Výluka
*90* UPOZORŇUJI, ŽE dnes a zítra, tj. v pátek a sobotu SE NEBUDE VYPRÁVĚT POHÁDKA *90*
Děkuji za pochopení a prosím vyřiďte to ostatním. Děkuji.
Hezky víkend přeje Johny_travnikar a avocado

Princ z červánkové země
O rytířských turnajích,

princi z Červánkové země

aneb

jak princové Jan a David své štěstí ve světě vybojovali

Bylo, nebylo…

Kdesi v daleké zemi za devatero horami a devatero řekami žil král Jakub. Jeho země oplývala bohatstvím a lidé tu žili spokojeně a rádi. Byli pyšní na svého panovníka, který se o jejich království výborně staral, země jen vzkvétala.

Král měl dva syny – Jana a Davida.

Oba princové se odmalička učili všemu, co má správný královský potomek umět. Jezdili na koních, stříleli z kuše a samostřílu, plavali, běhali a učili se zápasit. Nezapomínali také učit se vladařským povinnostem – chodili do královské školy na hodiny matematiky, cizích jazyků, astronomie, zeměpisu a historie. (Kdybyste , milé děti, nevěděli , co které předměty jsou, zeptejte se svých starších sourozenců nebo svých rodičů, jistě vám rádi odpoví.) Přestože byli Jan a David princové, dostávali stejně jako děti dneska domácí úkoly – například z matematiky, čtení nebo astronomie. A úplně stejně jako dnešní děti je domácí úkoly nebavily a brali jim čas, který by jinak strávili ježděním na koních nebo lovem.

Bezstarostné dny dětství uplynuly a z malých princů se stali krásní a udatní mladí muži. Najednou jim jejich královský palác byl malý a oba chtěli vyjet do světa, aby získali nějaké nové zkušenosti. A především zatoužili po účasti na skvělých rytířských turnajích, které pořádala okolní královská města. Zašli za tatínkem – králem a poprosili jej o dovolení. „ Tatínku, chtěli bychom tě požádat o svolení. Rádi bychom vyjeli do světa a zažili nová dobrodružství,“ řekl králi princ Jan. „Chceme vyjet za hranice naší země, abychom nabyli nových dovedností. Tady u nás na zámku jste nám vše dobré poskytli, ale dál už musíme sami, abychom byli jednou dobrými králi, tak jako ty, náš královský otče.“ Král jim odpověděl: „Když jsem byl já ve vašem věku, rovněž jsem toužil po dobrodružství a slávě. Chápu vaše přání. Dostalo se vám nejlepší výchovy a nyní tedy ukažte světu, jací jsou synové krále Jakuba.“

Princové si na dlouhé putování vzali pouze své oblíbené koně, trochu zlata z královské pokladnice a starodávné meče, které dostali od svého tatínka. Rozloučili se a brzy opustili rodné město a krajinu, kterou důvěrně znali. Přejeli mnoho luk a polí, prodrali se mnoha hlubokými lesy, projeli zelená údolí divokých řek a minuli mnoho měst, než se dostali za hranice jejich říše. Lidé je upřímně zdravili a přáli jim šťastný návrat.

Konečně se princové dostali do sousední země a přijeli do královského města. V ty dny se zde konal slavný rytířský turnaj. Odměnou pro vítěze byla diamantová brož z královského pokladu. Jan a Václav dlouho neváhali a nechali se zapsat na listinu soutěžících. Neměli sice vůbec žádné zkušenosti s rytířským kláním, ale o to více odvahy a nadšení. Nadešel den slavného turnaje.

Jan a David se nedočkavě oblékli do drátěných košil a brnění, na hlavu nasadili přilbice a od pořadatelů královského turnaje dostali dřevce. Podivili se oba , jak jsou těžké. Ale nadšení zvítězilo a zaplašilo jakékoli obavy.

S dřevcem v jedné ruce a uzdou koně v druhé vyjel jako první princ Jan. Ještě předtím si všiml tribun zaplněných do posledního místečka lidmi těšícími se na atraktivní podívanou. Proti němu se na druhé straně závodiště objevil obrovitý rytíř se znakem půlměsíce na brnění. Jan statečně vyjel na svém věrném koni proti Půlnočnímu rytíři. Uprostřed trasy se setkali a Jan ucítil drtivý úder do prsou a spadl z koně jako shnilá hruška ze stromu. Než se vzpamatoval, vítězem byl vyhlášen Půlnoční rytíř. Davy diváků mu provolávaly slávu.

David pozoroval, co se stalo Janovi, a připravoval si taktiku, jak nad soupeři vyhrát. Ale když vyjel na svém koni proti svému sokovi, princi z Červánkové země, skutálel se po mocné ráně stejně rychle jako jeho bratr Jan. Lidé na tribunách se smíchy váleli po lavicích.

Princové byli otřeseni. Takový začátek své cesty za zkušenostmi si rozhodně nepředstavovali. Když se vyléčili ze svých zranění, radili se jak dál. „Přece musíme najít nějaký způsob, jak své soupeře porazit,“ promluvil Jan. „Nemůžeme se tak lehce vzdát. Doma nás přece učili, že každý problém má své řešení,“ odpověděl David. „A také jej budeme společně hledat, Davide,“ rozhodl Jan a oba se vydali na další dny rytířských klání už jenom jako diváci. Bedlivě pozorovali, jak jejich soupeři sedí na koních , jak drží dřevce, jak se pohybují a zejména jak a kdy útočí. Nejvíce obdivovali prince z Červánkové země, který se měl ve finále utkat s Půlnočním rytířem.

Souboj byl od počátku nesmírně vyrovnaný. Odehrával se totiž mezi rovnocennými soupeři. Půlnoční rytíř, muž obrovité postavy, byl zkušený válečník, prošlý mnoha bitvami a nesčetnými boji. Jeho ocelová pěst byla obávaná mezi všemi pány, kteří se klání účastnili. Na jeho černočerném brnění se třpytil zlatý erb královského rodu , kterému patřilo odedávna Půlnoční království, drsná a bohatá země ležící kdesi na severu.

Princ z Červánkové země se jevil jako pravý opak svého mohutného protivníka. Byl štíhlý, ale velice obratný a mrštný. Nechyběla mu ani odvaha, ani kuráž, ale zřejmě ani síla, jak se mohl na vlastní kůži přesvědčit princ Jan.

S napětím čekali diváci na tribunách, kdo bude vítězem tak vyrovnaného klání. Uzavírali sázky a přeli se mezi sebou o to, kdo z účastníků je lepší. Naši princové přáli nestranili ani Půlnočnímu rytíři , ani princi z Červánkové země.

Oba soupeři se rozjeli poprvé proti sobě. Dřevce skloněné k zemi, hledí přilbic zakrývalo oběma tvář. Přesto se zračilo v očích každého z nich něco jiného. Princ z Červánkové země se tvářil pohrdavě a průzračně modré oči tvořily úzounké škvírky. Půlnoční rytíř měl hnědé oči plné odhodlání. Byl si jist vítězstvím…

Rozjeli se proti sobě… Dřevce s tupým nárazem zaduněly o brnění protivníka, ale ani jeden z pánů nevyletěl ze sedla. Rozjeli se podruhé. Půlnoční rytíř soustředil veškerou svoji obrovitou sílu do úderu, a přesto se princ z Červánkové země v sedle jenom zapotácel, ale nespadl. Potřetí zase Půlnoční rytíř utrpěl ošklivou ránu do břicha , ale v sedle svého koně se udržel. Počtvrté vyjeli bojovníci proti sobě. Dřevce zaduněly a … v prachu arény se válelo černočerné brnění se zlatým půlměsícem. Ale Půlnoční rytíř seděl na koni dál. Dřevec jeho soupeře mu podebral několik plátů přední části brnění a doslova je roztrhal na kusy. Půlnoční rytíř se díky své nadlidské síle udržel na koni a vyjel proti svému soupeři popáté jenom v drátěné košili. Lidé na tribunách zatajili dech. Takový turnaj si nepamatoval ani nejstarší z nich… Nikdy se nestalo, aby některý z bojujících pánů vyjel do arény jen tak – nechráněný pevným železem. Princ z Červánkové země sklonil svůj dřevec a vyjel proti soupeři. Zasadil mu nebezpečnou ránu do boku, ale Půlnoční rytíř ji s velkou námahou odvrátil. Krvácel… ale nevzdal se. Pošesté vyjel proti soupeři… Dřevce se setkaly a Půlnoční rytíř zasadil svému soupeři ránu, která poslala prince z Červánkové země na zem. Ohromení diváci provolávali Půlnočnímu rytíři slávu… ten je ale neslyšel, omdlel kvůli svému zranění. Diamantová brož – trofej pro vítěze se stala jeho.

Pasáček zajíců
Byl jednou jeden portugalský král, který měl velmi krásnou dceru a ta měla tak mnoho nápadníků, že je odbýt nevěděla a volba pro ni byla den ode dne těžší, neboť každý den jich přibyl do hlavního města několik tuctů. Tak král nechal nakonec rozhlásit, že dá princeznu tomu, kdo mu přinese zlaté jablko. Nu, bylo by sice lehké nechat si nějaké zlaté jablko vyrobit u zlatníka, ale s takovým by člověk u krále mnoho nepořídil, neboť to jablko muselo být vyrostlé na stromě a takový strom, na kterém rostla zlatá jablka, byl jediný na světě. Nyní ztratila většina nápadníků odvahu, jen jeden generál jí měl dost a vydal se na cestu.

Přišel do temného a hlubokého lesa a když ho měl pěkný kus za sebou, rozevřela se před ním rozlehlá mýtiny a uprostřed stál onen kouzelný strom a nádherně zářil, tak byl obsypán zlatými jablky. Když přišel generál k jabloni, jedno jablko mu spadlo k nohám. Rychle ho zastrčil do torny, ale s jedním plodem nebyl spokojen, nýbrž by jich měl rád více, a tak stromem zatřásl, ale žádné jablko už nespadlo. Tak vzal do ruky hůl a chtěl některé srazit dolů, ale to také nepomohlo. Musel se tedy spokojit s tím jedním a šel pryč. Když putoval tím černým lesem, potkal malého šedivého mužíčka, který se ho ptal: „Příteli, copak to máš v torně?“ Generál na mužíčka po straně koukl a nevrle odpověděl: „Ale jeden krám!“ Tu mužík pravil: „Je-li to jen nějaký krám, ať krámem zůstane!“ A s těmi slovy zmizel.

