O perníkové chaloupce
O perníkové chaloupce


Fotr hákoval v lese kde poklízel haluze. Byl to old řízek. Né, že by neglgal, ale bordel v řepě z toho neměl a brajgl dělal jenom vo posvícení, kdy občas rozhodil konópkům sandál za blbý žgryndy. Ale žádné duté mlatař to nebyl. Jeho starou vzal velké kiloš na poslední fet už před pár metrama a von musel krinit dva pubescentní kindoše. Jednó už mu tak harašilo v lebeni, z toho jak ti dva šropáli celé den dělali bugr, že na ně vygómal těžkó podělávku. A že byla zrovna teplá sezóna, pecen zoncnil, nahučel jim do budek, aby s ním klapali do hokny a že si můžou skočit do hvozdu na gample ajinó lesní chálku, zatímco von bude bóchat na fořta. Sotva svišti zmizeli v hóští, vzal kramle a šel si zchladit glóbus pár kóskama z Oltecu. Ale zmazal se-jak nudla a kdyby mu pivonoš nedal červenó, byl by z té glgačky navěky tuhé. Když se ráno probral vylágrované jak stará kukajda, zgóml že je singlovka, bez šropálů. Chvílu špekuloval esi je nepude špizovat, ale jak si stópl, glocna se mu zamotala a látl sebou zpátky do betle a dlabanec na to. Sténě měli doholpeca jenom suchý z ryny a kindoši zas nésou takový podělávky, aby něco nevysomrovali sami.
Když šropi doklapali zpátky na flek, kde měli s fotrem scuka, zgómli že je pali a že só asi v gébišu. Módr-jak sviňa a kolem už padala noc. Malé Žanek byl gómák a tak mu blesklo, že se může podívat z véšky, kudy štreka do štatlu. A že byl fest nabyté, hókl švici:
"Mařko, vylez na to dubisko a vrzni voko kolem, esi nezmerčíš ňáký rožnutý palermo. Já už mám v ohryzku tak suché šlic, že by bodl aji zdechlé voskáč. Třeba vysomrujem vajgl a ňák to doklapem do domášova". A už gómal, jak ju střelí za lampu červa. Ale pak mu doklapalo, že je to pas, bábovka je v Kramolíně a do toho by šel jenom ten nejvyglganější london. Mařka byla špicová kobra, žádná ledovka. Kysličníkový žíně do půlky cemru, habrůvky jak z magazínu a dvorce betálně nadupaný. Ale jinak to byl jenom paradní futrál, vevnitř pustevna. Vyšplhala na haluz a zmerčila v dálce záblesk.
"Ty Žany", hóká důle, "je to v cajku, támhle už to vaří, tak klapem". Když však slezla na hródu, vypařilo sejí z lebeně, kde ten fajront viděla a tak klapali jen tak na blind. Doklapali ale na palók, kde stál takové divné koplín. Kolem deka jak sviňa a přitom to vypadalo jako z perníku.
"Jenom cólová trubka postaví hangár z takovýho matroša v lese plným havěti a hmyzošů. Ale co, tak to aspoň testnem. Módr je módr" hóká Žanek a lópl testovačku. V tom se rozrazily futra. Takovó šochtlu ještě kidnoši nezmerčili. Angoráky jak po tédení spářce, kelcny vylágrovaný, ovary jak vyždímaný fusekle, prostě humusárna. Gapa brélí do temnoty a hned spustí:
"Které čabrák mně čóruje fasádu. Já ti tak rozhodím sandál, že tě vlastní mutr nepozná". Žany div nehodil šavlu. Baba zmerčí pakátla a hned mu vaří do štrycle:
"Nech ten perník, rybízku, vevnitř mám old chálku a taky ňákou glgačku, jen pojd' dál" a už se těší jak po pár stoletích vyvětrá slimáka.
"Děkanec za zvadlo, ale nésu tu sólovka" vece Žanek. Ježimutra zmerčí v hóští labzu aje trochu nesvá. Už se těšila na taškent. Tož, ale masíčko je to fajnový, to zas bude betálné sjížd'ák.
"Jen pote dál, něco zgřufnem, takovó glgačku ještě vaše augle nezčóhly, zabékáme při kajtře a pak se zhulíme ze žitné slámy", vaří baba jedy. "A jak se vlastně zoveš?".
"Já su Žanek a toto je má švica Mařka". Baba ju vobjíždí angorákama a už merčí kozičky na roštu.
"Ste ňácí bezbarví, klendra s vama casní, pojd', Mařko, sedni na tu lopatu, trochu tě ohřeju, pak zalezeš na strožok ajá ti svařím červa".
Žanek kóří habad'ůru a už kómá jak to zmóglovat.
"Maruš, je to levingston, babě udělám lečo v budce a berem kramle".
"Ty, oldmutr, takovó lopatu jsem eště nezmerčil, jak se s tím fachčí ?"
Ježimutra byla nakóřená ze sena a tak neprogómla Žankovu flignu. Hodila sicnu na lopatu a Žanek nemeškal. Fukl ju do pecmena, no takové štyngec ještě nezažili. Vymlaskl babě se stolu šavlobudič, lópl ještě druhó flašu na cestu a pila pali. Brali kramle cestó necestó, až se ucaplovaní zastavili před palušou, kde pařil na žal jejich fotr. Když se trochu zretýroval a začal vidět, kópil každýmu vyrovnáváka a jestli jim nedošly rantále, udatně tam glgajó dodnes.

Upálení Jana Husa
Jak zkalil Žanek HUSA v Pakostnici

Vyhópne ráno borec z betle, hodí čučku z vokna, zgómne že zoncna rumpluje, tak hlásí hakl krén. Hópne si na retich, vysadí ňáké ten dlabanec, vošolne si šlupky sbalí dečmen pod klepeto a šmrncne se štatlem. Pak pila na šmirgl a vaří si to přes Oltec na Rivec lapat bronz. Jak se zoncní, zgómne betetnýho šnicla na dečmenu. Čučka na to, je to negrilový, bez kódru a chce to uvařit nějaký ty voděrady. Tak do ní začně vrkat „Ty kchóc, co tady vaříš, á maturitní válka... Ty negómeš, jak skalil Žanek Husa v Pakostnici?"
To máš tak: To byl ňáké Žanek Husa a ten vařil správný války, a ty véšky jezoviti na něho nastópili a poslali mu glét: Žaný, přijeď k mlénu do Pakostnice.
Žanek měl dva správný kámoše - Žanka Rohatýho z Dubnice a Žanka Želivskýho, a ti mu hlásili:
"Žany, bacha, je to fligna, vyložená podělávka, blbče, když jim na to hópněš, tak tam zagrebuješ do snu."
Žany byl borec, žádný fédry, mám gléto, je to v ókeju. Zbalil pinkl a pila na stopa.
V Pakostnici hnedka na něho nastópil koncil. Žany, sledovanec ty seš nabité kó, to my gómem ale ty tam jedeš křivý války a to je levandula. Vodvolé to a je to ve zlatě.
Žanek: "já nejedu žádné tunel a nic nevodvolám."
Žany, sledovanec. Klofneš vod nás old love, my radovanec, ty radovanec a je to v pikách.
Žany zas: "Já su zlaté a nic nevodvolám."
Voni na to: "Ty seš krén a křivé"
On zas že je rovné a v goldně.
Tak mu mázli železa na perutě a šópli ho do kameňa, tam ho klendra štengrovala, kelcny se mu furt lágrovaly, chálka levá, škopek z toho paf, akorát samé tvrdé giňál, samé vasr, vo válcách žádné hantec.
Von sice vařil na bachmana: "Ty, kemo, buď tak benevolentní vysaď mi válec".
Ale von mu místo válca vysadil mixnu. Pak ho vytlačili z kameňa, mázli mu potupnó micnu na dóznu, šópli ho na roští, hodili blesk a to víš. Žhavka na vanu, žhavka na cemr a Žanek zfajroval dřív, než bys dva škopky vypařil.
Tak už to gómeš, koňo?

