke mně, pomozte mi přebírat, dobrá zrnka do misky, ta špatná do volátka!“ Tu do kuchyně přiletěli oknem dva bílí holoubkové, za nimi hrdličky a nakonec tam cvrlikali a poletovali všichni ptáčkové, co jich na obloze lítá; snesli se do popela. Holoubkové pokývali hlavičkami a začali zobat zob! zob! a po nich i ostatní ptáčkové zob! zob! a všechna dobrá zrníčka házeli do misky. Sotva uběhla jedna hodina, byli ptáčkové s tou prací hotovi a uletěli opět pryč.

Popelka běžela s mísou k matce a těšila se a věřila, že bude moci jít na ples. Ale macechy mají prapodivné zvyky! Tato pravila: „Ne, Popelko, nemáš žádné šaty a neumíš tancovat, byla bys jen k smíchu.“ A když Popelka plakala, tu jí řekla: „Když vybereš z popela za jednu hodinu dvě mísy čočky, můžeš jít s námi!“ a myslila si: „Nepůjdeš stejně nikam!“ A když čočku vysypala do popela, tu Popelka vyběhla zadními dveřmi na zahradu a zavolala: „Milí holoubkové, něžné hrdličky, ptáčkové z pod klenby nebeské, poleťte ke mne, pomozte mi přebírat, dobrá zrnka do misky, ta špatná do volátka!“ Tu do kuchyně přiletěli oknem dva bílí holoubkové, za nimi hrdličky a nakonec tam cvrlikali a poletovali všichni ptáčkové, co jich na obloze lítá; snesli se do popela. Holoubkové pokývali hlavičkami a začali zobat zob! zob! a po nich i ostatní ptáčkové zob! zob! a všechna dobrá zrníčka házeli do misky. Sotva uběhla půlhodina, byli ptáčkové s prací hotovi a uletěli opět pryč. Tu zanesla Popelka mísu matce, těšila se a věřila, že bude moci jít na ples. Ale macecha pravila: „Nic ti nepomůže, s námi nepůjdeš, nemáš šaty a neumíš tancovat, nebudeme skrze tebe k posměchu!“ A s těmi slovy se k Popelce obrátila zády a pospíchala se svými pyšnými dcerami pryč. A bylo to!

Popelka zůstala doma sama, a tak běžela k matčině hrobu pod lískovým keřem a volala: „Stromku, třepotej se a chvěj! Zlatem a stříbrem mne oblékej!“ A holoubek nelenil a hodil jí dolů zlatem a stříbrem zdobené šaty a hedvábné, stříbrem vyšívané střevíčky. Ve chvilce se Popelka oblékla a šla na ples. Její matka ani sestry jí nepoznaly, pomyslily si, že to musí být nějaká cizí princezna, tak krásně vypadala. Kdepak Popelka, ta přece sedí doma ve špíně a přehrabuje se v popelu! A už u ní byl princ, vzal ji za ruce a tancoval jen s ní, a když si pro Popelku přišli i jiní tanečníci, tu jim pravil: „To je moje tanečnice!“ Tak tancovali, dokud nebyl večer a Popelka chtěla jít domů, ale princ jí řekl: „Půjdu s tebou a doprovodím tě!“ Rád by totiž věděl, odkud ta krásná dívka pochází. Ale Popelka mu cestou utekla a schovala se do holubníku. Tak tam princ čekal, dokud nepřišel Popelčin otec, tomu pak řekl, že se mu tam schovala cizí princezna. Tu si stařec pomyslil: „To by musela být Popelka.“ A nechal si poslat pro sekeru a holubník podťal, ale uvnitř nikdo nebyl. A když přišel otec domů, ležela Popelka ve svých špinavých šatech v popelu, protože z holubníku dávno už seskočila a běžela k lískovému keři, tam si stáhla šaty a položila je na hrob, holoubek je zase odnesl a ona si oblékla svůj šedivý kabátek a ulehla do popela v kuchyni.

