Hvozdík
Byla jednou jedna královna, kterou Bůh opustil a žádné dítě ji nedal. Tedy každé ráno chodila do zahrady a Boha na nebesích prosila, aby ji synka nebo dcerku seslal. Tu jednoho rána sestoupil z nebes anděl a řekl jí:
„Budeš obdařena synkem, který bude mít kouzelnou mysl, cokoliv na světě si bude přát, to se splní.“
Královna běžela, aby oznámila tu radostnou zprávu králi. A když přišel její čas, opravdu se jí narodil synáček a král z něj měl velkou radost a při křtu mu královské jméno Vladan určil. Nyní chodila královna každé ráno s dítětem do obory, kde se u průzračného pramene myla. Jednou se událo, když chlapec byl trochu větší, že ji ležel na klíně a královna usnula. Tu přišel starý kuchař, který věděl, že dítě má kouzelnou mysl, a ukradl je, pak vzal kohouta, podřízl ho a tou krví pak umazal královně šaty.
Dítě odnesl na tajné místo, kde ho předal kojné, a pak běžel králi žalovat na královnu, že nechala ubohého chlapce divokou zvěří roztrhat. A když byl král krev na královniných šatech uviděl, uvěřil tomu a tak velmi se rozhněval, že nechal postavit temnou věž , kam ani sluneční či měsíční paprsek neproniknul, nechal tam královnu uvrhnout a zazdít. Měla ve věží podle jeho rozhodnutí sedm let sedět bez jídla a piti a tak bídně zahynout. Ale milosrdný Bůh seslal z nebe dva anděly v podobě bílých holoubků, a ti každý ke královně den přilétali a nosili ji jídlo a piti, dokud těch sedm let neuběhlo.
Kuchař si zatím byl pomyslil, že teď má zázračné dítě a nebylo by dobré zůstávat na blízku, neboť by mohl lehce přijít do neštěstí a odešel tedy ze zámku za chlapcem, který mezitím povyrostl a už dokázal mluvit, a řekl mu:
„Přej si krásný zámek se zahradou a všechno, co k tomu patří.“
A sotva to přání z úst Vladanových splynulo, stal tu krásný zámek, jak si byl přál. Za nějaký čas mu kuchař zase řekl:
„To není dobré, že jsi stále sám, přej si nějaké děvčátko, s kterým by sis mohl hrát.“
Tak si to Vladan přál a ona stála najednou před ním, a byla krásná, že by to žádný malíř nevymaloval. Tak si spolu hráli a měli se ze srdce rádi, a kuchař zatím šel na lov jako urozený muž.
Jednou kuchaři přišlo ale na mysl, že by si princ mohl jednou přát být zase u svého otce, a to by ho mohlo uvrhnout do velkých nesnází. Šel tedy za dívkou, vzal si ji stranou a řekl jí:
„Bohdanko, dnes v noci, až Vladan usne, běž k jeho posteli a do srdce mu vraž tenhle nůž, a pak mi přines jeho srdce a jazyk; když to neuděláš, tak sama svůj život ztratíš.“
Kuchař odešel pryč, a když druhý den zase přišel a Bohdanka ten zlý čin nebyla ještě učinila, nýbrž mu řekla:
„Pročpak bych měla prolévat nevinnou krev?“
Tu jí kuchař odvětil: „Když to neuděláš, bude tě to stát život.“
Když odešel, přinesla Bohdanka kolouška, zabila ho, vzala jeho srdce i jazyk, položila je na talíř a řekla Vladanovi:
„Lehni si do postele a přikryj se celý přikrývkou!“
Tu vstoupil ten zlosyn a ptal se: „Kde je chlapcovo srdce a jazyk?“
Dívka mu podala talíř, ale princ ze sebe strhnul přikrývku a řekl: „Ty zlosyne, proč jsi měl chtěl zabít? Nyní rozhodnu o tvé osudu. Budeš navěky černým pudlem a kolem krku budeš nosit zlatý řetěz, a budeš jíst žhavé uhlí, aby ti krk plameny spalovaly.“
A sotva ta slova vyslovil, změnil se stařec v černého pudla, na krku měl zlatý řetěz, z krbu sbíral žhavé uhlíky, polykal je a z krku mu vyrážely plameny. Nějaký čas ještě Vladan žil na zámku a myslel na svoji matku, zda žije. Jednoho dne pravil Bohdance:
„Chtěl bych domů, půjdeš se mnou, chci se i o tebe postarat.“
„Je to daleká cesta,“ řekla dívka: „a co bych si v cizí zemi, kde mne nikdo nezná, počala?“
Protože neměla vůli k tomu jíti a on ji tu přece jen nechtěl nechat, tu Vladan Bohdanku proměnil v hvozdík a ten krásny květ u sebe uschoval.
A pak se vydal pryč, pudl musel chtíc nechtíc s ním, putovali do rodné země. nakonec Přišli k věži, kde královna dosud v temnotě seděla, a protože ta věž byla velmi vysoká, přál si Vladan žebřík, aby se nahoru dostal. Vystoupal na věž, podíval se dovnitř.a zvolal:
„Milovaná maminko, paní královno, jste ještě na živu, nebo jste již mrtva?“
Tu královna odpověděla: „Ale já už jsem jedla a jsem sytá.“, neboť si byla myslila, že to je některý z andělů.
On odvětil: „To jsem já, váš milovaný syn Vladan, který byl divokou zvěří z vašeho klína uchvácen; ale já jsem živ a zdráv a chci vás vysvobodit.“
Sestoupil zase dolů a šel k otci králi a nechal se u něj ohlásit jako cizí lovec, zda by mohl vstoupit do jeho služeb. Král souhlasil, jestli je tak dobře vyučen a dokáže obstarat zvěřinu, která široko daleko žádná není, může do jeho služeb vstoupit. Tu řekl lovec králi, že on mu zvěřinu, kterou na svou královskou tabuli potřebuje, obstará.
Vladan nechal lovce celého království svolat a spolu s nimi se vydal do lesa. Tam jim poručil velký kruh utvořit, který bude na jednom konci otevřený, stoupnul si do něj a přál si. brzy se objevilo více než dvě sta kusů zvěřiny, která do kruhu běžela, a lovci ji stříleli. Bylo to na šedesát selských povozů naloženo, na královský dvůr přivezeno, konečně mohl král zase jednou na tabuli podávat zvěřinu, neboť už tomu tak dlouhé roky nebylo.
Král měl velikou radost a poručil, že druhého dne s ním bude celá družina jíst na velké hostině, kterou na jejich počest uspořádá. Když bylo vše připraveno a společně u stolu seděli, tu pravil král Vladanovi:
„Protože jsi nadmíru obratný, budeš vedle mne sedět.“
Ale princ odpověděl: „Pane králi, děkuji za tu milost, ale já jsem jen špatný lovecký učeň.“
Král ale trval na svém: „Ty budeš sedět vedle mne.“, dokud se tak nestalo.
Když se byl Vladan na určené místo posadil, pomyslel na svoji matku, a přál si, aby se jeden z králových předních služebníku na ni zeptal, jak se jí asi daří, zda ještě žije či už dávno zemřela.
Sotva si to přál, počal maršál mluvit:
„Královská Výsosti, my tu zažíváme radost, ale jak se asi daří paní královně v té věži, ještě žije nebo už dávno zahynula?“
Ale král odvětil: „Ona mě připravila o mého milovaného syna, divokou zvěří ho nechala roztrhat, nechci o ní více slyšet.“
Tu se Vladan postavil a řekl: „Vážený, pane otče, ona je ještě živá, a já jsem váš syn, divoká zvěř mne neuchvátila, nýbrž jeden zlosyn, váš služebník starý kuchař, když jsem byl spal, mne z matčina klina odnesl a její šaty krví kohoutí potřísnil.“
Pak Vladan popadl černého psa s zlatým obojkem a řekl:
„Tohle je ten ničema!“ a nechal přinést žhavé uhlíky, které pes hltavě polykal až mu z chřtánu plameny šlehaly a hrdlo spalovaly.
Pak se zeptal otce, zda mu má původní podobu navrátit a přál si opět kuchaře a on před nimi v mžiku stál ve své bílé zástěře s nožem u boku. Král, když ho byl uviděl, velmi se rozhněval a poručil, ať je do nejtemnějšího vězení uvržen. A pak princi pokračoval:
„Otče, chci ti ukázat dívku, která mi byla milou přítelkyní a když mne měla o život připravit, neudělala to, nýbrž své přátelství ze hry zachovala.“
Král přikývnul, že ji rád pozná a tu otevřel Vladan svoji tornu a vytáhnul hvozdík, postavil jej na královskou tabuli, aby si ho král prohlédnul.
„A teď ti ji ukáži v její lidské podobě.“ řekl princ otci a přál si. Tu se před nimi objevila Bohdanka, krásná až oči přecházeli.
Pak král poslal služebníky a komorné do věže, aby královnu přivedli ke královskému stolu. Ale když byla královna ke stolu přišla, nic nesnědla jen pravila:
„“Milostivý a slitovný Bůh, který mne v té věži při životě zachoval, mne brzy vysvobodí.“
Tu žila ještě tři dny a zemřela pak blažená, a když byla pohřbena, tu přiletěli ti dva holoubci, kteří ji do věže jídlo nosili a boží anděle to byli, a na její hrob usedli.
Král nechal zlotřilého kuchaře na kusy roztrhat, ale přesto jeho srdce drásal nevýslovný žal a brzy nato zemřel. Princ se oženil s Bohdankou, kterou si byl jako květinu domů přinesl, a zda ještě žijí, to stojí u Boha.