Když generál dorazil do hlavního města, spustil velký povyk, že má zlaté jablko a když to král slyšel, nechal ihned vystrojit nádhernou hostinu, na které seděl generál vedle princezny a již si myslil, že je jeho. Ano, ale s tím se generál trochu ukvapil, neboť když před něj na konci hostiny položili zlatou mísu, aby na ni dal své zlaté jablko, sáhnul do torny, aby kouzelné jablko vytáhnul, tu měl v ruce nějaký krám, který vám tak strašně zapáchal, že z toho princezna omdlela, neboť na takové vůně nebyla věru uvyklá. Král se velmi rozhněval, neboť si myslil, že si z něj dělá generál blázny, přivolal stráž a nechal generála uvrhnout o chlebu a vodě do temného žaláře.

Mezitím se událo, že jeden obyčejný voják, který měl moc dobré srdce, dezertoval, protože se mu hra na vojáky nezamlouvala a kabát by nosil raději šedivý než červený. Chotimír zcela náhodou také přišel do toho černého lesa, sednul si do trávy, vytáhnul z torny kousek salámu a chleba, krájel si sousta a jal se jíst. Zatímco tím byl zaměstnán, přišel k němu šediváček a řekl: „Mám velký hlad, dej mi také sousto chleba a kousek salámu.“ „Ze srdce rád.“ řekl Chotimír, uřízl pořádný kus salámu, chleba rozlomil na dva kusy a ten větší kus podal i se salámem šediváčkovi. Tu mužík řekl: „Ze srdce ti děkuji, a protože si ke mně byl tak dobrý, budu já na tebe také.“ Z mošny vytáhnul zlaté jablko a píšťalku a dal to vojákovi se slovy: „S tím zlatým jablkem, když ho přineseš králi, si můžeš vysloužit princeznu a ta píšťalka ti také udělá dobrou službu.“ A zmizel.

Pravím vám, že na světě člověk ještě neviděl někoho tak skákat radostí! Chotimír svoji radost nemohl dlouho opanovat, ale pomalu to přece jen přecházelo, asi tak pomalu, jako o masopustu křepčí stařenky. Jeho první cesta vedla přirozeně do hlavního města. Šel na zámek, předstoupil před krále a řekl: „Pane králi, já mám zlaté jablko a dostanu vaši dceru.“ „Pokud máš zlaté jablko, podrž ho u sebe do konce hostiny.“ řekl král. Pak nechal král sezvat hosty a připravit slavnostní tabuli. Voják seděl vedle princezny a nemohl se nasytit pohledu na ni, protože vám byla tak překrásná, že ani nemohl jíst a z té velké radosti ustavičně držel ruku na torně, kde měl drahocenné jablko, neboť se bál, že by mu ho mohl někdo ukrást. Ale při pití Chotimír chybět nemohl. Ke konci hostiny sluhové přinesli zlatou mísu a Chotimír sáhnul do torny, vytáhnul jablko a položil ho na mísu, volaje: „Tady ho máte, to je ono!“ „Ach, to je krása!“ zvolal král a ostatní také volali: „To je krása!“ Voják řekl: „Splnil jsem vaše přání, pane králi, marš! ať je svatba!, panno princezno!“

K tomu ale princezna neměla žádné chuti, neboť ten voják na sobě měl hadry a z jeho torny vykukovala píšťalka a skrojek salámu, a k tomu všemu měl hrubé a drsné ruce a páchnul po tabáku, takže si musela před nosem držet voňavý kapesníček. Králi se takový zeť také nezamlouval a mínil, že by to mohlo pár dní počkat. „Dobrá, ve jménu Páně, pokud to nebude na věky.“ souhlasil Chotimír: „Nechám si alespoň ušít jinou košili.“ „To je dobře,“ pomyslil si král: „přijde čas, přijde rada.“ Král zatím přemýšlel, jak by mohl řádným způsobem Chotimíra připravit o krk, ale žádný prostředek ho nenapadal. Tu si vzpomněl na generála, který mu vždy bývával, když ho bota tlačila, po ruce s chytrými radami. Nechal ho ihned přivést z vězení, vše mu vypověděl a ptal se ho, co by měl tomu vojákovi uložit za těžký kousek. „To vám rád poradím, pane králi,“ odvětil generál: „nechejte vyhnat na pastvu sto zajíců a dejte mu je po celý den pást a pokud mu jeden jediný uteče, pak ať ho to stojí hlavu.“ „To by hlupák nevymyslel!“ smál se král, nechal zavolat vojáka a zkrátka a dobře mu objasnil, že se nebude moci stát jeho zetěm, pokud po tři dny neuhlídá sto zajíců. Nad takovou řečí protáhl Chotimír obličej, ale co mu to bylo platné?

Druhého rána poslal král do zahrady sto honců, aby naháněli zajíce. Sám se s generálem postavil k zahradní bráně, a když jeden zajíc po druhém vybíhali, generál je počítal, dokud jich nebylo sto. Pak bránu zahrady zavřeli a král vojákovi pravil: „Teď jich máš sto, když jich sto večer domů nepřivedeš, bude tě to stát hlavu.“ „Ach.“ pomyslel si Chotimír a popadl se za hlavu, neboť už cítil, jak se mu kutálí pryč, neboť dělej co dělej, ani jeden z těch zajíců nečekal až jich bude sto, nýbrž se všichni rozutekli do polí a lesů. Generál se jízlivě smál a král si držel ruku před ústy, aby se smát nemusel, neboť si myslil, že tenhle úklad se mu znamenitě vyvedl. Zatímco tito šli zpět na zámek a tam si uspořádali velkou hostinu, kráčel voják smutně k lesu a myslil si, jak je pravdivé úsloví, že kdo s pány třešně pojídá, toho pak i s peckami vyhodí. V lese si sedl Chotimír do trávy a tu mu přišla na mysl píšťalka, a tak si řekl: „Alespoň si zapískám, dokud mám hlavu na krku!“ A vytáhnul z torny píšťalku a vesele zapískal. A tu vám přiskákalo z okolí na tisíc zajíců, celé pole se jimi pokrylo a vyhlíželo jako obrovská zaječí kožešina. Nyní se vojákovi vrátila dobrá nálada, odpočítal si sto zajíců, ostatním poručil jít svou cestou a jal se své zajíčky učit execírce.

Večer po jídle král s celou rodinou seděl před zámeckou branou, když pojednou uslyšeli v dálce hlasité pískání. Podíval se tam a zeptal se generála: „Copak je to za armádu, co sem pochoduje?“ A opravdu to byla armáda. Voják pochodoval v čele jako generál a sto zajíců ve čtyřech oddílech za ním. Každý oddíl měl tři čety, každá po osmi zajících a vždy jeden poskakoval jako důstojník vpředu před ostatními. Všichni nesli klacíky zrovna jako zbraně, a když přišli až před krále, tu jako vzorní vojáci zvedli k poctě zbraň. To generála zasáhlo přímo do srdce, ale pomyslel si: „Jen počkej, já tě dostanu!“ Utěšoval také princeznu, která opět upadla do mdlob, že ještě není všem večerům konec a že on se již postará, aby voják zítřejšího večera sto zajíců nesehnal.

Následujícího rána se generál převlékl za lovce, šel na pastvu k vojákovi a ptal se ho, zda by od něj nemohl koupit jednoho zajíce. „Proč ne,“ řekl Chotimír, který generála ihned poznal: „ale bojím se, že moje cena pro vás bude nepřijatelná. „Zaplatím tolik, kolik si budeš přát,“ řekl generál: „i kdyby to mělo být tisíc dukátů, neboť tví zajíci se mi velmi libí.“ „O dukátech nemůže být ani řeč,“ řekl voják: „ale padesát ran na hřbet, to je má cena!“ „Ve jménu Páně konej!“ řekl generál. Voják šel, uříznul mladý doubek, generál si musel sundat košili i kabát a dostal vysázeno padesát ran té nejlepší kvality, neboť voják byl chlapík věru pádné ruky. Generál se kousal do rtů, cukal a ošíval se, ale nic mu to nepomohlo, a tak to vydržel, neboť jeho útěchou bylo, že za vše obdržel zajíce. Popadnul ho a vydal se k zámku, sotva byl asi padesát kroků daleko, tu Chotimír zapískal na píšťalku a zajíc se generálovi vysmeknul. Údivem zkoprnělý a oklamaný generál musel jít na zámek s prázdnou.

Tak princezna poslala komornou, aby na vojákovi vylákala jednoho zajíce. Ta se k Chotimírovi měla přelíbezně a lichotila mu a prosila ho, zda by ji jedním zajíčkem neuctil, neboť se jí ti vojáčkové velmi líbí, protože jsou takoví šikovní. „O dárku tady nemůže být ani řeči, ale můžete si ho vysloužit,“ řekl voják, který ten úskok opět prohlédl. „Jen řekni jak,“ řekla dívka: „já jsem kuchařka, mohu vám obstarat něco dobrého k snědku.“ „Já nemluvím o jídle, můžete ho mít za padesát ran na hřbet!“ „Nu, co se dá dělat.“ odvětila komorná. Voják šel, uříznul prut ze šípkového keře a milé dívce vysázel na záda rovných padesát ran, až jí z očí stříkaly slzy. Potom dostala svého zajíčka a mohla běžet na zámek, ale sotva ušla sto kroků, voják zapískal na píšťalku a plumps! Komorná ležela na zádech a zajíček byl zpět u svých kamarádů. Doma řekla o tom, jak platila za zajíce, rovněž tak málo jako generál; řekla jen, že už ho měla a zase ji utekl. „Ty jsi mi ale nešikovná,“ řekla princezna: „budu si ho muset přinést sama.“

Převlékla se za handlířku se zvířaty, vydala se na pastvu a měla se k vojákovi hezky a řekla mu, že mu dá jelena či srnce, jen když ji přenechá jednoho jediného ze svých sta zajíčků. Ale voják, který ji na první pohled poznal a dělal jakoby nic, řekl: „O výměně nemůže být ani řeči, ale mohla byste si svého zajíčka vysloužit.“ „Jen řekněte jak.“ pravila princezna. „Inu, dejte mi sedm hubiček a zajíček je váš.“ „Bože chraň, to je drahý zajíc!“ pomyslela si s hrůzou princezna, ale vydržel to musela, když chtěla zajíce. Voják si při každém polibku radostí povyskočil, zatímco princezna křivila obličej jakoby ocet s pepřem a k tomu pelyněk polykala. Potom obdržela svého zajíce a to zase skákala radosti ona, neboť si myslela, že nyní je voják ztracený. Když ale běžela k otci, který ji přicházel v ústrety, aby mu zajíčka ukázala, tu zaznělo z lesa hlasité písknutí a hups! Zajíček byl opět ten tam. Ale i princezna se střehla, aby někomu vyprávěla, jak zajíce draho platila.