A byl tu druhý plesový den, když se sestry s macechou odebraly na zámek, běžela Popelka k lískovému keři a zvolala: „Stromku, třepotej se a chvěj! Zlatem a stříbrem mne oblékej!“ A holoubek měl zase šaty a ještě krásnější než včera. Když se v nich objevila na plese, byli všichni celí zkoprnělí. Princ na Popelku už čekal, hned ji popadnul za ruku a tancoval zase jen s ní. Když pro ni přišel jiný tanečník, tu pravil: „To je moje tanečnice!“ A když byl večer a chtěla domů, tu šel princ zase s ní, protože chtěl vědět, z kterého domu pochází, ale Popelka mu cestou zase utekla a vběhla do zahrady za domem. Tam stála krásná hrušeň, vyšplhala po ní rychle jako veverka nahoru a princ netušil, kam se poděla. Počkal, dokud nepřišel její otec a řekl mu: „Ta krásná dívka mi zase zmizela a já si myslím, že je na téhle hrušni.“ Otec si pomyslel: „To by musela být Popelka.“ Poslal si pro sekeru a strom podťal, ale nikdo na něm nebyl. A když přišel domů, našel Popelku ležet v popelu; jak by taky ne, když na druhé straně z toho stromu seskočila, krásné šaty zanesla holoubkovi k lískovému keři a zase si oblékla svoji špinavou halenu.
Třetího dne, když byli ostatní už na plese, běžela Popelka opět k matčinu hrobu a zvolala: „Stromku, třepotej se a chvěj! Zlatem a stříbrem mne oblékej!“ A tyhle holoubkovy šaty to vám byla nádhera a střevíčky byly celé ze zlata. Když přišla na ples, všichni rázem oněměli. Princ tancoval celou dobu jen s ní, a když si o ni žádal někdo jiný, tu pravil: „To je moje tanečnice!“ Když byl večer, chtěla jít Popelka domů, princ ji doprovázel, ale ona mu zase utekla. Ale princ nastražil lest, nechal natřít schody smůlou, a když po nich Popelka běžela, uvíznul jí ve smůle levý střevíček. Ten princ našel, byl malinký a půvabný a celý ze zlata.

Druhého rána šel princ k domu, kde se mu dívka vždy ztratila, a řekl Popelčinu otci: „Žádná jiná se nestane mnou nevěstou než ta, které padne na nohu tento zlatý střevíček.“ Tu se obě sestry zaradovaly, měly obě krásné malé nožky. Ta nejstarší popadla střevíček a šla do komory, aby si ho vyzkoušela. Ale kvůli velkému palci ho neobula, střevíček jí byl malý, tu ji matka podala nůž a pravila: „Ten palec uřízni, až se staneš královnou, nebudeš chodit pěšky!“ Tak dívka palec uřízla, natěsnala nohu do střevíčku, potlačila bolest a šla k princi. Ten posadil nevěstu na koně a jel s ní pryč. Ale cesta vedla kolem toho hrobu, kde na lískovém keři seděli dva holoubkové a volali: „Hleďme na ten zjev, ze střevíčku kane krev! Střevíček malý přec byl, princ návku si vyvolil!“ Tu se princ podíval na dívčinu nohu a uviděl krev. Obrátil koně a zavezl falešnou nevěstu zpátky domů, kde jim řekl, že to není ta pravá, že má střevíček vyzkoušet jiná dívka.

Tak vzala střevíček ta mladší a šla do komory, palec do střevíčku vklouzl lehce, ale patě se nechtělo. Matka dceři podala nůž a řekla: „Uřízni si kus paty, až budeš královna, nebudeš chodit pěšky!“ Tak si dívka uřízla kus paty a nohu natěsnala do střevíčku, potlačila bolest a šla k princi. Ten ji posadil na koně a jeli pryč. Když jeli kolem hrobu, kde na lískovém keři seděli holoubci, ti volali: „Hleďme na ten zjev, ze střevíčku kane krev! Střevíček malý přec byl, princ návku si vyvolil!“ Tu se princ podíval dolů na její nohu a uviděl, jak má punčošku celou krvavou. Tak obrátil koně a přivedl falešnou nevěstu zpět domů. „To není ta pravá!“ řekl: „Nemáte ještě jinou dceru?“ „Ne!“ odvětil otec: „Jen po mé zemřelé ženě zůstala mrňavá Popelka, ale ta nemůže být tvoji nevěstou.“ Princ mu řekl, aby pro ni poslal, ale matka odvětila: „Ale ne, ta je tak špinavá, že si vůbec nemohu dovolit vám ji ukázat.“ Ale princi nedal jinak, dokud Popelku nezavolali.