Sněhurka a sedm trpaslíků
Šťabajzna a sedm prcků

Kdesi v gébišu lajfčila jedna švigrmutra. Byla škaredá jak noc, jebáka na skobě a fajky jak glajzy do pekla, prostě tutová fazóna. Durchčila v grymlovým béváku na festovním žulovým berglu.
No a u téhle škváry přebejvala kocna, kerá ji šmirglovala kér, chystala chálku, šólnu a každé večer ji honihárem hrabala harizony na budce. To se dycky škvára tlemila do špíglu a hantýrovala.
„Špígle, špígle kdo je na světě nejfešnější kocna?“ a špígl vodpověděl, že néhezčí fazónu má tutově vona. Škvára imrvere varovala svó pucflečmenku.
„Sněhurko, nikdy do toho špíglu nesmíš auglama ani bliknout. Jinak ta mlata, co by potem byla v životě nezapasalas!“
Jenže šťabajzna Sněhurka nebyla žádný béčko a tak jednó do špíglu hodila čuz. A vod tý doby nastal pakec. Škvára lítala jak lump v palírně a sakrovala, protože když hodila auglama do špíglu ten už dycky zahantýroval, že má smůlu, protože lepší fazónu má na tuty Sněhurka.
Škvára se nakrkla tak, že si vobjednala borca, keré měl Sněhurce zakrótit krkem. Jenže borec byl móka, z krve měl peří a zamordovat takovó fešnou kocnu se mu eklovalo. Vodtáhl Sněhurku do kopru a hantýroval:
„Sněhurko, jeď pali, jinak ti škvára rozhodí sandál.“ Sněhurce bylo jasný, že musí vyklidit pole, jinak by příští perón mohl bét krchov. Hodila si pingl přes rameno a štatlila pali.
Když oskar zalezl za bergl a Sněhurce začla bét kaltna, zmerkla vo dva kilce dál malé bévák. Nejdřív hodila buchec na futra a když se nic nedělo vtrukla dovnitř.
Ten brajgl, co tam zgómla, ji vzal luft. Sněhurka lapla smeták s hadró a začla glancovat kredence. Ve vedléší cimře bylo sedm betlí. Jenže Sněhurka si šlofíka sténě nehodila, protože ji ty betle byly tak nějak mimo míru. A zatím co házela čuz po kéru a na kamnech se klohnila gulcna, votevřó se futra a do cimry vpadlo sedm borců ne vyšších než malé škopek. Než se s nima dala do holpecu, tak to sice chvilku trvalo, ale nakonec dohókali, že se jim Sněhurka bude starat vo kér a chálku a voni ju zato nechajó u nich durchčit. Jenže mezitím škvára hodila čuz na špígl. Ten z toho měl betelný šoufky a hantýroval, že nejfešnější kocna je Sněhurka. Škvára zrudla jak višňa a ušila bódu. Hodila si na hrb krosnu s jedovéma jabkama a klapala ke Sněhurce. Rozjela tutáč serpentýnu a Sněhurka ji to sežrala i s votráveným jabkem. Když se pak do něho zahryzla zamotala se jí štrycla a šlahla sebou vo zem.
Za dvě hodiny doštatlili trpajzlici a když zmerkli, že Sněhurka je tuhá jak štolverk, mázli s ňó do dubovýho spacáku a jeli makat na výkopy. Zatím co byli v gébišu, zahamoval před kérem hofírek na hajtře. Ani si nedělal pupínky a vtrukl do kéru. Na stolu dubové spacák a vevnitř fešná šťabajzna. Hned mu z ní jebalo v řepě. Jenže Sněhurka byla jak ledovka. Až když ji hodil cucflek na šňupák, rozhicovala se jak nafutrovaný kamna. Než si ale stačili hodit klepačku, šlajfovali trpajzlíci před kérem. Dělali bugr, že Sněhurka je O.K. a hned chystali spářku.
A jak to dopadlo? Hofírek se vogóloval se Sněhurkó. Skrčci měli kér zase pro sebe a škvára? Ta ve zlosti šópla špígl z vokna, jenže jak byla v ráži, zapoměla vod něho vodlepit klepeta. No a tak vyletěla za špíglem z fenstru aus a dole si rozhodila sandál vo gryml.

Šípkatá Růža
Šípkatá Růža


Před těžkéma járama někde v cajzlově ufachčil jeden správné kingál svý starý kindoša. Byla to kocna, tak ji starý medvědi začli hókat po mutře - Růža. Fotr byl správnej řízek, tak hned hókl do placu, že v pátek proběhne na Růženinu počest spářka. V sobotu se nemusí do haklu, tak se všichni zbořijó jak Drážďány. Pozval svý nélepší kámoše i s vlečňákama. Stará Růža chcela přitáhnót i tři suďály. „Ty dvě gertrudy ať přirazijó, ale tu třetí, Libunu, nepustím přes futra, to jí rači přerazím tužky“, zahlásil kingál. „Kalí první ligu, vždycky se naboří, motá se pak jak hovno pod splavem a hlásí blbý žgryndy a samý pasový války. Před dvaceti jařinama přisódila jedný koc takové rypál, že ji v betli museli fšici hofírci házet přes štryclu pytloš. Sténě nemůže dovalit vágenem, když ji nedávno pustili z odmašťovny a noty má ještě v čistírně.“
Na fetu to bylo špicový, hrnuly se škopky, rumunsko, lak na rakve, vajnoš, chaloval se samé špicové dlabanec, šnycle, mořský fišle a pro fajnovky i nějaký vegetariánský války.
Pak už naklapaly suďály a jedna hlásila, že Růža bude chytrá jak rádio a druhá, která už byla jak motyka, zameldovala, že Růža bude špica krásné kocór s betelnó kostró a blond haryzonama jak Pamela Anderson. Jen ten silikon do kozišťat tehdá ještě negómali ufachčit a spolíhali na přírodu.
Všici byli v ókeju, těžké radovanec, když najednou doklapala vytočená Libuna. Někdo ji nabonzoval, že bude glgačka a tak přirazila na raku. Ze startu vytáhla lampu červa, na to řachla dvě bavorska, zalila škopkem a hlásí:Až jí bude vosumnáct jařin, tak se píchne, hodí chrupku a s ní i celý kingálství.
Járy hrnuly a když měla Růža vosmnáctiny, začli mít všici vokolo ni boby. Co mělo vostró špicu valilo do kopru. Votupili všecky mesry, gáble, šavle a dlabalo se jen bagrem. Jehly, špendliky i zichrajcky šly taky do šmelcu. Růža měla furt za hrbem nějakýho borca, kterej imrvére házel čučku, jestli není něco v okolí, vo co by se mohla píchnót.
Její hofírek, princál vod vedle, to už nezkósnul a radši hodil mávačku.I ostatní sokoli nahlásili vo takovó rizikovó kobru nezájem a naháněli radši jinačí hafany po vokolí. Kingálovi už z toho všeho hrabalo v budce a řešil to každej den hned po ránu rumunskem, pro sichrovku do obou pastelek naráz.
Mutra už pár jařin kempovala na krchově. Staré na ni dělal serpentýny z lovama, který cpal do mladéch kocórů a sponzorování palíren, tak ji z toho prdlo v kuli a hodila si na truc mašlu.
Růža si už začala dělat pupínky, že zůstane nadosmrti nevodsponěná. Naštěstí jí začal nahánět bořík, které pigloval chlupatý beneli od kingálskýho dostavníku. Ksicht měl sice jak padesátku šmirgl, ovary jak rákosníček, kelca jak noty na škopky a ještě mu trochu švidraly baterky. Ale na druhó stranu byl rovinové kořeň a nevařil na ňu nikdy žádný podělávky. Jednó ji dovalil na scuka krásnó růžu. Šel z ní tak betelné štynkec, že si přestala dávat majzla. Šlukovala to, jak nějaké naklepané borec téčko, pak se škrábla do habrůvky o trnisko a mázla sebó jak široká tak dlóhá na dlážku. Nahodila bleskovó chrupku a s ňó i celý kingálsko. Fógli zalomili v letu, ti co chalovali, už nedonesli další dlabanec do gumovky. Voplodněný válce hořely všem furt dál, až některém boříkům začaly fajrovat sandále. Navíc celé zámek obrostl šípkatém křoviskem, že náhodné pěšák místo gotiky gómal kulovku.
Tak tam všici groňali hafo jařin, hafo vasrůvky od tý doby vzalo kramle, když k zámku naštatlil betelné princál, co nebyl žádné měkké Saša, ale už dlóho s nikým neklepal a tak byl nadržené, jak polární badatel. Když doklapal k temu řáholisku, hodil interes, co by se vevnitř dalo votočit, jestli nějaká zobka, glgačka, starožitný ráčny, nebo aspoň ňáký patrony do štrajtofle. Hópnul teda na rychlíka k Přemovi Podlahovi do kšeftu pro křovinořez a začal makat. Za hoďku nebylo co řešit. Nahrnul se mezi futra a chtěl začít čórovat. Pak zgómnul Růžu, jak se válí jak hluchá sviňa vedle betle, úplně tuhason . Nahodil těřké radovanec, že konečně bude po dlóhym čase kocór v tróbě. Chvilku ju pigloval, ale ňák ho nerajcovalo, že se nemele. Tak jí dal hubana a vona sebou v tu ranu hned začala mrskat. Napřed dělala vlny, že je to levandula, že by s nim neměla klepat, když se ještě ani pořádně negómó a házela na něj čučku jak bacil do lekárny. Ale když jí mázl goldnové kódr na klepeto tak vyměkla a hned bylo všechno v ókeju. Jen co ji vykropil hrobku však naklapal její fotr a nahlásil, že si jí teď princál musí vzít i s kingálstvím, nebo jináč dostane do dózny. Proběhla těžká grilovačka, mladí se vogólovali a za pár jařin kolem nich skákalo hafo sarančat.