O nezbedných kůzlátkách
U lesa stála chaloupka a v ní žila koza s kůzlátky. Jednoho dne se koza vypravila na trh do města. I přikazovala kůzlatům: „ Buďte hodná a nikomu neotvírejte vrátka. Přinesu vám mlíčka plná vemínka.“

Koza už byla daleko od domova, když tu náhle, kde se vzal, tu se vzal, u chaloupky stojí vlk.
Hrubou tlapkou zabušil na vrátka a drsným hlasem zvolal:
„Kůzlátka, děťátka, otvírejte vrátka. To jsem já, vaše maminka!“
Kůzlátka se přestala prát o lupení, protože hned poznala vlka.
„Neotevřeme ti, jsi vlk, ne naše maminka. Naše maminka má jiný hlásek.“

Vlk poznal, že malá kůzlátka jen tak neoklame, a rozběhl se ke kováři:
„Kováři, kováři, ukovej mi jemný hlásek, nebo tě sežeru!“ Kovář se vlka bál, a tak mu hlásek ukoval. A už vlk peláší k chaloupce a jemným hláskem volá:
„Kůzlátka, děťátka, otvírejte vrátka! To jsem já, vaše maminka!“
Kůzlátka ale byla opatrná a vrátka neotevřela. „Jsi-li naše maminka, budeš mít bílou tlapku. Ukaž nám ji!“

Vlk se hned pustil za mlynářem:
„Mlynáři, mlynáři, pomoučni mně tlapky, nebo tě sežeru!“ Mlynář se vlka bál, a tak mu nejlepší moukou tlapky nabílil. Za chvíli vlk opět klepe na vrátka:
„Kůzlátka, děťátka, otvírejte vrátka! To jsem já, vaše maminka.“ Kůzlátka si dodala odvahy a přistoupila blíže k okénku. A co nevidí! Za oknem stojí vlk! Kůzlátka rychle zavřela okenice a pevně zamkla vrátka. Vlk, celá zsinalý ,poznal, že prohrál. Zlostně zavrčel, stáhl ocas a běžel zpátky k lesu.

Brzy se vrátila stará koza domů. Kůzlátka se ještě celá třásla strachy a všechno mamince vyprávěla. Ta byla na své hodné a šikovné děti pyšná! A vlk? Ten už se u chaloupky nikdy neukázal.