Popelka si umyla ruce a obličej, vešla dovnitř a poklekla před prince, který ji podal zlatý střevíček. Posadila na stoličku a sundala si dřevák a obula si střevíček, padl ji jako ulitý. A když se postavila a princ uviděl její obličej, tu poznal onu krásnou dívku, se kterou tančil a zvolal: „To je moje pravá nevěsta!“ Macecha a obě sestry se vyděsily a zlostí byly celé bez sebe, ale princ posadil Popelku na koně a jel s ní pryč. Když jeli kolem lískového keře, tu ti dva bílí holoubci zazpívali: „Hleďme na ten zjev, ve střevíčku žádná krev! Střevíček její to byl, princ dobře si vyvolil!“ A když to zazpívali, slétli z lískového keře a sedli si Popelce na ramena, jeden na pravou, druhý na levou stranu.

Když princ slavil s Popelkou svatbu, přišly na ní i ty dvě falešné sestry. Chtěly se jí vlichotit a zajistit si podíl na jejím štěstí. Když šli svatebčané do kostela, byla ta starší sestra po její pravici a mladší po levici, tu holoubci každé z nich vyklovli oko. Když pak vycházely z kostela, byla ta starší sestra po levici a mladší po pravici, holoubci jim vyklovli to zbylé oko. A tak byly za svoji zlobu a závist potrestány slepotou až do konce svých dní.

Bílý had.../pohádka od vi_ta/
Před dávnými časy žil, byl jeden král, který po celé zemi proslul svojí moudrostí. Věděl o všem, co se kde šustlo, o všem, co se kde událo, nezůstalo mu utajeno ani to nepatrné, takže se zdálo, že mu všechny ty zprávy nosí po větru nějaké tajemné síly. Ten král měl jeden prazvláštní zvyk. Každé poledne, když mu prostřeli k obědu, přinesl jeden sluha, nejvěrnější ze všech věrných, ještě jednu mísu. Ta mísa byla vždy přikrytá a ani ten sluha nevěděl, co je uvnitř, a nevěděl to žádný člověk, neboť král ji otevřel vždy až o samotě. Tak to šlo po dlouhý čas, až přišel den, kdy sluha Tóma opět králi nesl tu tajemnou mísu a tu ho popadla tak nemístná zvědavost, vždyť ho to mohlo stát život, které neodolal a mísu zanesl nejprve do své komory. Pečlivě zamknul dveře, zvedl víko a uviděl, že na míse leží bílý had. A jak na tu pečínku koukal, dostal na ni chuť tak strašlivou, že si k
ousek uždibnul a strčil do pusy. Sotva se Tómovi maso rozplynulo na jazyku, dolehlo mu k uším ptačí štěbetání. Vyhlédnul z okna a uviděl vrabčáky, jak jeden druhého překřikují, aby si vypověděli, co viděli na poli a v lese. A světě div se! Tóma té jejich ptačí řeči rozuměl. Tu pochopil, že to kouzelné nadání má z toho jediné sousta hadího masa.


I událo se jiného dne, že se králi ztratil drahocenný prsten, a protože Tóma měl jako nejvěrnější z věrných přístup kamkoliv, padlo na něj podezření, že jej ukradl on. Král si Tómu předvolal a podrobil ho zlému vyslýchání, hřímal na něj, že pokud nenajde do rána viníka, bude za zloděje považován on a jako zloděj pak také souzen. Tóma svoji vinu statečně popíral, ale bylo mu to pramálo platné. Nebylo mu do skoku, když od krále odcházel. Vyšel dvůr a přemýšlel o tom, že mu není pomoci. Tu uviděl dvě kachny, jak se cachtají ve vodě, zobáky si čistí peří a rozprávějí spolu. I zaposlouchal se do toho jejich kejhání o dobré pastvě, když tu jedna pravila dosti rozmrzele, že ji v krku tlačí králův prsten, který v chvatu spolkla, když se pásla pod královským oknem.Tóma na nic nečekal, kachnu popadl za krk a běžel s ní ke kuchaři, aby mu namluvil, že kachna je již dosti vypasená a že by se už m
la zabít a upéct. Kuchař nebohé zvíře znalecky potěžkal v rukou a dal Tómovi za pravdu. No a za pár minut byl na světě i králův prsten a Tóma mohl dokázat svoji nevinu. Vděčný král mu za ten nález nabídl výnosné místo u svého dvora, jen ať si jeho věrný služebník vybere. Ale Tóma dávno toužil po dalekých krajích, tak si vyprosil jen koně a trochu peněz na cestu. Král mu dal žádané a on se vydal na cestu.