O sněžné vlčici (3.část)
Po té hostině musel Svištínek vyprávět, kde se tam vlastně vzal. Bylo to poučné vyprávění. Vůdcem smečky zůstal Trn. Nikdo netušil jaký je, ale také se nikdo nezmohl na víc než tiché reptání. Nedávno však honila celá smečka starou laň, co měla něco s nohou. Utíkala jak o život, i přes zranění dost rychle. Vždy se někde v trní ztratila, trvalo pak hodnou chvíli než ji našli a hnali dál. Pak vběhla přímo pod zuby Trnovi. Ten se jí ale spíše lekl a tak ho ještě kopýtkem kopla. Svištínek hnal za ní, přeskočil zaskočeného Trna a za krátkou chvíli ji dohnal a skolil. Jenomže to vidělo hodně jiných vlků a Trnovi se vysmáli. Ten to nemohl unést, že jej zahanbil takový mladík a svedl všechno na něj. Ostatní mu uvěřili, nebo se tak aspoň tvářili. Při dalším lovu dokonce Trn nechal Svištínka hlídat společně s matkami nejmladší vlčata. A ten tu potupu neunesl a řekl si, že takhle to nejde a že si najde svou smečku jinde, i když vlastně o žádné jiné nevěděl. Ale na cestu se vydal a také dost hladověl. Vždyť krom pár zmrzlých ptáků neměl sousta mezi zuby.

Když to Sovice vyslechla, vyprávěla, jak se to stalo před tím, než ji Trn vyštval pryč. Bylo jasné, že trn je pouhý zbabělec. Oba se divili, Leopard se nějak nemohl pochopit, jaktože ten příběh neslyšel, ale dostalo se mu odpovědi hodné dámy. „Kdo se nezeptá, ten se nedozví.“ Pak to přišlo. „Vy dva jste prokázali, že přežijete i ve dvou a smečka trpí hlady a Trn je ubožák, co jen štěká. Vraťte se ke smečce a já půjdu s vámi!“ řekl jim Svištínek.

Oba se nemohli ani pohnout když to slyšeli. Pak poodešli o kousek dál a radili se. Radění to bylo snadné. Sovici se moc líbil Svištínek a život v dobře fungující smečce je přece jenom něco jiného. Leopard taky o tom věděl své a souhlasil. Následujícího rána se vydali na cestu. Svištínek si pamatoval kudy jít. Po týdenním strastiplném a nebezpečném putování poznali, že jsou na území smečky, která byla kdysi i jejich. Našli je, ale nestačili se divit. Nejmladší vlčata zůstala sama. Trn vyhnal asi jejich matky na lov.

Leopard zůstal u nich a ti dva, co si dlouze vyměňovali pohledy z očí do očí se vydali do míst, kde tušili zbytek smečky. Najednou se proti nim řítí jedna z matek těch opuštěných vlčat. Svištínka poznala a tak hned vyprávěla co se děje. „Trn chtěl, abychom se odvážili na statného kance, ale lov se nezdařil a byli jsme v nebezpečí. Naši jsou v takové sluji a kanec jich už několik poranil. Mě se podařilo uniknout, vždyť ten blázen nám poručil nechat vlčata bez dozoru. „U vlčat je Leopard, nic se jim nestane“ odpověděl na to Svištínek. „Doběhni ty ke svým vlčatům a jeho pošli po našich stopách za námi. My se zas vydáme po tvých stopách zkusíme zachránit co se dá.“ Matka na víc nečekala a hnala se za svými dětmi.

Svištínek a Sovice se přestali dívat sobě do očí a hnali stopách, sotva jim dech stačil. Když přiběhli, nestačili ani zírat. Byli však čerství, bojem neunavení a tak se jim podařilo udělat aspoň na chvilinku únik z té pasti. První se hnal Trn, ale Svištínek mu zastoupil cestu a hnal ho zpátky do boje. „Vůdce z boje neutíká!“ zařval a Trn se úplně zalekl jeho odvahy. Uvnitř sluje to vypadalo, jako kdyby statný kanec spíše lovil vlky, než naopak. Několika se podařilo brzy díky našim navrátilcům uniknout a mohli tak nabrat trochu sil. Najednou se kanec nečekaně otočil! Ukřivděný Trn se nestačil vzpamatovat a už mu kly divočáka páraly břicho. V tu chvíli doběhl Leopard a Svištínek, když viděl jak je kanec zaměstnaný, skočil mu po šíji a už ani nebylo znát, že v tom klubku jsou tři. Boj netrval dlouho, z tratoliště krve vylézal zraněný Svištínek a Leopard pak už kance hravě skolil. Svištínkovo zakousnutí do jeho šíje bylo příliš silné, než aby se ten postrach hor mohl ještě bránit.

Sovice pak začala tahat kance z toho bojiště a hned se přidali ostatní vlci, až byli ven ze sluje. Bylo jich hodně a tak se při následné hostině nasytili tak akorát. Svištínek však v pravé chvíli zarazil hostinu. „Mysleme taky na naše vlčata!“ zvolal a ostatní se úplně zastyděli. Kohosi ještě napadlo podívat se do sluje. Trn tam ležel už bez známek života. V tu chvíli však nikoho ani nenapadlo té ztráty litovat. Všichni se před setměním vrátili k vlčatům a jim se dostalo nasycení.

Ráno na vlčím sněmu konstatovali, že Trn už není a vůdce smečky musí být. Kdosi zvolal. „Leopard byl naším vůdcem, nechť se jím stane znova!“ Další se přidal a obrátil se na Leoparda: „Staň se naším vůdcem!“ Ten se zamyslel a povídá všem: „Možná bych dokázal ještě být vůdcem, pomyslete však na to, že jsem už hodně starý vlk. Mnohé jsem zažil. Pamatujete poslední události? Sovice byla pro barvu svého kožichu vlastně vyhnána od smečky. Místo toho, abyste byli rádi, že lov na sněhu, kdy jste ostatní vidět, je něco, kde na ni nikdo nemáte, tak tohle... A nikdo se neodvážil postavit se za ní. Raději jste věřili tomu proradnému rádoby hrdinovi!“ Všichni se zastyděli. Nic z toho co slyšeli, se jim dobře neposlouchalo. Ale také nemohli nic namítnout na to, že by to tak opravdu nebylo. „Krom toho“ pokračoval Leopard, „cožpak jste zapomněli, kdo včera skolil svým odvážným výbojem zuřivého kance? Pohleďte na toho, kdo poprvé mohl na vlčí sněm!“ Nikdo ani na chvilku nepochyboval, koho má tím na mysli. Mokrásek, nejstarší z přítomných vlků tedy prohlásil: „Ano lepšího vůdce si přát ani nemůžeme, nechť se jím stane Svištínek!“ Když všichni přítomní souhlasili, vystoupil Svištínek na nejvyšší kámen a dlouze zavyl. Tím se stal vůdcem a všichni se zavázali jej poslouchat. První slova, která sněmu řekl, byla: „Zvolím si za svou ženu Sovici, Leopard zůstane mi mým nejlepším rádcem, udělám vše pro to, abychom již netrpěli hladem.“ Pak zavolali do sněmu Sovici. Svištínek se jí přede všemi zeptal, vezme-li si jej za muže. Ona ani mžik vlčího oka neváhala a souhlasila. Teprve pak se dozvěděla, že Svištínek je vůdcem smečky. Se ví, že ji to potěšilo. A Svištínek přede všemi řekl, že ji má rád a nedovolí, aby se jí kvůli jejímu bílému kožichu i jen slůvkem dotkl. Ono by se ani tak už nic takového nestalo, protože při následujících lovech na sněhu si Sovice vydobyla své místo ve smečce i bez zásahu svého Svištínka.