Aby tě husa kopla!“ láteřil král, když to viděl: „Teď jdu já a toho zajíce dostanu!“ Převlékl se a šel za vojákem, který ho však ihned poznal. „Jsou ti zajíci na prodej?“ zeptal se král. „Ano,“ řekl Chotimír: „ale neprodávám je za peníze, musíte si ho vysloužit.“ „Nu, dobrá. Ale jak?“ zeptal se král. „Když třikrát políbíte vašeho mezka pod ocas a k tomu ještě pokaždé zahýkáte, zajíce vám rád daruji.“ Král protáhnul obličej, ale voják nevypadal jako někdo, kdo svůj názor mění jen tak, a tak se musel král dát do té těžké práce. Když to byl vyplnil, dostal svého zajíce, kterého pro jistotu pevně popadnul za uši a triumfálně ho nesl domů. Když ho chtěl zrovna ukázat princezně, zazněl zvuk píšťalky a zajíc zmizel. Král byl bez sebe zlostí, když se večer vrátil voják se všemi zajíci. Nechal opět přivést generála a oba přemýšleli o nějakém novém úkolu.

Když chtěl Chotimír svoji armádu vést třetího dne na pastvu, král ho zavolal, ukázal mu obrovský pytel, který byl sto loktů dlouhý a sto loktů široký, a poručil mu, aby ho naplnil pravdou, pokud to nedokáže, potom mu nechá srazit hlavu. „To udělám rád a bude to věru lehké!“ smál se Chotimír a pokračoval: „Dostal jsem sto zajíců, abych je hlídal, aby mi ani jeden neutekl. Není-liž pravda?“ „To je pravda.“ souhlasil král. „Marš, zajíčkové do pytle!“ zvolal voják a hups! Zajíčkové naskákali do pytle a voják pokračoval: „Když jsem s nimi byl na pastvě, přišel nějaký lovec a chtěl ode mne koupit jednoho zajíčka. Já jsem ale peníze nechtěl, a on řekl, že si jej tedy vyslouží. Vysloužil si ho za padesát ran na záda, není-liž pravda, pane generále?“ „To je lež!“ zvolal generál. Ale Chotimír zvolal: „Sundejte mu kazajku a můžeme těch padesát ran lehce spočítat, neboť to byly rány jak se patří pořádné!“ Tu král poručil, aby generál ukázal svoje záda, a když ty šrámy viděl, musel generál k zajíčkům do pytle.

Voják pokračoval: „Potom ke mně přišla panna, nějaká kuchařka, která mě chtěla obalamutit, lichotkami a dobrým jídlem a pitím mě lákala, ale přeci mne opít rohlíkem nedokázala a zajíce si musela také vysloužit. Dostala padesát ran šípkovým prutem a ta dívka byla komorná naší princezny, není-liž pravda?“. „Je to pravda?“ zeptal se král, ale komorná nebyla k nalezení. „Nu, kdepak jsi?“ volal král. A tu se ozvalo z pytle: „Já jsem tady, neboť je to všechno svatosvatá pravda.“

A Chotimír pokračoval: „Potom přišla kramářka se zvířaty, která mi nabízela jelena či srnce, ale zajíčka si také musela vysloužit.“ „To je pravda! To je pravda!“ křičela princezna, která byla rudá až za ušima a voják podržel pytel a ona do něj ihned skočila. „Pokračujme,“ řekl voják a král se na trůnu neklidně zavrtěl, jakoby se mu tam sedělo nepohodlně, jako by seděl na hřebíkách, bodlácích a trní.

Toho si voják ale nevšímal, nýbrž pokračoval: „Nakonec přišel jeden, který chtěl také zajíčka, ale ten si vám ho musel vysloužit opravdu kuriózním způsobem, to si poslechněte, já jsem mu totiž poručil...“ „Dost! Dost!“ křičel král: „Ten pytel je už úplně plný! Ráno bude svatba!“ Chotimír pak pytel zase otevřel a nechal pravdu vyjít ven.

Následujícího dne slavili s krásnou princeznou svatbu a žili si dobře a pokud neumřeli, žijí dodnes.

O sněhurce a sedmi trpaslících...
Žila jednou jedna krásná dívka jménem Sněhurka. Byla skutečně nádherná. Maminka by z ní měla určitě radost, ale maminku neměla. Bydlela se svou macechou, která sice byla také moc krásná, ale také zlá.

Macecha, a zároveň královna hradu, ve kterém Sněhurka žila, každý den stála před svým kouzelným zrcadlem a ptala se ho: „Zrcadlo, zrcadlo, kdo je na světě nejkrásnější?“ A zrcadlo vždy odpovědělo: „Vy paní má, vy jste ze všech nejkrásnější.“ A královna byla spokojená.
Jenže Sněhurka rostla a den ode dne byla krásnější. Až jednou, když se opět ptala královna zrcadla, odpovědělo, že nejkrásnější na světě je Sněhurka.
To královnu velmi rozzuřilo a zavolala si k sobě myslivce. „Odvedeš Sněhurku do lesa, tam ji zabiješ a na důkaz, žes tak provedl, mi v téhle truhle přineseš její srdce“, poručila mu.
A tak myslivec vzal Sněhurku a šli do lesa. Myslivec však byl hodný člověk a zabít Sněhurku nedokázal. Nakonec ji řekl, ať uteče a sám zabil srnku, vyňal z ní srdce, a to pak přinesl královně. Ta nic nepoznala a byla spokojená.

Sněhurka mezitím bloudila lesem, až nakonec došla k malé chaloupce, zaťukala, ale nikdo neotevíral. Osmělila se a vešla dovnitř. Tam našla sedm mističek s lžičkami, sedm židliček i sedm postýlek. Všechno tu bylo malinké.
Sněhurka se dlouhou cestou lesem vyčerpala, a tak se nejdříve trochu najedla a poté se natáhla přes všech sedm postýlek a usnula. Odpoledne se z práce vrátilo sedm trpaslíků: Šmudla, Prófa, Štístko, Kejchal, Stydlín, Dřímal a věčně nabručený Rejpal. Nejdříve se lekli, kdože se jim dostal do chaloupky, ale když zjistili, jak se věci mají, nechali Sněhurku v chaloupce, aby se tu skryla před zlou královnou.
Sněhurce se v chaloupce žilo hezky. Trpaslíci si Sněhurku velmi oblíbili. Vařila jim, uklízela a vždy pro ně měla přívětivé slovo.
Trpaslíci každý den ráno chodili do práce a Sněhurku vždy varovali: „Nikomu neotevírej a dávej na sebe pozor.“

Takhle by si mohli všichni žít v chaloupce šťastně po dlouhý čas, ale jedno dne opět kouzelné zrcadlo prozradilo královně, že na světě je nejkrásnější Sněhurka. Královna se velmi hněvala. Nejdřív tomu ani nechtěla uvěřit. Pak si nechala zavolat myslivce a donutila ho, aby jí řekl celou pravdu.
Královna nebyla jen obyčejnou královnou, ale zároveň i čarodějnicí, takže se hned odebrala do sklepení pod zámkem, aby vymyslela na Sněhurku strašlivou pomstu.
Připravila pomocí svých lektvarů prudce jedovaté jablko a také si obstarala podobu stařeny. To aby ji Sněhurka nepoznala.
V převleku stařenky se vypravila za Sněhurkou do chaloupky. Zaťukala na dveře. „Dobrý den, prodávám jablíčka, nechcete nějaká koupit?“ Sněhurka sice jablíčka nechtěla, ale bylo jí líto stařenky, a tak ji vpustila dál. „Dám ti jedno jablíčko, když si tak hodná dívenka“, pravila stařena a podala ji to nejčervenější. Sněhurka netušila, že je otrávené, kousla do něho, ale v tu chvíli se jí zatočila hlava a padla v bezvědomí na zem.

Takhle ji později našli trpaslíci. Byli velmi smutní. Oplakávali Sněhurku a aby se mohli chodit dívat na její krásnou tvář, uložili ji do křišťálové rakve na louce za chaloupkou. Jednoho dne jel kolem rakve princ, kterému se Sněhurka velmi zalíbila. Přistoupil k rakvi a sklonil se k ní. Poté ji políbil. V tu chvíli se Sněhurka nadechla a znovu ožila. Princ ji zachránil! Trpaslíci, Sněhurka i princ se radovali, že všechno dobře dopadlo. Nedlouho na to byla svatba a od té doby je Sněhurka se svým princem a čas od času spolu navštěvují všech sedm trpaslíků v malé chaloupce.
A jak to dopadlo ze zlou královnou? Byla potrestána pro ni nejhorším trestem – zůstala jí navždy podoba čarodějnice.

O smolíčkovi ...
Smolíček byl malý pacholíček a byl u jednoho jelena, který měl zlaté parohy. Jelen chodíval na pastvu, a vždycky když odcházel, přikazoval Smolíčkovi, aby zavřel a nikoho nepouštěl. Smolíček vždy měl zavříno a dlouho nikdo na dveře nezaklepal. Jednoho dne ale kdosi na dveře zaklepal, a když se Smolíček ptal, kdo to, ozvaly se zvenčí líbezné hlásky:

Smolíčku, pacholíčku,
otevři nám tvou sedničku,
jen dva prstéčky tam strčíme,
jen co se ohřejeme,
hned zas půjdeme.