Kominíček...
Kominík nenosí jenom žebřík a černou tvář. Kominík nosí také štěstí. To vědí všichni lidé a hlavně ti, co mají knoflíky u kabátu. Když jde kolem, honem se za některý chytí a myslí si na to, po čem touží. A skutečně se jim to vyplní, protože lidé dělají tak už odedávna a budou tak dělat, pokud kominíci budou choditi po ulicích. Kdyby to nebyla pravda, jistě by to nedělali.
Tak vidíte: všichni lidé mohou být po svém šťastni. Potřebují k tomu jen knoflíku a kominíka.
Toto dobře věděl Jeník, malý sirotek. Protože byl chudáček, žijící den ze dne na dlažbě předměstí, měl mnoho krásných přání. Mohl toužiti po rohlíku, po lístku na kolotoč, po zemřelé mamince, nebo po jablíčku, které prodávaly paňmámy v ošatkách na náměstí svatého Jakuba. Protože nic neměl, míra jeho štěstí byla veliká.
Ale byla tu jedna veliká chyba: malý Jeník neměl u svého roztrhaného kabátku a u roztřepaných kalhot ani jeden knoflík. Kalhoty i kabát dostal od dobrých lidí, ale to víte, že ani dobří lidé nedávají své nejlepší. Proto, když je od nich dostal darem, byly už řádně ošuntělé a všechny knoflíky byly pryč. Dobrodinci, kteří mu šaty dali, si nemyslili, že by tak malý chlapec potřeboval knoflíků. Stačilo, že přikryly jeho nahotu. Také Jeníka zprvu ani nenapadlo, — že by jeho šatům se něčeho nedostávalo. Teprve když zvěděl tajemství o kominíku, knoflíku a štěstí, smutně si pomyslil:
Já nemohu být šťasten, protože nemám žádný knoflík.
Rmoutilo jej to velice, protože si přál býti šťasten. A kdo by si toho také nepřál!
Od tě doby nemyslil na nic jiného než na to, jak by získal nějaký knoflík. Pro ostatní děti není to nic těžkého, ale pro Jeníka byla to práce nemalá. S knoflíkem bývá vždycky spojen nějaký tatínek, který jej kupuje, a nějaká maminka, která jej přišívá. A tyto dva předpoklady Jeníkovi naprosto chyběly.
Jeník si chtěl na knoflík vydělati. Nosil jedné paní vodu do pátého patra, druhé zase vozil uhlí v malém vozíčku s huňatým psem, chodil do dědiny pro mléko a vůbec dělal vše, co dovede chlapec v jeho stáří.
Ale na knoflík si peněz přece nevydělal. Lidé si myslili: nač dávati tak malému chlapci peníze, kterým nerozumí a jež by nejspíše jen promlsal. Dáme mu raději něco k jídlu, — to mu lépe poslouží.
A dávali mu. Tu chleba, tu sýr, tu talíř polévky nebo nějaké zbytky od oběda. Jeník pak, když se najedl, upadal do takové blaženosti, že zapomínal i na knoflík a věřil, že si svého štěstí dobude bez něho.
Když však večer řádně vytrávil a neměl v kapse nic než hlad, tu vyprchala mu všechna sebedůvěra, všechna síla; toužený knoflík počal mu tančiti před očima i se všemi svými zázračnými vlastnostmi. Zvláště když šel kolem knoflíkářského krámu, kde byly za výkladem celé hromady různých knoflíků. Tu byly vojenské, tu zase civilní. Jedny celé zlaté s krásnými vyrytými písmeny, jiné námořnické s namodralým leskem moře. Na některých byly čtyři viditelné dírky, na jiných byly dírky ukryty pod lesklým kovovým pláštěm. Nade všemi zářila řada velkých perleťových knoflíků, které přitahovaly Jeníkovy oči jako magnety.
Tyto jistě přinášejí největší štěstí, myslil si Jeník, ale sotva kdy se na ně zmohu. Budou jistě notně drahé.
Přece však díval se na ně lačněji a lačněji, až paní v krámě jej zpozorovala a nechápajíc jeho plápolavých očí, odehnala jej.
„Běž pryč, špinavý kluku! Nekouká ti z očí nic dobrého."
Myslila, že jí chce něco ukrásti, a Jeník zahanben odešel.
V noci potom, když spal v nadsklepní světničce na kusech hadrů s deseti ještě nešťastnějšími lidmi, perleťový knoflík i nepřejícná tvář prodavačky vznášely se v jeho snech.
Když tak dlouho a dlouho marně toužil, přihodilo se mu jedenkráte, že uviděl na ulici děvčátko, které mělo na kabátě právě onen krásný perleťový knoflík, který viděl v krámě. Ale nejen toho si povšiml Jeník; zpozoroval také, že krásný knoflík visí jen na nitce a že se brzy utrhne. Srdce se mu zachvělo při pomyšlení, že by jej ta dívenka mohla ztratit a on najít. To by byl konec jeho bolestem. Již zítra by mohl mít to, nač by si jen pomyslil.
Proto se nepozorovaně stočil za ní a sledoval ji. Po čem tolik toužil, — to se také stalo. Právě když děvčátko vstupovalo do dveří nízkého domu, knoflík se utrhl a zůstal ležet na dlažbě, aniž to zpozorovalo. Bylo to tuze nevšímavé děvčátko, když se uváží, že to byl jediný knoflík, který mělo, a že jeho ztrátou samo bylo zbaveno i všeho štěstí, které se na něj upínalo.
Jeník zajásal. Opatrně zvedl knoflík a držel jej v ruce. Zazářil na slunci jako drahokam. Honem jej schoval do kapsy a ohlédl se.
Děvčátko zašlo a nic nezpozorovalo.
Jeník zmizel za nejbližším rohem. Pozorně si jej odnesl domů. Svlékl si kabát a vypůjčil si jehlu. Nit vytáhl z hadrů, na nichž spával, a hned se dal do přišívání, aby byl hotov dříve, než se setmí.
Ale teď si na něco vzpomněl. Vzpomněl si na dívenku, která někde pláče, protože ztratila krásný knoflík. Možná, že ani neví, co radostí mohla jím nabýti. Kdyby byla věděla, co dovede způsobit knoflík a kominík, jistě by bývala opatrnější. Jednoho dne se to jistě doví. Ale knoflík už bude pryč. Možná, že už nikdy druhého nenabude, neboť těžko je nabýti knoflíku. Ztratila jej a on jej vzal. Vzal, — ne, našel. Měl by jí jej vrátit?
Ne, to Jeník nedovedl, protože mnoho těžkých dní po něm toužil.
Až mi přinese knoflík štěstí, potom jí jej vrátím a třeba i něco k němu přidám, myslil si.
Ale najdu potom zase ji?
Ruce se mu trochu třásly, ale přišíval a přišíval.
Druhého dne vyšel s knoflíkem jako s hvězdou. Zdálo se mu však, že by lidé příliš na něho civěli, kdyby jej jen tak beze všeho spatřili na jeho rozbitém kabátě. Proto si jej zacláněl trochu rukou. Bál se také, aby nepotkal včerejší děvčátko.
Chodil, chodil a hledal kominíka. Přemýšlel také o tom, co by si měl přát. Rozhodl se pro zlatý zámek na skleněné hoře a pomeranč.
K poledni spatřil kominíka. Byl černý jako mouřenín, jen oči měl modré jako fialky. Honem stočil krok na chodník, po němž kominík šel, a pevněji stiskl knoflík.
Srdce se mu v prsou rozbušilo jako zvon.
Kominík se přibližoval.
Šel klidně a usmíval se.
Jeník byl bledý a svíral ledovýma rukama knoflík víc a více.
Až přijde na pět kroků ke mně, tak zašeptám svou prosbu, myslil si.
Kominík byl u něho. Pod černými vousy ležel tichý, bílý úsměv.
„Teď!" řekl si Jeník, polohlasně ze sebe vyrážeje:
„Zá — mek a po — me —"
Prask!
Knoflík přišitý vetchou nití a příliš tažený Jeníkovou rukou se utrhl a zůstal mu mezi prsty i se stopkou nití jako uvadlé kvítko.
Jeníkovy naděje se naráz zřítily. Slzy mu vstoupily do očí a pláč do hrdla. Byl neskonale nešťasten; neboť viděl v tom trest za to, že vzal cizí knoflík pro své štěstí.
Vzlykal tolik, že kominík se obrátil a přistoupil k němu.
„Co se ti stalo, chlapečku?" ptal se. Jeho hlas byl právě tak čistý jako kominík začazený.
Ale Jeník usedavě naříkal, drže knoflík v ušpiněné ruce.
„Udělal ti někdo něco, či jsi něco ztratil?"
Kominíkova ruka přejela Jeníkovi přes hlavu jako teplá vlna.
„Sebral jsem knoflík," vyhrkl.
„Chtěl jsem zámek a pomeranč. Proto jsem včera sebral knoflík."
A dal se znovu do pláče.
„A čí jsi?"
Jeník nevěděl, čí je. Nepatřil nikomu, ač člověku je tak dobře, když může někomu patřiti.
Kominář vzal uplakaného Jeníka za ruku a vedl jej s sebou. Ruka jeho byla černá a plná sazí, ale Jeník se pod ní proměnil v pokorného beránka.
Kominík uvedl Jeníka do malého domku, — právě do toho, v němž zmizela včerejší dívenka.
„Maminko a Lído, — vedu vám chlapce, který pláče, že chtěl zámek a pomeranč."
„Nepláču proto," řekl Jeník, „ale proto, že jsem sebral knoflík."
„Zámek ani pomeranč ti nemůžeme dáti," řekla paní kominíková, „ale dáme ti oběd."
A dali mu. Posadili jej za stůl a nalili mu plný talíř polévky. Z jedné strany seděl pan kominík, — už čistý a umytý, z druhé paní a naproti Lída, která ztratila včera knoflík.
Dávali mu dobré a laskavé otázky a Jeník odpovídal. Jakživ toho tolik nenapovídal jako tenkráte. Všechno pověděl, jak je sám, jak chtěl štěstí, jak hledal knoflík a jak vše dopadlo.
Pan kominík a paní kominíkova se usmívali. Lída hleděla na něho vážnýma a podivujícíma se očima a polévka kouřila a voněla jako kadidlo v kostele.
„Líbíš se mi, chlapče," řekl na konec kominík, „— a jestli chceš, můžeš u nás zůstat a naučím tě kominářem. Beztoho je Lídě samotné smutno."
Paní zakývala hlavou a Lídě zablesklo se v očích. Jeník radostně přikývl a velkou radost přikryl velkým kusem masa, aby mu neutekla. Neboť zde nesestupovalo jídlo do žaludku, ale rovnou do srdce. Jeník učil se kominíkem.
Být kominíkem znamená obšťastňovat lidi. Ale kominíka nemůže potkat štěstí pomocí knoflíku. Protože štěstí nosí, nemůže z něho brát.
Ale Jeník nepozoroval, že je vyloučen z této milosti, a byl šťasten, i když věděl, že sám, co kominík, nemůže se chytit za knoflík před jiným kominářem a přáti si splnění toho, po čem touží.
Lezl po vysokých střechách kolem nebe a komíny se spouštěl do začouzených ohnišť. Lidé jej měli rádi, protože uměl vyčistit komíny jako klícky, takže jídla, která pod nimi se vařila, podobala se čisťounkým kanárkům. Upravoval cestu slunci a vzduchu k lidskému ohni. To je dobrá práce.
Čas utíkal jako voda a Jeník rostl jako z vody. Pan kominík byl s ním spokojen, paní měla jej ráda a Lída? — Ach, ta mu už dávno odpustila nejen to, že jí vzal kdysi knoflík, ale i to, že si vzal ji samu.
Tenkrát už Lída vyrostla na břízku a Jeník byl jako buk.
Až se s ním někdy potkáte, dobře ho poznáte. Vypadá jako každý jiný kominík, ale má plné kapsy knoflíků a dává je každému, komu na kabátě scházejí, neboť nechce nositi štěstí jen jedněm a druhým ne.
Býti kominíkem znamená obšťastňovati lidi, kteří mají knoflíky. Až budou všichni lidé mít knoflíky, — budou všichni šťastni.