Jel a jel, až přijel k rybníku, kde uviděl tři ryby, které uvízly v rákosí a už polykaly andělíčky. Ač se říká, že ryby nemluví, tyto přesto tichounce naříkaly, že tu bez pomoci bídně zahynou. Tóma měl dobré a slitovné srdce, sesedl z koně a ryby hodil zpět do vody. A když sednul zase na koně, slyšel, jak mu ryby radostně děkují a slibují, že mu taky jednou pomohou. Ale kdo by si co dělal z rybích slibů.

Tóma jel dál, když tu uslyšel tenký hlásek. Zaposlouchal se a tu uviděl dole v písku mravenčího krále, jak naříká a světu si stěžuje na lidi a ty jejich neohrabaná zvířata s těžkými kopyty, která dupou, kde si chtějí a jeho mravenčímu lidu neustále způsobují škodu na majetku i na životech. Když Tóma vyslechnul tu mravenčí lamentaci, pobídl koně a přešli na postranní cestu. Vděčný mravenčí král se neznal radostí a volal za nimi svoje slibování, že jednou ten dobrý skutek splatí. Ale kdo by si co dělal z mravenčích slibů.

Cesta zavedla Tómu do lesa a tam spatřil krkavčího otce a krkavčí matku, kteří seděli na hnízdě a se zlostným pokřikem vyháněli své děti, spílali jim do zatracených šibeničníků a darmožroutů, o které se odmítají dál starat, ať si samy, děti nehodné, jdou do světa za obživou. Nebohá krkavčata spadla pod strom, kde bezmocně tloukla křídly o zem a naříkala na svůj neveselý osud, neboť jak si mohla shánět obživu, když ještě neuměla létat? Tu se jich Tómovi zželelo, sesedl, vytáhl dýku a zabil svého koně, aby měla krkavčata co jíst. Ta mu za ten šlechetný skutek děkovala a slibovala odplatu. Ale kdo by si co dělal z krkavčích slibů.

Dál už musel Tóma pěšky; putoval dlouho předlouho, až jednoho dne došel do velkého města, kde bylo převeliké srocení lidu, neboť zrovna vešlo ve známost, že královská dcera hledá ženicha, ale každý, který se o ni chce ucházet, musí nejprve splnit dost těžký úkol; nu a komu se to nepodaří, ten skončí bez milosti na popravišti. Takové to byly královské námluvy. Ale když Tóma královskou dcerku spatřil, byl její krásou tak okouzlen, že se o ni přesto rozhodl ucházet.

Nejprve Tómu zavedli k moři a tam král před jeho očima hodil do vody zlatý prsten; pokud mu ho Tóma přinese zpět, bude princezna jeho. Ubohý Tóma zůstal na mořském břehu a přemýšlel, co si teď počne, když tu uviděl, jak se k němu pod vodní hladinou hrnou tři ryby, a můj ty světe! Tou jsou ty tři, které zachránil! Jedna z nich nesla v rybí papuli mušli a hodila na břeh k jeho nohám. Tóma ji otevřel a našel uvnitř králův zlatý prsten. Upaloval za králem a očekával, že teď dojde k tomu slíbenému ženění. Ale k tomu bylo ještě daleko. Pyšná princezna, když slyšela, že zadaný úkol splnil takový budižkničemu, který jí není roven rodem, trvala na tom, že musí splnit ještě jeden úkol, který vymyslí ona.