Smolíček otevřít nechtěl; hlásky venku ještě líbezněji prosily. Smolíček byl by jim rád otevřel, ale bál se jelena. Že jim neotevře, ne a ne, a neotevřel. Když přišel jelen, povídal mu Smolíček, že někdo klepal na dveře, že líbezné hlásky prosily, aby jim otevřel; on však že neotevřel. "Dobře jsi udělal, Smolíčku, žes neotevřel, to byly jeskyňky. Kdybys byl otevřel, byly by tě odnesly." Smolíček byl rád. Druhý den šel zase jelen na pastvu a Smolíček zavřel. Tu zanedlouho ozvou se přede dveřmi ještě líbeznější hlásky než před tím dnem:

Smolíčku, pacholíčku,
otevři nám tvou sedničku,
jen dva prstéčky tam strčíme,
jen co se ohřejeme,
hned zas půjdeme.

Smolíček že neotevře, ač by rád byl otevřel a na jeskyňky se podíval. Tu začaly jeskyňky přede dveřmi zimou se třást a plakat, až to bylo Smolíčkovi líto. I pootevřel jim malilinko dvířka, co by tam mohly dva prstíčky strčit. I děkovaly mu jeskyňky a hned strčily mezi dveře dva bělounké prstíčky, pak celou ruku, a huš byly v sedničce, Smolíčka uchytly a pryč s ním utíkaly. Tu se pustil smolíček do volání:

Za doly, za hory,
mé zlaté parohy,
kde se pasou!
Smolíčka, pacholíčka,
jeskyňky nesou.

Jelen se nedaleko pásl, a jak slyšel Smolíčkův hlas, přiběhl a jeskyňkám ho vzal. Doma dostal prý Smolíček výlupek na pamětnou, aby podruhé nikomu neotvíral. Smolíček si umínil, že neotevře, i kdyby jeskyňky ještě líbezněji prosily. Kolik dní nepřišel nikdo, až zase jednoho dne ozvaly se přede dveřmi hlásky:

Smolíčku, pacholíčku,
otevři nám tvou sedničku,
jen dva prstéčky tam strčíme,
jen co se ohřejeme,
hned zas půjdeme.

Smolíček ale jako by je neslyšel, až když tuze zimou se třásly, a tolik prosily, aby je trošinku jen ohřát nechal, povídal, že jim proto neotevře, že by ho zase odnesly: "Ne, my tě neodneseme, a kdyby, nemáš se čeho bát, u nás by ses měl lépe než zde, všeho bys měl hojnost, a my bychom si s tebou ustavičně hrály." Smolíček dal se zase umluvit a pootevřel, ale jeskyňky mžikem octly se v sedničce, Smolíčka uchytly, a pryč s ním utíkajíce, hrozily mu, že ho zabijou. Smolíček volal zase:

Za doly, za hory,
mé zlaté parohy,
kde se pasou!
Smolíčka, pacholíčka,
jeskyňky nesou.

Ale tenkráte bylo darmo, jelen pásl se daleko, neslyšel ho, a jeskyňky ho donesly až domů. Ubohý Smolíček měl se dobře - to je pravda, samými lahůdkami ho krmily, ale jen proto, aby ztloustl, a pak chtěly si ho zabít. Zavřely ho a žádná si s ním nehrála. Když už mnoho dní u nich byl a mnoho dobrot a lahůdek snědl, přišly jeskyňky k němu, a že aby jim ukázal malíček; když jim malíček ukázal, řízly do něho, jestli by dost tlustý byl. Zdál se jim dost tlustý; vzaly ho tedy, svlékly ho, položily do korýtka a nesly do pece. Smolíček byl v hrozné úzkosti, prosil je, aby se slitovaly, ale ony nic - i pustil se milý Smolíček do pláče a volání:

Za doly, za hory,
mé zlaté parohy,
kde se pasou!
Smolíčka, pacholíčka,
jeskyňky pryč nesou!

Tu se ozvou rychlé skoky, jelen zlatoparohatý přiběhne, Smolíčka pacholíčka nabere na parohy a pryč s ním uhání domů. Doma ale Smolíček dostal co proto a plakal a slíbil, že už bude vždycky poslouchat, a že nikdy více jeskyňkám neotevře, a taky neotevřel.

Moudrý zlatník ...
Radoš byl osmnáct let stár, když mu rodiče umřeli. Nyní mu nezbývalo nic jiného, než jíti na službu. I pomyslil si: když musím sloužit, půjdu do velkého města a tam se dám do služby, vždyť kus práce zastanu. Sebral své věci a šel. Nedaleko města pozdravilo ho moudro s rozumem. Od té chvíle prý byl tak rozumný a moudrý, jako by na vysokých školách cvičen byl, a všecko, co do rukou vzal, muselo se mu povést.

Chodí Radoš po pěkných ulicích, a tu mu padne do oka nádherný a skvostný krám zlatnický, v němž sedí při díle mnoho tovaryšů. To se mu velice zalíbilo a opět si pomyslil, že nepůjde do služby, ale že se bude učit zlatníkem. Bez rozmyslu vejde do dílny, slušně mistra pozdraví a prosí ho, aby jej za učeníka přijal. "Inu, já tě přijmu," namítal mistr, "ale tys už trochu přestárlý na učeníka; než se vyučíš, bude ti pomalu šestadvacet. Beztoho že chceš rok za rok?" "Ovšem, pane mistře, já peněz žádných nemám, abych za učení platil. Ale budete jistě se mnou spokojen a chvilky vám nezmařím," pravil Radoš. "Zůstaň tedy," řekl mistr, vykázal mu místo pro jeho věci a k ležení. Když si to Radoš urovnal, hned se měl k práci jemu vykázané. Zprvu se mu druzí tovaryši smáli, že je nemotorný učeník, ale brzy umlkli; co vzal Radoš do ruky, to se mu podařilo, a čemu se jiní dvě léta učili, to uměl on za týden. Za čtrnáct dní dělal již prsteny, náušnice a náramky tak pěkné, že se bylo radost na ně podívat. "Nevím," řekl mistr k své ženě, "co si mám o Radošovi pomyslit, má-li už za vyučenou a jen ze mne rozum táhne, anebo je narozen na šťastné planetě?" "Ne, tomu nevěř, že by tě byl obelhal, on je věru živá pravda," zastávala mistrová učeníka, který i jí po ruce byl.

Za čtyři neděle dostal za vyučenou a mistr ho měl velmi rád. Jedenkráte šel s mistrem na procházku po městě, které bylo velké a v něm král sídlel. Tu vidí na bráně nastrčenou lebku na špici. I ptá se mistra, co to má znamenat, a mistr mu začal takto vypravovat: "Náš král má jedinou dceru, pannu tak krásnou, jakž by ji daleko pohledal. Od dvanáctého roku však nemluví, ale jestli řízením božím anebo její vlastní vůlí, to nemohl dlouho žádný vyzkoumat. Co tu bylo lékařů a jiných učených mužů, než žádný ji k řeči nepřipravil. Ona čte, jezdí, prochází se, umí krásné práce, ale to vše dělá mlčky. Před třemi lety se tu vyskytla moudrá věštkyně, která povídala, že je princezna Liběna pod kouzelnou mocí a ta že bude tak dlouho trvat, dokud by se nenaskytl mládenec, který by ji k řeči přivedl. I vydal král rozkaz, kdo by dceru jeho k řeči přivedl, že mu ji dá za ženu, ať je sprostý anebo vznešený. Tu přišli všelijací lidé, kteří se u krále hlásili a princeznu obtěžovali, ale neuzdravili. Mrzel se král velice nad tím a princezna ještě více, protož se do svých pokojů odebrala a z nich ani vyjít nechtěla. I poručil zase král, kdo se k němu přihlásí, že chce princeznu uzdravit, a neučiní to ve třech dnech, že přijde o hlavu. Shon přestal, až po nějakém čase přijel mladý pán velmi sličné postavy. Král dovolil, aby se o uzdravení princeznino pokusil. Tři dni prý klečel před Liběnou a neustále prosil, aby k němu jediné slovo jen promluvila, ale ona se ani nepohnula, a tak ztratil třetí den hlavu, která je pro výstrahu zde nastrčena. Od té chvíle se nikdo nehlásí, a pátý rok již táhne, co princezna nepromluvila."

Velice se nad tím Radoš podivil, a bylo mu krásné Liběny líto. Byl už rok u svého mistra, který ho měl jako oko v hlavě a již i se ženou se radil, zůstane-li Radoš vždy tak hodný hoch, že si ho podrží za vlastního, nemaje jiných dětí. Jednoho dne přišel královský dvořín a objednal u mistra pro princeznu klenoty. Měly být tak krásné, jaké posud žádný neviděl, a z nejdražších kamenů. Mistr to přislíbil, ale když posel odešel, škrábal se za ušima a nevěděl, jak to vyvede a kterému práci tu odevzdá. "Copak se vám, pane mistře, přihodilo, že jste tak truchliv?" ptal se Radoš. Mistr se mu svěřil. "Nermuťte se, mistře, tu práci vezmu já sám na sebe, a jistě že bude král se mnou spokojen." "A myslíš, Radoši, že dovedeš práci, kterou si já sám udělat netroufám? Jak bych ti mohl dát tolik zlata a drahých klenotů pro zkázu?" "Dejte mi tedy něco na zkoušku, a bude-li se vám líbit, potom i druhé!" Mistr byl spokojen, dal zlato a kámen, a Radoš se pustil hned do práce. Ale jakž se divil starý zlatník, když mu přinesl Radoš hotový prsten. Tomu nebylo roveň v celém krámu. S radostí mu dal mistr zlata a diamantů s potřebu, aby i ostatní ke skvostu patřící věci zhotovil. Radoš si dal na všem co možná záležet, a když byl hotov, udělal i stříbrnou klenotnici, a vše do ní uspořádav, donesl mistrovi. Když se mistr na skvost podíval, popadl Radoše okolo krku a řekl: "Hochu, ode dneška jsi ty mistr, já ti více poroučet nemohu, neboť jsi mne daleko předstihl." Byla to ale taková práce, jakouž málokdo uměl. Člověk nevěděl, čemu se má dříve obdivovat, zdali královskému diadému, či outlému náhrdélku, anebo skvostným náušnicím, náramkům a jiným drobnostem. To byly nitky jako od pavoučků předené a ty lupeny a kvítka jako ze země vyrostlé. "Hochu, co ti mám za to udělat?" ptal se mistr, celý blažen, svého tovaryše. "Nic jiného, jen mi dovolte, abych to směl sám králi donésti!" To mu mistr rád po vůli udělal, a Radoš šel do hradu královského.