Jak rozum se štěstím vandrovali.../ pohádku četla paja5./
k dysi dávno se vydali Rozum a Štěstí do světa, aby si ho prohlédli a lidi potěšili svými dary. Jak tak putovali, uviděli jednou, jak u cesty spí ovčák. „Víš ty co?“ řeklo Štěstí Rozumu: „Vyzkoušíme si ty naše dary. Vlez si do něj!“ Rozumu to bylo po té dlouhé štrapáci právě vhod, a tak se usadil v hochově hlavě a pěkně si tam hověl. Když se ovčák probudil, promnul si oči a ejhle! Hned tu byla myšlenka: „Ej, k čemu tu pást ovce, pro jednou vyzkouším svoje štěstí i ve městě!“
v e městě zašel k jednomu hodináři a dal se u něj najmout do služby ke koním. A protože za krátký čas byly hodinářovi koně ty nejkrásnější v celém městě, byl s ním mistr nadmíru spokojený. Ale chasníkovi to nebylo dost. Když mistr sedával s tovaryši u oběda, proklouzl ovčák tajně do dílny a tam opravoval hodiny, což ovšem zakrátko neušlo tovaryšské pozornosti: „Mistře, zatímco my sedíme u stolu, někdo chodí do dílny a pokračuje v naší práci. A ten někdo to dělá daleko lépe, než bychom to udělali my, musí to být mistr nad mistry.“ „Tomu musím přijít na kloub.“ řekl si mistr, a když příště seděli u stolu, postavil se k oknu tak, aby viděl do dílny. A tam se měl k pilné práci jeho pacholek od koní, bral do ruky jedny hodiny po druhých a opravoval je. Za nějakou chvíli se nemohl mistr udržet, vrazil do dílny a zvolal:„Hochu, ty jsi mistr! Ty nepatříš do stáje! Odteď budeš mým prvním tovaryšem!“ To bylo něco pro ovčáka! Za pár dní vyrobil tak krásné hodiny, že se nad nimi podivoval celý svět.
j ednoho dne král té země nechal vyhlásit, že má drahocenné hodiny, které se pokazily, kdo je opraví, dostane pět tisíc zlatých. Ale tohle oznámení mělo ještě druhou polovinu, kdo by při tom opravování neuspěl, ten musí položit hlavu na katovský špalek. Nebylo tedy divu, že se dlouho v celé říši nenašel žádný hodinář, mistr či tovaryš, který by to chtěl vyzkoušet. Když se ta novina donesla k uchu ovčáka, vydal se ihned ke králi a žádal na něm ty hodiny k opravě. Král potřásl hlavou a řekl: „Chlapče, chlapče, to nedokážeš a bude tě to stát život! Žádný z mistrů v mé říši si na to netroufnul a ty si troufáš?“ Ale chlapec trval na svém, jemu se to podaří a o svůj život se pranic nebojí. Tak se nechal král umluvit a poručil hodiny přinést. Ovčák si vzal hodinářské nářadí, hodiny rozložil, chvíli v nich něco kutil, pak je zase složil a ejhle! Když je zase postavil na jejich místo, tak se daly do chodu a tikaly tak vesele, až z toho bylo králi do skoku. Ze samé radosti dal král ovčákovi nejen těch pět tisíc zlatých, ale jako návdavkem ho učinil svým dvorním hodinářem, který mu díky své píli a šikovnosti byl den ode dne dražší.
král měl krásnou dceru, ale co bylo do její krásy, když se po celý svůj život ani jednou neusmála, což ho velmi trápilo. Proto dal vyhlásit, že ji za ženu získá ten, který ji rozesměje. Ale tohle oznámení mělo ještě druhou polovinu, kdo by při tom rozesmávání neuspěl, ten musí položit hlavu na katovský špalek. Zkoušelo to už mnoho nápadníků, ale všichni nakonec slavili veselku se zubatou, takže těm ostatním dávno na královské ženění přešla chuť. Když o tom slyšel ovčák, tu chvíli rozumoval a pak předstoupil před krále a řekl: „Chtěl bych rozesmát vaši dceru!“ „Ubohý hochu,“ zděsil se král: „to se ti nepodaří a bude škoda tvého mladého života. Zapomeň na to!“ Ale chlapec opět trval na svém, jemu se to podaří a o svůj život se pranic nebojí. Tak se nechal král umluvit poslal ho s jedním ministrem k princezně.
o včák měl pro princeznu tuhle báchorku: „To vám jednou vandrovali po světě tři chasníci, sochař, malíř a řečník. Jednou přišli do černého lesa, udělali si oheň a sedli si okolo. Tu byla tomu sochaři dlouhá chvíle, vzal pořádný špalek dřeva a vyřezal z něj pannu. Tu připadlo malíři, aby tu pannu vymaloval do spanilosti. A když vypadala jen a jen promluvit, vzal ji do učení řečník. A pak se ti vandrovníci škorpili a hašteřili, komu že teď ta panna patří. A protože tuhle odpověď nezná nikdo na světě, hašteří se tam dodnes.“
téhle povedené historce se princezna zasmála a řekla: „Ale to je přeci nad slunce jasnější! Ta panna patří tomu řečníkovi.“ Ovčák se zaradoval a šel s ministrem ke králi, který se hned zeptal: „Smála se?“ „Ano,“ řekl ovčák vesele. „Nesmála!“ řekl ministr vážně. Tohle ovčáka překvapilo a prosil krále, aby poslal k princezně jiného ministra. Tak to král udělal, ale i tento odvětil: „Nesmála.“ A tak král poslal ještě třetího. Ale ten přišel a řekl: „Nesmála.“ „Teď už ti není pomoci!“ řekl král a byl z toho sám celý smutný: „Zákon je zákon, musím tě vydat katu.“
ovčák stál u katovského špalku, když se tam zrovna nachomýtlo Štěstí, které se toulalo bůhvíkde po světě, a zavolalo na Rozum tak tiše, aby to nikdo neslyšel: „Ty už jsi svoje udělal, teď je řada na mně. Pojď ven a já jdu dovnitř!“ Sotva se to stalo, zahlaholily trumpety a píšťaly a v kočáře přijel král a jeho dcera a drželi bílý šátek na znamení milosti. Ta věc s ministry se totiž vyjasnila, ti tři zlomyslně lhali, a tak byli popraveni místo ovčáka.
nu a tohle vyprávění končí velkou svatbou ovčáka a princezny. Ta svatba trvala čtyři týdny a potom se stal ovčák králem a Štěstí se u něj zabydlelo a nikdy ho neopustilo až do konce jeho dní.