Vyšli spolu na královskou zahradu a tam princezna nechala rozsypat do trávy deset pytlů prosa a Tómovi poručila, aby do rána to proso sesbíral a nesmí chybět ani zrnko, sic přijde o hlavu. Ubohý Tóma si sedl smutně do trávy, neboť mu bylo zřejmé, že není v lidských silách takový úkol splnit. A tak tam celou noc seděl ponořený do chmurných myšlenek na smrt. Ale s prvním ranním paprskem uviděl, že vedle něj stojí deset pytlů a jeminkote! Byly plné prosa, ani zrníčko nechybělo. To vděčný mravenčí král a jeho poddaní celou noc pilně po mravenčím způsobu pracovali a pytle naplnili. Princezna se šla osobně přesvědčit a viděla, že mladík i druhý úkol splnil.To bylo ovšem tuze nemilé překvapení a její pyšné srdce to neobměkčilo, naopak, chladně mu pravila, že sice ty dva úkoly splnil, ale jejím mužem se nestane dřív, dokud jí nepřinese zlaté jablko ze Stromu života.

Ubohý Tóma však věděl pramálo, kde má takový strom hledat. Tak se rozhodl jít, kam ho nohy ponesou, třeba na samý konec světa, stejně neměl žádnou naději, že úkol splní. Přešel už tři království a jednoho dne přišel do temného lesa, sedl si pod strom, aby se tam trochu prospal. Tu najednou uslyšel v hnízdě nad hlavou šramot a do klína mu spadlo zlaté jablko. A pak dolů sletěli tři mladí krkavci, které kdysi zachránil, sedli si na jeho kolena a řekli mu, že přišel čas, aby mu splatili jeho čin, že slyšeli o jeho putování za zlatým jablkem, a tak pro něj sami zaletěli přes moře na samý konec světa a přinesli mu je.

Šťastný Tóma se vydal na zpáteční cestu; a protože zlaté jablko ze Stromu života je kouzelné, sotva princezna ochutnala malý kousek, její chladné srdce roztálo a probudila se v něm láska. A tak byla velká svatba a pak spolu žili ve štěstí a radosti až do konce svých dní

Pohádka o Měsíci...
Za starých časů bylo Jezero. Lehávalo klidně mezi svými břehy a lidé sem chodili upíjet z noci. Tak se tu jednou – u vrby – sešli i tři básníci. Nebyli to slavní básníci, spíš takoví básničkáři, ale všichni tajně doufali, že se jednou stanou velkými básníky a že jejich verše si budou prozpěvovat ještě děti jejich dětí. Z této ctižádosti se začali trumfovat, kdo z nich napíše toho večera nejlepší básničku.
Chvástali se jeden přes druhého, až i kachny probudili. Aby se dalo rozhodnout, která báseň je nejkrásnější, stanovili, že budou všichni psát na stejný motiv a shodli se, že napíší básničku o Měsíci.
Jenže takový básnický hon na Měsíc, to není pro každého. Básníci nebyli žádní hlupáci a věděli, že Měsíc je tak vysoko na nebi, že na něj žádný nedosáhne, i kdyby vylezl na špičku nejvyššího stromu na nejvyšší hoře. Naštěstí byl ale po ruce ještě jeden Měsíc, Měsíc ve vodě Jezera – a ten plaval jen kousek od břehu.
První básník nečekal na nic. Chtěl ukořistit Měsíc jen pro sebe a utkat z něj tu nejkrásnější báseň. S hlasitým šplouchnutím se vrhnul do náruče vody, jenže se vzduly vlnky a měsíc spolkly. Básníka to zmátlo, a tak hrabal a šplíchal kolem sebe, prosíval vodu prsty, ale Měsíc nikde. Jen probuzené kachny s křikem uletěly. Umlácený a vysílený vylezl básník na břeh.

Jen se voda trochu uklidnila, stříbro na hladině se slilo a Měsíc byl opět na svém místě.