A jak to celé dopadlo? Inu jako v každé pohádce. Smečce se pod Svištíkem náležitě dařilo, zůstal moudrým vůdcem, co neváhal požádat o radu vždy, když v něčem nebyl nejlepší a každého v pravé chvíli dokázal pochválit. Spolu se Sovicí měli za dlouhá léta mnoho malých vlčat, jak šedých po tatínkovi, tak i bílých po mamince. Už dávno se nad tím nikdo nepozastavoval, ba naopak v létě pomáhali ti šedí, kterých bylo vždycky víc, těm bílým a v zimě se karta pravidelně obracela. Tak spolu žili všichni šťastně a jestli neumřeli... Kdoví, třeba žijí dodnes.

O sněžné vlčici (2.část)
Tak dobře se už dlouho neměli! Každý spořádal jednu myš na posezení a tu třetí si hlídali na další ráno, jen ji budou moct spořádat. Ten způsob lovu se jim osvědčil, ale jak se zima blížila, myši stále méně vylézaly, až nakonec nebyly vidět vůbec. Zas naši vlci museli dát hlavy dohromady a přemýšlet jak se živit dál. Zraněná noha již byla zahojená, ale běhat se s ní dalo jen pomalinku, nebylo to stále na opravdový lov.

Vtom si vzpomněl Leopard na to jak kdysi na severu viděl ryby, co se táhnou až ke břehu. Napadlo jej, že toho by se dalo nějak využít. Vyšplhali proto oba. každý na jiný kámen, aby měli rozhled do vody a viděli na ryby. Ty tam sice byly, ale tak blízko ke břehu, aby se daly tlapkou vytáhnout, to zase nebyly. Sovice byla ovšem velice nadaná vlčice, během svého krátkého života se naučila pozorovat a nic neříkat. A teď se jí to hodilo. Přes noc hodně přemýšlela. Ráno pak přišla s novým nápadem. V místě, kde na břehu stále byl kámen se uvelebil Leopard a vyčkával s tlapkami připravenými k bleskovému zásahu. Bílá vlčice vylezla na jiný kámen kousek odtud. Když po nějaké době čekání vpluli do jejich zátočiny nic netušící pstruzi, najednou přeskočila přes vodu na jiný kámen, který tvořil druhou část vstupu a kolem kterého se divoce točila voda. Pstruzi mysleli, že se únik na volnou řeku uzavřel a tak se stáhli blíže ku břehu. Jenomže jen co se přiblížili na skok, už je mohutná vlčí tlapa po několika vyhazovala na břeh. Mrskali se, vždyť jim šlo o život, aby se domrskali zpátky do vody. Podařilo se to jen některým, protože ihned od vody přišla další pomoc a šest ryb už nenašlo cestu zpátky. Ten den se vlci, odsouzení smečkou k pomalé smrti vyhladověním, měli královsky. Navíc se takto dalo lovit častěji, i když první úspěch byl největší ze všech.

Ach jak tady platila pomoc jednoho vlka druhému, ať už byl jaký byl. Jeden bez druhého by nic neznamenali a bídně by zahynuli. To že starý vlk nepodlehl dojmu, že on je pán a zbytek pro něj musí lovit bylo důležité a mladá vlčice vůbec nezklamala. Měla tisíce důvodů jiné vlky nenávidět, jenomže ti se jí nezastali, když to nejvíc potřebovala.

Přišla a tuhá zima! O rybách nemohla být ani řeč. Během jediného dne se vody potoka zavřely ledovým krunýřem a jen občas bylo možné zaslechnout schovaný slabý proud. Na místech, kde bylo možné jen přeplavat, se dalo klidně přejít. Pro naše odpadlíky to znamenalo jediné. Jejich rybolov skončil, je třeba hledat obživu jinde. Myši přezimovaly hluboko ve svých norách, návrat k nim byl nesmysl. Pár dní mrzlo až praštělo a pak připadlo hodně sněhu. A sníh se držel hodně dlouho.

Leopard už věděl co se bude dít, ale viděl naději v Sovici. Když byl sníh napadaný už druhý den, vzal si jí mezi kameny u potoka a vypravoval ji o tom, jak se lovilo na dalekém severu:

„Tam, kde není nic, než nekonečné sněhové pláně, po stromu či kopci ani památky, to bylo těžké živobytí. Dali se lovit skoro jenom sobi. Ale ti mají silné paroží a tak jsme museli se smečkou lovit najednou. Většina vlků zaujala daleko od sobího stáda ležící polohu až po uši ve sněhu. Vítr musel jít od sobů, jinak by nás zvětřili. Pak tři nejrychlejší z nás oběhli stádo velikým obloukem a pomalu se k němu plížili z druhé strany. Bylo to po větru, tak to obvykle netrvalo dlouho a sobi začali prchat. Někdy ovšem poznali léčku a utíkali bokem. Naše námaha tak přišla vniveč. Když ale se jediný z nich dostal do našeho půlkruhu, tak ten zkušený vlk, co byl na okraji, kde mu byl sob blíže, se štěkotem vyskočil a běžel mu uzavřít cestu. Za ním ještě nějací, až byl sob v obklíčení. Dlouho jsme na něj museli dorážet, než jsem ho udolali. Stávalo se, že někdo z neopatrných mladých se dostal blízko k paroží a byl nabraný a letěl o kus dál, mnohdy s polámanými kostmi. Byly to nebezpečné lovy! Jinak to ale nešlo a bylo důležité žít ve smečce.“

Sovice ale nahlas uvažovala: „My jsme jen dva a ty moc rychle stále neběháš. Zato tady nejsou nekonečné pláně, naopak stromy či kopce nás můžou krýt. A také, já se připlížím skoro až na doskok, ve sněhu nebudu vidět.“ V tom byli za jedno a už se chystali na první lov.

Mladý srnec neopatrně dobýval kopýtky mech pod sněhovou přikrývku v nedalekém svahu. Leopard hned věděl co dělat. Obešel kopeček a hned za svahem se jal číhat. Sovice se zespoda plížila. A bylo to tak! Srnec se sice několikrát ohlédl jejím směrem, ale ona v tu chvíli jako by ztuhla a on viděl jen samé bílo. Brzo začal být neklidný o dost víc a nervózně popocházel a už žádný mech nehledal. Bylo jasné, že buď teď anebo nikdy. Sovice se štěkotem vystřelila zespoda na srnce. Ten tušíce zespoda nebezpečenství, začal unikat nahoru přes kopec. A byl zespoda pronásledován, aby si to nakonec nerozmyslel. Jen však přeběhl hřeben, skončil jeho únik mohutným skokem Leopard. Na hodování nebyl sám, ale u takovéto porce se dostalo na oba a ani zdaleka nemohli všechno zvládnout. Zbytek zahrabali pod sníh a schoulili se do jednoho klubíčka nad tím místem. Ještě dobrý týden hlady netrpěli.

Ale nic nemůže trvat věčně a tak se zase začali hlásit žaludky našich vyhnanců ke svým právům. Vlčice sice plížením ulovila prokřehlého hýla, ale to bylo jen takové drobné sousto pro oba, přestože se podělili jak se patří. Jenže žádný další srnec se neobjevoval. Když už bylo hodně zle, zaslechli takové kňourání. To se bachyni ztratilo letošní sele a nemohlo najít cestu. Jenže takové prasátko je velice rychlé a tak museli zase vymýšlet. Leopard se velkým obloukem přiblížil seleti z druhé strany. Jenže to co se stalo, to vůbec nečekal. Když byl od něj na nejbližší možnou vzdálenost, aby jej nezahlédlo, uslyšel u vedlejšího vzdušného kořene, takové nespokojené zavrčení. Podíval se ještě jednou a kdo to nebyl! Svištínek, dvouletý vlk, co mezi ostatními vynikal rychlým během. Poznali se a vrčení přestalo. Leopard pomalým vrněním ocasu dal Svištínkovi najevo, že budou čekat. A ten byl zvyklý starého vůdce bezmezně poslouchat. Čekali dlouho, ale věřili si.