Když se ohlásil, že nese králi objednaný skvost, ihned před krále předpuštěn byl. Hluboce se poklonil a králi stříbrnou skříni podal. Sotva král víčko otevřel, rozjasnila se jeho tvář a s patrným zalíbením se na klenoty díval. "Nemůžeš mi povědět, mládenče, kdo tu práci dělal?" ptal se král přívětivě. "Já sám, nejmilostivější králi!" odpověděl Radoš. "Aj, mladíku, toť jsi tak šikovný umělec, jakého jsem posud neznal; mohu-li ti nějakou milost prokázat, tedy žádej," nabízel se král Radošovi, který radostí div neplakal. "Nejmilostivější králi! Slyšel jsem, že je každý k princezně připuštěn, kdo se chce o to pokusit, by jí řeč navrátil. O to bych se i já pokusiti chtěl, a proto bych žádal Vaši královskou Milost, abych směl k ní jít." Tak prosil Radoš krále, čekaje se strachem na odpověď. "Ovšem, mladíku, že k ní jít a o její zdraví se pokusiti smíš, ale bylo by mi líto, kdybys to nedokázal, beztoho že víš, co tě potom očekává?" "Vím, nejmilostivější králi, a rád se smrti podrobím, když to nedokážu."

Král zavolal svého dvořenína a poručil, aby dovedl Radoše k princezně do pokoje a samotného jej tam nechal; tajnému znamení ale dvořenín rozuměl, aby totiž poslouchal, co se bude díti. Vedl jej dvořenín skrze množství pokojů až do síně, kde bylo nejináče než jako v ráji; květin, stromů, čalounů, zlata, stříbra, koberců, všeho dost. A to vše bylo polito temným světlem slunečným, jež malovanými okny pestré stíny na bílou, mramorovou podlahu kladlo. V čele síně visely od stropu dolů těžké záclony, které dvořenín polehounku rozevřel, a Radošovi pokynul, aby vešel. To byl pokojík malý, skvostně, ale tak pohodlně a ladně spořádaný, že člověku jaksi milo bylo, když do něho vkročil. Ale nejkrásnější byla princezna Liběna. Seděla u okna a zlatem vyšívala. Ani žilka se v té tváři nepohnula, když Radoš vstoupil, ani mžikem se zřítelnice k němu neobrátila; zdála se býti tak bez života jako obraz, co v zlatém rámci na zdi visel a ji co malé dítě představoval. Jasným okem na ni hledě, poklonil se Radoš princezně a postavil se před její obraz řka: "Rozhodni ty, obraze krásný, krutý boj, jenž se v hradě tom vede; řezbář udělal pannu, krejčí na ni ušil šaty, ale mluvec jí dal řeč. Komu nyní ta panna náleží?" "Komu by náležela než mluvci, který jí dal řeč?" promluvila princezna a opět tiše dál šila. Radoš vyšel s poklonou z pokoje, ale dvořenín závistivý oznámil králi, že mu princezna ani slova neodpověděla, a Radoš musel v hradu zůstat, kdež se mu jinak dobře vedlo. Mistr nevěděl, co si má pomyslit, když mu přinesl služebník za skvost peníze a vyřizoval, tovaryš že se teprv třetí den vrátí.

Druhý den byl Radoš opět do princeznina pokoje uveden a jako předešlý den postavil se před obraz a ptal se: "Rozhodni ty, obraze krásný, krutý boj, který se v tom hradě vede; řezbář udělal pannu, krejčí jí ušil šaty, ale mluvec jí dal řeč. Nyní ji chce mít každý, komu náleží?" "Včera jsem ti řekla, že patří mluvci," odpověděla opět princezna. Dvořenín, co poslouchal, nepřál to Radošovi, že by mohl být králem, a zase řekl králi, že princezna nepromluvila. Opět byl v hradě podržen. Než třetí den šel poslouchat král sám. Radoš vešel do pokoje a zase se ptal obrazu: "Rozhodni ty, obraze krásný, krutý boj, který se o pannu v tomto hradě vede. Řezbář ji udělal, krejčí jí ušil šaty, ale mluvec jí dal řeč; komu nyní patří?" "Po dvakrát jsem ti již řekla, že mluvci, proč se tím nespokojíš?" řekla Liběna a vstala od stolku. Tu skočil král do pokoje a s pláčem dceru líbal. Pak vzal Radoše za ruku a pravil: "Mládenče, tys mne udělal šťastným otcem a všecku radost jsi mně navrátil, staň se tedy mým synem a králem, neboť uznávám, že jsi moudřejší nad jiné." "Můj nejmilostivější pane," odpověděl Radoš, "jak mohu býti králem, vždyť jsem jen z nízkého rodu, nevím, jak se u dvora chovat, a krásná princezna mne za svého manžela sotva chtít bude?" "Tys mne svou moudrostí z kouzelných pout vysvobodil, a já žádného jiného za manžela nechci než tebe," pravila Liběna a podala Radošovi ruku, kterou on vroucně políbil.

Hned se to ve městě rozhlásilo, že je princezna uzdravena a její vysvoboditel že je prostý zlatnický tovaryš. Tu pospíchal starý mistr do hradu, aby se přesvědčil, zdali tomu tak, a když ho Radoš s radostí králi co svého dobrého mistra představoval, děkoval stařec v duchu bohu, že mu takového učeníka poslal. Za nějaký čas byla svatba, a královská nevěsta se skvěla v klenotech, které jí ženich vlastní rukou dělal. Radoš panoval moudře, jako před ním žádný král, a lid se za něho vstávaje lehaje modlil. Měl několik synů a každý se musel z mládí něčemu učit a žádný nedostal titul bez zásluhy. Jestli je také moudro s rozumem pozdravilo, to se neví.

Malenka...
V jedné chaloupce nedaleko vesnice žila jedna stará žena, která si celý život moc přála děťátko. Jednoho dne se rozhodla zajít za známou čarodějnicí, která by jí snad mohla pomoci.

Žena: Moc tě prosím o pomoc. Velice ráda bych měla malou holčičku.

Čarodějnice: Tady máš ječné zrnko, vlož ho do květináče a dobře opatruj. Uvidíme, jak ti osud bude přát.

Žena učinila přesně tak, jak čarodějnice řekla. Celý měsíc zalévala zrnko a ani na okamžik ho nepustila z očí. Záhy ze zrnka vyrostala krásná květina s jemnými lístky. To bylo, ale radosti, když žena uprostřed květu spatřila malilinkatou holčičku.
Vzala ji do rukou a radostně ji přilnula k sobě. Děvčátko bylo tuze roztomilé, a protože nebylo větší než malíček, nazvala ji Malenka.
Malenka měla za postýlku skořápku z vlašského ořechu a přikrývkou jí byli listy tulipánu. Žena si celé dny hrála s Malenkou a poslouchala její krásný zpěv. Tím se splnilo kouzlo čarodějnice.
Jedné noci, když už Malenka sladce spala v postýlce, dostala se do domu ohyzdná, zelená ropucha. Jakmile uviděla spící dívenku, zaradovala se.

Ropucha: To by byla hezká ženuška pro mého synáčka.

Ani na chvilku nezaváhala, vzala ořechovou skořápku s Malenkou a utíkala do zahrady. Tam u rybníka byl močál, kde uprostřed rákosí a blatouchů bydlela žába se svým synem. Skořápku se spící Malenkou nechala na listu leknínu. Když se ráno Malenka probudila a uviděla všude kolem sebe jen vodu, rozplakala se.

Stará ropucha začala stavět v bahně útulek pro budoucí manžele. Celý domek byl ozdoben rákosem a vodními lepkavými rostlinami.
Když už bylo všechno připraveno, ropucha zavolala syna a společně plavali k listu, na kterém nechala Malenku.

Ropucha: Zdravím tě krásko. Už je na čase seznámit tě s tvým nastávajícím.

Ropušin syn: Kvak, kvak.

To bylo všechno, co dokázal říct ropušin synáček. Malenka byla tak krásná, že z toho dojetí nemohl ze sebe vypravit ani slovo.
Malenka byla velmi smutná, a jakmile ji nechali o samotě, zase se hlasitě rozplakala.

Rybičky zaslechly, co naplánovala ropucha a bylo jim krásné holčičky líto. Připlavaly proto k zelenému stonku, který držel list leknínu a překousaly jej. List plul dolů po řece pryč, daleko od ropuchy a její syna.
Malenka plula po řece a vítr list rychle hnal, když najednou přiletěl veliký chroust.

Uchopil Malenku a letěl s ní vysoko nad krajem, až když se unavil, posadil se na strom. Ten let malé děvčátko pořádně vylekal. Chroust byl však docela milý. Lichotil ji, obdivoval její půvab a vzhled, dokonce ji dal napít sladké šťávy z květů. Navečer pozval všechny své známé, aby jim představil svou krásnou nevěstu.

Chroust 1: Ta je ale ošklivá!

Chroust 2: Podívejte, má jenom dvě nohy! A jak je útlá v pase! Ta se vůbec nám chroustům nepodobá.

Chroust si vzal ty řeči vážně, hned o ní ztratil zájem a velice znechucen ji shodil se stromu. Malenka spadla do květu červené růže, ve kterém bydlela celé léto. Ale když všechny listy opadaly a začalo mrznout, musela si Malenka hledat jiný domov. Toulala se po lese až přišla na kraj pole, kde spatřila malý otvor v zemi. Byl to úkryt polní myši.

Myš: Ty moje drobátko, pojď dál a ohřej se.

Malenka si nic víc nepřála. Šla dovnitř a konečně jí bylo teplo. Děvčátko se myši moc zalíbilo a řekla jí.

Myš: Jestli chceš, můžeš u mne zůstat přes celou zimu. Budeš mi ale muset za to vyprávět pohádky a vařit mátový čaj.

Malenka dělala všechno, o co ji myš požádala. Myš byla velice ráda, že má společnost.

Jednoho dne přišel na návštěvu soused – krtek. Stará polní myš si velice svého souseda vážila. Byl velmi bohatý, měl dům s velkými sály a dlouhými chodbami a dobře zásobené spíže.

Myš: Malenko, budeš se mít nejlíp, když se provdáš za souseda. Krtek je sice slepý, ale ty se o něj dobře postaráš.