O lži...
Kdysi dávno žili jedni rodiče a ti měly dvě dcery – Majku a Magdu. Odmalička obě dcery rodiče v mezích poslouchali, ale měly jednu velkou chybu. Strašně často lhaly.
Když byla Majka velká, poslali ji rodiče do světa. Šla přes louku, přešla řeku a vstoupila do hlubokého lesa. Když došla tak doprostřed lesa, přepadli ji loupežníci. „Peníze nebo život?“ Začali na ni řvát. „Život.“ Odpověděla a dala jim nejmenší peníz, co měla. „Víc nemám.“ Řekla. Oni jí to uvěřili a pustili ji.
Už byla skoro na konci lesa, když uviděla světélko. Přiblížila se k němu a uviděla, že to světlo vychází z okna malé chaloupky v lese. Chtěla utéct, ale už tu stála ježibaba a vedla ji dovnitř. Řekla jí: „Poklidíš mně ráno vlky a potom můžeš odejít. Ano?“ „Ano.“ Odpověděla. Nastal druhý den a ježibaba časně ráno někam odletěla. Majka nic nepoklízela a rychle utíkala pryč z chaloupky. Zastavila se až v hostinci.
Chvíli tam seděla a poslouchala, co si tam kdo vypráví. Nejvíce ji zaujal rozhovor Janka s Martinem. Janek vyprávěl Martinovi o tom, jak má jít do lesa vykopat odběhnutý poklad loupežníků, který tam zapomněli, když se stěhovali na jiné místo v lese, jinak jeho i s rodinou pan král vystěhuje. Tento úkol mu dal král proto, že když jel kolem, tak všichni se za ním otáčeli a pozdravovali ho, jenom Janek si hleděl práce na poli a nevšímal si ho. Když to Janek dovyprávěl, Majka se mu nabídla, že s ním půjde. Janek se stavil doma pro nářadí a potom šli. Byli v lese, ale Janek přesně nevěděl, kde má poklad hledat. Naštěstí měl s sebou Majku a ta lehce odhadla, kam by to asi schovali. A opravdu to našli. Janek by se byl rád Majce odvděčil za pomoc, ale z pokladu jí nic dát nemohl. Musel ho celý zanést panu králi. Řekl jí tedy, že se má u nich doma porozhlédnout, a co se jí bude líbit, ať si vezme.
Potom, co se vrátil Janek od krále, vyprovázel Majku k lesu. Zeptal se jí, jestli by ho chtěla potom někdy vidět. Odpověděla, že ne. Jako vždycky to nebyla pravda. Rozloučili se a Majka šla zpátky domů. Ušla kousek cesty a potkala ježibabu. Tentokrát u ní za trest musela sloužit týden a ježibaba ji hlídala. Po uplynutí týdne pokračovala v cestě. Uprostřed lesa natrefila na loupežníky. Sebrali jí všechny peníze a také jí vzali boty. Jak ji pustili, rychle utíkala ven z lesa. Na konci lesa zakopla a uhodila se do hlavy.
Když se probrala nic si nepamatovala, ani jak se jmenuje a kde je. Nevěděla, kam jde, a tak šla zpátky do lesa. Loupežníci ji tentokrát pustili. Potom došla k ježibabině chaloupce. Ježibaba ji chytila a zavedla do chaloupky. Dala jí nové šaty, ale musela jí slíbit, že jí zítra poklidí vlky. Brzy ráno ježibaba odletěla, ale Majka slib dodržela. Když vyšla z lesa, uviděla Janka, jak tam smutně sedí kousek od lesa. Sice si ho nepamatovala, ale, protože ho tam viděla sedět, šla za ním. Zeptala se ho, proč tam tak sedí. Řekl jí, že proto, že ho nechce vidět. Ona mu nato řekla, že si nic nepamatuje ale, že se jí na něho pěkně dívá a chtěla by ho někdy vidět. Jankovi se začal navracet úsměv. V tom se Majce vrátila paměť. Ale už nechtěla lhát. Zjistila, že pravda je lepší než lež. Přiznala se tedy Jankovi, že se jí líbí a že by s ním ráda chodila. Tak se dali dohromady.
Pak se Majka vrátila domů. Přede dveřmi slyšela, jak její sestra Magda chválí sousedce nový šátek na hlavu. Majka viděla, že vůbec není pěkný, že Magda chválí falešně. Doma Majka Magdě vyprávěla, co se jí stalo a jak přestala lhát. Říkala jí, že ona musí přestat také. Magda, když viděla, jak to Majka zvládá, začala se také snažit nelhat a nakonec se jí to povedlo.
Po nějakém čase šla Majce za družičku. Na svatbě si našla galána z Jankovi rodiny. Tak za další čas byla další svatba. A to, co bylo potom, to všechno zvládli.