Sovice se z druhé strany pomalu plížila sněhem k seleti. To zmateně pobíhalo sem a tam a ona nedokázala odhadnout, kam poběží. Když se jí začalo vzdalovat, nic jiného jí ani nezbývalo. Vyskočila ze své poslední pozice a hnala za ním. Doběhnout jej nemohla, protože v kličkování byl mladý čuník učiněným přeborníkem. Ale dařilo se jí nadhánět jej směrem ke svému druhovi. Už byla celá vysílená, když zpoza spadlého stromu vystřelil Leopard a hnal se po jejich společné kořisti. Jenže i z něj si sele dělalo jenom blázny, ale sil mu už ubývalo. Ve chvíli kdy už vypadalo, že unikne, najednou zamířilo ke vzdušným kořenům. Tam jak šíp vyběhl Svištínek a i když se sele ještě zmohlo k dalším hbitým kličkám, tak jej brzo dostihl, byl totiž ještě plný sil, přestože dost hladový. Sovice ani nechápala kde se tam vzal, ale na vyptávání nebyl čas. Za chvíli z malého selete nezbyly ani kosti. Zato naši tři hladovci se měli po nějaké době zas dobře.

O sněžné vlčici (1.část)
V dobách, kdy ještě u nás bylo mnoho lesů a neobydlených plání, po kterých se proháněla stáda jelenů, z korun stromů se ozývalo veselé oťukávání datlí rodinou a na lesních mýtinách bylo možná slyšet tetřevy, v té době se odehrál náš příběh. Na všech místech, kam se lidé málo odvážili, tak žilo také mnoho vlků. Žili ve smečkách, měli tvrdé živobytí, ale pomáhali a tak přežívali po dlouhé generace.

Jednou na jaře se ve smečce, co žila vysoko v horách, narodilo jedné vlčici šest malých vlčat. Nic by na tom nebylo neobvyklé, kdyby jedno z těch mláďat nebylo celé bílé. Dokud jej maminka chránila a všechna byla s ní, nic se nedělo, ale běda když poprvé všechna vlčata opustila pelech a hrála si na sluníčku. Ihned přiběhli staří vlci a stěžovali si vůdci smečky, že je to mládě prozradí, vždyť svítí když jej zalijí i jen paprsky Měsíce a za dne jsou kvůli tomu bílému nemehlu všichni terčem všech lovců.

Maminka vlčice měla všechny své děti ráda, ale taky viděla jak se to horší. Čím více všechna vlčata z toho jara rostla, tím méně si s ním ta ostatní chtěla hrát. Všechna se dokázala schovat, jen vlčí holčička, které začali všichni ve smečce říkat Sovice, snad proto, jaká byla jiná, tak ta se schovat sice dokázala také, ale hned ji každý našel. Její sourozenci se brzo začali proto ní bránit a ona se nemohla dostat ani k mamince.

Vůdce smečky, starý vlk, kterému říkali Leopard, protože jeho rychlosti v lovu se žádný nevyrovnal, ale věděl, že všechno zlé je k něčemu dobré a konejšil jak ostatní staré vlky tak i matku vlčici. Snažil se jim vyprávět o krajích, které jsou daleko a kde kdysi se svou dřívější smečkou lovil. Vyprávěl jim o tom, jak v pláních, kde na míle daleko není jediný strom a sníh tam vládne po většinu roku, tak právě tam by mohla Sovice až doroste být tou jedinou, která dokáže lovit. Jenže ostatní se ani neodvážili za sedmý kopec a mysleli si, že Leopard chce Sovici jen stále obhajovat a zachraňovat, zatímco ona je přivede do neštěstí.

Její maminka se divila, že ji tak málo vidí, když je její sourozenci ani nepustili často k sobě. Jenomže život jde dál a když se na podzim učili lovit, tak Sovice musela utéct, protože jí všichni zahrnuli výčitkami a nadávkami, ať jim lov nekazí. Maminka musela na opravdový lov a tak na dcerušku, která byla jakoby z jiného světa, přestávala mít čas. Ještě, že jí měl rád Leopard a dával jí najíst ze svého dílu kořisti. Snažil se jí dávat naději, že to bude právě ona, kdy jí budou ostatní mít nejraději, jen co napadne sníh a ona nebude vidět a dokáže ulovit ze všech nejvíce. Ona mu věřila a byla ráda, že má zastání.

A tak se jednou zas odvážila na lov s ostatními. Leopard se vydal s ní, jako její učitel. Jenomže jeden z vlků, co nejvíce proti ní křičeli se na ten lov nějak opozdil. A doháněl smečku právě v době, kdy se potichu plížili kolem řeky, kde měli tábor lovci. Všichni se statečně tím táborem proplížili a Sovice se držela vzadu. A ten opozdilec viděl první právě ji. V té chvíli se na ni rozeřval, co jim to zase kazí a to neměl dělat! V tu chvíli s z loveckého tábora ozval psí štěkot a lovci rázem obklíčili smečku. Šípy svištěly vzduchem jak o závod, psi úplně zuřili, jen malé části vlků se podařilo uniknout se zdravou kůží. Mnozí byli šípy z luků a kuší poraněni, někteří na nohou, jiní na hrudi a další zas na hlavě. Jednomu vlkovi uvízl šíp v uchu a za strašného vytí přeplaval řeku na druhý břeh, kde se teprve za cenu roztržení ucha své nežádoucí náušnice zbavil. Ovšem jiní dopadli daleko hůře! S proklátým srdcem se svalili na zem a jejich z kožichů se lovci chystali udělat si kožichy na zimu pro sebe. Sám Leopard, který byl vepředu se statečně držel, ale husté křoví ho pozdrželo a dostal zásah šípem do zadní nohy. Sice ještě mohl utíkat, ale kde jen byla jeho někdejší rychlost... Sovice dokázala zachovat chladnou hlavu a schoulila se do klubíčka. Žádný z lovců ji za vlka neměl a tak ani na ni nemířil. Jen co ten nerovný boj skončil, utekla za ostatními. První ze všech ovšem utekl opozdilec Trn. Vlastně všechno způsobil, ale byl daleko a tak vyvázl jako první a také se jako první vrátil do skal, kde v té době smečka sídlila.

Tam se nerozpakoval a hned začal vlčicím co hlídaly malá vlčata a pár výrostkům co se lovu neúčastnili, rozprávět o tom, jak Sovice celou smečku prozradila a že musí pryč nebo je zničí všechny. To samé pak postupně vyprávěl všem co přiběhli. Ti byli všichni před Sovicí a tak nevěděli jak se věci udály, uvěřili mu. Jejich mínění posílily i pohledy na různě zmrzačené druhy, co se ještě celou noc postupně trousili zpátky. A mnozí se nevrátili vůbec! Poslední z živých se vrátil belhající Leopard. Když Trn zahlédl jak je raněný a všichni ostatní jsou zděšení, tak svolal vlčí shromáždění.

„Sovice musí pryč!“ řval až se hory zelenaly. „A co Leopard, takového vůdce, co tahá nohu za sebou, takového přece nemůžeme mít!“ Využil zděšení i toho, že si nestačili všichni dát věci dohromady. Postupně se začali tedy dávat na jeho stranu. Leopard stačil jen už poznamenat, že dělají chybu, když se na něj Trn osopil, že nebýt jeho chráněnkyně, nemuselo se to vůbec stát. Přitom jen maskoval svou namyšlenost a hlavně obavy o to, že se prozradí, proč na ně lovci přišli. Jediný kdo to ještě věděl, byla Sovice, ale tu svorně nepustili ke slovu a netrvalo dlouho a už ji hnali ze smečky. Zastal se jí jen Leopard. „Tak si táhni za ní, ty udatný běžče!“ řval na něj opovržlivě Trn. Leopard věděl, že by s kulhavou nohou nemohl být vůdce a také čest mu nedovolila být terčem posměchu a tak povídá Sovici „Pojďme, my to dokážeme!“ Spíše než důstojně odešli, tak se odbelhali a smečka, zblbnutá od Trna se jim ještě posmívala.

Pochopitelně, že novým vůdcem smečky se stal Trn, ač to byl jen podlý vlk bez kouska cti, co ale dokázal zneužít i své chyby ku svému prospěchu. Nechme ale smečku být, však jich je tam dost, oni se nějak pod novým vůdcem tím životem probijí.