Krtek neměl vůbec rád slunce ani květy, které Malenka tak milovala. Před sluncem se skrýval v nejtemnějších chodbách. Malence se krtek nelíbil, za to ona jemu náramně, a když ještě slyšel, jak nádherně zpívá, k smrti se do ní zamiloval.
Už dlouho mu srdce tak prudce netlouklo.

Tak dlouho přemlouval Malenku, aby se šla s ním podívat do jeho podzemního království, až konečně souhlasila. Krtek ji vedl dlouhými chodbami až došli do jedné, kde ležela mrtvá vlašťovka. Krtek do ní strčil nohou a rozhněvaně řekl:

Krtek: Ubohé stvoření. Dovede jenom cvrlikat, nic víc. Žádný užitek z něj není!

Malenka: Jak můžete tak mluvit? Ptačí zpěv přece všem dává tolik radosti.

Krtek: Copak ty víš, moje malá. Darmojed je to a hotovo.

Malence bylo ptáčka líto a každou noc se za ním šla podívat a hladila ho po peříčkách. Jednou uviděla, že ptáček pootevřel oči.Vlaštovka byla přece jen naživu.

Dlouho byla ještě hrozně slabá, ale Malenka s velkou láskou o ni pečovala. Každý večer, když krtek usnul nebojácně chodila tmavými chodbami za ptáčkem. Nosila mu drobečky chleba a šťávu z malin, které získávala z krtkových zásob.
Jakmile se vlaštovce vrátily všechny síly, odletěla ven za jarním sluníčkem.

Mezitím krtek požádal Malenku o ruku. I když si dívenka na krtka už zvykla, jenom při pomyšlení na takového ženicha jí bylo do pláče.

Co však mohla dělat, když myš i krtek nepřipouštěli žádný odpor.

A tak se začala připravovat svatba. Šest pavouků tkalo svatební šaty pro nevěstu, které byly z té nejjemnější pavučiny.
Každý den při západu slunce utíkala Malenka ven. Loučila se s modrým nebem, teplým sluníčkem a voňavými květy.
Po svatbě měla už navždy bydlet hluboko pod zemí, tak ještě v den svatby šla naposled na procházku. Když chtěla dát sbohem sluníčku a vztahovala vysoko ručky, přiletěla vlaštovka.

Malenka: Buď zdráva, moje kamarádko. Krtek si mě chce vzít za manželku. Právě dnes máme mít svatbu. Jsem tak nešťastná.

Vlaštovka: Neplač, Malenko. Byla si ke mně tak laskavá. Díky tobě mám zdravá křídla a právě dnes letím daleko do teplých krajin. Jestli chceš, můžeš letět se mnou.

Malence radostí až zasvítily oči. Chtěla být co nejdále od krtka a jeho tmavého světa. Sedla si vlaštovce na záda a aniž by se ohlédla vyrazily na dalekou cestu. Po několika dnech doletěly do kraje, kde stále svítilo slunce a kvetly nejkrásnější květiny, jaké kdy Malenka viděla. Byl tam také jeden velice jemný bílý kvítek, kde vlaštovka nechala cestováním unavenou Malenku. Přátelsky se rozloučily a vlaštovka odletěla do svého hnízda.
Holčička byla okouzlena a hned na to si začala připravovat svůj nový domeček. To bylo ale překvapení, když zjistila, že má souseda.

Vedle na nejhezčím z květů seděl malý mužíček se dvěma bílými křídly.
Byl to elf – opravdový princ květů. Malenka na něm mohla oči nechat. Elf si ji také zvědavě prohlížel a pěkně se na ni usmál až dívce zrůžověly líčka.

Malenka a elf se spřátelili. Drželi se za ruce a radostně skákali z květiny na květinu.
Celé dny se houpali, pobíhali po lukách a popíjeli sladký nektar.
Jednoho dne Malenka vyprávěla princi, vše, co prožila. O ošklivém synovi ropuchy, tlustém chroustovi, slepém krtkovi a o své dobré kamarádce vlaštovce. O jednom tajemství se přece jenom nezmínila – že své srdce ztratila jenom pro něj.

Jaké ale bylo její překvapení, když ji jednoho nádherného večera elf vyznal lásku a požádal ji o ruku. V celé květinové říši nastala velká radost a všichni malí skřítci přišli na svatební hostinu. Byla tam rovněž vlaštovka, která jim také přinesla dar od čarodějnice – dvě rozkošná děťátka. A tak Malenka zůstala v kraji slunce a květin, kde tisíc let žila po boku svého milovaného elfa.

Dlouhý, široký a bystrozraký...
V dobách, kdy kočky nosily střevíce, žáby na hlavách zase čepice, oslové po ulici ostruhami břinkali a zajíčkové sami za psy běhali, stal se tento příběh.

V jedné zemi žil král a ten měl překrásnou dceru. Na námluvy za ní chodili králové z blízkých i vzdálených zemí, ale ona nikoho za muže nechtěla. Jednoho dne dal tedy král rozhlásit, že si princezna vezme za muže toho, kdo ji dokáže po tři noci uhlídat. K tomu král dodal: „Kdo princeznu neohlídá, bude o hlavu kratší!“

Na zámek se sjelo mnoho nápadníků, ale nikomu se nepovedlo princeznu ohlídat a zaplatili za to svým životem. Doslechl se o tom také princ Matyáš ze sousedního království a rozhodl se, že zkusí své štěstí. Král mu to marně vymlouval, Matyáš si poradit nedal a vypravil se na cestu.

Hned druhý den potkal člověka, tlustého jako bečka Matyáš ho zastavil a ptal se ho, kam jde.
„Jdu do světa zkusit štěstí,“ odpověděl pocestný.
„A co umíš?“ zeptal se znovu Matyáš.
„Řemeslo neumím žádné, ale umím se nafouknout a břicho rozšířit tak, že se kolem neprotáhne ani četa vojska.“ Na ta slova se tak nadmul, že zahradil celou silnici.
„Ty se mi líbíš, nechtěl bys ke mně do služby?“ řekl Matyáš.

Šli dál a dál a potkali dalšího zajímavého člověka. Byl vytáhlý a hubený jako tyčka.
„Kam jdeš člověče?“zeptal se ho Matyáš.
„Jdu do světa na zkušenou“, odpověděl dlouhán.
„A co umíš“
„Umím něco, co neumí nikdo na světě. Umím se natahovat, proto mi říkají Dlouhý. Dokážu se vytáhnout až do oblak, a když jdu, udělám krok dlouhý celou míli.“
„Nechceš se přidat k nám? „
„Proč ne? Rád půjdu, stejně teď nemám co na práci!“

Přišli k lesu a uviděli člověka, který se zavázanýma očima rovnal dříví.
Bylo jim divné, jak může rovnat dříví a nedívat se na to.
„Proč pracuješ se zavázanýma očima?“ ptal se Matyáš.
„Kdybych sundal šátek, vše by kolem mě shořelo velkým plamenem,“ vysvětlil Bystrozraký.
„Nechceš jít s námi? Takového chlapíka bychom potřebovali!“ vyzval ho Matyáš.
„Proč ne, když mne vezmete s sebou, půjdu rád.“

A tak šli. Za několik dní přišli do královského města a princ oznámil, že chce se svými společníky ohlídat princeznu. Odkud pochází a kdo je, to však králi neprozradil. král ho vyslechl, udiveně si prohlédl podivnou čtveřici a řekl:
„ Nemohu vás odmítnout, ale ještě si vše dobře rozvažte. Jestliže vám princezna uteče, přijdete všichni o hlavu.“
„Uteče, neuteče, to ještě uvidíme, jen když nám dovolíte ji hlídat“
„Jak chcete, řekl král v rozpacích a jen velmi nerad je odvedl do princezniny ložnice. Neznámý přivandrovalec se mu jako ženich pro jedinou dceru nijak nezamlouval. Princezna však Matyáše i jeho kamarády zdvořile uvítala a sedla si vedle něho ke stolu. Po králově odchodu z místnosti zalehl Široký dveře, Dlouhý a Bystrozraký se usadili u okna.

Okolo půlnoci princezna pravila:
„Musím na okamžik zavřít oči a trochu si odpočinout.“ Po chvíli usnul i princ a jeho společníci. Princezna však spánek jenom předstírala. jakmile zjistila, že všichni kolem spí, proměnila se v jablko a kutálela se ven. Naštěstí se vzbudili princovi společníci. Bystrozraký se podíval hustou mlhou a uviděl rychle se kutálející jablíčko. Dlouhý se pro něj natáhl a než ho položil na stůl proměnilo se jablíčko v princeznu.

Druhou noc se to všechno opakovalo. Princezna opět předstírala spánek a jakmile všichni usnuli, proměnila se v holubičku. Jak vylétala z místnosti, zavadila křidélkem o Dlouhého. Ten hned vzbudil kamarády. Bystrozraký se pozorně zadíval do tmy a ukázal Dlouhému na jaký strom holubička usedla. Dlouhý se natáhl a položil holubičku na stůl. Ta se hned proměnila v princeznu.

Ráno se král velice podivil, když vešel do ložnice a spatřil princeznu sedět s Matyášem u stolu. Musel ale mlčet a ještě Matyáše a jeho kamarády bohatě pohostit. A to nebylo tak snadné, protože Široký si poručil dva pečené voly a k nim vypil dva sudy piva a ještě se netvářil příliš spokojeně.

Také třetího dne večer se odebral Matyáš se svými kamarády do princezniny ložnice. Král svou dceru předtím důrazně napomenul, aby byla chytřejší a nedala se chytit.

Nastala rozhodující noc. I tentokrát princezna jen předstírala spánek. Matyášovi se moc líbila a díval se stále na ni. Za chvíli ho však přemohla únava a on i jeho kamarádi zase usnuli.

Princezna se proměnila v mušku a vyletěla na dvůr. Tam se změnila v rybku a ponořila se do hluboké studny. Jenomže jak letěla ven, byla příliš blízko nosu Bystrozrakého, ten se probudil a mušku celou dobu sledoval, aby věděl, kde se ukryla. Pak vzbudil své další kamarády. všichni vyběhli na dvůr a rovnou zamířili ke studni. Ta však byla tak hluboká, že ani Dlouhý ji nemohl na dně najít.

„Polez ven a pusť mne k tomu,“řekl Široký Dlouhému.Potom zalehl svým velkým břichem studnu tak, že z ní skoro všechnu vodu vytlačil. Ale ani teď rybičku nenašli.