Strýček Příhoda....
Jeden chalupník byl tuze chudý a nevěděl, jak si má k penězům pomoci. I nedal mu čert dobře dělat, šel a ukradl na zámku pokladnici se všemi penězi. V noci si je přinesl domů, a aby mu žádný na ně nepřišel, vyndal práh a pod něj je položil. Žena se na něho dívala a ptala se ho, kdo mu tolik peněz dal. Ale on věděl, že má hloupou ženu, a tak jí neřekl nic, že je ukradl, nýbrž jen že nejsou jeho. "Nu, a proč je zakopáváš?"
"Pro strýce Příhodu," odpověděl chalupník. Ráno si něco peněz vzal, řekl ženě, aby o tom nikomu nepovídala, a šel do města. Na zámku byl ráno křik, všichni šli zloději na stopu, ale nemohli se ničeho domakat. Bylo to k poledni, selka seděla venku a předla. Tu jede kolem pán na koni; jak ho viděla, myslila si, že to bude nejspíše ten strýc Příhoda, i volá na něho: "Pane, pane, neříkají vám Příhoda."Proč se ptáte?" pravil s podivením jezdec.
Já myslila, že jste ten strýc Příhoda a že si jedete pro ty peníze, co můj Honza pod práh zakopal."Jezdec slyšel již o krádeži, ihned mu to napadlo, a on řekl selce, že se jmenuje Příhoda."Nu, tak pojďte a vezměte si je, máte je schované."Jezdec slezl, selka mu odendala práh, on peníze vzal a jel s nimi přímo k zámku. Tam, když je poznali, hned šli s pouty pro chalupníka. ALe žena řekla, že se ještě nevrátil, ale až přijde, že ho tam pošle.
V noci přišel muž domů, a když mu žena s potěšením vypravovala, že peníze strýci Příhodovi odevzdala, dostal takovou zlost, že by ji byl hnedle zabil. Chvíli chodil po sednici a přemýšlel, jak by se trestu zbavil. Najednou ho něco napadlo i řekl ženě: "Teď poslouchej, ty motyko hloupá! Slyšel jsem ve městě, že bude dnes v noci potopa světa, kdo se neschová, ten se utopí. Já vylezu na střechu." "A kam mám já vylézt?" ptala se plačky selka.
"Jdi do kuchyňky, já zadělám každou dírku, a nepřijde-li voda až na střechu, tak ti nebude nic." Selka tam vlezla a muž zandal každou skulinku, aby tam voda nemohla. Potom si přistavil ke střeše žebřík a komínem lil dolů do kuchyně vodu. Zprvu se žena modlila, ale čím dál jí voda šla, tím více jí bylo úzko, a konečně zaslechl muž temný křik: "Utopím se, pomoz, Honzo, mám vody po krk." Honza přestal lít, šel ke kuchyňce a tiše udělal malý průchod, aby voda ubíhala. Skoro do božího rána stála selka v kuchyni, potom jí muž otevřel, všecko se uklidilo a on řekl: "Až sem ti páni přijdou, můžeš říci, že byla potopa světa." Když úředníci přišli, nechtěl se Honza k ničemu přiznat, řka, že nebyl doma, že je žena blázen, kdo ví, kterak tam peníze přišly. Zavolali ženu a ptali se, kdy muž peníze zakopával. "Před potopou světa," odpověděla žena a pevně na tom stála. Když s ní nemohli páni ničeho svést a muž zapíral, nechali to být, a tak ušel Honza trestu.

O koblížkovi...
Žili kdysi v malé chaloupce, na kraji vsi, až u lesa, dedeček a babička. Jednou ráno dostal dědeček chuť na koblihy. A tak šel za babičkou a poprosil ji:
“Babičko, prosím tě, usmaž mi dnes k snídani koblížek. Dostal jsem na něj velikou chuť.”
A babička mu ho usmažila. Vzala trochu mouky, trochu smetánky, vajíčko a cukr, udělala těsto a na másle koblížek usmažila. Pak ho položila na okno, aby vychladl.
Jenže koblížek byl neposeda. Chvíli kouká nalevo, chvíli napravo, támhle je louka a tam ves, tam je cesta, za ní les. A už se po té cestě kutálí pryč. Kutálí se kolem té louky, až do lesa. A potká zajíce:
“Koblížku, koblížku, já tě sním!” A už se olizuje.
“Nejez mě, zajíčku, zazpívám ti písničku.” Zajíc nastražil uši a koblížek se dal do zpěvu:

“Já jsem koblížek,
z mouky dělaný,
smetanou mísený,
na másle smažený,
na okně chlazený.
Dědovi jsem utekl,
babičce jsem utekl,
a tobě, zajíčku,
uteču taky!”

A kutálel se, až se za ním prášilo. Než se zajíček vzpamatoval, byl už koblížek pryč.
Kutálel se dál a potkal šedého vlka. Vlk byl stále hladový, jako každý správný vlk, a tak zastoupil koblížkovi cestu a povídá:
“Koblížku, koblížku, já tě sním!” A cení zuby.
“Nejez mě, vlku, zazpívám ti písničku.” Vlk zavřel tlamu a koblížek se dal do zpěvu:

“Já jsem koblížek,
z mouky dělaný,
smetanou mísený,
na másle smažený,
na okně chlazený.
Dědovi jsem utekl,
babičce jsem utekl,
zajíčkovi jsem utekl,
a tobě, vlku,
uteču taky!”