Sovice vyjádřila Leopardovi své díky a snažila se mu všemožně tu ošklivou ránu na zadní noze ošetřit, ale rána byla hluboká a hojila se moc pomalu. Přešli jenom sedm kopců, než se na delší dobu usadili mezi velikými kameny u široké proudné řeky. Začali mít už hlad, ale aspoň žízeň mohli spolu uhasit kdykoliv. Jednou na podzim večer, když po obloze plul úplněk, začal starý vlk vzpomínat na dávné časy, kdy byl se svou smečkou daleko na severu. Jeho vyprávění bylo krásné, Sovice jej hltala plnými doušky, až najednou zničeho nic... zastavila jej. „A co kdybychom zkusili lovit tady to co se dá tak jak jsme!“ Leopard se zarazil „Taky mě to už napadlo, ale první řekneš ty, co napadlo tebe!“

Sovice už svůj nápad měla a rozpovídala se. „Kousek odtud, mají na břehu své nory vodní myši. Není jich sice moc a ani nejsou moc velké, ale přesto myslím, že bychom měli něco vymyslet. Všimla jsem si, že jejich východů z nor je víc, ale můj bílý kožich je vystraší, leknou se a budou utíkat tam, kde netuší nebezpečí.“ Starý vlk ji pochválil a hned se běželi podívat. A bylo to tak!

„Zkusíme to!“ povídá. Lehl si k jedné díře, kde zrovna myši nebyly a tak, aby vítr šel od nich k němu a čekal. Zadní nohy sice neměl stále v pořádku, ale přední tlapky měl stále hbité. Sovice zatím zavětřila odkud jde vítr a velikým obloukem obešla břeh s myšími dírami. Když malinko vystrčila hlavu, viděla už v dálce ušiska starého Leoparda. Věděla, že se na něj může spolehnout. Zalehla také a čekala, kde myši nadělají nějaký hluk, kde se zaberou do okusování nějaké větvičky, tak, aby ztratily trochu ze své pozornosti. A ta chvíle přišla! Sovice vylétla jako blesk a myši se rozprchly do svých děr. Sovice na nic nečekala a ihned začala dorážet postupně do všech děr směrem ke svému druhovi. A ten byl dobře ukrytý. Myši myslely, že vyběhnou posledními dírami pryč, ale ouha! Tam už čekal se svými silnými tlapami Leopard a než se myši vzpamatovaly, tak dvě jednou ranou a pak ještě třetí odlétly o kus dál, neschopné jakéhokoliv pohybu. To ale už dobíhala Sovice a ta dílo dokonala.

O ovčích vílách...
Bylo nebylo, kdysi jedno stádo oveček. Byl nebyl jednou jeden bílý beránek. Maličké růžky, kudrnatý kabátek a černá čiperná očka. Zvědavý a neposedný až hrůza. Maminka Beranice mu každý večer před spaním vyprávěla pohádku o dvou zakletých ovčích vílách. Nikdy neslyšel její konec, usnul. Ale ráno si vždy znovu a znovu umiňoval, že on ty víly musí vysvobodit. A jak si to tak umiňoval, vyrostl z něho umíněný beran.
Dávno je tomu, kdy byl beránek malý. Vyrostl a již zapomněl na maminčinu pohádku. A přesto se mu v noci občas o vílách zdálo. Viděl je, jak průsvitně tančí po pastvinách. Jejich oči byly tak smutné, až to u srdce bolelo. Volaly: “Pomoz nám! Vysvoboď nás.” Beran pokrčil rameny. “Ale já nevím jak. Nikdy jsem tu pohádku neslyšel celou.” “To je zlé. To je zlé,” zesmutněly víly, “my také nevíme.” “Ale já bych vám chci pomoct,” povídá umíněně beran a dupnul kopýtkem. “To bys musel dojít až na Ovčí horu ke kouzelníku Kudrnovi. Snad ten bude vědět více,” zašeptaly ještě víly a zmizely.
Ráno se beran probudil a hlava ho bolela. “Zdálo se mi to? Nezdálo?” říkal si. Ale že to vílám slíbil, rozloučil se s rodným stádem a vydal se na cestu. Tak se stalo, že když ovčáci vyháněli na pastvu, beran chyběl a nebyl k nalezení. Nebyl ani za trnkovým keřem, ani v roklině pampelišek, ba neschovával se ani za potůčkem u bažin. Marně ho hledali celé tři dny a tři noci.
A zatím beran šel. Šel den a noc. Nejedl, nespal. Dalšího dne večer přišel ke kouzelníkově jeskyni. Váhavě vstoupil a slušně pozdravil: “Dobrý večer přeju.” Ozvěna se odrazila od sklaních stěn a vracela se k beranovým uším: “… Čér čér… řeju… řeju…” “Hledám ovčího kouzelníka.” Tentokrát ozvěna utichla a před ním se objevil sám velký Kudrna. Měl plášť z černého sametu a na hlavě ty největší a nejzakroucenější beraní rohy, jaké kdo kdy viděl. “Vím, proč přicházíš,” promluvil. “Úkol však není jednoduchý. Musíš být statečný a nesmíš usnout. Teď se posaď, budu ti vyprávět příběh o dvou nezbedných dívkách.”
Byly nebyly kdysi dvě malé copaté uličnice, Madlenka a Vendulka. Jedna vlásky jako slunce, druhé copy jako uhle. A jedna bez druhé ani na krok. Spolu pletly věnečky a pouštěly je po vodě. Spolu chodily na pouti ochutnávat cukrovou vatu a kyselé okurky. Spolu vymýšlely ty nejklukovštější lumpárny. Pokaždé jim to nějak prošlo, ale jednou na to doplatily.
To bylo tak. Měly hlídat stádo oveček. Vyhnaly je ráno na pastviny. Louka se třpytila v ranní rose a vzduch byl příjemně chladný. Ale dopoledne uteklo, udělalo se horko. “Ach jo, hloupé ovce,” protáhla se Madlenka v trávě. “Podívej se, pořád se drží pohromadě. Stádo jedno. To je nemusíme hlídat,” otočila se Vendulka. A tak je napadlo, že si z hospodáře udělají šprým. Zahnaly ovce až k lesu, nasbíraly plný košík borůvek a pomazaly jim vlnu. Flek sem, flek tam. Ovečkám se ale vůbec nelíbilo, že jejich sněhobílá srst je zašpiněná. Běhaly po louce a nešťastně bečely “Bee! Bee!!!”. Až se zvedl sloup prachu a v něm se objevil sám ovčí bůh Bervlna. Zahřímal, když viděl, co se stalo. Zahřímal ještě jednou, když uviděl ty nezbednice, jak si klidně cpou břicha zbylými borůvkami. Pak zahřímal potřetí a proměnil Madlenku a Vendulku v ovečky. Hospodáři bylo trochu divné, že se ovečky vrátily domů samy. Zarazil se, že jich je o dvě navíc. “Ale co,” řekl si nakonec, “o tu trochu sena ostatním neubude.” A zakleté dívky se s každým soumrakem proměnily ve víly a musely se za trest celou noc o stádo pěkně starat.
Když kouzelník Kudrna dovyprávěl celý příběh, nezapomněl beranovi pořádně vysvětlit, jak dívky vysvobodit. “Pošlu ty dvě uličnice k tvému stádu. Pak už všechno záleží jen na tobě a na ovčácích.” kladl beranovi na srdce. Ale to už začínalo svítat a byl tedy nejvyšší čas vydat se na cestu zpátky. Beran šel - nožičky ho bolely, oči se klížily, ale vytrval. Když bledly hvězdy třetí noci, byl doma. Lehl si do kouta ohrady a tvrdě usnul.
Probudil a slunce už se sklánělo za vysokou horu a tráva v jeho paprscích zlátla. Kolem ohníčku na kraji pastviny seděli pasáčci ovcí. Matýsek a Tomášek. Opékali si buřty k večeři. Stádo se páslo opodál a pes popoháněl ovečky dohromady. “Ty, Matýsku, mně se zdá, že je těch ovcí nějak víc,” povídá jeden a drbe se na hlavě. “Inu, mně se taky zdá, že jsou tu dvě nové,” kroutil hlavou druhý. “Podívej,” a ukázal na dvě ovečky na kraji stáda. Byly bílé jako padlý sníh, kudrlinky jak od kadeřníka, vlnu sametovou.
Čím déle se na ně ovčáci dívaly, tím více se jim zdálo, že to nejsou jen tak obyčejné ovečky. Dívaly se tak nějak moudře a také nesmírně smutně. Až od nich ovčáci nemohli oči odtrhnout. Dokonce se jim o nich i zdálo. A když takhle jednou nemohli spát, zvedli se z postelí v salaši a šli se projít na pastviny. Co jejich oči uviděly, tomu by nikdo nevěřil. Po louce tančily dvě víly. Česaly ovce zlatými hřebeny, drbaly berana za ušima a nosily vodu do koryt.
Ráno z toho byli ovčáci celí přešlí. Zdálo se jim to? Nezdálo? Na jejich ramenou leželo celá tíha nevysvětlitelna té noci. Až se na to starý beran nemohl dívat a přišel jim domluvit: “Proč tu tak sedíte? Viděli jste víly?” Ovčáci přikývli a to, že beran mluví, jim po předchozí noci už vůbec nepřišlo divné. “Tak na co čekáte? Musíte je vysvobodit!” “A koho?” nechápali ovčáci. “No, přece ty víly. S vámi je ale práce. Přivedu vám holky rovnou pod nos a vy nic.” Tomášek pochopil první: “Ty dvě ovečky, co jsi přivedl, že jo. To jsou určitě zakleté princezny.” Beran zůstal stát s otevřenou pusou. Když se vzpamatoval, povídá: “No, tak princezny to nejsou, ale děvčata jsou to šikovná. A teď poslouchejte, jak je vysvobodit.” A beran jim vysvětlil plán. “Víly může vysvobodit jen ten statečný mládenec, který zapře sám sebe, o úplňku nasbíral přes den celé vědro borůvek a přinese ho vílám ještě před svítáním.” Nakonec dodal: “Ta s černou skvrnkou mezi ouškama, tak to je Vendulka. A ta druhá, to je Madlenka.”
Když nadešla ta správná, plnoměsíční noc, přišla také ta pravá chvíle pro ovčáky. O půlnoci se oblékli a vyšli k lesu za pastvinu. Vyhrnuli si rukávy košil a dali se do práce. Byla to opravdu dřina. Kolikrát to chtěli vzdát, ale vždycky si vzpomněli na ty smutné ovečky a také na berana, jak by je asi prohnal svými rohy, kdyby zklamali. A tak to nakonec dokázali. Už už se mraky na východě začínaly barvit, když byla utržena poslední borůvka. Ovčáci narovnali bolavá záda a utíkali za vílami. Jak jim vědro předali, zvedl se vítr a ten odfoukl to prokletí daleko, předaleko, až k mrakům beránkům, kde přebývá sám ovčí bůh Bervlna. A slunce se paprsky dotklo nebe.
Tentokrát se víly nezměnily v ovečky. Místo nich stály na louce dvě dívky jako křen. Jejich dávná vina byla odčiněna a ony vysvobozeny. Radost nebrala konce. Nejdřív se slavilo vítězství nad prokletím, potom dvojnásobná svatba. Matýsek si vzal Madlenku, co měla vlasy jako len. Tomášek se oženil s Vendulkou, jejíž vlasy byly jako noc. A žili spolu šťastně, pásli ovce a pekli brambory. A jestli neumřeli, tak tam spolu v salaši bydlí až po dnes.