„Však já ji ze studny vyženu,“ povídá Bystrozraký a upřel své oči do vody. Zbývající vody se ve studni začala vařit, kypěla výš a výš, přetekla až na dvůr a s ní vypadla i rybička. Matyáš k ní přiskočil a pevně ji uchopil do dlaní. Rybička se proměnila v princeznu. Matyáš ji k sobě pevně přivinul a svým pomocníkům vřele poděkoval.

Matyáš byl tuze rád. Princezna se mu moc líbila, a tak byl šťastný, že si ji může vzít za ženu.Starý král se však velice rozhněval, nechtěl dát svou jedinou dceru Matyášovi. Princezně se však Matyáš moc líbil, a tak se dohodli, že v noci utečou.

Jakmile to král zjistil, poslal za nimi hned své vojsko. Už, už je vojáci doháněli, když tu se princezna otočila a vyčarovala za nimi hustý les. Než se královo vojsko tím lesem prodralo, byli uprchlíci o velký kus cesty dál. Tu se Bystrozraký otočil a co nevidí. Královo vojsko už zase mají v patách!

„Však oni nás nedoženou,“ řekla princezna. Uronila slzu, která se proměnila ve velikou řeku. Za chvíli bylo vojsko opět na dosah. To už se blížili k Matyášovu městu.

„Spěchejte domů,“řekl Široký, „já je zdržím!“ Jakmile se vojsko přiblížilo, všechny vojáky spolykal a odebral se za ostatními do zámku, až se po ním dlažba otřásala.

Ze zámku se ozýval jásot. každý se radoval, že se princ šťastně navrátil a přivedl si tak překrásnou nevěstu.

Když Široký vešel dovnitř, zeptal se ho princ Matyáš: „Tak co, kde máš ty vojáky, kamaráde?“
„Kde by byli, tady jsou,“ odpověděl Široký a poplácal se po břiše, až to v něm zadunělo. „Rád bych je už dostal ven, je to přece jen těžké jídlo.“
„Tak je propusť z vězení,“ smál se Matyáš a svolal obyvatele zámku, aby se přišli na to divadlo podívat. Široký se postavil před zámek, oběma rukama se opřel o boky a mocně si odkašlal. A teď to začalo: vojáci jeden přes druhého vyskakovali z břicha a prchali, kam kdo mohl.

Brzy se na zámku slavila velká svatba. Jídla a pití bylo tolik, až se stoly prohýbaly.

Dlouhý, Široký a Bystrozraký se s králem rozloučili a šli si hledat další službu. Matyáš je už teď jistě potřebovat nebude! Novomanželé byli velmi šťastní a jestli neumřeli, žijí na zámku dodnes...

Je důležité, jakým způsobem se co řekne...Dva kapesníky...Tři žáby...
Je důležité, jakým způsobem se co řekne
Jednoho rána si kalif jako obvykle zavolal vykladače snů, aby mu vyložil sen, který se mu v noci zdál.

„Zdálo se mi, že mi jeden po druhém vypadaly všechny zuby. Co si o tom myslíš?“
„Pane, to není dobré znamení. Ten sen znamená, že všichni tvoji příbuzní zemřou a ty zůstaneš sám,“ řekl vykladač.
Kalif se zachmuřil. Výklad snu ho tolik rozčílil, že milého vykladače vyhnal z paláce a dal si zavolat jiného. Ten mu odpověděl:
„Pane, to je dobré znamení. Ten sen znamená, že budeš žít dlouho, a přežiješ dokonce všechny své příbuzné.“

Kalif si spokojeně mnul ruce: „To byl ale dobrý sen,“ a dal vykladači, který mu ho tak pěkně vyložil, sto denárů. Pak si zavolal vezíra a přikázal mu, aby našel prvního vykladače a omluvil se mu kalifovým jménem.
Konec konců mu řekl totéž jako ten druhý, ale zvolil špatná slova...

I ta nejpalčivější pravda se dá říct jemně.
Vlídnost je inteligencí srdce.....


Dva kapesníky

V mateřské škole jeden chlapec stále nosil dva kapesníky.
Učitelka se ho ptala proč.

Chlapec jí odpověděl:
"Jeden mám na utírání nosu, druhý mám na to, abych s ním utíral oči těm,
kteří pláčou."


Tři žáby

Tři zvědavé žáby se odvážily jednoho dne z rybníka, kde dosud žily, a začaly objevovat svět. V blízkosti rybníka se táhla veliká farma. Tři žáby ji začaly poznávat. Ale zahlédly je dvě husy a zaradovaly se, že si zpestří jídelníček. Běžely k žábám s nataženými zobáky a sliny se jim sbíhaly.
Ale žáby byly odvážné a pohotové. Právě v tom okamžiku totiž správce farmy postavil před dveře chléva nádobu s mlékem. Dvěma ohromnými skoky ty tři žáby skočily do nádoby a hned začaly plavat v mléce. Napřed jim tato nová situace připadala zábavná a veselá. Pak dostaly strach. Měly by se co nejdříve dostat odtud pryč. Rozezlený správce právě zahnal husy...
Zkoušely se dostat ven, ale hrdlo nádoby bylo úzké a ocelové stěny byly hladké a kluzké.
První žába se pomalu poddávala osudu. Nejdřív si něco mumlala a pak řekla: „Odtud se nikdy nedostaneme. To je konec.“ Přestala plavat a utopila se.
Druhá žába spoléhala na rozum. Věnovala velkou přípravu svému útěku, propočítávala skok a své fyzické síly. Provedla rychle všechny výpočty, které zahrnovaly výpočet vzdálenosti hrdla nádoby, jeho průměr, nutný odraz, dráhu skoku, váhu, zemskou přitažlivost, zrychlení. Nalezla správný postup a velkou silou se odrazila. Ale... Zapomněla počítat s uchem nádoby. Praštila se strašně do hlavy, spadla a skončila, chudák, na dně.
Třetí žába nepřestala ani na okamžik plavat a dala do toho všechny své síly. Mléko se utlouklo na máslo, sice kluzké, ale pevné. A žába mohla lehce vyskočit ven.
Nikdy neztrácej naději, ať se děje cokoli. A pusť se do díla.

Zlatovláska...
Byl jeden král a byl tak rozumný, že i všem živočichům rozuměl, co si povídali. A poslouchejte, jak se tomu naučil. Přišla k němu jednou nějaká stará babička, přinesla mu v košíku hada a povídá, aby si ho dal ustrojit: když ho sní, že bude všemu rozumět, co které zvíře v povětří, na zemi i ve vodě mluví. Tomu králi se to líbilo, že bude umět, co nikdo neumí, dobře babičce zaplatil a hned poručil sloužícímu, aby mu tu rybu k obědu připravil: „Ale," prý, „ať jí ani jazyk nevezmeš, sic mi to svou hlavou zaplatíš!"

Jiříkovi, tomu sloužícímu, bylo divné, proč mu to král tak tuze zapověděl. „Jakživ jsem takové ryby neviděl," povídá sám sobě, „vypadá zrovna jako had! A jaký by to byl kuchař, aby ani neokusil, co strojí?" Když to bylo upečeno, vzal kousíček na jazyk a ochutnával. Vtom slyší kolem uší něco bzučet: „Nám taky něco, nám taky něco!" Jiřík se ohlíží, co to, a nevidí než několik much, co v kuchyni lítaly. Tu zas venku na ulici někdo sípavě volá: „Kampak? Kampak?" A tenčí hlasy odpovídají: „Do mlynářova ječmene, do mlynářova ječmene." Jiřík koukne oknem a vidí housera s hejnem hus. „Aha!" povídá, „taková je to ryba?" Už věděl, co je. Čerstvě vstrčil ještě jeden drobet do úst a pak hada donesl králi, jako by nic nebylo.

Po obědě poručil král Jiříkovi, aby mu osedlal koně, že se chce projet, a on aby ho doprovázel. Král jel napřed a Jiřík za ním. Když jeli po zelené louce, poskočil Jiříkův kůň a zařehtal: „Hohohoho, bratře! Mně je tak lehko, že bych chtěl přes hory skákat!" — „Což je o to," povídá druhý, „já bych taky rád skákal, ale na mně sedí starý; skočím-li, svalí se na zem jako měch a srazí vaz." — „Ať si srazí, co z toho?" řekl Jiříkův kůň. „Místo starého budeš nosit mladého. " Jiřík srdečně se té rozmluvě zasmál, ale jen tak potichu, aby král nevěděl. Ale král taky dobře rozuměl, co si koníci povídali, ohlédl se, a vida, že se Jiřík směje, ptá se: „Čemu se směješ?" — „Ničemu, královská Jasnosti, jen mi tak něco připadlo," vymlouval se Jiřík. Starý král však už ho měl v podezření a koňům už taky nedůvěřoval; obrátil a zas domů.

Když přijeli do zámku, poručil král Jiříkovi, aby mu nalil do sklenice vína: „Ale tvá hlava za to," povídá, „jestliže nedoleješ anebo přeleješ!" — Jiřík vzal konvici s vínem a leje. Vtom přiletěli oknem dva ptáčkové; jeden druhého honil a ten, co utíkal, měl tři zlaté vlasy v zobáčku. „Dej mi je," povídá ten jeden, „však jsou moje!" — „Nedám, moje jsou, já si je zdvihl." — „Ale já je viděl, jak upadly, když se zlatovlasá panna česala. Dej mi aspoň dva." — „Ani jeden!" — Tu ten druhý ptáček za ním a ty zlaté vlasy pochytil. Když se tak o ně letmo tahali, zůstal každému v zobáčku jeden a třetí vlas upadl na zem, jen to zazvonilo. Vtom se Jiřík po něm ohlídl a přelil. „Propadls mi životem!" vykřikl král; „ale chci s tebou milostivě naložit, když té zlatovlasé panny dobudeš a přivedeš mi ji za manželku."

Co měl Jiřík dělat ? Chtěl-li svůj život zachovat, musil pro pannu, ačkoli ani nevěděl, kde ji hledat. Osedlal si koně a jel kudy tudy. Přijel k černému lesu a tu pod lesem u cesty hořel keř; zapálili jej pasáci. Pod keřem byl mravenčí kopec, jiskry na něj padaly a mravenci se svými bílými vajíčky sem tam utíkali. „Och, pomoz, Jiříku, pomoz!" volali žalostně. „Uhoříme i naši mladí ve vajíčkách." — On tu hned s koně dolů, keř uťal a oheň uhasil. „Až budeš toho potřebovat, vzpomeň si na nás a taky ti pomůžem."