Kutálel se dál a potkal medvěda huňáče. Medvěd rád sladké a tak se zálibně dívá na koblížka a povídá:
“Koblížku, koblížku, já tě sním!” A už natahuje tlapy.
“Nejez mě, medvěde, zazpívám ti písničku.” Medvěd se posadil a koblížek se dal do zpěvu:

“Já jsem koblížek,
z mouky dělaný,
smetanou mísený,
na másle smažený,
na okně chlazený.
Dědovi jsem utekl,
babičce jsem utekl,
zajíčkovi jsem utekl,
vlkovi jsem utekl,
a tobě, medvěde,
uteču taky!”

Kutálel se dál a potkal lišku chytračku. A ta k němu hned běží:
“Vítám tě, koblížku! Jak jsi hezoučký, kulaťoučký, červeňoučký!”
A koblížek se začervenal ještě víc a byl rád, že ho liška pochválila, a hned spustil svoji písničku:

“Já jsem koblížek,
z mouky dělaný,
smetanou mísený,
na másle smažený,
na okně chlazený.
Dědovi jsem utekl,
babičce jsem utekl,
zajíčkovi jsem utekl,
vlkovi jsem utekl,
medvědovi jsem utekl,
a tobě, liško,
teprve uteču!”

“To je ale krásná písnička,” povídá liška a naklonila se ke koblížkovi, “ale já už jsem moc stará a nějak špatně slyším. Vyskoč, posaď se mi na čumák, ať tě lépe slyším. A zazpívej ji ještě jednou a hlasitěji.”
Koblížek byl ještě radši. Líbím se jí já a líbí se jí i má písnička. Vyhoupl se lišce na čumák a zazpíval:

“Já jsem koblížek,
z mouky…”

A liška udělala HAM! a snědla ho. Z toho plyne, milé děti, poučení toto:

Když si koupíte k snídani koblížek,
dejte si pozor na lišky.

Sedm kůzlátek...
V jednom malém domečku, vprostřed modrých zvonečků žila byla jedna koza, ta se jmenovala Józa. Měla sedm děťátek, skotačivých kůzlátek.
Jednou z rána koza vstala, svým kůzlátkům povídala : "Dneska máme pondělí, musím na trh pro zelí. Navařím Vám zelnou kaši, abychom se poměli." Kůzlátka se radovala. "Ne abyste otvírala!" Pak si nový klobouk vzala, zástěru si uvázala, vrátka pěkně na zámek : "Buďte hodná - mek mek mek!" A kůzlátka slíbila. Koza Józa šla a šla a takhle si zpívala : " La la la - mek mek mek, mám já sedm kůzlátek. První bílé, druhé černé,
třetí pěkně dvoubarevné, čtvrté celé střapaté, páté strakamakaté, šesté - to je kozlíček, sedmé mámin mazlíček."
Jen co Józa zašla za les, chlupatý vlk z lesa vylez, spustil hlasem, vlčím basem : "Kůzlátka, má děťátka, otevřete maličko, vrrvrr, vrátka nevrátka,
nesu dobré zelíčko." Ale kdepak kůzlátka! Jenom mrknou přes vrátka, uvidí tam vlka stát, začnou se mu takhle smát :
"Ty jsi divná maminka ! Ta naše má bílé vousy, na bradičce si je nosí ...!" Jak tohle vlk uslyšel, svěsil uši, zpátky šel - však se zeptá v lese lišek.
"Vem si chmýří z pampelišek," radily mu tetky lišky. Tak má z pampelišek vousy.Chvíli si je pyšně nosí, pane - tomu říkám brada ! Tak a honem zpátky - tradá ! Honem zpátky za kůzlátky: "Otevřete, kůzlátka milá, to jsem já, bradička bílá. Nesu sladké zelíčko, tak otevřte maličko!"
Ale kdepak kůzlátka ! Jenom kouknou přes vrátka - vlk má bradu jako mrak. Na mou duši - je to tak. Ty jsi divná maminka ! Bradu máš a kde máš rohy?" Vlk hned natahuje nohy. Honem zpátky do lesa. "Co radíte, tetky lišky?" "Dej si za uši dvě šišky." To je nápad. A hned zpátky, rohatý zas za kůzlátky. Spustí hlasem, vlčím basem : "Otevřte, kůzlátka milá, to jsem já, bradička bílá, pěkné růžky mám, zelíčko vám dám!" Ale kdepak kůzlátka !
Jen se smějí přes vrátka : "Naše maminka má hlásek, jak když zpívá konipásek, a v tobě to všechno skřípe, jak když kamení se sype ! Bradu máš - rohy máš, no ty ale vypadáš !" Tu nejmenší kůzlátko nastavilo zrcátko. Vlk se zahlíd, strachy mek, honem se dal na ůtěk. Ten vám ale utíkal ! Jak když za ním z flinty pálí. Polem. loukou, po silnici, podle plotů přes vesnici, všichni se mu posmívali. A jak běžel, zakop, spad, plác ! a rovnou do rybníka.Smála se mu i ta štika.To vám bylo divadlo ! Utopil v něm obě šišky i ty vousy z pampelišky. A jak to dál dopadlo s veselými kůzlátky?
Když se Józa vrátila, kůzlátka už dávno spala. A co ráno? Ráno vstala, zelnou zaši spořádala ....Tak. A konec pohádky.