Myslíš to Vážně...
Byla jedna mlynářka a mlynář a ti měli 2 děti Janu a Janka. Oba dva byli hodné děti, jenom Jana někdy někoho pozlobila tím, že si z něho udělala legraci. Jednou se hráli třeba s Jankem na schovávanou a když Jana nemohla Janka najít, začala volat: „Á, Janku, zlomila sem si nohu.“ Janek jí běžel napomoc, ale ona jak ho uviděla, rychle utíkala k pikole a Janka zapykala. A podobných věcí bylo více.
Kromě hraní samozřejmě měly také práci. Jana zametala ve mlýně, poklízela slepice a sbírala vajíčka, chodila na kopřivy pro prasátko, chodila na pole, zašívala a když měla čas tak i vyšívala, pomáhala Mamince s praním a tak dál. Janek, ten nosil pytle s moukou a žitem, společně s Tatínkem spravoval mlýn, jezdil na dřevo, poklízel prasátko a králíky, chodil na pole a rád pletl košíky.
Jednou šla Jana na kopřivy. Když přišla k místu, kde bývaly, uviděla v trávě ležet chlapce, jak se drží za nohu. „Co se ti stalo?“ Zeptala se ho. „Zlomil jsem si nohu.“ Jana si myslela, že si z ní dělá legraci a tak šla nažala kopřivy a šla domů.
Druhého dne tam byl zase ten chlapec. Měl dvě hole a ze dvou stran přivázané úzké polínka k noze. Noha byla mezi polínkama fialová. Když to Jana uviděla, uvěřila, že si z ní nedělal legraci a omluvila se mu. Zeptala se ho, jak se jmenuje. Řekl jí že se jmenuje Jan, ale všichni mu říkají Janin. A Jana mu zase nevěřila a myslela, že teď už si z ní opravdu dělá legraci.
Třetího dne šla Jana na trh prodávat vajíčka. Přišla ke stánkům a stoupla si vedle nich s košíkem vajec. Lidé co procházeli kolem si vajíčka kupovali. Když měla košík skoro prázdný, uviděla belhat se k ní toho chlapce, kterého včera a předevčírem potkala na louce, když byla na kopřivách. Šel o berlích se starší ženou. Jana odhadovala, že je to jeho Maminka. Slyšela ji mu říkat: „Janine, kup tucet vajíček, máme málo. Naše tři slepičky na to nestačí.“ Jana mu v tu chvíli uvěřila, že se jmenuje Jan a říkají mu Janin. Janin pozdravil Janu, koupil od ní vajíčka a dal je Mamince. Zeptal se jí jestli by tu mohl ještě být, že to sám domů zvládne Maminka mu to dovolila. Zůstal tedy tam a po chviličce šel zase k Janě. Měla jedno neprodané vajíčko. Řekl jí: „Jano, stala se mně pro mně pěkná věc. A byl bych moc rád, kdyby to bylo pěkné i pro tebe.“ „Co?“ „Miluju Tě.“ Odpověděl jí. Jana mu zase nevěřila. A přestože i jí se zdálo, že i ona začíná cítit něco podobného k němu, neřekla mu to. To, co mu na to řekla bylo: „Ale, ne.“ Pak mu dala vajíčko do ruky a kráčela rychlým krokem domů. Janin tam chvíli tak stál, potom dal vajíčko do kapsy a belhal se také domů.
Jak byl teď Janin smutný, ale nejenom Janin? I Jana byla celá nesvá a přemýšlela o tom, co jí Janin řekl a co mu řekla. Uvědomila si že by to pravda mohla být. Zvláště proto, že už i něco začínala ona cítit u sebe. Rozhodla se, že půjde na louku. Řekla to rodičům a šla. Přišla na louku a co to? Janin tam seděl. Řekl jí ať jde k němu. Když k němu přišla, vytáhl z trávy pomlázku, kterou upletl a vyšlahal ji. Říkal jí přitom: „Děkuju Ti za vajíčko, Ty moje milá Janičko.“ Těch pár ran Janu trochu proměnilo. Jakoby si uvědomila některé věci: že je ráda, že je tady, že je ráda, že ji Janin vyšlahal i když ji to bolelo, byla ráda že může být s Janinem. Když se na Janina podívala, skoro se lekla, když viděla, jak mu něco chybí. Jak to uviděla začala chtít Janinovi pomoct a tak mu z lásky řekla, že sním teď bude bývat a ať jí on dá čas na to, jestli z toho bude něco víc. On jí čas dal.
Po nějaké době jste mohli vidět Janina a Janu jak spolu utíkají po louce a vypadají šťastně. No a potom byla svatba. A potom byly křesty a Život dvou lidí a jejich dětí.

Kosmáček
Byl jednou jeden král, který měl ženu Zlatovlásku; a ta vám byla tak krásná, že jí podobnou by člověk na světě nenašel. Ale jednoho dne Zlatovláska onemocněla a nebylo jí pomoci. Když cítila, že kmotřička Smrt stojí u její postele, zavolala krále a uprosila ho ke slibu; až umře, může se znovu oženit, ale za ženu si smí vzít zase jen Zlatovlásku. A sotva král kývnul, zavřela oči a zemřela. Dlouhý čas neměl král na novou svatbu ani pomyšlení, ale rádcové ho nabádali, že by se měl oženit. Tak král vyslal na všechny strany světa posly, aby mu našli Zlatovlásku. Poslové jezdili světem křížem krážem, našli stovky překrásných panen, ale žádná z nich neměla zlaté vlasy, takže se nakonec domů vrátili s nepořízenou.

A běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

Ten král měl dceru, po matce také Zlatovlásku, a jak dorůstala, otec král si všimnul, jak je velmi podobná své matce a náhle k ní pocítil prudkou lásku a svým rádcům řekl, že jeho ženou se stane jeho dcera. Rádcové se ale velmi poděsili a od takového činu, který je v rozporu se všemi božími přikázáními, krále odrazovali. Princezně se zastavilo srdce, když slyšela rozhodnutí svého otce, ale doufala, že ho od toho činu nějak odvrátí. Tak mu řekla, že se stane jeho ženou, ale musí jí vyplnit přání. A nebylo to přání ledajaké. Otec jí měl složit k nohám troje šaty, jedny měly být zlaté jako slunce, druhé stříbrné jako měsíc a třetí třpytivé jako hvězdy. A k těm šatům si přála ještě plášť, který by ušili z tisícero kůži a kožek všech druhů zvířat, co jich žije v jeho říši. Myslila si, že splnit taková přání je nemožné a tak otce odradí od jeho příšerného konání.

Ale král neměl v úmyslu složit ruce v klín, nechal povolat ty nejlepší švadlenky, šičky a vyšívačky království, aby mu ušily troje šaty, jedny zlaté jako slunce, druhé stříbrné jako měsíc a třetí třpytivé jako hvězdy. A královští lovci museli vyhledat všechnu zvěř, která žila v království, a od každého druhu ulovit jeden kus, stáhnout z něj kůži, tu pak upravili v koželužnách a ušili z ní plášť. A bylo to! Když bylo všechno hotovo, nechal král šaty i plášť přinést Zlatovlásce, a oznámil jí, že druhý den bude svatba. Princezna viděla, že naděje, že její otec ustoupí, je ztracena. Tak se v noci odhodlala k útěku; ze svých cenností si vzala zlatý prsten, zlatý kolovrátek a zlaté přadénko, do ořechové skořápky vložila ty troje šaty, tvář a ruce si začernila sazemi a oblékla si ten kožíšek z tisícera kůží, takže vypadala jako podivné kosmaté stvoření. A vydala se na cestu a byla noc a ona šla hlubokým lesem, až našla dutý strom, a protože byla unavena, vlezla si dovnitř a usnula.

Slunce si dávno šeptalo tajnosti ze skřivánky, ale ona ještě přebírala ve své skrýši snové korálky. Tou dobou byl v tom lese na lovu král té země. Královská smečka Zlatovlásku vyčenichala, ňafala a štěkala a pobíhala kolem stromu tak divoce, až král poručil lovcům, aby se podívali dovnitř, protože je tam určitě ukryté nějaké zvíře. Lovci nelenili a pak králi hlásili, že uvnitř toho dubu opravdu spí nějaké podivuhodné zvíře, co má kožíšek z tisíce kůží. Králi se toho podivuhodného tvora zachtělo, tak lovcům poručil, aby ho chytili živého. Jenomže Zlatovlaska se, když ji lovci popadli, probudila a začala plakat a naříkat, že je ubohé dítě bez rodičů, aby jí neubližovali. Tu se král nad tím ošklivým Kosmáčkem slitoval a řekl, že ji vezmou na zámek, protože by se hodila do kuchyně na vymetaní popela. Na zámku ji pak vykázali malý chlíveček pod schody, kam sotva kdy zabloudilo denní světlo. Za prací ji poslali do kuchyně, aby tam nosila vodu a dříví, škubala drůbež, čistila zeleninu, vymetala popel, prostě dělala ty nejhorší práce. Nu, bylo to pro Kosmáčka věru krušné živobytí, kdoby se nadál, že tohle bylo Zlatovlásce souzeno?

Jednou na zámku pořádali velký ples a Kosmáček se zeptala kuchaře, jestli by se nemohla podívat na tu nádheru škvírou mezi dveřmi. A kuchař se smiloval, ale za půl hodiny má být zpátky, neboť bude třeba vymést popel. Kosmáček vzala olejovou lampičku a spěchala do komůrky, kde si umyla ruce i obličej od sazí, pak vytáhla z oříšku ty šaty zlaté jako slunce, oblékla se a šla na ples. I bylo mezi lidem pozdvižení! Všichni se za ní otáčeli, ale nikdo Kosmáčka nepoznal, myslili, že sem zavítala nějaká cizí princezna. Král ji ihned vyzval k tanci, však krásnější dívku ještě nikdy neviděl. Když se to mělo k poslednímu tanečnímu taktu, Zlatovláska se králi uklonila a pak se mu někam ztratila a nikdo nevěděl kam. Stráž, která stála před zámkem, nikoho prý odcházet neviděla. A Zlatovláska zatím v komůrce svlékla šaty, začernila si tváře a ruce, natáhla si kožíšek a opět jako Kosmáček spěchala do kuchyně, aby dokončila práci.

V kuchyni už na ni čekali a kuchař ji poručil, aby pro krále místo něj uvařila k snídani chlebovou polévku, protože on se jde podívat na ples. Má se mít ovšem na pozoru před tím, že by do té polévky spadnul jeden jediný chloupek z jejího kožíšku, to by ji z kuchyně věru hnal. Když odešel, pustila se Kosmáček do vaření polévky. Nu a do hotové polévky hodila svůj zlatý prsten. Když nad ránem ples skončil, poručil si král chlebovou polévku a chutnala mu, lepší prý nikdy nejedl. Ale co ten prsten na dně misky? I nechal si zavolat kuchaře, který se polekal a hrozil pěstí Kosmáčkovi, jistě byl v té polévce chloupek z jeho kožíšku. Ale král se ustrašeného kuchaře zeptal, kdo polévku připravoval. Kuchař mu odvětil, že ji uvařil on, ale to mu král nevěřil, neboť polévka byla jiná než vždycky a tak musel kuchař s pravdou ven. Tak si král nechal zavolat to podivné stvoření a ptal se ho, co na zámku dělá. Kosmáček mu řekla, že to nestojí za řeč, že je na zámku celkem k ničemu, snad jen proto, aby měli komu házet na hlavu dřeváky, a o prstenu, o tom ona nic neví. Tak se král nic rozumného nedozvěděl a Kosmáčka propustil.

Za nějaký čas se zase na zámku ples konal a kuchař ji stejně jako poprvé dovolil, aby se podívala. Kosmáček běžela do komůrky, zase se umyla, oblékla si šaty stříbrné jako měsíc, rozpustila si své zlaté vlasy a pospíchala na ples. Král se velmi potěšil, když ji opět spatřil a protože právě začali nový tanec, tancovali spolu, a když tanec skončil, opět mu zmizela, ani nevěděl jak. Ve komůrce se zase změnila v Kosmáčka, která uvařila pro krále polévku a do mističky vložila zlatý kolovrátek. A polévka králi zase velmi chutnala, a když našel ten šperk, nechal si zavolat kuchaře a pak i Kosmáčka, ale nedozvěděl se zase vůbec nic.

Když král pořádal ples potřetí a Kosmáček žádala kuchaře zase o svolení, tu ji ten pravil, že musí být čarodějka, protože umí uvařit tak dobrou polévku jako nikdo na světě. A zbytek se udál přesně tak, jako už dvakráte před tím, Kosmáček si oblékla šaty třpytivé jako hvězdy a spěchala na ples. Král však tentokráte poručil, aby tanec trval déle než obvykle, a když spolu tancovali, tu jí, aniž by to tušila, na prst navléknul onen zlatý prsten z polévky. Když tance skončil, král Kosmáčka pevně držel za ruce, ale ona se mu vytrhla a zmizela v davu. Běžela do komůrky pod schody, ale protože byla déle pryč jak půlhodiny, nestihnula si šaty sundat a jen si pres ně navlékla kožíšek a ledabyle si začernila tváře i ruce, takže prst s prstenem zůstal bílý. Spěchala uvařit polévku pro krále a tentokráte na dno misky vložila zlaté přadénko.

Král polévku snědl s velkou chutí a našel zlaté přadénko. Nechal si opět zavolat Kosmáčka a když přišla, všimnul si bílého prstu s prstenem. Tu ji chytil za tu ruku a pevně držel, a když se mu chtěla vyškubnout, tu ji z pod pláště probleskla zář jejích šatů. Král vyskočil a strhnul ji kožíšek. A bylo to! Stála před ním v celé své kráse a zlaté vlasy ji padaly na ramena. Když si pak omyla obličej, uviděl, že je to ta nejkrásnější dívka na světě.

A za nějakou chvíli na tom zámku byla velká svatba a žili v lásce a štěstí až do konce svých dnů.