Potom jel tím lesem a přijel k vysoké jedli. Na vrchu na jedli bylo krkavčí hnízdo a dole na zemi dvě krkavčata pištěla a naříkala: „Otec i matka nám uletěli, máme si sami potravy hledat, a my ubohá písklata ještě lítat neumíme! Och, pomoz, Jiříku, pomoz, nasyť nás, sic umřeme hladem!" Jiřík se dlouho nerozmýšlel, skočil s koně a vrazil mu do boku meč, aby krkavčata měla co žrát. „Až budeš potřebovat, vzpomeň si na nás a taky ti pomůžem."

Potom dál už musil Jiřík pěšky. Šel dlouho, dlouho lesem, a když konečně z lesa vycházel, viděl před sebou daleké, široké moře. Na břehu kraj moře dva rybáři spolu se hádali. Chytili velikou zlatou rybu do sítí a každý ji chtěl mít sobě sám. „Má je síť, má je ryba!" A druhý na to: „Málo by ti tvoje síť byla platna, kdyby mé lodi a mé pomoci nebylo." — „Až podruhé zas takovou chytíme, bude tvá." — „Ne tak! Ty na druhou počkej a tuhle mi dej." — „Já vás porovnám," povídá Jiřík, „prodejte mi tu rybu, dobře vám ji zaplatím, a peníze rozdělte mezi sebou na polovic." I dal jim za ni všecky peníze, co měl od krále na cestu, nic si nenechal. Rybáři byli rádi, že tak dobře prodali, a Jiřík pustil rybu zas do moře. Vesele zašpláchala vodou, pohroužila se a pak nedaleko břehu ještě jednou vystrčila hlavu: „Až mne, Jiříku, budeš potřebovat, vzpomeň si na mne, odsloužím se ti." A poté se ztratila. —

„Kam jdeš ? " ptali se rybáři Jiříka. — "Jdu svému pánu, starému králi, pro nevěstu, pro zlatovlasou pannu, a nevím ani, kde ji hledat." — „Och, o té ti můžem dobře povědět," řekli rybáři, „je to Zlatovláska, dcera králova z křišťálového zámku tamhle na tom ostrově. Každý den ráno, když se rozednívá, rozčesává své zlaté vlasy; jde záře od nich po nebi i po moři. Chceš-li, sami tě tam na ten ostrov dovezem, protožes nás tak dobře porovnal. Měj se však na pozoru, abys pravou pannu vybral; dvanáct je panen, dcer královských, ale jen jedna má zlaté vlasy."

Když byl Jiřík na ostrově, šel do křišťálového zámku prosit krále, aby svou zlatovlasou dceru dal jeho panu králi za manželku. — „Dám," řekl král, „ale musíš ji vysloužit: musíš za tři dni práce udělat, co ti uložím, každý den jednu. Zatím si do zejtřka můžeš odpočinout."

Druhý den ráno povídá mu král: „Má Zlatovláska měla tkanici drahých perel: tkanice se přetrhla a perly vysypaly se do vysoké trávy na zelené louce. Ty perly všecky musíš sebrat, aby ani jedna nechyběla." — Jiřík šel na tu louku, byla daleká, široká, klekl do trávy a začal hledat. Hledal, hledal od rána do poledne, ale ani perličky neviděl. „Och, kdyby tu byli moji mravenci, ti by mi mohli pomoci!" — „Však tu jsme, abychom ti pomohli," řekli mravenci, kde se vzali, tu se vzali, ale kolem něho se jen hemžili. „Co potřebuješ?" — „Mám perly sebrat na té louce, a nevidím ani jedné." — „Maličko počkej, my je za tebe seberem." A netrvalo dlouho, snesli mu z trávy hromádku perel, nepotřeboval, než na tkanici navlí-kat. A potom, když už chtěl tkanici zavázat, přikulhal ještě jeden mraveneček, byl chromý, noha mu tehdáž uhořela, když u nich hořelo, a křičel: „Počkej, Jiříku, nezavazuj, nesu ještě jednu perličku!"

Když Jiřík ty perly králi přinesl a král je přepočítal, ani jedna nechybovala.
„Dobřes udělal svou věc," povídá, „zejtra ti dám jinou práci." — Ráno Jiřík přišel a král jemu řekl: „Má Zlatovláska koupala se v moři a ztratila tam zlatý prsten, ten musíš najít a přinést." —Jiřík šel k moři a chodil smutně po břehu; moře bylo čisté, ale tak hluboké, že nemohl ani dna dohlédnout, a což teprve na dně vyhledat prsten? „Och, kdyby tu byla má zlatá ryba, ta by mi mohla pomoci!" Vtom se něco v moři zablesklo a z hlubiny na vrch vody vyplynula zlatá ryba: „Však tu jsem, abych ti pomohla; co potřebuješ?" — „Mám v moři najít zlatý prsten, a nevidím ani dna." — „Ted právě jsem potkala štiku rybu, nesla zlatý prsten na ploutvi. Maličko jen počkej, já ti jej přinesu." A netrvalo dlouho, vrátila se z hlubiny a přinesla mu štiku i s prstenem.

Král Jiříka zas pochválil, že dobře svou věc udělal; a potom mu ráno třetí práci uložil; „Chceš-li, abych svou Zlatovlásku tvému králi dal za manželku, musíš jí přinést mrtvé a živé vody; budeť jí potřeba." —Jiřík nevěda, kam se pro tu vodu obrátit, šel nazdařbůh kudy tudy, kam ho nohy nesly, až přišel do černého lesa: „Och, kdyby tu byli moji krkavci, snad by mi pomohli!" — Tu se mu nad hlavou cosi šustlo, a kde se vzali, tu se vzali dva krkavci: „Však tu jsme, abychom ti pomohli. Co chceš?" — „Mám přinést mrtvé a živé vody, a nevím, kde ji hledat." — „O té my dobře víme. Maličko jen počkej a my ti ji přinesem." A za malou chvíli přinesli Jiříkovi každý jednu tykvici plnou vody. V jedné tykvici byla živá voda, v druhé mrtvá. Jiřík byl rád, že se mu dobře poštěstilo, a pospíchal k zámku. Kraj lesa viděl od jedle k jedli rozpjatou pavučinu, vprostřed pavučiny seděl veliký pavouk, cucal mouchu. Jiřík vzal tykvici s mrtvou vodou, postříkal pavouka a pavouk svalil se na zem jako zralá višně, byl mrtev. Potom postříkal mouchu z druhé tykvice živou vodou a moucha začala sebou házet, vyškrábala se z pavučiny ven a fuk do povětří. „Tvé štěstí, Jiříku, žes mě vzkřísil," bzučela mu kolem uší, „však beze mne sotva bys uhodl, která z dvanácti je Zlatovláska."

Když král viděl, že Jiřík tu třetí věc taky dokázal, řekl, že mu svou zlatovlasou dceru dá. „Ale," prý, „musíš si ji sám vybrat." — Potom ho vedl do jedné velké síně, tam uprostřed byl kulatý stůl a kolem stolu sedělo dvanácte krásných panen, jedna jako druhá; ale každá měla na hlavě loktušku dlouhou až na zem, bílou jako sníh, takže nic nebylo vidět, jaké má která vlasy. — „Tuhle jsou mé dcery," povídá král; „uhodneš-li, která z nich je Zlatovláska, získal jsi ji a můžeš ji hned s sebou vzít; pakli neuhodneš, není ti souzena, musíš odejít bez ní." Jiřík byl v největší ouzkosti, nevěděl, co si počít. Vtom zašeptalo mu cosi do ucha: „Bz-bz! Jdi okolo stolu, já ti povím, která to je." Byla to moucha, co ji vzkřísil Jiřík živou vodou. „Tahle panna to není — ta taky ne — ta taky ne — tahle je Zlatovláska!" — „Tuto dceru mi dej !" vykřikl Jiřík. „Tu jsem vysloužil svému pánu." — „Uhodls," řekl král a panna hned taky vstala od stolu, odhrnula loktušku a zlaté vlasy plynuly jí hustými prameny s hlavy až na zem a bylo od nich jasno, jako když ráno slunečko vyjde, až Jiříkovi oči zacházely.

Potom dal král na cestu své dceři jak se sluší a patří výbavu a Jiřík odvezl ji svému pánu za nevěstu. Starému králi se oči jiskřily a poskakoval radostí, když Zlatovlásku viděl, a hned poručil, aby se přípravy dělaly k svatbě. „Chtěl jsem tě sice dát oběsit pro tvou neposlušnost, aby tě krkavci snědli," povídá Jiříkovi, „ale žes mi tak dobře posloužil, dám ti jen sekyrou hlavu srazit a pak tě dám počestně pochovat."

Když Jiříka odpravili, prosila Zlatovláska starého krále, aby jí toho mrtvého služebníka daroval, a král nemohl toho své zlatovlasé nevěstě nijak odepřít. Potom ona srovnala hlavu Jiříkovi k tělu, pokropila ho mrtvou vodou a tělo srostlo s hlavou, takže po ráně ani památky nezůstalo. Pak ho pokropila živou vodou a Jiřík zase vstal, jako by se byl znovu narodil, čerstvý jako jelen a mladost jen se mu z tváří svítila. „Oh, jak jsem to tvrdě spal!" povídá Jiřík a mnul si oči. — „Ba věru, tvrdě jsi spal," řekla Zlatovláska, „a kdyby mne nebývalo, na věky věkův bys byl se neprobudil."

Když starý král viděl, že Jiřík zase ožil a že je mladší a krásnější, než prve byl, rád by byl taky tak ještě zas omládl. Hned poručil, aby ho taky sťali a pak tou vodou pokropili. Sťali ho a kropili živou vodou pořád, pořád, až ji všecku vykropili; ale hlava nijak mu nechtěla k tělu přirůst; potom teprv začali mrtvou vodou kropit a v tom okamžiku přirostla; ale král byl zase mrtev, protože už neměli živé vody, aby ho vzkřísili. A poněvadž království bez krále nemohlo být a nikoho tak rozumného neměli, aby všem živočichům rozuměl jako Jiřík, udělali Jiříka králem a Zlatovlásku královnou.