O myšce tulačce...
Jednoho zimního rána, kdy celý dvorek pokrýval bílý sníh, objevily se nenadále malé stopy. Zvířátka se sešla a přemýšlela, komu mohou patřit.
“Mééé nejsou,” řekla koza Bělka.
“Ani mé,” ozvala se ovečka Kudrnka.
“Nejsou to stopy kuřátka?” zeptal se pes Alan. “Jsou takové malinkaté.”
Jezevčík Žulda začal stopu očichávat.
“Co kdybychom se vydali po stopě a našli toho, komu patří?” řekl. To byl velice dobrý nápad. Žulda nasál pach a šel. Všechna zvířátka za ním. Cestou se k nim přidala Pipka, místní kropenatá slepička. Šli a šli, až je stopy zavedly k dvířkům do prasečího chlívku.
“BUM, BUM,” zabušili na vrátka.
“Vepříku Véno, jsi doma?” zeptala se Pipka.
“A kdepak jinde bych byl,” odpověděl. “Jen pojďte dál.”
Zvířátka vešla.
“Rád bych vám někoho představil,” řekl Véna a ukázal směrem ke koutku. Tam se třásla zimou malá šedá myška. Schoulená v seně se dívala na nově příchozí.
“Kdopak jsi?” zeptal se Žulda.
“Jsem myška.”
“A kde bydlíš? Máš někde domov?” ptala se zvířátka.
“Teď už nemám,” odpověděla smutně. “Jsem dlouho na cestě.”
“A kde všude jsi už byla?” Zvířátka byla zvědavá. Všichni si sedli kolem myšky a ta vyprávěla:
“Narodila jsem se jednoho dne v koutě staré sýpky. Měla jsem maminku, tatínka a spoustu sourozenců. Byli jsme šťastní. Já s bratry a sestrami pobíhala venku a na večer jsme se zase všichni sešli. Rodiče nám vyprávěli o tom, jak kdysi dávno cestovali z místa na místo. Maminka každé vyprávění končila slovy: Všude dobře, doma nejlépe. Ale netušila jsem, co ta slova znamenají.
Začala jsem být zvědavá na všechna místa, o kterých jsem slyšela, a rozhodla jsem se, že také budu cestovat. Naskočila jsem do prvního vagónu, který jel právě okolo. Vlak mě dovezl do velikého města, kde se to hemžilo lidmi a kde domy byly tak vysoké, že jsem nahoru nedohlédla. Po silnici jezdily automobily, které troubily TÚ, TÚ a tramvaje, které dělaly CINK, CINK. Nebylo těžké sehnat potravu, neboť popelnice byly plné zbytků jídla. Procestovala jsem město křížem krážem, až mě kroky dovedly do přístavu, kde kotvily obrovské lodě. Na jednu z nich jsem nastoupila. Plula po vodě a vlny kolem šplouchaly. Všechno se tak houpalo, až se mi dělalo špatně. Na první zastávce jsem vystoupila a řekla si, že lodí už nikdy nepopluji. Ocitla jsem se v novém městě, kde bylo lidí ještě víc a kde domy byly mnohem vyšší. Začalo mi být smutno. Ale protože jsem nevěděla, kde jsem, neměla jsem ani tušení, kudy se dostanu domů. Začala jsem se toulat ulicemi a hledat místo, kam bych mohla hlavu složit. Odevšad mě vyháněli. Tak jsem se rozhodla jít stále za nosem a můj nos mě dovedl až k vám.”
Jedním dechem dovyprávěla myška svůj příběh. Všechna přítomná zvířátka poslouchala a obdivovala myšku pro její odvahu.
“Ty jsi vlastně taková tulačka,” řekla Pipka. “Nechceš zůstat u nás?” napadlo ji.
“Moc ráda,” řekla šťastně myška. “Teď už jsem konečně pochopila, co znamená: Všude dobře, doma nejlépe. Bylo pěkné cestovat, ale ještě hezčí, vrátit se domů.”
“Co kdybychom ti dali jméno Tulačka?” zeptal se Žulda.
A tak se z myšky Tulačky stal další člen veliké zvířecí rodiny, která si poklidně žila na jednom dvorku.

Sůl nad zlato...
Salcna nad goldnu

Úvodem: Je to vyprávěný přesně podle pohádky Byl jednou jeden král, vydržte až do konce. Zpočátku ten hantec ve Vás bude drhnout, ale pokud vydržíte, jediné oko nezůstane suchý.

Je to už hafo járů, co v jednom kingálství lajfčil king, kterej měl tři vodlitky. Kocny už to byly fešný, lejtka jim jen fajrovaly a kingálovi hrabalo štriclou, kerá z nich schlamstne jeho sicnu. Stará mu zagrebovala už dávno a tak neměl s kým by vo tem hodil hantec. Dal echo do světa, že chce vogólovat tři svý šroply. Asi tak za dva metry doklapali tři hofírci, kerejm ale nešlo vo kocny, ale vo goldnu kerá z té gólovačky kápne.
Kingovi ale furt klapalo štriclou, kerá z těch tří bude mít sicnu po něm. Nakonec mu vyrval skobu z čapy jeho šaškec. No a tak si kingál zavolal svoje vodlitky na tepich. Hantýroval: Teď tady vybalíte jak su vám přilitej u hercny a keré budu nejvíc, tak ta vyfasuje sicnu po mě.

* První hlásí: Fotr, seš mi milé jak drahý grymle.
* Von na to: Dobrý.
* Ta druhá hlásí: Fotr, seš mi milé jak goldna.
* Von na to: Taky gut.
* No a ta třetí co se menovala Mařena, už to měla progoumaný a hantýruje: Fotr, seš mi drahej jak salcna.
* Kingál málem spolkl záklopku a vystartoval: Co to na mě jedeš za serpentýny. Snad blbě gómu. Hoď to eště jednou.
* No a tak vona hlásí znova: Fotr, seš mi milej jak salcna.
* Nato von už vyjel: Jeď pali aus z mýho kéru nebo zmerkneš teho mlatu!


A tak si ta nejmladší sbalila pingl na hrb a hrnula štatlem pali. Mezitím kingál nechal hodit hlášku, že chce veškeró salcnu z celýho štatlu do kéru. Když to bylo ales na kupě vyklopili to do nejbližší vasrůvky. Salcna byla v momentě v kopru a kingál se rozhodl, že všem dokáže, jak je ten jeho tunel v lati. Jenže ta némladší měla old gut progómaný a gómala, co fotrovi vo salcně hantýrovala. Jak štatlila lesem, potkala babku, kerá ju nechala durchčit u ní v kéru. Pré: Nelam si hercnu, Mařka, von to časem zgómne, co zfachčil za podělávku a pak se zmerkne co a jak.
Kingál zatím nechal ufachčit medovó pijatyku, jenže ales hafo se ekluje. Za pár metrů bylo všem na tyčku, retychy imrvere plný, štricle se jim motaly a cemry škrundaly, prostě chyběla salcna.
Když kingál jednó házel čučku z fenstru aus, zgóml fešnou kocnu jak salcní vodlitkům brzdu. Hned nalifroval dvókolák goldnou, drahýma grymlama a v holpecu s kérovým štatlil pro salcnu k babce. Baba byla napružená, mázla je čaganem a hnala je pali. S domláceným hrbem šlapali štreku do kéru, když se scukli s hofírkama. Ti hned hodili helfku s dvókolákem, ale hned za rohem zmákli čelem zpět a pila pali . Jak ale letěli, nemohli se dohantýrovat, kdo sbalí kolik a dvókolák skončil v rybálu a tak měli hóby.
Maruška se v lese dala do holpecu s fyšlařem a zbylý dvě kocny už na hradě filcoval myslivec a špilař na kozí dechy. Mezitím se king domákl co zfachčil za mošnovinu a vyrazil do štatlu, aby kóřil co si vo něm vostatní hantýrujó. Jak se tak šmrncl štatlem, kópil geniální nápad. Když najde Mařku, tak by bylo ales Jenže, jak byl zčuchanej, zakufroval v lese a padl do rybálu. Jak tak lapal vasrůvku, gómal, že hodí lajvce mávačku. Najednou ale vyjel na břeh a když se vracel do kéru, potkal Mařku.
Ta mu hodila do klepet škopek plné salcny. Prej: To je ales, co zbylo. Jenže kingál už byl v lati a hantýroval, že na sebe hází kakáč, ale hlavně, aby byla salcna pro vostatní. A jak tak lifroval salcnu ze škopku do bečky, salcna padala a padala a padala. Prostě ji bylo hafo a kingovi došlo, že škopek nemá dno. Tehdá se domákl, že když Mařka hantýrovala Seš mi drahé jako salcna, měla pravdu.
Salcna je tuty nad goldnu.