Druhý básník už byl chytřejší: Měsíc se nesmí vyplašit. Svlékl si šaty, aby se víc podobal rybě, a vkradl se do Jezera. Bez cákání a šplíchání, bez vlnek, docela neslyšně plula jeho hlava po vodě. Ale s každým sáhem, který uplaval směrem k Měsíci, uplaval Měsíc sáh od básníka. Stříbrné mámení – chvílemi se dokonce zdálo, že se měsíc chichotá – vleklo básníka po Jezeře tam a zase zpět, aniž by byl o píď blíž Měsíci. Jenom zvědaví kapři začali ťukat hřbety o hladinu. Po nějaké době z Jezera vystoupil i druhý básník a padl vyčerpaný na břeh.
Třetí básník se poučil chybami obou z nich (neboť byl ze všech nejchytřejší). Ulomil nejdelší proutek z vrby, která tady zůstala po Vodníkovi. Šátral s ním po hladině, ale taky bez úspěchu: Měsíc byl příliš jemný a na proutku se z něho nezachytilo ani zrníčko.
Z ničeho nic se ale Jezero roztrhlo v půli a z hlubiny se vynořila velikánská Ryba a hned se obořila na básníky: „Od západu slunce tu není chvilka klidu! Nejdřív někdo budí rákosí, pak se kope a plácá do vody, víří bahno a ruší kapří odpočinek, a teď budou ještě švihat hladinu prutem!“
„Nezlob se, Rybo…,“ řekl první básník.
„…chtěli jsme jen kousek Měsíce,“ řekl druhý.
„Na básničku, víš?“ řekl třetí.
Ryba neřekla ani slovo. Měsíc spolkla a zmizela v Jezeře.
Tři zkoprnělí básníci zůstali stát nad zčernalou hladinou. Žádný se nezmohl na slovo, ale všem bylo jasné, že voda nemůže zůstat bez Měsíce. To by nebyl na světě pořádek.
Po nějaké chvíli se osmělil první básník a volal ze břehu: „Rybo, Rybko, Rybičko! Odpusť těm darebákům, že rušili noc Jezera. Tolik si chtěli Měsíc urvat jen pro sebe, že je vůbec nenapadlo brát ohled na ty, kdo spí u vody i v ní. Dej mi Měsíc a přednesu ti báseň, kterou z něj utkám.“
Ryba se vynořila, ale jen drobet, to aby se mohla ušklíbnout (až se zablesklo, protože měla na jazyce schovaný Měsíc) a zase se ztratila v hlubině.
Druhý básník viděl, že s obviňováním u Ryby nepochodí. Volal tedy pokorně: „Rybo, Rybko, Rybičko! Odpusť nám darebákům, že jsme rušili noc Jezera. Slibujeme, že hned odejdeme a bude klid, jen nám vrať Měsíček… Vždyť by se nám jinak všichni smáli, že se vracíme domů bez básničky.“
Ryba znova vyplula na hladinu, jen škodolibě blýskla Měsícem na básníky a znovu odplavala.
Dva z básníků odešli od jezera rozzlobení, spílali Rybě i sobě navzájem a nechali tam třetího básníka samotného.
Třetí básník se nahnul až k vodě a potichu do ní mluvil: „Rybo, Rybko, Rybičko… Podívej, jak nesličná a pustá je hladina bez Měsíčku.“
Ryba se vynořila a koulela očima po zčernalé hladině.
Básník pokračoval: „Podívej, co se děje na světě, když Měsíc neplave na vodě. Až dodnes, po celé věky, chodili milenci navečer vždy k vodě, té sestře noci. Sedali vedle sebe a sledovali spolu jen odraz Měsíce na vlnkách, drželi se za ruce, hladili po vlasech a hřáli navzájem v tom chladu jezerních břehů. Ale když jsi, Rybo, spolkla Měsíc vody, nebylo najednou na co se dívat a milenci si poprvé neklidně pohlédli do očí. A v těch očích našli ještě hlubší vody, vody bez dna, a víc měsíčního stříbra, než kolik unesou jezera.“
Ryba se usmála – a tím úsměvem vklouzl měsíc zpátky na hladinu. Rybu opět přikrylo Jezero a všechno zas bylo, jak má být. Jen milenci si od té doby hledí do očí a hledají v nich život nebo odraz nebe.
A Měsíc na vodách? Ten zůstal jen pro Vodníka a pro básníky.